Zeptejte se duchovního…

Kontaktujte duchovní Řecké pravoslavné starostylní církve. Váš dotaz se zobrazí, jakmile bude zodpovězen. Emailová adresa ani další osobní údaje nebudou zveřejněny.

Dotazy zodpovídají:

  • o. Jeremiáš Cvak (jezdovice@orthodoxiachristiana.cz, tel.: 724 881 470)
  • o. Chariton Mrázek (praha@orthodoxiachristiana.cz)
  • o. Jiří Ján (jirijan@hotmail.com)

Dotaz můžete vložit zde.

79 komentářů

  1. Lenka Marianna napsal:

    Dobrý den,

    zajímám se o pravoslaví teprve krátce, ale vím, že důležitým prvkem je půst. Bohužel jsem však kvůli chronické nemoci těžce podvýživená. Vztahuje se přísný půst i na mě?

    Děkuje a srdečně zdraví Lenka Marianna

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Milá Lenko Marianno,
      používat na cestě obvyklé, Bohem inspirované a církevní tisíciletou praxí prověřené prostředky napomáhající naší spáse, je stěží myslitelné bez odpovídajícího průvodce. Dokud tedy takového nemáte, bylo by asi lepší s dodržováním pravidel posečkat. Úsilí bychom Vám proto doporučili věnovat jeho hledání a vyprošování na Bohu.
      Co se týče konkrétně postu v nemoci, tam zcela samozřejmě platí výjimka. Může se stát, že pro Vás je jedinou požehnanou možností, půst nedodržovat.
      To, jaká výživa je potřebná konkrétně při Vašich potížích, Vám musí říct v první řadě lékař. Pokud nám sama nemoc způsobuje větší újmu, než by nám způsobil vlastní striktní půst, máme samozřejmě při nepostění zcela čisté svědomí před Pánem. Naopak, může být naší povinností před Ním, starat se o bohatost naší potravy více, než o mnohé další věci.

      Dej Vám Bůh moudrost.
      o. Jeremiáš

  2. Zdeněk Ch. napsal:

    Dobrý den,
    obávám se, že můj dotaz zde bude brán téměř svatokrádežně, ale popravdě nevím, kam bych se nejlépe obrátil. Vím, že pravoslavní křesťané neuznávají římskokatolický křest a opačně.

    Byla mi však dána čest abych se stal křestním otcem dceři svého nejbližšího přítele. Naše rodiny žijí podobně ne-li stejně. Vyznáváme stejné hodnoty, ale má rodina je rímskokatolická zatím co rodina křtěného dítěte je pravoslavného vyznání.

    Dle doktríny obou círví se tedy nemohu stát křestním otcem dítěte. Považuji se za ortodoxního křesťana a to bez ohledu na “organizaci”. Prošel jsem si studiem mnoha vyznání a přečetl mnoho knih než jsem pevně zakotvil v křesťanství. Úmyslně uvádím křesťanství jako takové, neboť k tomu směřuje můj dotaz. Jedna věc je, že jsem křtěný v římskokatolické církvi, ano proto abych se mohl stát křestním otcem bez problémů, se stačí nechat “znovu pokřtít”, ale to nemohu, nejde o to jestli jsem byl křtěný v římskokatolické, protestantské nebo pravoslavné církvi, jde o to, že je to svátost křtu, která mi byla dána. Vstoupil jsem do světla, do lásky boží, byl jsem očištěn od prvotního hříchu a lásku stejně jako víru se snažím předávat dál.

    Znám odlišnosti jak obou doktrín tak obou “civilizací”. Ale proč není možné být křestním otcem, se všemi povinostmi, které tento závazek v sobě skrývá, když jsem křtěný, věřím v našeho pána a snažím se žít dle jeho hodnot, což mi znemožňuje být křtěn znova a to bez ohledu na organizace ve zájemném rozkolu. Základy naší víry jsou přeci stejné ano jsou zde odlišnosti, ale nemyslím si, že by byly propastné nebo že bychom snad věřili v jiného boha. Nemyslím si, že by praktikující římskokatolický křesťan byl méně oddán bohu než křesťan pravoslavný.

    Myslím si, že není pro hluboce věřícího člověka možné podruhé přijmout svátost křtu jen kvůli “změně klubu”, protže nic více takový akt nepředstavuje. Obě církve v sobě nesou mnohé hříchy z minulosti, ale obě církve jsou křesťanské a tak i svátosk křtu, bez ohledu na tábory je jedinečná.

    Co s tím?

    • Otec Chariton napsal:

      Vážený pane Zdeňku,
      Váš dotaz jistě není svatokrádežný a děkujeme Vám za něj. Stručně by se na něj dalo odpovědět tak, že křest je nepochybně duchovní záležitostí, ale má rovněž svůj církevně-právní rozměr. Jedna věc je duchovní připravenost všech zúčastněných (křtěnce, kmotra, případně rodičů), kterou v posledku může posoudit pouze Bůh. Druhou věcí jsou určité podmínky, které je potřeba splnit. Duchovní život jistě nelze vtěsnat do kanonických pravidel. Ta jsou důležitá z toho důvodu, aby poslední slovo neměly subjektivní faktory, jako jsou osobní názory nebo pocity. Můžeme si to přirovnat např. k volbám do parlamentu. Kandidát musí splňovat Ústavou ČR dané podmínky, k nimž patří i české občanství. Jistě může existovat nějaký cizinec, který se cítí být Čechem, mluví dokonale česky, zná naše dějiny, jí naše jídla, má úctu k našim národním světcům a celkově sdílí naše hodnoty. Dovedeme si představit, že by mohl být vhodným zastupitelem nebo premiérem, lepším než mnohý jiný občan s českým pasem. Přesto má ústavní požadavek svůj smysl a jeho nerespektování by způsobilo chaos.
      O to více to platí pro křest, protože věříme, že stát se křesťanem, je mnohem více, než být poslancem nebo třeba i prezidentem. Proto i zde musí platit nějaká pravidla. Mnozí lidé mimo pravoslavnou Církev mohou být Bohu mnohem blíže než někdo jiný, kdo je viditelně její součástí, ale duchovně je jí vzdálen. Přesto Církev může své požadavky mít jen po těch, kdo jsou její součástí – nikoliv po lidech, kteří se k jejich dodržování nezavázali. Nemá nad nimi žádnou pravomoc.
      Neberte, prosím, tuto odpověď jako vyčerpávající, jistě by k tomu šlo říci i mnoho dalšího.

  3. Jana S. napsal:

    Dobrý den, zajímalo by mne, co znamená/jak se dívá pravoslaví na dědičný hřích, děkuji

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážená Jano,

      odpovědět alespoň trochu uspokojivě na otázku, jak pravoslaví chápe dědičný hřích, by samozřejmě vyžadovalo mnohem více prostoru, než nám poskytuje tato rubrika. Tak alespoň krátce. Jako první fakt je třeba uvést to, že pravoslavné chápání se, co se týče nauky o prarodičovském, či prvotním (nikoliv dědičném) hříchu, velice silně odlišuje od toho pojetí, které, počínaje sv. Augustinem a dále přes scholastiku, se ujalo v západním křesťanství. Důvod spočívá v tom, že západní křesťanství v průběhu své historie formulovalo podstatně odlišným způsobem základní theologické principy, na jejichž základě pak definovalo své vlastní pojetí vztahu Boha ke světu a k člověku. Jako výsledek tak před námi leží dvě tradice, které, přestože používají podobnou terminologii a odkazují na některé společné autority, pracují se zcela odlišným pojetím toho, jak se Bůh vztahuje ke světu, co je to hřích, co je to spása, proč se Bůh stal člověkem atd…

      Dále je třeba uvést, že na Východě nebyla nauka o prvotním hříchu nikdy dogmaticky definována tak, jak tomu bylo na Západě na Tridentském koncilu. Oproti tradičnímu západnímu právnímu pojetí hříchu, pravoslavná theologie přistupuje k otázce prvotního hříchu z ontologického hlediska. Tridentský koncil vyslovuje anathema nad každým, kdo nevyznává, že prvotní hřích je porušení přikázání, kterým Adam na sebe přivodil hněv a rozhořčení Boha, jenž byl tímto skutkem uražen.

      V pravoslavné theologii je hřích chápán jako deformace a nemoc lidské přirozenosti, která byla způsobená tím, že Adam přetrhl svoje obecenství s životodárným Bohem. Smrt není trest rozhněvaného Boha, ale přirozený důsledek toho, že se člověk oddělil od pramene svého bytí, tedy od účasti na Božím životě. Nepohybujeme se zde v právní rovině – přestupek (vina) a trest, ale v ontologické rovině – život a smrt.

      V osobě Adama tak lidská přirozenost prošla hlubokým proměněním a ze stavu přímého účastenství na životě Svaté Trojice přešla do stavu podřízení smrti, hříchu a Ďáblu. Zatímco na Západě je předávání dědičného hříchu chápáno jako předávání Adamovy viny, tak na Východě je to předávání nemocné a smrtelné lidské přirozenosti. Také je třeba pamatovat na to, že podle orthodoxního pojetí není smrtelnost pouze plodem hříchu, ale také jeho kořenem a příčinou. Pokud mluvíme o potomcích Adama jako o hříšnících, není to tak, že by měli účast a spoluvinu v osobním hříchu Adama. Myslíme to tak, že tím, jak zdědili přirozenost nakaženou smrtí (která je plodem a kořenem hříchu) jsou tak nevyhnutelně vedeni k hříchu.

      Proto bylo třeba, aby Kristus svojí smrtí porazil smrt, osvobodil tím lidskou přirozenost z nadvlády smrti a daroval člověku možnost obdržet ztracenou svobodu od vlády smrti a hříchu, aby tak člověk mohl – pokud má zájem – dosáhnout svého původního určení.

      o. Jiří Ján

  4. Miloš napsal:

    Dobrý den Otče,
    zajímalo by mě téma pohřbů, pohřbívání v Pravoslavné tradici. Existuje nějaké pravidlo či doporučení do kolika dní , nebo naopak po kolika dnech je pro duši zemřelého nejpříznivější tělo pohřbít? Je lépe tělo pohřbít do země či spálit? Existují nějaká doporučení pro pozůstalé?
    děkuji.

