Rubrika: Velký a svatý sněm 2016

Krétské shromáždění a synodální éthos Pravoslavné církve

Jestliže si duchovní otcové a organizátoři krétského shromáždění vytkli za svůj cíl pokračovat v kanonické tradici, jestliže se přihlásili k odkazu a dědictví synodálního éthosu Pravoslavné církve, jak je potom možné, že jejich dílo je kritiky tak často hodnoceno jako sněmovní inovace, či dokonce jako sněmovní převrat? Jsou to odpůrci krétského shromáždění, kteří neumí vážit svá slova, nebo naopak jsou to tvůrci krétského shromáždění, kteří se v programovém prohlášení z pochopitelných důvodu utíkají k bezobsažným proklamacím?

Kyriakos Kyriazopoulos*: Zhodnocení krétského sněmu

Historie tzv. „Velkého a svatého sněmu Pravoslavné církve“ neskončila závěrečným zasedáním. Skončila pouze jeho první fáze, po které – jak nás učí církevní historie – nastává fáze druhá. V jejím průběhu jsou sněmovní závěry vystaveny soudu Církve. Podle pravoslavné eklesiologie totiž platí, že sněmy, včetně ekumenických, nejsou nadřazeny Církvi. Naopak jednalo se vždy „pouze“ o nástroj určený pro reprezentaci Církve. Sněmy byly událostmi, kde docházelo k prezentaci, k vyjevení myšlení a uvažování nikoliv shromážděných biskupů, ale Boholidského organismu Církve.

Encyklika k ekumenickému shromáždění na Krétě

Podle ekumenismu totiž neexistují ani hereze ani heretici. Církev má jakoby neomezené hranice, které zahrnují všechny pokřtěné ve jméno Svaté Trojice, kteří společně tvoří jedno Tělo Krista. Theologické rozdíly v očích ekumenistů znamenají pouze „rozdílné tradice“, které mají být chápány jako legitimní vyjádření jedné a téže víry, aniž by měly jakýkoliv negativní dopad na milost sv. Tajin a strukturu různých jinoslavných „církevních společenství“. V rámci pravoslavného ekumenismu jsou tyto principy již po desetiletí akceptovány, kázány, žity a vyjadřovány mnoha různými způsoby.

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve

Předkládáme českému čtenáři historicko-theologickou studii o. Jiřího Jána věnovanou problematice, jež zaujímá ústřední místo v životě Pravoslavné církve již od začátku minulého století: otázce svolání Velkého sněmu (v prvních desetiletí 20. století nazývaného Ekumenický sněm). Studie ve své původní formě byla publikovaná na našich stránkách jako série tří článků v červenci roku 2014. Následujícího roku v rozšířené a mírně přepracované podobě byla tato práce publikována v řečtině jako samostatná brožura. Krátce poté vzhledem k závažnosti a aktuálnosti zpracovaného tématu a vzhledem k bolestivému nedostatku podobných pojednání vyšel také anglický překlad. V těchto dnech se dokončuje příprava ruské verze. Doufáme, že publikování rozšířené verze také v českém překladu pomůže zaplnit mezeru v informovanosti české a slovenské pravoslavné veřejnosti o této zcela klíčové události novodobé historie Pravoslavné církve. Na začátku článku naleznete tento text ke stažení v pdf a v nejběžnějších formátech pro čtečky e-knih. Připravujeme také tištěnou verzi – brožuru, která bude od konce února zdarma k objednání na naší adrese.

Christos Jannaras, O Velkém sněmu

Christos Jannaras (1935) je současným nejznámějším řeckým filosofem. Publikoval několik desítek monografií, z nichž mnohé byly přeloženy do různých evropských jazyků. Ve svém díle se systematicky věnuje především napětí mezi mezi řeckou a západoevropskou filosofickou tradicí. V řecké společnosti je také znám jako hlasitý komentátor politického, kulturního, sociálního a také církevního dění. Velice populární a čtené jsou jeho pravidelné nedělní články otiskované v příloze předního řeckého deníku Kathimerini. Ve svých zamyšleních „Koho se týká Velký sněm?“ ze 6. března a „Velký sněm – znamení úpadku a krize“ ze 13. března Christos Jannaras zaměřil svoji pozornost na aktuální církevní dění. Našim čtenářům přinášíme několik jeho postřehů.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

Je zřejmé, že eklesiologie uznávající existenci církví mimo hranice jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice. Na II. ekumenickém sněmu roku 381 byl k nicejskému vyznání přidán eklesiologický článek: „[Věřím] v jednu, svatou, katholickou a apoštolskou Církev.“ Až do začátku 20. století pravoslavní křesťané byli vždy pevně přesvědčeni, že tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví je Pravoslavná církev, jejíž kanonické a charismatické hranice jsou totožné s hranicemi Církve – Těla Kristova.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil patriarcha Basil III. Ten se ukázal být “důstojným” pokračovatelem katastrofického díla svého předchůdce patriarchy Melétia, který v rámci ekumenické snahy o sjednocení křesťanů dosáhl přesného opaku – rozdělení Pravoslavné církve na novostylní a starostylní. Neberouce ohled na tyto trpké plody byl Basil III. pevně rozhodnut pokračovat v reformách započatých svým předchůdcem. Ostatně k tomu měl stejné předpoklady.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.

Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví, na kterém bylo mimo jiné schváleno svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde k jeho svolání. Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.