Archimandrita Placide Deseille*: Rozdíly a shody mezi pravoslavnou a západní tradicí I. - Orthodoxia Christiana

Archimandrita Placide Deseille*: Rozdíly a shody mezi pravoslavnou a západní tradicí I.

Přednáška na VII. Kongresu Celořeckého sdružení theologů v Athénách, 7. září 1990.

o. Placide Deseille

Již tisíc let je duchovní jednota Evropy rozbita. Její východní a balkánská část zachovala ve velké většině pravoslavnou víru, vyjma zemí a oblastí, ve kterých převládl vliv původně západních myšlenkových proudů. Naproti tomu v západní části Evropy, jež se od 11. do 16. století hromadně hlásila k římskému katolictví, došlo k novým duchovním štěpením: v 16. a 17. století to byla protestantská reformace, od 18. století pak osvícenská filosofie, francouzská revoluce a myšlenkové směry, které z ní vycházely a které odvracely stále významnější procento evropské společnosti od křesťanské tradice.

V dnešní době, kdy Evropa vstupuje do procesu ekonomického a politického sjednocení, před námi vyvstává otázka, jaká bude její duchovní budoucnost. Jestliže se Evropa nevrátí ke svým křesťanským kořenům, jestliže se jí nepodaří alespoň jistým způsobem obnovit svou duchovní jednotu, jestliže se rozličné myšlenkové směry, vzešlé z někdejších rozdělení, budou i nadále napadat anebo se vzájemně ignorovat, – nebude Evropa schopna zaujímat ve světě místo, které jí přísluší, a bude odsouzena k nenávratnému úpadku.

I. ROZDÍLY

Abychom správně pochopili význam a dosah divergencí mezi oběma tradicemi, je nutné, abychom si připomněli jejich původ a zasadili je do historického kontextu.

1. Patristické období

V dějinách postupného vzdalování se obou částí křesťanské Evropy má zvláštní význam druhá polovina IV. století a následující V. století. V té době ještě samozřejmě nejde o roztržku, nanejvýše o dočasnou a epizodickou. Místní církve, jejichž jazykem se tehdy stala latina, setrvají ve společenství s řeckojazyčnými církvemi ještě déle než šest staletí. Přesto je zřejmé, že již tehdy vznikají první trhliny, ve kterých lze rozpoznat náznaky hlubokých propastí, jež se rozevřou v budoucnosti.

První z těchto trhlin nacházíme v oblasti eklesiologie. V období prvotního křesťanství byla jak na Západě, tak na Východě pojímána Církev jako souhrn místních církví, jež se nacházejí ve vzájemném společenství. Tyto církve netvořily části všeobecné Církve, naopak každá místní církev v sobě uskutečňovala plnost tajemství Církve a ztotožňovala se s univerzální Církví, kterou zpřítomňovala v její plnosti na tom kterém konkrétním místě, a to za předpokladu, že zůstávala ve své víře a disciplíně zcela věrnou depozitu víry předanému od svatých Apoštolů.

Praktické důvody vedly k tomu, že ve všech velkých oblastech se církve seskupovaly kolem velkých metropolí, z nichž nejvýznamnější se později staly patriarcháty; těmto metropolitním sídlům však nebyla připisována žádné zvláštní pravomoci de jure divino. Výjimkou nebyl ani primát, který byl velmi brzy přiznán církvi římské: vyplýval na jedné straně z toho, že šlo o církev někdejšího hlavního města impéria, jež se stále těšilo mimořádné vážnosti, a na straně druhé z toho, že byla posvěcena učením a mučednictvím dvojice předních apoštolů Petra a Pavla. Tento primát inter pares nicméně nečinil z římské církve sídlo ústřední správy univerzální Církve, jež by byla pojímána jako organizovaný celek.