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Pohřbení zesnulého těla je bez debaty závažný moment, který v první řadě vychází z přirozenosti. Za jak dlouho je tedy třeba tělo pohřbít určuje rychlost jeho rozkladu. Proto existují určité rozdíly zvyklostí v jednotlivých zemích. A zákony zemí určující pravidla (např. právě rychlost) pohřbívání vycházejí jistě z dlouhodobých zkušeností daného místa. V současnosti rychlost pohřbívání ovlivnila možnost zchlazení zesnulého těla. Není mi ale známo, že by větší vzdálenost mezi zesnutím a pohřbením (než max. obvyklých několik málo dnů) byla v Církvi vnímána jako duchovní překážka.
      Co se týče způsobu, tak tam je to jasné. Zesnulé tělo neničíme, pouze ho ukládáme na místo, kde se může přirozeně rozložit. V našem případě do země.
      Známý výrok Svatého Písma – prach jsi a v prach se obrátíš – vždy Církev chápala jako navrácení se lidského těla v matérii, ze které bylo před tím stvořeno.
      Spálení na popel je jaksi jiný fenomén, Církví nepřijatý a nežehnaný. Nakonec i pohřbení samotného Pána Ježíše Krista je Církvi závazným návodem, jak si v praxi počínat.
      Co se týče pozůstalých, tak je naprosto zřejmé, že právě jim je vyhrazena ta velmi čestná povinnost postarat se o důstojné pohřbení svého zesnulého a pečování o místo odpočinku jeho těla.
      Za jeho duši je pak naší svatou povinností se modlit a nezapomínat ani na prosbu modliteb Církve podle jejích zvyklostí.
      o.Jeremiáš

  5. Miloš napsal:

    Dobrý den,
    Rád bych se dozvěděl něco více o “All -Night vigil”, celonočním bdění, při jakých příležitostech se tyto Bohoslužby konají, jaký druh Bohoslužby se slouží? A koná se Bohoslužba přes celou noc i u nás, nebo jen ve velkých chrámech? Platí pro věřící nějaké zvláštní doporučení, pravidla?
    Děkuji
    Miloš

    • Otec Chariton napsal:

      Vážený Miloši,
      děkujeme za Váš dotaz. Stručně lze říci, že se liší ruská a řecká (byzantská) tradice. V té první se jako “všenoční bdění” označuje večerní bohoslužba, při níž se spojuje večerní s jitřní službou (+ hodinky). V klášterech i na farnostech se koná před velkými svátky nebo i pravidelně před nedělní liturgií. Na farnostech se často jedná o “zkrácenou verzi” v délce cca 2 hodiny. Můžete se jí účastnit na ruských či ukrajinských farnostech (v Praze např. v Dejvicích nebo na Olšanech). V byzantské tradici je agrypnie skutečně noční bohoslužbou, skládající se z výše uvedeného a která pak vrcholí svatou liturgií v časných ranních hodinách jako na paschální bohoslužbě (tedy ne celou noc) a koná se u příležitosti velkých či chrámových svátků, opět především v klášterech, ale ne jenom. Na farnostech může být opět kratší (např. kvůli vynechání hodinek). Příprava pak je stejná jako na každou jinou liturgii. V praxi se pak může lišit požadovaná délka eucharistického postu.

  6. Miloš napsal:

    Dobrý den,
    Podle různých autorů, přistupů jí pravoslavný křestan v postním období jen rostlinou stravu. Postí se tedy kromě medu ode všech živočišných potravin. Podle přisnější verze se postí i od oleje a vína a jí jen jednou za den, někde se uvádí, že smí i dvakrát za den. Zajímalo by mě, jestli se tyto postní doporučení liší podle zemí či jednotlivých církví? Z praktického hlediska bych se rád zeptal, pokud je první jídlo dne až odpoledne, je možné si dát ráno čaj, obilnou kávu či džus, nebo je ideálem jen čistá voda?
    Děkuji Miloš

    • o. Jeremiáš napsal:

      Vážený Miloši,
      půst je velice významným prvkem duchovního boje pravoslavného křesťana, proto je jistě důležité znát i jeho parametry.
      K Vámi vzpomenutému bychom ještě doplnili, že povoleným postním pokrmem jsou mořští živočichové (paryby).
      Nakolik víme, tak v zásadě jsou postní pravidla stejná po celém pravoslavném světě. Samozřejmě se budou zvyklosti odlišovat v určitých nuancích v různých zemích.
      Pravděpodobně obecně je také v současnosti přijato za běžně používanou praxi, která odpovídá veliké slabosti dnešního člověka, že se postní strava jí dvakrát, i vícekrát denně v jednom dni.
      Za ideál bychom tedy mohli považovat předně to, když se s naším břichem zdrží i naše srdce od zlých myšlenek.
      Přejeme odhodlané, střízlivé a k pokání vedoucí postní úsilí.
      o. Jeremiáš

  7. Ventura napsal:

    Moji milí zdravím vás,
    není to dotaz, ale spíše nabídka. Pokud by se vám tahle knížka líbila, můžete ji použít. Zdravím vás.
    o. Václav (Ventura)
    http://www.pavelmervart.cz/kniha/dej-krev-a-ziskas-ducha-zivotni-pribeh-a-duchovni-odkaz-athoskeho-starce-josefa-hesychasty-566/

  8. Martin napsal:

    Dobrý den otče. Mám dotaz jak se mohu seznámit s pravoslavným mnišstvím, jsem pokřtěný pravoslavný. Ovládám češtinu, méně angličtinu ale k domluvení stačí. Jaké jsou možnosti, pokud bych se chtěl seznámit s životem v monastýru, kolik je potřeba mít k tomu volného času?

    • o. Jeremiáš napsal:

      S češtinou vystačit při seznamování se s pravoslavným mnišstvím asi nebude jednoduché, milý Martine, není mi známo, že by na našem území byl v plnosti pravoslavné tradice fungující monastýr. S angličtinou je dnes zajisté možné vydat se za poznáním prakticky jakýmkoli směrem, základní domluva je velmi pravděpodobná.
      Monastýry má každá místní PC a existují i v ohrazeném pravoslaví. Kam se vydat je těžké někomu radit. Snad je dobré začít s modlitbou za tu věc a jistě sám Bůh otevře člověku ty správné cesty, je li k tomu ten správný čas. Popř.ukáže člověku důvody, pro které není se s mnišstvím blíže seznamovat vhodné.
      Jak dlouho může trvat seznamování s mnišstvím? Jistě chápete,že je to velmi individuální a že hodně záleží na tom, o jaké hloubce poznání je řeč.
      Jeden velice seriozní mnich např. říká,že prvních deset let života mnicha v monastýru je pouhé napodobování mnišství.
      S mnišstvím se dá ale dnes dokonce seznamovat v odpovídající míře i skrze literaturu, které je docela dost.
      Přeji Vám zdar ve Vaší věci. o.Jeremiáš

  9. Martin napsal:

    Dobrý den.
    za koho se mám modlit jako za mého rodiče? biologický otec s námi nežil a od 2 let mě přisvojil otčím.
    2) Je možné aby byl rozchod veden za dobrým úmyslem, pokud si neuvědomuji příčinu proč jsem se s bývalou přítelkyní rozešel, ikdyž sem neměl novou přítelkyni za kterou bych šel?

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Dobrý den,
      1) Pokud ve Vašem případě došlo k rozdělení obvyklé otcovské role – tedy sploditelské a vychovatelské – na dva muže, navrhuji Vám, abyste se za ně oba modlil obdobně.
      2) Písmo Svaté nás ústy samotného Pána učí, že muž má opustit svou zákonnou manželku pouze v případě smilstva.
      Lidská slabost produkuje nejrůznější případy manželských rozchodů a jejich posouzení a zhodnocení je jistě individuální. Nicméně, dokážeme-li mít základním kriteriem našeho uvažování a jednání Písmo Svaté, bude nám to velikým požehnáním a to nejenom v oblasti manželství.

  10. Miloš napsal:

    Dobrý den,
    rád bych se zeptal na psané prosby, které se při Bohoslužbě pokládají na oltář. Mohl bych se prosím o tomto zvyku, tradici dozvědět něco více? Prosby smí prý napsat jen člověk pokřtěný v Pravoslaví. Je možné, že by pokřtěný člověk napsal prosbu (např. za uzdravení, posílení ve víře atd.) za člověka nepokřtěného? Děkuji Miloš

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený Miloši,

      psané prosby, na které se ptáte, je jedna z forem přímluvných modliteb, které kněz pronáší v průběhu sv. liturgie. Podobně jako jména, která kněz čte při proskomidii a nebo po posvěcení sv. Darů, tak i tyto psané prosby mohu být pouze od těch a za ty, kteří jsou údy Pravoslavné církve. Není samozřejmě třeba je pokládat na oltář, ke kterému má tak či onak přístup pouze duchovní. Lístek se jmény, či s konkrétní prosbou dáváme knězi, který je přečte v průběhu sv. liturgie. Co se týče modliteb za nepravoslavné, za ty se pravoslavní modlí ve své osobní modlitbě. S přáním požehnaného svátku Zesnutí Bohorodičky o. Jiří Ján

  11. Daniel Č. napsal:

    Dobrý den,
    jsem věřící katolík, ale již delší dobu uvažuji o tom, že bych konvertoval k pravoslavné víře. Přijde mi, že pravoslavná církev má mnohem blíže ke spiritualitě a duchovnu, než katolická, která je dost materialisticky zaměřené. Proto jsem se chtěl zeptat, zda je možné konvertovat a jak. Stačí zajít za nějakým pravoslavným knězem a nechat se znovu pokřtít nebo je to složitější? Děkuji za odpověď.

