Co je to milost Ducha Svatého, zjistíme pouze tehdy, když začne vládnout v našem nitru, když se před ní skloní všechny naše vášně a my ji budeme zakoušet jako Království Boží, jako spravedlnost, pokoj...
Naši účast v budoucí božské slávě si máme ovšem vykládat nejen jako vnější nazírání Boha, nýbrž i jako vnitřní a blažené proniknutí celé naší bytosti touto blahodatnou slávou, což částečně zakusili apoštolé, když viděli...
Před více než půl stoletím jsem jako dítě slyšel od různých starších lidí následující vysvětlení velkých otřesů a katastrof, které postihly Rusko: „Lidé zapomněli na Boha, z toho to vše plyne.“ Od té doby jsem pracoval na historii naší revoluce o něco méně než půl století. Přečetl jsem stovky knih. Shromáždil jsem stovky osobních výpovědí a napsal osm knih, ve kterých jsem se pokusil objasnit tuto katastrofu. A dnes, když se mě někdo zeptá, jak je možné v kostce pojmenovat hlavní příčinu oné ničivé revoluce, která za sebou zanechala 60 milionů mrtvých, nejsem schopen odpovědět výstižněji než pouze zopakovat: „Lidé zapomněli na Boha, z toho to vše plyne.“
Toto privilegium nám bylo darováno ve Vtělení, tím jak se Bůh Slovo stal člověkem. Tehdy byl odhalen dokonalý vzor člověka, ale zároveň také možnost přisvojení si tohoto vzoru… Ovšem vždy a pouze ve společenství s ostatními bratry a skrze ně… neboť pouze tehdy se stáváme libou Kristovou vůní.
Člověk musí neustále pamatovat na to, že mu Hospodin neurčil jíst v potu tváře jenom svůj chléb materiální, ale také duchovní. Člověk musí neustále pamatovat na to, že je na zemi v dočasném vyhnanství a také na to, že je prach a do prachu, z kterého byl stvořen, se zase navrátí. O této pravdě svědčí na zemi vše. Člověka se neustále dotýkají nějaká utrpení. Neustále je v boji s vlastní zlobou a zlobou svých bližních, v boji se živly a se zemí, která je kvůli němu prokletá a poddává se mu pouze za cenu krvavého potu. O této pravdě mu neustále vydávají své svědectví také jeho bližní, kteří jsou postupně jeden za druhým vydáváni neúprosné smrti.
S laskavým svolením časopisu Dingir přinášíme rozhovor s pravoslavným duchovním o. Jiřím Jánem o podobách vztahu Řeků k pravoslaví. Rozhovor vyšel v prosincovém čísle roku 2013.
Z obsahu: “Starověké Řecko, nebo pravoslavná Byzanc. Touto otázkou se dotýkáš nejvlastnějšího jádra novodobé řecké historie. Pro Evropana, žijícího v Řecku, je skutečně fascinujícím zážitkem pozorovat živý proces utváření národní identity. Domnívám se, že bychom stěží mohli najít jiný podobný případ, kde by nějaká evropská země procházela ještě dnes neukončeným procesem utváření své vlastní totožnosti. Ve které jiné evropské zemi se občané tak vášnivě ptají: Kdo jsme?”
Nedostatek duchovní zkušenosti, malověrnost a naše vášně nám většinou nedovolují, abychom pochopili, kdo jsou ve skutečnosti naši praví nepřátelé. A ti mezitím dnem a nocí, pomocí různých nástrojů, úkladů a pokušení, obléhají naši duši a snaží se ji oddělit od Kristova Světla a podřídit ji temným vášním.
„O jednom starci se praví, že prosil Boha, aby mu zjevil démony. Bylo mu řečeno. Není třeba, abys spatřil démony. On však prosil i nadále:“Pane, Ty mě můžeš přikrýt svoji milostí.“ Bůh tedy otevřel jeho duchovní oči a on uviděl démony, kteří jako vosy nalétávali na lidi a zabodávali do nich svá žihadla. A anděl Páně jim hrozil.“
Manželství v západním pohledu je redukováno na lidskou smlouvu a končí smrtí. Manželství je zde chápáno pouze jako pozemská záležitost týkající se „těla“ a jako takové je tudíž nehodno vstupu do Království Božího. Můžeme se oprávněně ptát zda takto chápané manželství může být ještě vůbec nazýváno „Tajinou“… Tím je manželství v Pravoslaví bezvýhradně zahrnuto do věčných Tajin; do míst, kde je hranice mezi nebem a zemí zrušena a kde lidská rozhodnutí a konání nabývají rozměru věčnosti.
Neboť v dnešní neosobním a nelidském světě, kde se vše hroutí, kde se člověk stal číslem, strojem na podávání výkonu, průmyslovým výrobkem, uprostřed společnosti, která mílovými kroky postupuje v procesu rozpadu a vulgarizace, by měla především žena být tou, která se postaví na odpor a která na sebe vezme tu obrovskou morální povinnost, která je s tímto postojem spojená, a to vše za účelem spásy světa…. A proč právě žena?… Protože je žena!…
Přinášíme českým čtenářům překlad promluvy tehdejšího archimandrity, nynějšího biskupa Kypriána orejského, již pronesl 6./19. října 2003 na slavnosti, kterou bratrstvo monastýru sv. Kypriána a Justiny organizuje každoročně u příležitosti monastýrského svátku a svátku igumena a zakladatele tohoto monastýru (letos zesnulého) metropolity Kypriána. Slavnostní večer se každoročně odehrával ve velkém sálu hotelu Novotel v centru Athén za přítomnosti množství lidí, včetně významných představitelů řeckého veřejného života. Na programu bývala byzantská církevní hudba a řecké lidové písně v podání chrámového sboru, krátký film s duchovní tematikou a přednášky. V roce 2003 byl slavnostní večer zasvěcen tématu „Dobré slovo – jeho léčebná síla“.