Pravoslavné církve zůstaly věrné této eklesiologii rané Církve a jakákoli inovace v této oblasti se jim vždycky jevila jako porušení apoštolské tradice. Naproti tomu v Římě se počínaje pontifikátem papeže Damase (366-384) a jeho nástupců začíná prosazovat odlišná koncepce. Římská církev a její biskup si nárokují pravomoc, která z ní činí hlavu, ústřední správní orgán univerzální Církve. Podle římské nauky je tento primát založen nikoli na souhlasu různých místních církví, nýbrž na vůli samotného Krista, který jej udělil Petrovi, když mu řekl: „Ty jsi Petr a na té skále vzdělám Církev svou.“ (Mt 16, 18)

Římský papež se již nepokládá pouze za nástupce Petra, který je napříště považován za prvního římského biskupa: papež je náměstkem sv. Petra, který v něm určitým způsobem stále žije a řídí jeho prostřednictvím všeobecnou Církev. Gelasius I. (492-496) zpochybní systém symfonie dvou mocí, císařské a církevní, a položí základy theokratické koncepce, která podřizuje světskou moc moci duchovní a která se uplatní v době karolínské.

Tato koncepce římského primátu bude postupně akceptována celým Západem. Řeckojazyčné církve ji nikdy nepřijmou, ale protože nebyla vyhlášena jako dogma, spokojí se dlouho s tím, že ji budou prakticky ignorovat, nespatřujíce v ní nic jiného než další případ projevu rivality a hegemonistických nároků, kterými se velké metropole často vyznačují.

Druhá trhlina vznikla v oblasti čistě theologické. Vyplynula ze specifického charakteru učení sv. Augustina Hipponského, kterého začal Západ velmi záhy považovat za největšího z církevních otců. Stojíme tu před jedním z největších paradoxů v dějinách Církve. Augustin byl pravým opakem heretika. Měl v sobě obrovský smysl a lásku k jednotě Církve a usiloval o to, aby vždy zůstal věrným tradici svatých otců a v ničem se neodchyloval od jejich ducha. Svědčí o tom celý jeho boj proti donatismu a pelagiánství, za nějž byl roku 553 na II. konstantinopolském sněmu zařazen mezi „svaté otce a učitele svaté Církve Boží“.

A přece však v mnoha ohledech v theologickém myšlení Augustin otevřel řadu nových cest, které hluboce poznamenají dějiny křesťanského Západu, ale které zůstanou naprosto nepřijatelné pro ne-latinské církve. Žádný člověk není neomylný; často se stávalo, že nějaký světec či dokonce církevní otec vyslovil určité názory, které Církev nepřijala.

Pokud jde o Augustinovo učení, Západ ho měl prověřit tak, že by ho porovnal s celkem patristické tradice a že by si z něho podržel pouze to, co by bylo v dokonalém souladu s touto tradicí. Takovým způsobem by došlo ke korekci mylných aspektů Augustinova učení, které byly v jeho spisech obsaženy. Namísto toho však Západ, částečně již oddělený od řeckého světa nájezdy barbarů a nepochybně také poháněný citem latinského patriotismu, prohlásil Augustina takřka ještě za jeho života nejvyšším a jakoby jediným učitelem Církve. V širokém smyslu lze říci, že římské katolictví, protestantismus a jansenismus se od pravoslaví liší tím, že jsou to různé „augustinismy“.

Historikové náboženského myšlení silně zdůrazňují fakt, že celé Augustinovo učení bylo poznamenáno zkušeností jeho konverze. Protože při této konverzi hrálo důležitou roli jeho studium platónské filosofie, přivedlo to Augustina k přecenění schopností lidského rozumu v oblasti poznání Boha i samotného tajemství Svaté Trojice. Na druhé straně mu konverze přinesla velmi palčivý prožitek bezmocnosti lidské přirozenosti a naopak všemohoucnosti Boží milosti v oblasti mravního života.

Výsledkem této dvojí zkušenosti je pak Augustinova tendence podřizovat lidské božskému a uvádět stvořené do služebného poměru vůči duchovnímu takovým způsobem, že stvořené ztrácí svou vlastní povahu, aniž je samo proměňováno. Tato tendence později poznamená celý křesťanský Západ.

Augustinem ovlivněné západní myšlení se ve svém celku vyznačuje tím, že nezná pojem proměnění, proniknutí stvořeného – včetně jeho materiální, tělesné stránky – nestvořenými Božími energiemi, které proměňují způsob jeho existence, aniž porušují jeho přirozenost. Zkušenost tohoto proměnění bude naopak jednou z konstant pravoslavného křesťanství, aniž bychom mohli říci, že je tu hodnota lidského snížena či umenšena ve prospěch božského.