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Vážený Danieli,
      rozdíly mezi církvemi římskokatolickou a pravoslavnou skutečně existují a to na úrovni dogmatické, spirituální i církevní praxe.
      Stát se pravoslavným není složité a teoreticky by mohlo stačit zajít za nějakým pravoslavným knězem, vyznat pravoslavnou víru a být od něho trojím ponořením pokřtěn.
      Naneštěstí v současnosti v otázce Církve (jejího sebechápání i přijímání do Církve) vznikl chaos a nejednomyslnost, a může se Vám stát, že při kontaktu s vícero pravoslavnými kněžími se Vám dostane v této záležitosti různých odpovědí a náhledů. Proto je vhodné se vyzbrojit opatrností a je-li Vám to dostupné, alespoň v základní míře se seznámit s církevním učením svatých otců, kteří nám v eklesiologických otázkách zanechali spolehlivé vedení.
      o. Jeremiáš

  12. Stano napsal:

    Dobrý deň. Nedávno som si prečítal referát jedného kňaza Pravoslávnej Cirkvi v českých krajinách a Slovensku . Napísal m. i. aj toto: Prečítal som si knihu s názvom Protiotcovský postoj zelótskeho starokalendárnictva. Napísal ju jerodiakon Vasilios Grigoriatis, ktorý kedysi patril k tzv. Pravej gréckej pravosl. cirkvi, ktorá kvôli otázke cirk. kalendára vyvolala v Grécku rozkol. Tento jerodiakon po čase opustil rozkolnikov a napísal knihu o tom, prečo nebolo správne rozkol v Grécku vyvolať . V knihe upozornil aj na skutočnosť, že staroštýlnici sa oddelili úplne zbytočne, pretože mnohé farnosti a monastiere v Gréckej pravosl. cirkvi, vrátane monastierov na Athose zostali pri starom kalendári bez toho, aby Cirkvi ublížili rozkolom. Dokonca má informácie o tom, že mnohí laici a hierarchovia Gréckej pravosl. cirkvi si dnes uvedomujú nedostatky, ktoré do cirk. života veriacich priniesol gregor. kalendár a plánujú návrat k úplnému starému štýlu. Môžte prosím reagovat na tieto vety? Prečítal som si na Vašej stránke 1. časť historie Vašej cirkvi. Bude uverejnené pokračovanie? Aké sú vlastne vzťahy medzi Vašou cirkvou a Gréckou pravosl. cirkvou v Grécku v súčastnosti a aký je vzťah medzi Vami, ktorí pôsobíte v Čechách a Slovensku a Pravosl. Cirkvou v českých krajinách a Slovensku ? Na margo toho uvediem, že kňaz tejto cirkvi Vás nazval vo svojom referáte rozkolníkmi… Dakujem. Stano

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený Stano, děkuji za vaše dotazy. Pokusím se na ně odpovědět natolik, nakolik to omezené možnosti této rubriky dovolují. Zmíněnou knihu, či lépe řečeno krátké pojednání (31 stránek) o. Vasilia Grigoriatise jsem četl. O historii a theologii Pravé pravoslavné či starokalendářní církve bylo od novostylních autorů publikováno značné množství pojednání, a to různé kvality. Bohužel je třeba konstatovat, že spisek o. Vasilia patří k těm, jejichž úroveň a informační hodnota jsou velice nízké.

      Zasvěcený čtenář, znalý mnohostranné problematiky starokalendářního hnutí, nemůže nebýt než zklamán ze způsobu, jakým autor nakládá s historickými fakty, a zejména z toho, jak zavádějící a neobjektivní je jeho představování skutečných a reprezentativních postojů starostylního hnutí.

      O. Vasilios píše, že odešel od svatohorských zelótů poté, co došel k závěru, že „tvoří a udržují při životě nekanonické schizma a dezinterpretují nauku svatých Otců a církevní historii.“

      Abychom byli schopni relevantně odpovědět na otázku, kdo roku 1924 vyvolal v řecké pravoslavné církvi rozkol – zdali ti, kdo nekanonicky a v rozporu se sněmovními rozhodnutími zavedli nový kalendář, nebo ti, kdo ho odmítli přijmout, je třeba zmínit alespoň následující fakta.

      Po zavedení gregoriánského kalendáře papežem Řehořem VII. v r. 1582 a po nátlaku, který katolická církev vyvíjela na východní patriarcháty, aby ji v kalendářní reformě následovaly, byla Pravoslavná církev donucena zabývat se otázkou nového kalendáře na všepravoslavné, sněmovní úrovni.

      Stalo se tak na Velkých sněmech v Konstantinopoli v letech 1583, 1587 a 1593. Všechny tři sněmy zavedení nového kalendáře odsoudily. Největší váhu měl Velký všepravoslavný sněm roku 1593. Sv. Dositheos jeruzalémský o tomto sněmu napsal, že se na něm rozhodlo: “… aby se Pascha slavila tak, jak určil první Ekumenický sněm a nový kalendář vypracovaný latiníky byl předán anathematu.“

      V roce 1919 řecká vláda sestavila komisi, jejímž úkolem bylo odpovědět na otázku, nakolik je pro Řeckou pravoslavnou církev přijatelné zavedení gregoriánského kalendáře, který se řecká vláda chystala zavést do veřejného života. Rozhodnutí komise, jejímž členem byl také pozdější athénský arcibiskup Chrysostomos Papadopoulos (který později zavedl nový kalendář), bylo jednoznačné: „…žádná místní církev se nemůže oddělit a jednostranně přijmout nový kalendář bez toho, aniž by se stala schismatickou vůči ostatním místním církvím… změna kalendáře, který nenaráží na dogmatické a kanonické překážky, by mohla být realizovaná při souhlasu všech místních církví…“

      V tomto kontextu je tedy třeba si položit otázku, zdali se jedná o novostylní či starostylní schisma. Pokud při našem rozhodování použijeme kritéria vycházející z dogmatické, kanonické a sněmovní tradice Pravoslavné církve, odpověď je jednoznačná – jedná se o novostylní schisma. Věřící a duchovní Řecké starostylní církve, nehledě na své vlastní nedostatky, měli vždy jasné vědomí toho, že jsou to oni, kteří tvoří historické pokračování novotami nezasažené plnosti místní Řecké pravoslavné církve.

      Dále je třeba uvést, že o. Vasilios se ve svém pojednání dopouští zcela zásadní manipulace a dezinterpretace, když pomíjí a zamlčuje historický kontext, který stojí za zavedením nového kalendáře v řecké církvi. Roku 1920 vydal konstantinopolský patriarchát encykliku „Všem Kristovým církvím po celé zemi“, která se stala zakládající chartou ekumenického hnutí. V ní je představen program procesu sjednocení „všech křesťanských církví“. První z jedenácti kroků, navržených za účelem dosažení tohoto cíle, navrhoval: „Přijetí jednotného kalendáře k současnému slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi zároveň.“

      O. Vasilios, na rozdíl např. od jednoho z největších pravoslavných theologů minulého století sv. Justina Popoviče, hodnotí ekumenismus nikoliv jako eklesiologickou herezi, ale pouze jako „určitou modernistickou tendenci, jejíž prvky bylo možné pozorovat i dříve“. V takovém případě bylo jeho rozhodnutí opustit starokalendářní církev zcela logické a přirozené. Ta totiž považuje ekumenismus za herezi a nový kalendář za nekanonickou inovaci.

      Jak ve svém pojednání o. Vasilios pracuje s historickými fakty, je možné vidět i na tom, jak referuje o fenoménu pravoslavného ekumenismu:

      „Ovšem občasné, neoficiální, bez sněmovního schválení nepravoslavné výroky, dohody či teorie osamocených ekumenistů nezakládají v žádném případě skutek oficiálního zvěstování hereze.“

      Takové zhodnocení je samozřejmě zcela v rozporu s realitou, neboť zamlčuje a popírá vše to, čeho bylo dosaženo v průběhu již téměř sto let trvajícího procesu pěstování, rozšiřování a upevňování ekumenismu v místních pravoslavných církvích, a to se všemi tragickými důsledku pro jejich vztah k dogmatické, kanonické a sněmovní Tradici Pravoslavné církve.

      Pro toho, kdo by snad pochyboval o výše řečeném, stačí, když si zalistuje v nějaké z mnoha učebnice historie a theologie pravoslavného ekumenismu, užívaných dnes běžně na pravoslavných fakultách. Na Mezinárodní hellénské univerzitě se sídlem v Soluni je od akademického roku 2018-2019 možno studovat magisterský obor „Pravoslavná ekumenická theologie“. Což není absolutně zcestné se domnívat, že se na theologických fakultách studuje obor, jehož náplní jsou “občasné výroky a teorie osamocených ekumenistů”?

      V této souvislosti je třeba mít na paměti fakt, že častým „nedorozuměním“, kterého se dopouští někteří z nevědomosti a jiní (a těch je většina) záměrně a zcela účelově, je oddělovat otázku kalendáře od kontextu pravoslavného ekumenismu, jehož cílem je kultivovat a upevňovat zcela novou identitu a sebe-chápání Pravoslavné církve.

      Takový přístup ke starokalendářní otázce je podobně mylný a zavádějící jako snaha vykládat ikonoborectví (což byl široký reformační program, který popíral samotné základy křesťanství, jak byly položeny ekumenickými sněmy) jako pouhý spor z oblasti náboženského umění a pak se ptát, zdali těch zhruba 130 let zápasu za ikony mělo smysl a nebylo to náhodou zbytečné.

      Co se týče otázky návratu ke starému stylu, tak to samozřejmě není v Řecku v žádném případě na pořadu dne. Pravý opak je pravdou, jak o tom svědčí závěry Krétského sněmu. Co se týče toho, jak k nám přistupují řečtí novostylníci a jak se na nás dívají v Čechách a na Slovensku, je snad nejlépe odpovědět, že je to velice individuální a závisí to případ od případu. Druhý díl Historie starokalendářní církve chystáme.

      Je zřejmé, že by bylo na vaše otázky možné podat podrobnější odpovědi, než nám umožňuje tato rubrika. V každém případě jsme vám k dispozici. S pozdravem o. Jiří Ján

  13. Pavlína napsal:

    Dobrý den. Byl jsem v chrámu Svatých Cyrila a Metoděje a zaujalo mne, že kněz v rámci přípravy chrámu přesíval jakýsi písek, či kamínky, které byly v nádobach po obvodu (ty mi trochu připomínaly kropenky, které jsou při vstupu do římskokatolických chrámů). Zdálo se mi, že jsem v písku také viděl vyrytý kříž. Jaký ma tato nádoba, samotný písek, vyrytý kříž a samotne přesývání v církvi význam a symboliku.
    Děkuji.

  14. Karel T napsal:

    Chtěl bych se požádat o informace jakou literaturu by mněl číst pravoslavný křesťan, případně kde ji sehnat.
    Mnohokrát děkuji.

