Category: Pravoslavné ohrazení

Zatímco jako pravoslavní křesťané máme kanonické právo, ne-li povinnost, oddělit se od hierarchů, kteří učí otevřeně herezi (s „odkrytou hlavou“, jak praví posvátné kánony – viz například XV. kánon konstantinopolského sněmu 861) a odmítají se zříci své špatné víry, nemáme žádné osobní právo paušálními odsouzeními zavrhnout ty, o nichž jsme pevně přesvědčeni, že jsou na omylu.

„V osobě Marka Efezského se výjimečně spojily úplná oddanost Orthodoxii s vysokou svatostí života… Marek dokázal, že není možné vést dlouhodobý zápas za Pravoslaví bez dosvědčené svatosti života.“Sv. Marek byl po zásluze církevní hymnografií oslavován jako Atlás Pravoslaví, protože svoji svatostí spolu se svým vyznavačstvím a svědectvím „podržel“ naši svatou víru.

…Žil skromně a pokorně jako prostý mnich. Spal a jedl zcela minimálně. Zbytek času trávil modlitbou v chrámu a v kélii. Doslova se nořil na celé hodiny do Ježíšovy modlitby, kterou si zamiloval již od svých mladých let a modlil se za celý svět. Zvláště v průběhu těchto posledních let, kdy se mohl plně a bez rozptylování věnovat intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu životu, se podivuhodným způsobem zmnohonásobilo jeho charisma dojetí a duchovních slz. Na svátek Nanebevstoupení roku 1996 všichni v oltáři spatřili, jak při přijetí sv. Tajin vyšlo z jeho vnitra světlo, které ho celého zalilo. To se pak ještě několikrát opakovalo. Zesnul v pátek před Letnicemi 18/31. 5. 1996. Rakev s jeho ostatky zůstala v chrámu po tři dny. V neděli Letnic se pak z jeho ostatků začala šířit jemná vůně.

Dne 5/18. 3. 2014 bylo s pomocí Boží a pod záštitou Bohorodičky dosaženo dlouho očekávaného sjednocení mezi Řeckou pravoslavnou starostylní církví pod vedením arcibiskupa Kallinika a Posvátným synodem v ohrazení. Toto Bohem darované sjednocení bylo završením úspěšného čtrnáctiměsíčního oficiálního dialogu. Náročný, intenzivní, ale theologicky plodný dialog nechal vzniknout také eklesiologickému pojednání „Pravá pravoslavná církev tváří v tvář ekumenismu: dogmatická a kanonická témata“, které se stalo theologickým základem vyhlášeného sjednocení. Text, který nyní českému čtenáři přinášíme, byl poté na mezinárodním pravoslavném setkání schválen a podepsán také Rumunskou starostylní církví a Ruskou zahraniční církví. Také Bulharská starostylní církev s tímto textem vyjádřila svůj plný souhlas, ovšem z praktických důvodů se její představitelé nemohli zúčastnit společného podepsání v Athénách dne 8/21. 3. 2014. Jedná se o velice závažný dokument, který českému čtenáři pomůže lépe pochopit, proč ekumenismus způsobil rozdělení Pravoslavné církve a jaké důvody vedly velkou část pravoslavných křesťanů k přerušení společenství s oficiálními místními pravoslavnými církvemi.

Vzpomeňme na sv. Otce IV. století; na sv. Athanáše Velkého, sv. Hilaria z Poitires, sv. Cyrila Jeruzalémského, kappadocké Otce… Co bylo důvodem k tomu, že se pustili do projasnění a vyložení odpovídajících částí pravoslavné nauky, které pak nakonec schválil II. ekumenický sněm? Byla to potřeba vyvrátit heretické nauky ariánů, pneumatomachů a apolinaristů. Byl to zápas proti herezím, díky kterému vzniklo ono duchovní dědictví nesmírné hodnoty – theologické spisy církevních velikánů IV. století.

Tato událost se řadí do nespočetné řady podobných případů, které dokazují, že zbožní věřící byli vždy citliví a pozorní v otázkách víry. Sv. Řehoř Theolog je nazývá „nejhorlivější částí Církve“. Tito křesťané nikdy neotáleli vzdálit se od svých pastýřů, kteří byli velice ctnostní, ale nezvěstovali slova Pravdy. V naší době čelíme, a to již na úrovni celosvětové, nové bouři: herezi ekumenismu. Jsou zde pastýři a také patriarchové, kteří společně a s plným vědomím, jako své přesvědčení hlásají a rozšiřují heretickou nauku.

Později, již jako biskup, neváhal přerušit své dávné přátelství s ariánsky smýšlejícím biskupem Eustathiem ze Sebasty a ukončit s ním všechny styky. Ve svém vysvětlení tak přísného postoje napsal: „Nyní, pokud ani s nimi (s Eustathiem a jeho následovníky) nesouhlasíme a těch, co mají podobné smýšlení se straníme, na základě spravedlnosti by nám mělo být odpuštěno. Neboť tak činíme z důvodu, že nic nepovažujeme za důležitější než pravdu a naši pevnost v pravé víře.“