V oblasti poznání Boha byla patristická tradice – které pravoslaví zůstalo věrné – v podstatě „apofatická“. Pravoslavná theologie si vždy zachovala velmi živé vědomí toho, že Bůh je ve své transcendenci natolik vyvýšen nade všechny stvořené substance, že žádný z pojmů, které používáme k výpovědi o stvořených jsoucnech, nemůže být v našem vypovídání o Bohu použit ve vlastním slova smyslu. To je důvod proč žádné definice, žádné rozumové úvahy nemůžeme užívat v případě Božích skutečností s takovou přesností, jež by nám dovolila vybudovat systematickou theologii.

Naproti tomu Augustin – díky své zkušenosti s platonismem – pojímá Boží přirozenost jako duchovní přirozenost, jež zůstává navzdory své transcendentnosti příbuznou nehmotné přirozenosti lidské duše. „Ideje“, archetypy stvořených jsoucen umisťuje Augustin do samotné Boží podstaty, a nikoli do oblasti nestvořených energií, Božích „myšlenek-vůlí“, jak je tomu u sv. Maxima Vyznavače. Z Augustinova pojetí vyplývá, že veškeré pojmy, které užíváme, když mluvíme o světě, přirozenosti o vlastnostech a působeních stvořené mysli, mohou být aplikovány na Boha, a to způsobem, který nehledě na to, že přesahuje veškeré způsoby jejich realizace ve stvořených jsoucnech, je přesto aplikací ve vlastním slova smyslu.

Toto pojetí analogie, které je velice vzdáleno apofatismu ostatních církevních otců, bude plně rozpracováno teprve středověkými teology; používá ho však už Augustin, který se tak jeví skutečným otcem scholastické metody.

Theologické využití lidské mysli, která se sice prezentuje jako podřízená víře, která však není ve svých hlubinách proměněna, dovádí Augustina k tomu, že se při výkladu trojičního tajemství uchyluje k psychologickým analogiím: triáda paměť-mysl-láska se jeví jako odraz trojičnosti božských Osob Otce-Syna-Ducha. Užití aristotelovské kategorie vztahu pro vymezení božských Osob svede Augustina logicky k tvrzení, že Svatý Duch vychází z Otce i Syna jako z jediného principu.

Od 5. století bylo Augustinovo učení o Filioque obecně uznáváno na křesťanském Západě, aniž byl jeho význam, jak se zdá, vždy přesně pochopen. Řeckojazyčné církve o tom neměly zpravidla ani ponětí; během velmi řídkých sporů, které se o tomto tématu vedly, bylo Filioque vykládáno způsobem, který nebral v potaz smysl, který do něj vkládal Augustin; Filioque bylo redukováno na prosté tvrzení soupodstatnosti Otce a Syna, nebo mělo pouze znamenat, že Duch Svatý byl poslán lidem od Otce skrze vzkříšeného Krista.

K problematickému vnesení Filioque do vyznání víry došlo na Západě až později a jako věroučné dogma bylo vyhlášeno teprve na církevních sněmech v Lyonu (1274) a Florencii (1438-1442). Pokaždé, když byly nelatinské církve informovány o západním, augustinovském učení o Filioque, odmítaly je jako porušení apoštolské víry.

Pravoslavnému myšlení působí obtíže i další body theologie sv. Augustina: jeho učení o milosti a predestinaci, které se ve vyostřené podobě znovu objevilo v protestantismu a jansenismu; jeho učení o prvotním hříchu, které na Západě později vedlo k tvrzení o neposkvrněném početí Matky Boží; jeho učení o očistci, které systematicky vyložil sv. Řehoř Veliký.

2. Karolínská doba (8. – 9. století)

Konec 8. století a následující 9. století přináší s nástupem dynastie Karlovců novou etapu vzájemného vzdalování obou tradicí. Karel Veliký zakládá nové impérium, fakticky omezené na země Západu, avšak s univerzálními nároky. Je to impérium, které se stává rivalem starověkého římského císařství, jehož hlavním městem se stala Konstantinopol.

Tato Římské císařství, vyznávající od dob Konstantina Velikého křesťanskou víru, bylo pokračováním císařství Augustova. Jeho právní řád byl postupně naplňován křesťanskými hodnotami a vztahy mezi světskou mocí císaře a duchovní moci církevní hierarchie nalezly rovnováhu v principu „symfonie“: obě moci si zachovaly svébytnost, aniž se jedna z nich snažila pohltit druhou (kromě známých případů zneužití).