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Vážený Karle,
      čtení pravoslavné duchovní literatury je jedním z nejdůležitějších pilířů našeho duchovního života. Je tedy asi i logické, že je třeba se tomu jak pravidelně věnovat, tak i uvážlivě volit vhodné tematické okruhy, či konkrétní tituly.
      Obecně bychom Vám určitě doporučili čtení životopisů svatých a jejich Duchem prodchnuté výroky a učení, které pravoslavné křesťany všech vývojových stádií bezpečným způsobem uvádějí do hlubin a tajemství Evangelia spásy.
      Méně bezpečné je věnovat se literatuře theologické, popř. přímo se soustavně vzdělávat podle skript theologické fakulty. Takovéto počínání je možné, ale rozhodně vhodnější pod duchovním dozorem zkušeného otce.
      Používáte-li kromě mateřštiny zdatně i jiný jazyk, nejlépe řecký, ruský nebo anglický,obzory pravoslavné duchovní literatury jsou velmi široké, ale i v českém jazyce dnes je možné dostat do ruky relativně dost materiálů.
      Zde uvádíme, kam je kupř. možné se obrátit:
      http://www.duchovne-knihy.sk/
      https://www.kosmas.cz/hledej/pravoslav%C3%AD
      http://www.pavelmervart.cz/
      https://shop.unipo.sk/knizne-publikacie/

  15. Rostislav napsal:

    Dobrý den, nedávno jsem byl pokřtěn, některé věci se učím za pochodu, kněz řekl že pokud skutečně věřím tak mne pokřtí a další věci se doučím časem . V křestním listě je den anděla, je to psáno v azbuce, kněz mi k této kolonce nadiktoval datum 24. května. Při křtu jsem přijal jméno Rostislav, v pravoslavném kalendáři jsem našel, že to je den připomínky sv. Rostislava. Jen mne zajímá proč se to nazývá “den anděla” a jak je to pro mne významný den a jak je pro mne významný den křtu, jestli to mám nějak prožívat či ne.

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Milý bratře, ve svatém křtu jste se narodil pro nový život, darovaný ke sdílení samotnou Nejsvětější Trojicí-Otcem, Synem i Svatým Duchem. Měl byste se tedy úměrně tomu radovat a to především spolu se svým andělem, tzn. Vaším patronem a nebeským ochráncem, jehož jméno nosíte.
      Je určitě pravda, že v průběhu života se stále učíme a poznáváme, nicméně zkušenost říká,že před svatým křtem by měl katechumen v dostatečné míře být obeznámen se svou vírou, ale i s životem z ní vyplývajícím.
      Potřebná poučení zcela jistě překračují možnosti jednoho mailu, ale rozhodně bychom Vám doporučili spojit se k tomuto s příhodným knězem (nemusí to být Váš křtící), popř.s kmotrem či nějakým zkušeným vzdělaným bratrem a co nejdříve se se vším obeznámit. Mnohé se také můžete dozvědět z odpovídající literatury (určitě postupně pročítat pravoslavný katechismus…).
      Přejeme Vám požehnaný a radostný život pravoslavného křestana!

  16. Luba Kaisrová napsal:

    Dobry den,prosím som slovenka z Vychodného Slovenska žijem v Kladně a každý rok pretože som pravoslavne krstená,cestujem s mužom na Slovensko na Velkonočné sviatky.Ovšem je sice pravda,že je hanbou mojou,že neviem,kedy máme sviatky toho roku.Preto Vás chcem poprosit o dátum vzkresenia Ježiša Krista rada by som zašla domov,rodičov nemám no máme v dedine novu cerkvu a chodíme tak stále.Pripravím košík s Paschou a ideme ráno v nedelu do cerkvi na posvetenie,čo nadovšetko milujem.Tie zvyky má rád i moj český manžel,je to zážitok pre nás.Vopred dakujem a prajem pokojné dni před Vzkriesením nášho Pána.

    • Otec Chariton napsal:

      Vážená sestro Lubo!

      Sv. Pascha letos připadá na 8. dubna (občanského kalendáře). Přejeme Vám, ať je pro Vás její oslava požehnaná.

  17. Larisa napsal:

    Dobrý den.
    Jak může pan dostat do Afonu? Koho kontaktovat? Na koho obrátit se?
    Děkuji.
    Larisa.

  18. Jana S. napsal:

    Sláva ICH!Zajímalo by mne, jak se vykládá verš z modlitby Otčenáš ….a neuveď nás v pokušení …Đěkuji

    • o. Chariton napsal:

      Děkujeme za tuto aktuální otázku Dovolíme si na ni odpovědět citací z výkladu k Matoušovu Evangeliu od o. Štefana Pružinského. Ten k tomuto místu modlitby Otče náš říká:

      „Řecké slovo perasmos znamená ‚zkoušku‘, ‚vyzkoušení‘, ale rovněž ‚pokušení‘, ‚pokoušení‘. […] Cílem zkoušky je vyzkoušet člověka [… ] v konání dobra, věrnosti apod. Když člověka prověřuje Bůh, má tato zkouška charakter dosvědčení věrnosti Bohu (srov. Sir 2:1-15, Mdr 3:6, Ž 66:10). Jinak je tomu v případě pokušení, jehož cílem je pohoršení člověka, svedení ke zlu. Pokušení může přicházet pouze od Zlého, a nebo od zlých lidí (Gen 3:15, Jb 1-2, Mt 4:1-14, 16:1, 19:3, 22:18, 1Pt 5:8, Zj 12:1-9), a nebo nás pokouší naše vlastní žádostivost (Jk 1:14). […] Apoštol Jakub píše: ‚Nikdo, kdo je pokoušen, ať neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh přece nemůže být pokoušen zlem a sám také nikoho nepokouší.’ (Jk 1:3). V tomto verši je řeč o pokušení, svádění ke zlu a smysl této prosby je v tom, aby nás Bůh chránil před pádem, před zavlečením do pokušení. Věřící člověk je v tomto světě vystavený pokušení na každém kroku, proto nám Spasitel radí: ‚Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.’ (Mt 26:41)“ (Š. Pružinský, Evanjelium podľa Matúša 1/1, Prešov 2000, s. 186; citace Písma podle Nové Bible kralické.)

      Dodejme jen, že řecký originál jednoznačně (na tomto místě nejsou žádná různočtení) říká „neuveď nás“ (me eisengkes emas), a proto současné snahy o nový „překlad“ některých nepravoslavných křesťanů jsou vlastně opravováním slov samotného Pána, který (a jeho apoštolé) jistě věděl, proč použil právě tato, byť jim nemusíme zcela rozumět. Opět je třeba zdůraznit, že ke smyslu Písma se nedostaneme analýzou (a opravou) samotných slov, ale naslouchání těm, kterým se dostalo hlubokému porozumění poté, co očistili svůj duchovní zrak, tedy světcům, které máme napodobovat.

      o. Chariton

  19. Milosh napsal:

    Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda byste mě pokřtili, když už jsem v minulosti pokřtěný byl. Na křest vzpomínám s velkými rozpaky, byl v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Mrzí mě, že se to tak stalo a rád bych prožil křest mnohem osobněji, s osobním vyznáním. Dále bych se chtěl zeptat, jaký máte vztah s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku. Uznáváte se navzájem?

    • o. Chariton a o. Jiří Ján napsal:

      Vážený bratře v Kristu!

      Děkujeme za Váš dotaz. Nemůžeme na něj odpovědět konkrétně, jelikož neznáme detaily, ale obecně platí, že křest není záležitost osobních pocitů, které by rozhodovaly o jeho platnosti. Nový křest se provádí jen v případě opravdu vážných pochybností o jeho provedení. Obřad křtu (i dalších obřadů s ním spojených) je plný krásných a hlubokých modliteb a je užitečné, když těmto textům všichni zúčastnění rozumí (sami sloužíme, pokud je to možné, bohoslužby v českém jazyce), nicméně není to jen jazyk, který nám brání k porozumění všeho, co se zde (a při každé další svátosti = “tajemství”) odehrává. A to je především věc náležité přípravy. Nicméně i bez ní je křest (správně provedený) platný a život křesťana po něm je vlastně rozvíjení oněch tajemství, která při něm obdržel. Nyní tedy jen takto obecně, ale chcete-li, obraťte se na nás a můžeme Vaši situaci probrat soukromě.

      o. Chariton

      Co se týče našich vztahů s PCČZS, je třeba uvést, že jednota ve svátostech (církevní obecenství) předpokládá a vychází z jednoty ve víře. A je to právě sdílení společné víry, které bylo mezi námi narušeno z důvodu účasti PCČZS v ekumenickém hnutí, které vyvrcholilo přijetím nové nepravoslavné eklesiologie ze strany PCČZS na loňském krétském sněmu.

      o. Jiří

  20. Tomáš Hanzal napsal:

    Dobrý den, již dlouhou dobu cítím potřebu návratu ke kořenům a tudíž se Vás chci touto cestou zeptat na možnost křtu dospělého člověka. Co musím absolvovat a zda ve svých 33 letech mám ještě možnost…přede Vám děkuji za odpověď.

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Vážený Tomáši,
      prospěšnost návratu ke kořenům závisí na tom,k jakým konkrétně kořenům se člověk navrací.
      Pokud jste zvolil ty pravoslavné, je to ta nejlepší volba na světě!
      Křtít je samozřejmě možné v jakémkoli věku,záleží v kolika letech člověk uvěřil, či ke křtu dozrál.
      I při pokřtění v dětském věku k vědomému osvojení křtu a z něho vyplývajícího způsobu života stejně dojde až jednou v dospělosti.
      A chcete-li, pak i sám náš Pán Ježíš Kristus byl pokřtěn ve věku třiceti let.
      Co máte udělat (absolvovat) konkrétně? Je třeba se spojit se zástupcem Pravoslavné církve a s ním se na tu největší událost vašeho života náležitě připravit.
      Přeji zdar vašemu počinu!

  21. Lenka napsal:

    Dobrý den, Chtěla bych přestoupit na pravoslavnou víru nyní jsem římsko katolická, jsem pokřtěná a nám taky svátost biřmování

    • o. Jeremiáš Cvak napsal:

      Vážená paní Lenko,

      je pro mě upřímnou radostí, že jste se rozhodla pro vyznávání pravé víry a k tomuto Vám blahopřeji!

      Chcete-li vstoupit do Pravoslavné Církve, je třeba se na Pravoslavnou Církev obrátit na konkrétním místě a to nejlépe na takovém, které je nejblíže Vašemu bydlišti.Tedy v praxi nahlédnout do schematismu PC a zavolat na číslo nejbližšího duch.správce. S ním potom můžete probrat svoji záležitost a on by Vám měl pomoct dopracovat se ke všemu potřebnému.

      Můžete se ale samozřejmě obrátit na jakéhokoli pravoslavného kněze nebo třeba i na laika, měli by být schopni Vás navést, kam je žádoucí.

      Toto vše bych vřele doporučoval dělat s vroucí modlitbou k Bohu,aby On Sám osvěcoval jak Vás, tak i služebníky Boží, na které se budete obracet.

