Category: Orthodoxní křesťanství

Leonid Uspenskij: Ikona Narození Krista

Prototyp klasické ikonografie Kristova Narození, kterou vidíme na přiložené reprodukci ikony, se nachází na ampulích z 5. a 6. století. Šlo o nádobky, ve kterých si poutníci při svém návratu ze Svaté země přinášeli...

Z obřadu křtu: Odříkání se satana

Samotná idea, že křesťan se musí něčeho důležitého zříci a že „to něco“ není jen pár zavrženíhodných a nemorálních skutků, ale že je třeba změnit především celkový pohled na svět, celý „soubor priorit“, samotný...

Sv. Justin Popovič: O tajemství Evropy (část 1.)

Dostojevského velice trápil myšlenkový a morální chaos Evropy. Dlouhou dobu hledal příčinu tohoto chaosu a nakonec ji našel. Našel ji v římském katolictví. Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka…. Evropský člověk dogmatem o neomylnosti člověka rozhodným a definitivním způsobem vyhnal z Evropy Bohočlověka Krista a sám se korunoval na člověkoboha, a tak navždy předurčil evropskou budoucnost: nevyhnutelně kráčet po cestách neomylnosti člověka – evropského člověkoboha.

O liturgii předem posvěcených Darů

Ve svém výkladu k tomuto kánonu nám sv. Nikodém Svatohorec s odkazem na kanonistu Blastarise připomíná, že věřící se podobojí zápasníkům, kteří, když večer končí se zápasením, usedají k jídlu, aby se posilnili na následující den. Stejně tak i věřící v období spirituálního zápasu Velkého půstu přijímají sv. Tajiny Těla a Krve Páně, aby obdrželi pomoc a posilnění, a tak mohli pokračovat s ještě větší odhodlaností ve svém boji proti noetickým nepřátelům – démonům a svým vášním.

O přerušení církevního obecenství v Konstantinopoli za patriarchy Nestoria

Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“ Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými?