Rubrika: Orthodoxní křesťanství

Sv. Justin Popovič, O tajemství Evropy (část 1.)

Dostojevského velice trápil myšlenkový a morální chaos Evropy. Dlouhou dobu hledal příčinu tohoto chaosu a nakonec ji našel. Našel ji v římském katolictví. Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka…. Evropský člověk dogmatem o neomylnosti člověka rozhodným a definitivním způsobem vyhnal z Evropy Bohočlověka Krista a sám se korunoval na člověkoboha, a tak navždy předurčil evropskou budoucnost: nevyhnutelně kráčet po cestách neomylnosti člověka – evropského člověkoboha.

O liturgii předem posvěcených Darů

Ve svém výkladu k tomuto kánonu nám sv. Nikodém Svatohorec s odkazem na kanonistu Blastarise připomíná, že věřící se podobojí zápasníkům, kteří, když večer končí se zápasením, usedají k jídlu, aby se posilnili na následující den. Stejně tak i věřící v období spirituálního zápasu Velkého půstu přijímají sv. Tajiny Těla a Krve Páně, aby obdrželi pomoc a posilnění, a tak mohli pokračovat s ještě větší odhodlaností ve svém boji proti noetickým nepřátelům – démonům a svým vášním.

O přerušení církevního obecenství v Konstantinopoli za patriarchy Nestoria

Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“ Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými?

Základní principy pravoslavné církevní ikonografie

Pravoslavná ikonografie básnickým způsobem proměňuje přirozenou skutečnost, její tvary a barvy proto, aby dosáhla duchovního vyjádření svatosti. Samozřejmě, že ikonopisec ctí charakteristické rysy zobrazovaného světce, avšak výtvarně je prezentuje takovým způsobem, aby se v konečném výsledku vyhnul fotograficky-naturalistickému zobrazení „starého“ člověka a naopak představil „nového“ člověka, obnoveného v Kristu.

Na cestě k Pasše: Neděle Postní triody

Připomínáme si také smysl našeho kříže. Být křesťanem znamená být ve světě, ale nepatřit mu. Povznést se nad něj, avšak cestou kříže, potupy a bolesti, a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Umět obojí přijmout jako dar a požehnání, prostředek k vlastní spáse. Uctívání sv. Kříže je pak projevem této odhodlanosti. Cesta, na kterou jsme se vydali, je cestou křížovou. Tato neděle je tedy jakási anticipace Velkého pátku, avšak stále jde o nedělní slavnost, a tak na Kříž nahlížíme prismatem vzkříšení. Je to symbol konečného vítězství. Svatí Otcové tuto připomínku právě uprostřed sv. Čtyřicátnice vysvětlovali jako povzbuzení na cestě.

Sv. Theofan Zatvornik: O obřadu svátku Neděle Pravoslaví

První neděle Velkého půstu se v Pravoslavné církvi nazývá Nedělí Pravoslaví. Je to den, kdy pravoslavní věřící slaví vítězství Orthodoxie nad ikonoboreckou herezí. Poprvé se tato oslava uskutečnila v Konstantinopoli roku 843 za patriarchy sv. Metoděje a císařovny sv. Theodory u příležitosti konce druhé, závěrečné fáze ikonoborectví. Podle typikonu se v tento den v pravoslavných chrámech či kolem nich uskutečňuje průvod věřících s ikonami. Součástí průvodu jsou zastavení, při nichž biskup nebo kněz předčítá z tzv. Synodiku Pravoslaví, což je text, který najdeme v liturgické knize s názvem Postní trioda. Původně text Synodiku (sestavený na sněmu v Konstantinopoli 843) obsahoval kromě krátkého úvodu pouze odsouzení nauky ikonoborců. Později v průběhu historie byl jeho text rozšířen o odsouzení dalších herezí. Jako poslední byla do Synodiku Pravoslaví zařazena rozhodnutí tzv. hesychastických sněmů ze 14. století proti těm, kteří odmítají nauku Církve o nestvořených Božích energiích.

Ikona z pohledu pravoslavné theologie*

„Ikona má theologický význam. Nejedná se o malířské dílo, které je namalováno proto, aby potěšilo naše oči … nebo aby nám připomenulo naše příbuzné či přátele. Ikona je nakreslena takovým způsobem, aby nás pozdvihla z tohoto porušitelného světa a dovolila nám zakusit něco z nové reality Království Božího. Proto se ikona vůbec nepodobá obrazům, které materiálním způsobem zobrazují osoby svatých, tak jak je tomu v případě západního náboženského umění. Ikona zobrazuje světce ve stavu neporušitelnosti… Krása, kterou zobrazují ikony, je krása duchovní, nikoliv tělesná, je to krása svatosti.“

Duchovní základy psaní ikon

Ikona je poetické dílo a inspirací Ducha Svatého se ikona stává duchovním vyjádřením. Ikona zjevuje Boží milost výtvarnými prostředky. Vše, co vidíme v chrámu, je poetickým vyjádřením. A právě takové je i ikonopisectví. Když se hlouběji ponoříme do theologických otázek, spatříme, že také to, jak se Bůh vztahuje k člověku, je poetické. Jestli tedy chceme porozumět duchu, v jakém se pohybuje ikonopisectví, musíme pochopit rozdíl mezi prózou a básní.

Archimandrita Sergius (Jazadiev)*: Křesťanství a pravoslaví

Pravoslaví není pouze jednou z mnoha forem křesťanství, koexistující s ostatními nepravoslavnými křesťanskými denominacemi; naše pravoslavná víra je křesťanstvím samotným, v jeho nejčistší a jediné autentické formě. Vedle Pravoslaví se všechny ostatní křesťanské denominace ukazují být cizí pravé křesťanské, tj. pravoslavné spiritualitě a podstatě víry. Pravoslavná církev zůstala právoplatnou dědičkou, ochránkyní a vyznavačkou pravého učení Krista, Apoštolů a sv. Otců, které bylo utvrzeno sedmi ekumenickými sněmy a zapečetěno Svátkem pravoslaví.