      S přáním zdaru Vaší požehnané věci,

      o. Jeremiáš

  22. Jana S. napsal:

    Dobrý den.Jak může člověk, žijící v materiálním světě, získat věčný život?Příkazů a zákazů je tolik …Děkuji za odpověď

    • o. Chariton napsal:

      Dobrý den paní Jano, asi nelze nic přidat k tomu, co čteme v Evangeliu: A hle, jeden učený v Zákoně vstal a zkoušel ho slovy: “Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?” On mu řekl: “Co je napsáno v Zákoně? Jak tam čteš?”A on odpověděl: “Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu tedy řekl: “Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš žít. Jelikož “na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.” (Mt 22:40), a tedy i všechny příkazy a zákazy.

  23. Miroslav Kompas napsal:

    Dobrý deň. V článku O generačnom zlomu na Sv. hoře Athos v 6 odstavci píšete toto. “V té době žil ( myslený je starec sv. Paisij ) v monastýru Stavronikita. V r. 1970 spolu s igumenem tohoto monastýru Basilem zásadní měrou přispeli k tomu, že také monastýr Stavronikita se připojil k hromadnému přerušení cirk. obecenství s patr. Athenagorasem. O dva odstavce nižšie píšete ako v sedemdesiatych rokoch prišiel zlom a počiatok novej éry v histórii athoskeho mníšstva. Na jeho konci ( v zátvorke) konštatujete, že monastier Stavronikita bol v roku 1970 celkom opustený a uzatvorený. V r. 1970 v tom monastieri žil starec sv. Paisij, ale v r. 1968 bol celkom opustený a uzatvorený. Môžte to prosím vysvetliť? Ďakujem. Na Vašej stránke si možno toho veľa zaujímavého prečítať, ale článok o vzniku a histórii Vašej cirkvi som nenašiel. Myslím históriu napísanú v českom jazyku, odkedy sa Grécka pravoslávna cirkev rozdelila na Staroštílnu resp. pravú resp. v ohradení a oficiálnu Grécku pravoslávnu cirkev. Tiež počet eparchií, počet biskupov a veriacich a kde všade ( mimo Čiech, Slovenska a Poľska ) pôsobí. Ďakujem.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený Miroslave, děkujeme za váš dotaz a za vaše pěkná slova. Monastýr Stavronikita byl k roku 1968 opuštěn. Z tohoto důvodu se tehdy Iera Koinotis rozhodla povolat několik svatohorců s perspektivou založení nového bratrstva a zajištění pokračování historie tohoto známého monastýru. Od počátku se této snahy účastnil také starec Paisij, který (jak jsme psali) společně si igumenem nově založeného bratrstva o. Basilem přispěli k tomu, že také v Stavronikitě bylo v 1970 přerušeno vzpomínání Athenagorase.

      Máte pravdu, že na našich stránkách chybí (nejen to) krátké pojednání o historii Církve pravých pravoslavných křesťanů v Řecku – takový je oficiální název. Již delší dobu na tom pracujeme. Tak doufáme, že se nám to brzy podaří. Přeji vám požehnané pokračování Velkého půstu.

  24. Zdeněk napsal:

    Dobrý den, v článku Abba Dorotheus z Gazy, Poučení XV: O svatých postech jsem četl: “Neboť otcové říkají, že pokud člověk jí vše bez rozdílu, způsobuje mu to mnohé zlé věci.” V Bibli se píše (cituji pouze z hlavy), že Ježíš řekl, že nezáleží na tom co do úst vchází, ale co z úst vychází. Jak si vyložit tento rozpor? Děkuji. Zdeněk.

    • o. Chariton napsal:

      Vážený Zdeňku, děkujeme za váš velmi zajímavý dotaz. Neřekl bych, že jde o rozpor, a to z toho důvodu, že Pán ve vámi citované pasáži (Mt 15:11) hovoří o něčem jiném, než abba Dorotheus. Ten má na mysli smysl půstu, v němž jde o sebeovládání. Jí-li člověk vše, na co má chuť a co má k dispozici, škodí si tím, že neovládá svou vůli, a tedy ani vášně, o nichž duchovní spisovatel hovoří. Pán Ježíš však svá slova pronesl v souvislosti s kritikou prázdného ritualismu poté, co se zákoníci a farizeové pohoršovali nad tím, že Jeho učedníci jedí s (rituálně) nečistýma rukama.

      Jsem rád, že jste tento dotaz položil, jelikož je dobré si tato slova připomínat právě nyní, v postní době. Jistě by nám půst nebyl k užitku, možná i ke škodě, kdybychom pouze hleděli na jeho vnější stránku, horlivě studovali složení potravy, zda tam náhodou není něco zakázaného, a přitom by z našich úst vycházela zraňující a nečistá slova, pomluvy, urážky, pohoršování se (třeba nad těmi kteří se nepostí) apod.

      Jinak pokud by se citovaná slova našeho Učitele týkala skutečně půstu, bylo by třeba je dát do souvislosti s jinými, kde Kristus hovoří o jeho nezbytnosti pro duchovní život (Mt 17:21). O tom, že pro křesťany byl půst samozřejmostí, svědčí nejstarší křesťanská literatura (Didaché). To, čeho se člověk zdržuje, není samo o sobě nečisté. Jen „všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3:1). Proto je čas, kdy smíme jist vše (srov. Sk 10:13), a doba, kdy si to pro připomínku našeho vyhnání z ráje, kde naši Prarodiče také jedli jen rostlinou stravu, máme odříkat.

  25. Martin Poupě napsal:

    Dobrý den, chtěl by jsem se zeptat na svátost křtu pro dospělé, co musím splnit. Jsem věřící ale s ohledem na můj zdravotní stav mi jaksi už moc času nezbývá. Chtěl bych se vydat na onen svět pokřtěn. Mnohokrát děkuji za odpověď Martin Poupě.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Martine, sláva Bohu, “který chce, aby všichni byli spaseni a došli poznání pravdy”. V případě, že se dospělý člověk rozhodl přijmout svatý křest v Pravoslavné církvi, je v prvé řadě třeba kontaktovat pravoslavného kněze.

      Křtu předchází doba přípravy, tzv. katechumenát, jehož délka a intenzita záleží případ od případu. Smyslem této přípravy je zejména seznámit se základy pravoslavné víry, jejíž přijetí je přirozeně předpokladem pro udělení Tajiny křtu.

      Z celého srdce vám přeji, aby Pán Ježíš Kristus splnil vaši touhu a na přímluvy Přesvaté Bohorodičky vám udělil ten největší dar, který člověk na tomto světě může obdržet: narodit se znovu v křtitelnici, z Ducha a vody. Neboť jak pravil vtělený Bůh: “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.”(J 3,5).

  26. Radek napsal:

    Proc je soucasti pustu zakaz piti mleka?Co ma delat pastevec s mlekem v dobe pustu?

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Radku, mléko v postní době nepijeme, protože je živočišného původu. Pastevec může mléko prodávat či dávat těm, na které se nevztahuje půst v celém rozsahu. Půst je totiž v Pravoslaví chápán jako kříž-lék, ordinovaný za účelem uzdravení lidské přirozenosti od vášní. Podstata tohoto léku spočívá, laicky řečeno, v dobrovolném “trápení” těla. Půst však pochopitelně není jediný takový kříž-lék. A proto v případě lidí nemocných, starých, či např. těhotných žen (a samozřejmě malých dětí) není třeba přidávat další kříž. V takovýchto případech se praxe postu upravuje podle konkrétních možností. Smyslem půstu, jak říkají otcové, není zabít tělo (to bylo stvořeno Bohem a je dobré, jak se praví v Genezi), ale vykořenit vášně.

  27. Jana S. napsal:

    Ráda bych věděla, jaké žalmy (modlitby) číst u lůžka umírajícího. Děkuji

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážená Jano, v pravoslavné tradici je zvykem u lúžka umírajícího, pokud je to možné, číst celý žaltář a také evangelia. Kromě toho je také možné se modlit Ježíšovu modlitbu za duši zemřelého.

  28. Anna napsal:

    Sláva Isusu Christu! Chcela by som sa opytat, ako by ste poradili tým, ktorý pochádzajú z inej denominácie napr. gréckokatolíci dosť blízky obradovo pravoslávnym a zaľúbia sí pravoslavie. V plnosti ho študujú a je im milé učenie otcov. Jedným dychom túžia patriť do pravoslávnej cirkvi aj napriek zanechania mnohých tzv. Výhod ale na druhej strane sa stretávajú s tým že u pravoslávnych začínajú rozmýšľať ekumenický a že predstavení cirkvi sú niekedy falošnejsi. Čo by ste im poradili podľa učenia otcov? Má význam prestup ? Je potrebný aj krst pri prestupe? Prosím o objasnenie ako v dnešnej dobe to mame vnímať? Človek túži po pravde a aj ti čo ju majú si ju niekedy nevážia a ti čo po nej túžia sú zmätení. Dakujem

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážená paní Anno, nejdříve mi dovolte, abych se vám omluvil za zpoždění, se kterým reaguji na vaši otázku. Kvůli cestovním povinnostem jsem se k odpovědi dostal až nyní.

      Váš dotaz obsahuje ne jednu, ale více a velice vážných a důležitých otázek, na které by bylo třeba odpovědět jednu po druhé. To nám však naše rubrika neumožňuje. Pokusím se tedy uvést alespoň několik myšlenek vztahujících se k vašemu příspěvku. Ptáte se, zda má význam přestup. Na to existuje pouze jedna odpověď. Má. Pravoslaví není možné v žádném případě žít mimo Pravoslavnou církev. Podle pravoslavného chápání není spiritualita nic jiného než žitá dogmatika. Není tedy možné žít pravoslavnou spiritualitu tam, kde se nevyznává pravoslavné dogma (což je také případ řeckokatolíků).

      Dále se ptáte, zda je při vstupu do Pravoslavné církve třeba křest. Podle pravidla víry formulovaného sv. Otci není možné od sebe rozdělovat křest a Církev. Křest se nachází pouze tam, kde je Církev. A protože Pravoslavná církev považuje západní křesťanství (katolické a protestantské církve) za odloučené od jedné, obecné a apoštolské Církve, neuznává platnost jejich svátostí. V některých obdobích Pravoslavná církev používala oikonomii a přijímala západní křesťany bez křtu. To však činila nikoliv proto, že změnila svůj názor a začala uznávat jejich svátosti, ale proto, aby jim ulehčila vstup do Pravoslaví.

      Tolik tedy co se týče teoretické části. A nyní k praktické části vaši otázky.