Když 25. prosince roku 800 vsadil papež Lev III. císařskou korunu na hlavu Karla Velikého a ustanovil jej římským císařem naprosto nezávislým na Byzanci, nešlo o ustanovení císaře Západu v theodosiovském smyslu. Římský císař Theodosius Veliký (+ 395) sice říši rozdělil mezi své syny, z nichž jeden se stal císařem Východu a druhý císařem Západu, říše si však udržela jednotu ve smyslu právním, náboženském i kulturním a zůstala i nadále jedinou Romanií.

Naproti tomu karolínské císařství mělo v úmyslu – stejně jako císařství byzantské – být jedinou skutečnou univerzální křesťanskou říší; šlo mu v podstatě o to, aby zaujalo místo Byzance, kterou považovalo za odpadlou. Přes nesouhlas tehdejších papežů odsoudili franští theologové VII. všeobecný sněm, který schválil uctívání ikon, a vnesli augustinovské Filioque do textu vyznání víry. Tyto kroky byly projevem vůle odmítnout starověkou Romanii, jež měla být představena jako heretická.

V novém císařství se vztahy mezi duchovním a světským již neřídí principem symfonie, nýbrž představou vycházející z určité interpretace Augustinova spisu O Boží obci. Světské ztrácí svou svébytnost a je pohlceno duchovním. Když nabude vrchu světská moc – k čemuž dojde za samotného Karla Velikého, za otonské dynastie a do jisté míry i v galské Francii – povede tato koncepce k caesaropapismu, ke „královské theokracii“, kde císař či král vládne církvi stejně jako státu, kde církev a stát splývají vjedno. Když převládne moc duchovní, jako v případě papežství, jsme svědky vzniku papežské theokracie, v níž je veškerá moc a to i ta světská podřízena římskému biskupu. Rozvoj antiklerikalismu v západní společnosti, k němuž došlo v průběhu novověku, je částečně způsoben reakcí proti této situaci, jež vyrostla z „politického augustinismu“.

Pravoslavné církve, kterým je augustinovská tradice cizí, dbají o zachovávání úcty a poslušnosti vůči světské moci, ať je jakákoli, a které přijímají mučednictví, pokud se tato moc stane pronásledovatelkou. Takový postoj bude pro západní křesťanství vždy obtížně pochopitelný a bude snadno kritizován jako pasivní, ba dokonce jako podlézání světské moci.

3. Středověk (11. – 15. století)

Počínaje 11. stoletím dosáhly rozpory mezi Západem a Východem, latentně přítomné již od 4. století, plného rozvinutí a způsobily rozštěpení evropského křesťanstva.

Konec 10. století a století jedenácté znamená v mnoha ohledech zrození západní Evropy v její kulturní a duchovní originalitě. Dvěma nejdůležitějšími událostmi v oblasti politiky jsou vytvoření Svaté říše římské národa německého, spojené s korunovací Oty I. Velikého r. 962, a vznik kapetovské Francie v souvislosti s nástupem na trůn Huga Kapeta r. 987. Jako by se tak znovu vynořila Karlova franská říše, rozdělená nyní na dvě složky, Francii occidentalis a Francii orientalis.

V době největšího rozmachu západní Evropy hrálo dominantní roli papežství. Nejvážnější nemocí tehdejší západní církve bylo vměšování laiků do procesu udělování církevních úřadů. Panovníci a šlechta dosazovali do církevních úřadů kandidáty podle svého výběru, a redukovali tak církev na pouhé kolečko v soukolí feudální společnosti. Vyplývalo z toho mnoho zla: získávání úřadů za peníze, dosazování nehodných biskupů a kněží atd. Reformní hnutí se zrodilo na východě Francie a rozvinulo se díky opatství v Cluny, které poprvé v dějinách mnišství soustředilo své filiální kláštery, rozeseté po celé Evropě, do jednoho striktně centralizovaného mnišského řádu.

Reformátoři, kteří měli za cíl osvobození církve od nadvlády světské moci, neviděli jinou možnost než posílit moc a prestiž papežství, o němž tvrdili, že je nadřazeno světské moci císařské i královské. Papežští legáti, kteří roku 1054 položili na oltář konstantinopolského chrámu Svaté Sofie exkomunikační bulu, náleželi právě k těmto reformátorským kruhům.

