Category: Patristická tradice: kritérium Orthodoxie

V tomto smyslu musíme říct, že „věk Otců“ stále pokračuje v živé Církvi. Neměl by též pokračovat i v našem theologickém snažení, výzkumu a závěrech? Neměli bychom znovu objevit „myšlení Otců“ také v našem theologickém způsobu myšlení a výuky? Obnovit je však nikoliv ve smyslu archaizujících postojů a zvyků, ani jako uctívanou relikvii, ale přímo jako existenciální postoj, jako duchovní orientaci…

Nestačí praktikovat jisté rysy byzantské zbožnosti. Musíme jít hlouběji, musíme sestoupit až ke kořenům a odkrýt patristické myšlení a z něho vyvěrající zbožnost. Jinak se nám může snadno stát – jako se to často stává v pravoslavném prostředí, že budeme vnitřně rozpolceni mezi „tradicionalistickými“ formy zbožnosti a velmi „netradicionalistickým“ způsobem theologického myšlení.

Nebe přijalo do své blažené náruče svaté Otce. A tím podalo svědectví, že v jejich myšlení, vnímání a skutcích našlo zalíbení. Svatí Otcové vyjádřili své myšlenky, obsah svého srdce, způsob svého jednání ve svých spisech. Z toho plyne: spisy svatých Otců jsou pro nás věrným průvodcem na cestě do nebe, průvodcem, jehož spolehlivost je dosvědčena samotným nebem.

Jeden biskup přijímá charizma, aby nezávisle na jurisdikční a administrativní struktuře a dokonce v protikladu k ní, vyjádřil pravdivěji, věrněji, hlouběji a důsledněji než ostatní biskupové pravdu Pravoslaví.

Musíme však poznamenat, že toto charizma není Duchem Svatým darováno bez konkrétních předpokladů. Naopak tento dar zcela nutně předpokládá dosažení bohaté zkušenosti v Duchu Svatém, tedy hesychastickou a eucharistickou „zkušenost“, zkušenost očistění, osvícení a zbožštění v Kristu.

Takový charizmatický biskup je pak nositelem primátu Pravdy, který v něm rodí pocit odpovědnosti a vede ho k tomu, aby mluvil s autoritou a plnou vahou.

V jiném textu sv. Řehoř Palama definuje zbožnost jako nezpochybňování nauky bohonosných Otců. Píše: „Taková je pravá zbožnost nezpochybňovat bohonosné Otce“, protože jejich theologie určuje, kde jsou „hranice a vymezení pravé zbožnosti“. To je potřeba také vztáhnout k tak zvanému Synodiku Pravoslaví, kde se uvádí, že musíme být v harmonii a ve shodě „s Bohem inspirovanou theologií svatých Otců a se způsobem myšlení Církve“.

V časech sv. Irenaea a Tertulliána byla doba Apoštolů stále na dosah lidské ruky a paměti. Sv. Irenaeus ve svém dětství slýchával vyučování sv. Polycarpa, přímého učedníka autora čtvrtého evangelia sv. Jana Theologa. Byla to teprve třetí generace po Kristu! Vzpomínky na apoštolskou dobu byly stále čerstvé.