      Jak již pravděpodobně z vlastní zkušenosti víte, jiná věc je, když nepravoslavný křesťan objeví krásu a neskutečnou nádheru pravoslavné víry a spirituality, když se před jeho duševním zrakem poodhalí závoj skrývající poklad patristické theologie… Druhá věc však je, když se rozhodne najít ve svém okolí prostor, kde by se mohl setkat s živými nositeli a svědky pravoslavné víry. Není žádným tajemstvím, že Pravoslavná církev (a nejen ta) prochází dnes hlubokou duchovní krizí. Sama zmiňujete problematiku ekumenismu. Velice často se stává, že sami pravoslavní duchovní a laikové, kteří prošli duchovní formací ekumenismu, odrazují katolíky či protestanty od zamýšleného přijetí Pravoslaví s tím, že Pravoslavná církev jim stejně nemůže nabídnout něco více, něco co by ve svých církvích již neměli…

      Co v takovém případě dělat, na to je těžké odpovědět. Závisí to také na našich osobních možnostech, rodinných podmínkách, věku, zaměstnání, zdraví aj…V každém případě je důležité mít na paměti, že Pravoslaví není abstraktní ideologie. Pravoslaví není možné načíst pouze z knížek. Pravoslaví se musí zkušenostně ochutnat, aby byl poté člověk schopen v životě rozeznat a rozlišovat, co je Pravoslaví a co je pouze jinoslaví, prezentované v pravoslavném balení, což zvláště v nepravoslavných zemích není vůbec vzácným jevem. Taková je realita, což však v žádném případě nesmí být příčinou upadání na mysli. S odvahou a pevnou důvěrou složte své hledání do rukou toho, který „chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy“ (1 Tim.2, 4).

  29. Jana S. napsal:

    Přečetla jsem si dnes, že mám nejvíce ze všeho milovat svého nepřítele.Za největšího nepřítele ( představím si muslimského extremistu ).Jak tomu mám rozumět ? ……. citát: Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se, ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním. Ctihodný Paisij Svatohorec

    • o. Chariton napsal:

      Vážená sestro Jano,
      děkujeme Vám za Váš dotaz, který se dotýká velmi důležité součásti křesťanské duchovnosti. Ano, výzva našeho Pána k lásce nepřátelům (Mt 5:44), je skutečně něco velmi těžko pochopitelného, pokud nám chybí patřičná duchovní zkušenost, která se získává náročným připodobňováním se Bohu, který je „celý Láskou“. Avšak právě o to v křesťanství jde. Slova věhlasného starce Paisije nemáme chápat tak, že naše nepřátele máme milovat více než ty, kteří jsou nám blízcí a milí, ale tak, že o lásku k nepřátelům se máme více snažit, protože je mnohem obtížnější. Ti, kteří této ctnosti dosáhli, dokáží právě i v nepřátelích, v těch, kteří nám ubližují, vidět zastřený Boží obraz, tedy tragédii člověka (třeba i muslimského teroristy, kterého dáváte za příklad), který byl stvořený k tomu, aby byl nástrojem a zrcadlem Boží dobroty, a přitom se z něj stal pravý opak. Člověk, který si myslí, že uctívá Boha tím, že šíří zlo, je politováníhodný, duchovně nemocný, a to, co jej může uzdravit, je právě setkání se skutečnou Boží dobrotou – jíž máme být nástrojem. Jak již bylo uvedeno, prokázat lásku k těm, kteří nám ubližují, je plodem pravé křesťanské duchovnosti, ovocem, podle nějž se pozná dobrý strom (Mt 12:33). O tom, že je to reálné, svědčí mnohá svědectví ze života těch, kteří se nechali formovat touto pravou spiritualitou. Jako jeden příklad z mnohých uvádíme jeden krátký příběh, který vydá za mnoho slov na toto téma.

  30. Andrej napsal:

    Slava Isusu Christu! Chtěl bych se zeptat jak Pravoslavná Církev interpretuje slova z Mt 16, 19. Pan Ježíš tam mluví o klíčich, které jsou svěřeny svatému Petrovi. Zajímavostí je, že moc svazovat a rozvazovat je daná všem apoštolům (Mt 18,18), ale “klíče” jsou zmíněny pouze u sv. Petra. Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma. Jak jsou tyto “klíče” interpretovány z ortodoxního hlediska. Děkuji za odpověď.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Andreji, děkujeme za váš dotaz. Podle pravoslavného výkladu není možné hledat rozdíl mezi darem klíčů a darem moci svazování a rozvazování. Jde o totéž. Pojem klíčů je zde použit jako zopakování, zdůraznění, obrazné vyjádření abstraktního pojmu moc.

      Již Origénés ve svém výkladu Matoušova evangelia (Mat 11, 12) jasně vyvrací myšlenku, že by klíče byly dány pouze Petrovi. Stejně tak předpokládá, že by si nikdo neodvážil tvrdit, že by Církev byla postavena pouze na Petrovi a že by pouze o něm platilo, že ho brány pekelné nepřemohou. Naopak dar klíčů, píše Origénés, stejně jako založení Církve a moc svazovat a rozvazovat byla “společná také ostatním apoštolům”.

      Nejedná se o zcela přesné tvrzení, když píšete: ” Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma.“ Je třeba upřesnit, že to byla pozdější latinská tradice.

      Sv. Kyprián karthágský ve IV. kapitole svého pojednání „O jednotě Církve“ řeší mimo jiné také otázku vztahu apoštola Petra k ostatním apoštolům. Vysvětluje , že Kristus se s darem moci svazovat a rozvazovat obrátil nejprve k Petrovi proto, aby zdůraznil jednotu Církve, jako vycházející „od jednoho“. Je však zřejmé, pokračuje sv. Kyprián, že ostatní apoštolové byli „to stejné, co Petr. Byli obdařeni stejným účastenstvím na cti a moci“.

      Také sv. Augustin v kázání na svátek sv. Petra a Pavla (Sermo CCXCV; PL 38, 1348) podobným způsobem ukazuje, že mezi Petrem na jedné straně a ostatními apoštoly na straně druhé nebyl rozdíl, co se týče moci jim svěřené. Píše, že mezi apoštoly to „byl Petr, který byl uznán za hodna,aby zosobňoval Církev (gestare personam). A bylo to právě kvůli tomu, že on sám zosobňoval celou Církev, že byl hoden uslyšet slova – Tobě dám klíče nebeského království. Neboť tyto klíče nedostal jeden člověk, ale jednota Církve.“

      To, co odlišovalo Petra od ostatních apoštolů (excellentia Petri) nebyla podle sv. Augustina moc klíčů, ale to, že „představoval univerzálnost a jednotu Církve. Neboť jemu bylo řečeno, že dostane to, co nakonec bylo dáno všem apoštolům.“

      Fakt, že potom také ostatní apoštolové dostali moc svazovat a rozvazovat je podle sv. Augustina jasným důkazem, že klíče byly dány celé Církvi a nikoliv pouze Petrovi.

  31. Jozef Š. napsal:

    Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Jozefe, děkujeme vám za dotaz, na který ovšem není možné odpovědět v krátkosti. Proto na něj reagujeme článkem, který naleznete zde.

  32. Jana S. napsal:

    Zajímalo by mne, jestli mám jako křesťanka povinnost podat almužnu každému, kdo mne o to požádá. Děkuji

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážená paní Jano, děkujeme za váš podnětný dotaz. Jsem si jist, že podobnou otázku si nejednou ve svém životě položil každý člověk, který se snaží být hoden oné veliké cti: nést ve světě Kristovo jméno, tedy nazývat se křesťanem.

      Praxe podávání almužny, tedy poskytování hmotné pomoci potřebným, je neoddělitelnou součástí identity křesťana. To nikdo nezpochybňuje. Rozdílné názory však panují na praktickou realizaci této ctnosti.

      Kristus v evangeliích i apoštolové ve svých listech volají křesťany k dosažení dokonalosti (Mt 5, 48, Jk 1, 4) a svatosti (1P 1, 15-16). Založením Církve o dnu Letnic – kdy Církev skrze sestoupení Ducha Svatého obdržela veškerou plnost Božích sil a energií – bylo ze strany Boží vykonáno vše, co je třeba k tomu, aby člověk tohoto cíle dosáhl. Od té doby záleží pouze na dobré vůli a horlivosti každého křesťana, jak intenzivně bude z pramene Církve čerpat Boží síly a energie (milost) k tomu, aby postupoval na cestě k dosažení svatosti.

      Velice důležité je mít na paměti, že cíle, který se před lidstvem otevřel Kristovým vzkříšením a sestoupením Ducha Svatého, se dosahuje postupným procesem. Jedná se o dynamický růst, o cestu. Sv. Otcové viděli život křesťana jako nekonečný výstup.

      To stejné platí také o praktikování ctnosti almužny a milosrdenství. Není možné, aby si křesťan jednou řekl: tak teď jsem splnil svoji povinnost a není zde již prostor pro další růst.

      Také je velice důležité pamatovat na to, že praxe almužny má jak jasně stanovené minimum, pod které není možné jít, tak i maximum, ke kterému máme směřovat.

      Minimum v křesťanském praktikování ctnosti almužny je starozákonní desátek: deset procent z našich příjmů nepatří nám. My jsme pouze zodpovědní za jeho spravování. Naproti tomu maximum, tedy plné realizování této Boží ctnosti, je vyjádřeno v následujícím Kristově pozvání: “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.” (Mt 19, 21)

      Křesťanský život – jako vše živé – není nic statického. Naopak nachází se v neustálém pohybu. Buď stoupáme nahoru, nebo padáme dolů. Myslím, že snahou živého křesťana by mělo být třebas nepatrně, ale přece jen postupovat v praktikování ctnosti almužny směrem od onoho minima k maximu.

  33. Jozef Š. napsal:

    Vieme z mnohých proroctiev pravoslávnych svätých, že keď bude Antikrist čipovať povinne celé ľudstvo, tak iba 3 pravoslávni biskupi neprijímu čip. Je tu však aj druhá skutočnosť a to je proroctvo sv. Gregora Dialoga (+ 604). Ten píše v jednom svojom spise, že keď sa modlil za Cirkev v posledných časoch, tak mu Boh na modlitbe povedal nasledovné: „Väčšina biskupov prijíme znak šelmy na pravú ruku, alebo na čelo, no desiatky biskupov od toho Ja Sám uchránim.“ Toto hovorí Hospodin. Desiatky biskupov. Keď to dám do súladu s proroctvami pravoslávnych svätých, ktorí tvrdia, že len traja pravoslávni biskupi neprijmu znak šelmy, tak tí ostatní o ktorých hovorí Boh sv. Gregorovi Dialogovi, musia byť mimo pravoslávia. Teda aj mimo pravoslávia – u latiníkov a uniatov, musí byť pravá apoštolská postupnosť.