Jejich ukvapené a neuvážené gesto v sobě obsahovalo dva prvky, jejichž dosah tehdy nebylo možno docenit. Z jedné strany legáti vyzdvihli otázku Filioque, v té době již v Římě vneseného do vyznání víry; nelatinské křesťanstvo však chápalo tento dodatek jako neslučitelný s apoštolskou tradicí. Z druhé strany se konstantinopolští „Římané“ měli možnost seznámit se snahou západních reformátorů o rozšíření absolutní, přímé moci papeže nad všemi biskupy a věřícími, dokonce i v jejich vlastní říši. To byla pro ně zcela nová eklesiologie, kterou ve jménu věrnosti církevní tradici nemohli než jedině odmítnout.

Ve 12. a 13. století přichází ke slovu scholastická theologie, jejíž metoda je hluboce cizí pravoslavnému duchu. Scholastika systematizovala věroučné body, které již dříve oddělovaly římský katolicismus od pravoslaví. Církevní sněmy v Lyonu (1274) a ve Florencii (1439) vymezily některé z nich jako dogmata víry. Ve stejné době se Západ odchyluje od tradice prvních staletí také v mnoha dalších bodech církevní praxe: upouští se od křtu ponořením, laikové jsou vyloučeni z přijímání sv. krve Kristovy, objevují se nové formy zbožnosti, které kladou poněkud jednostranný důraz na lidskou přirozenost Kristovu a na jeho utrpení, atd.

4. Novověk

V průběhu novověku se náboženský život a kultura Západu vzdalují pravoslavné tradici ještě více, než tomu bylo v předchozích staletích. Renesanční humanismus, vyznávající kult člověka a vracející se k předkřesťanské řecko-římské antice, se rozchází se středověkou tradicí římského katolicismu, aniž by se tím přibližoval k pravoslaví. Protestantská reformace přináší v theologické rovině ve velké míře ještě větší utužení augustinismu a v oblasti lidových projevů – obrazoborectví.

Katolická protireformace, navzdory svému návratu k prvkům autentické křesťanské tradice, kterou zpochybňovali představitelé reformace, zdůrazní autoritativní a represivní stránky katolicismu (inkvizici, seznam zakázaných knih…). V 18. století provede osvícenská filosofie a francouzská revoluce skutečnou kulturní revoluci, jejímž cílem je nahradit dosavadní křesťanskou tradici novou koncepcí člověka a společnosti. Z ní vychází praktický materialismus současných západních společností, stejně jako různé formy bojovného ateismu a totalitarismu.

Pod vlivem těchto rozmanitých faktorů ztratili lidé, kteří se na Západě ještě hlásí ke křesťanství, smysl pro tajemství Boha a duchovnost, omezili náboženský život na sociální etiku a zrelativizovali dogmatická tvrzení. Míra a hloubka těchto změn závisí na konkrétní oblasti a prostředí.

Pokračování.

______________________
Přeloženo z francouzštiny: Archimandrite Placide Deseille: Divergences et convergences entre la Tradition ortodoxe et la Tradition occidentale, Monastère Saint-Antoine-le-Grand, 1995, s. 3-12.

 

______________________
*O. Placide se narodil v roce 1926 ve Franci. Vyrůstal v hluboce duchovním římskokatolickém prostředí. V roce 1942 vstoupil do cisterciáckého kláštera, kde se od počátku intenzivně věnoval studiu mimo jiné řeckých a latinských církevní otců a velkých duchovních učitelů mnišského života z období prvního tisíciletí. V roce 1958 odjel na studia theologie do Říma. V roce 1966 založil klášter Proměnění Páně, kde se svými spolubratry žili podle východní liturgické a spirituální tradice, stále ještě zůstávajíce v katolické církvi. To trvalo  až do roku 1977, kdy se rozhodli přijmout Pravoslaví. Poté o. Placide založil klášter Sv. Antonína Velikého. Přednášel na Theologickém institutu Sv. Sergije v Paříži. Věnoval se intenzivně překladatelské a vydavatelské činnosti. Je autorem několika knih, velkého množství článků a brožurek. Je jednou z těch významných osobností, které v minulém století významně přispěly k představení autentické pravoslavné tradice v západním světě.