    • o. Chariton napsal:

      Vážený pane Josefe,

      otázka, již kladete, je závažné eklesiologické téma, k němuž byly v dějinách Církve zastávány různé postoje. Při hledání odpovědi na tuto otázku však není vhodné opírat se o různá zjevení a nebiblická proroctví, jako by měly stejnou autoritu, jakou mají Písmo svaté a církevní dogmata. Varování před odpadnutím na konci časů nepochybně patří do pravoslavné tradice a je třeba na ně pamatovat, ovšem s velikou opatrností, jelikož přílišné zaobírání se předpověďmi o konci světa a Antikristu může být někdy i duchovně nebezpečné. Doporučuji prostudovat oficiální synodní dokument z roku 2010 „Současné bujení «antichristologie» a její nebezpečné vedlejší účinky“ (anglicky zde).

  34. Pavlína K. napsal:

    Dobrý den, prosím o vysvětlení 17-té kapitoly Svatého Jana a jejího praktického dopadu na život. Děkuji

    • o. Chariton napsal:

      Vážená paní Pavlíno,

      Sedmnácká kapitola Evangelia sv. Jana patří jistě k nejkrásnějším a nejsilnějším místům Písma svatého. Není však v našich možnostech na několikrát řádcích, které tato rubrika poskytuje, odpovědět na takto široce položenou otázku. Budete-li mít zájem, pokuste se prosím váš dotaz více konkretizovat. Nyní vám můžeme doporučit i v Česku dostupný slovenský překlad výkladu celého Evangelia od sv. Justina (Popoviče): Evanjelium podľa svätého Jána (text a výklad), Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Košice 1994.

  35. Jana S. napsal:

    Ráda bych věděla, co si máme představit pod pojmem svatební hostina a svatební šat v podobenství o svatební hostině, děkuji.

    • o. Chariton napsal:

      Vážená paní Jano,

      podobenství o svatební hostině máme zaznamenané u sv. Matouše (22:1-14), jinou verzi s některými odlišnostmi (není např. přímo řečeno, že jde právě o svatbu) nalezneme i v Evangeliu sv. Lukáše (14:16-24). Základní význam tohoto krásného připodobnění Božího království k hodovní síni (podobný obraz nalezneme už i ve SZ, viz Iz 26:6) je obrazem dějin spásy a je součástí rozmluvy s velekněžími a farizeji a bezprostředně navazuje na podobenství o zlých vinařích a následná Pánova slova: „Vám bude Boží království vzato a bude dáno lidu přinášejícímu jeho ovoce.“ Králem pak je jistě míněný Bůh, jeho syn je sám Spasitel, původně pozvaní jsou příslušníci vyvoleného lidu, služebníci jsou proroci, které k němu v průběhu dějin posílal. Nově pozvaní jsou lidé ze všech ostatních národů. Hostina je obrazem eschatologického společenství s Bohem, tedy spásy.

      Podobenství končí vyhoštěním toho, kdo se odvážil usednout ke stolu bez slavnostního šatu. Někteří komentátoři (např. sv. Augustin) tuto pasáž vysvětlují tak, že hostitel pozvaným předal také roucho, které si měli na hostinu vzít. V každém případě je potřeba chápat hněv krále jako oprávněný – opovážlivec nemá, co by na svou obhajobu řekl.

      Přijetí pozvání pak může být vykládáno jako křest a svatební roucho jako milost, kterou křesťan obdržel, aby je uchoval čisté a neporušené tím, že bude konat skutky zbožnosti. Sv. papež Řehoř Veliký toto roucho vykládá jako symbol ctnosti lásky. Bez ní není možné předstoupit před krále-Boha. Řehoř tento obraz rozvíjí tím, že roucho bylo tkané mezi dvěma rameny tkalcovského stavu – to horní představuje lásku k Bohu, to dolní obětavou lásku k bližnímu, a to i k nepřátelům. Jedna láska bez druhé není možná. „Kdokoliv se usadí ke svatební hostině bez něho [svatebního roucha], nechť se obává příchodu Krále, neboť až ten přijde, bude vyvržen ven.“ Jinými slovy: Všichni jsou pozváni, jen někteří však pozvání přijmou, ale z nich opět jen někteří jsou skutečně připraveni na setkání s Pánem v jeho hodovní síni. Tomu musíme rozumět i tak, že Bůh nikoho nenutí k Němu přijít, záleží Mu na tom, aby pozvání každý přijal dobrovolně.

      Hostinu lze vykládat i jako obraz Eucharistie. Ostatně tomu podle některých výkladů napovídá i zmínka o „poraženém vykrmeném (dobytku)“, protože slovo „vykrmený (dobytek)“ (ta sitista) je adjektivum odvozené od slova obilí či pšenice (sita), a „poražený“ lze přeložit i jako „obětovaný“ (pšenicí se krmil dobytek připravený k rituální oběti; viz také Lk 15:23), takže by mohlo jít vlastně i o narážku na „oběti připravené z pšenice“, tedy Eucharistii jako novozákonní oběti (zatímco „býci“ by mohli reprezentovat oběť starozákonní). Ale i bez této jazykové analýzy je zřejmé, že Eucharistie je hostinou, kterou Bůh Otec připravil pro Syna (kdy přímo svého Syna nabízí jako Ženicha), a k níž jsme pozváni. Avšak bez náležité přípravy může být svaté Přijímání k duchovní škodě (srov. 1Kor 11:27-29). V modlitbách, jež čteme před sv. Přijímáním, abychom se uvedli do náležitého duchovního rozpoložení, voláme k Bohu: „Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají tví svatí? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očisti, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi lidumil.“

  36. Jana S. napsal:

    Dobry den,zajimalo by mne, jaký je úkol křesťana v dnešní době. Děkuji Jana S.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážená paní Jano, děkujeme za váš dotaz, na který není vůbec jednoduché odpovědět v několika řádcích. Myslím však, že v každém případě je důležité zdůraznit, že úkol, poslání křesťana v dnešní době je stejné jako bylo od počátku, od doby prvokřesťanské. Z této doby se nám zachoval List Diognetovi, jehož autor odpovídá na vaši otázku následujícím způsobem: „Prostě řečeno, čím je duše pro tělo, tím jsou křesťané pro svět… Duše je držena v těle, ale sama udržuje tělo naživu, tak i křesťané jsou sice drženi ve světě jako zajatci, ale sami udržují svět.“

      Křesťané jsou tedy duší světa. Jak je patrné, od počátku (viz evangelijní slovo o křesťanech jako soli země a světle světa) byl úkol křesťana ve světě považován za zcela rozhodující a určující pro další směřování světa (podobně jako ve starozákonní době věrnost Izraele vůči Hospodinu rozhodovala o jeho historii).

      Pravoslavná církev nahlíží na křesťana jako na místo Theofanie – křesťan by měl být místem zjevení Boha ve světě. Podobně jako ikona je oknem do nebe, tak i křesťan (restaurovaný obraz Boží) by měl být oknem, skrze které do světa vstupuje Život a Světlo. Významná postava Orthodoxie 20. století sv. Nikolaj Velimirovič mluví o křesťanech jako o očích, rukou, nohou a uších Krista v tomto světě. Cokoliv chce Kristus na tomto světě učinit, činí vždy skrze někoho. Problém a veliká tragédie ve světě však nastává tehdy, když jednotlivé údy Těla Kristova neposlouchají svoji Hlavu. Co zmůže hlava, když je zanechána bez spolupráce rukou a nohou?

  37. Vít Houška napsal:

    Jaký překlad Bible do češtiny je nejlepší?

    • o. Chariton napsal:

      Vážený pane Houško,

      předně je potřeba říci, že žádný překlad Písma svatého není dokonalý, což pro pravoslavného křesťana není žádná tragédie, jelikož pravdu nenacházíme ve slovech, nýbrž ve zkušenosti, která je za nimi (viz Stylianos Papadopoulos: Rozdíl v chápání Evangelia v Pravoslaví a v protestantismu). Přesto je potřeba být při používání různých překladů obezřetný, jelikož mnohé předkládají předporozumění, která nejsou slučitelná se svatootcovským výkladem Písma. Český pravoslavný křesťan zatím nemá a v dohledné době nebude mít k dispozici vlastní překlad celé Bible ve svém jazyce. Existuje pouze překlad Nového zákona vydaný v Petrohradě v letech 1892 a 1897 pro potřeby Čechů usídlených na Volyni, kteří přijali pravoslaví. Jedná se vlastně o kralický překlad (BK) upravený podle řeckého originálu a církevně-slovanského překladu. Starodávný jazyk petrohradského překladu je však dnes pro každodenní četbu pro mnohé překážkou stejně jako BK.

      Ze současných překladů NZ je možné doporučit zvl. Novou Bibli kralickou (NBK) z let 1998 nebo 2002. Poslední vydání z roku 2008 však již je blízké Překladu 21. století (B21), který vzešel ze stejné dílny, ale je značně odlišný. Zvláště jazyk B21, který se snaží být za každou cenu „dnešní“ či jaksi cool, se zdá být pro člověka, který je zvyklý na tradiční biblický jazyk, poněkud rušivě. Příkladem může být Mt 1:25, kde se píše, že sv. Josef s Bohorodičkou „nespal“, zatímco NBK doslovně překládá „nepoznal ji“. Zde jde i věcnou nesprávnost, jelikož biblický (hebrejský i řecký) jazyk jasně rozlišuje mezi legitimním manželským soužitím (muž ženu „poznává“) a smilstvem („leží s ní“, čemuž se „spal s ní“ až příliš podobá!). Jinde překladatelé jazykovou odvahu jaksi ztratili: Zatímco NBK 1Kor 6:9 hovoří o „zženštilých“ a „homosexuálech“ (BK na tomto místě má „zženštilí, ani samcoložníci“, což je doslovný převod z řečtiny), B21 má pouze nicneříkající „rozkošníci, zvrhlíci“.

      Bible 21 je nicméně stále věcně přesnější než Nový zákon Českého ekumenického překladu (ČEP). Např. tam Ř 8:6 B21 doslovně překládá “tělesné smýšlení vede ke smrti“ (NBK má „smýšlení těla je smrt“), ČEP má „dát se vést sobectvím znamená smrt“. (Podobně v Gal 3:3 je kontrapozice Duch – tělo vysvětlena – nikoliv přeložena – slovy „Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“). Nebo kde B21 správně překládá „všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky“ (Sk 2:4), ČEP zcela nesprávně hovoří o mluvení „ve vytržení“.

      Stále je potřeba pamatovat, že jde o překlady z nepravoslavného prostředí. Asi by nebylo vhodné při svátcích Bohorodičky číst Lk 11:28 „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je” (B21 i NKB). Petrohradský překlad zde má: „Jistě pak blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží a ostříhají jeho. (Z jazykového hlediska je řecké menounge přeložit obojím způsobem, tradici ovšem odpovídá pouze překlad s „jistě“. Pro zajímavost ČEP problematické příslovce raději vynechává úplně.)

      Starý zákon Českého ekumenického překladu je však mnohem věrnější originálu, než je tomu u překladu NZ a lze jej více doporučit než třeba Jeruzalémskou Bibli (kde velmi rušivě působí používání Božího jména „Jahve“ místo „Hospodin“). Je ovšem třeba pamatovat na to, že výchozím textem SZ pravoslavného Východu je Septuaginta (LXX), tedy překlad hebrejské Bible do řečtiny, který používali Apoštolové.

      Českému pravoslavnému křesťanu jsou přístupné i slovenské překlady jednotlivých NZ knih s rozsáhlým komentářem o. Štěpána Pružinského (Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovskej univerzity).

  38. Josef napsal:

    Dobrý den, prosím, věříte v možnost posedlosti člověka mocností zla v dnešní době? Tedy v situaci, kdy ďábel převezme dočasnou kontrolu nad člověkem – jeho tělem? Mám na mysli člověka, který se vědomě odevzdal satanovi – chtěl peníze a krásu. Jak takovému člověku lze pomoci, co může dělat v ČR, na koho se obrátit? Děkuji Vám.

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Josefe,

      nevěřit v možnost posedlosti zlým duchem znamená odmítnutí křesťanství jako takového. Pravoslaví ve své nezesvětštělé, tradiční podobě uchovalo ještě i v dnešní době nejenom poznání, ale i živou duchovní zkušenost s působením démonů. V ideálním případě je nejlepší obrátit se na zkušeného pravoslavného duchovního.

      Domnívám se, že váš dotaz je směřován k nějakému konkrétnímu případu, či vaší konkrétní zkušenosti z vašeho okolí. V takovém případě by bylo lepší řešit takovou záležitost soukromě a nikoliv na tomto veřejném fóru. Pokud byste potřeboval konkrétnější informace, můžete se obrátit s dotazem na naši e-mailovou adresu spravce@orthodoxiachristiana.cz.

      o. Jiří Ján

  39. Jozef Š. napsal:

    Sláva Isusu Christu! Môže podľa starostylného pravoslávneho učenia rímokatolík, uniat, či protestant, ktorý hoc je v heréze, ale úprimne miluje Christa, vyznáva Jeho Božstvo, Trojicu, robí pokánie, dovoláva sa s dôverou pred Nebeským Otcom na Christovu krv za neho vyliatu na Golgote, keď prosí o odpustenie svojich hriechov, dosiahnuť spásu rovnako, ako pravoslávny, ktorý tak činí? Ja si myslím, že áno. Aký je Váš názor?

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Jozefe,

      děkujeme za Váš dotaz, nad kterým jistě přemýšlí většina pravoslavných věřících, a to zvláště těch, kteří žijí v nepravoslavných zemích a mají tak možnost přímé, osobní zkušenosti se zbožností a upřímným duchovním životem křesťanů nepravoslavných vyznání.

      Při pokusu odpovědět na vaši otázku je třeba na začátku uvést, že neexistuje žádné oficiální sněmovní prohlášení Pravoslavné církve o možnosti či nemožnosti spásy těch, kteří nepatří k Církvi. Pravoslaví totiž zůstalo věrné napomenutí sv. Pavla (1 Kor 5, 12) a nevynáší soud nad těmi, kdo stojí mimo Církev.

      Pravoslaví také pevně věří ve Spasitele, „který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tim 2, 4). Proto v den Letnic ustanovil svoji Církev a obdařil ji vším, co je nutné proto, aby člověk dosáhl spásy. Církev pak od Krista obdržela přikázání jít a nabídnout tuto Bohem zjevenou cestu ke spáse všem národům.

      Pravoslavná církev dále pevně věří, že Ona je tou Církví, že Ona je tou pokladnicí uchovávající plnost zjevené pravdy a že může každému – kdo bude mít ve svém životě možnost setkat se s touto cestou – ukázat, jak je možné zvítězit nad světem, smrtí a ďáblem.

      To, jak Spasitel realizuje svoji vůli (aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu) v případě, těch, kteří neměli a nemají možnost setkání s Pravoslavím, zůstává tajemstvím Církvi nezjeveným, podobně jako jiná mnohá tajemství (bylo nám zjeveno pouze to, co je nutné pro naši spásu).

      Velký světec naší církve sv. Filaret Nový Vyznavač (+1985) v odpovědi na podobnou otázku vysvětluje, že je zcela evidentní, že není možné považovat upřímné věřící nepravoslavných konfesí za heretiky, tedy za ty, kdo pokřivili pravdu víry. Hereze vychází z řeckého slovesa vybírám. Oni si svoji víru nevybrali. Narodili se jako katolíci, protestanti aj. Byli tak vychováni. Nikdy u nich nedošlo k vědomému odmítnutí či převrácení plnosti pravdy, tedy k odmítnutí Pravoslaví. „Hospodin,“ praví sv. Filaret „vede bezpochyby také je směrem ke spáse Svým vlastním způsobem“.

      Možná, že spíše než obava o spásu nepravoslavných by nás měla trápit myšlenka o spáse těch pravoslavných, kteří obdrživše při svém vstupu do Církve plnost Světla, toto Světlo opustili, a to buď úplně (konverze do jiné konfese či náboženství), anebo se vydali na cestu míchání světla s temnotou, pravdy s klamem, kdy si vybírají (to je ta hereze) z Pravoslaví některé prvky a jiné zase nechávají stranou jakožto nemoderní či nekorektní, a tak ho upravují podle vkusu sekularizovaného postkřesťanství 21. století.

  40. Pavel S. napsal:

    Čím je pro vás církevní kalendář tak důležitý, že jste kvůli němu přerušili obecenství s oficiální řeckou církví? Nešlo by se s řeckou hierarchií prostě domluvit na tom, že některé farnosti nebo eparchie si ponechají starý kalendář, ale zůstanou v jednotě s oficiálními církvemi – podobně jako je tomu na Svaté hoře Athos?

    • o. Jiří Ján napsal:

      Vážený pane Pavle, nejdříve je třeba zdůraznit, že otázka kalendářní reformy, tedy zavedení nového kalendáře, se neobjevila poprvé v roce 1924, kdy byl gregoriánský kalendář zaveden v Řecku, Konstantinopoli a Rumunsku. Papež Řehoř XIII. provedl kalendářní reformu v roce 1582, a hned poté se snažil přesvědčit Pravoslavnou církev a ostatní východní církve, aby ji také přijaly. Tlak papeže přinutil pravoslavné zaujmout k této otázce stanovisko. Uskutečnily se tři Všepravoslavné sněmy (1583, 1587,1593), které změnu kalendáře odsoudily a jednoznačně zavrhly.

      Již v této první fázi sporu o církevní kalendář byly formulovány důvody stoupenců i odpůrců reformy. Katolíci argumentovali astronomickou nepřesností juliánského kalendáře. Oproti tomu pravoslavní – jak ukazuje studium textů spojených se snahou zavést na Východě gregoriánský kalendář – tuto snahu odmítali zejména ze tří důvodů: 1) ruší rozhodnutí I. ekumenického sněmu o určování data pro slavení Paschy, 2) jedná se o antikanonickou inovaci a rozchod s tradicí a 3) v neposlední řadě zavedení gregoriánského kalendáře viděli – a to zcela oprávněně – jako snahu římského stolce podmanit si Pravoslaví.

      Také je důležité mít na paměti, že pravoslavní viděli přijetí gregoriánského kalendáře za strany Říma jako další potvrzení skutečnosti, že Řím odpadl od církevního společenství s východními patriarcháty, které se po apostazi Západu považovaly za přímé historické pokračování jedné, obecné a apoštolské Církve.

      Příchodem 20. stol. se však situace mění a na konstantinopolský stolec usedají hierarchové, kteří přinášejí nové sebechápaní, novou identitu Pravoslaví. První sněmovní vyjádření tohoto nového Pravoslaví nacházíme v konstantinopolské encyklice z roku 1920, která je historiky považovaná za zakládající listinu ekumenického hnutí. Nepravoslavné denominace jsou zde poprvé nazvány jako „příbuzné a blízké křesťanské církve“. Tato encyklika je v podstatě programovým prohlášením předkládajícím celou řadu kroků (11) nezbytných pro dosažení „požehnaného sjednocení různých křesťanských církví“. Prvním krokem mělo být „přijetí jednotného kalendáře za účelem společného slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi“.

      Odmítnutí kalendáře nebylo tedy fanatickým setrváváním nevzdělanců na astronomicky nepřesném kalendáři. Prostě a výstižně podstatu zavedení nového kalendáře zhodnotil řecký lid známým prohlášením: „Učinili z nás Franky (tedy katolíky).“ V tomto kontextu je třeba nahlížet na to, co v očích řeckých věřících představoval církevní kalendář. Důležité je si uvědomit, že spor se rozhořel s takovou ostrostí proto, že obě strany věděly, že skrze kalendářní otázku se dostaly ke sporu o samou podstatu a identitu Pravoslaví.

      Dnes, po více než 90 letech, je to ještě více patrné. Proces, který začal zavedením nového kalendáře, dosáhl svého završení letos v červnu na tzv. „Velkém a svatém sněmu“. Zde došlo k oficiálnímu sněmovnímu schválení a ustanovení toho, co tehdy na počátku 20. stol. malá skupinka radikálních reformátorů začala krok za krokem implementovat do Těla Církve – nové eklesiologické sebechápání. Dnes můžeme jenom s údivem hledět na jasnozřivost a duchovní vhled do historického vývoje první generace těch, co odmítli zavedení nového kalendáře, tedy pravých pravoslavných křesťanů, jak se začali v té době nazývat.

      Na základě výše uvedeného je také pochopitelné, proč starokalendářníci odmítali myšlenku kalendářní unie, která jim byla několikrát nabízena a o které mluvíte. Nešlo jim pouze o kalendář. Odmítali následovat konstantinopolský patriarchát tam, kam ho postupně všechny místní pravoslavné církve následovaly: na cestu pěstování nového, uniatského, ekumenického pravoslaví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *