Rubrika: Co je Pravoslaví?

Pravoslaví není pouze jednou z mnoha forem křesťanství, koexistující s ostatními nepravoslavnými křesťanskými denominacemi; naše pravoslavná víra je křesťanstvím samotným, v jeho nejčistší a jediné autentické formě. Vedle Pravoslaví se všechny ostatní křesťanské denominace ukazují být cizí pravé křesťanské, tj. pravoslavné spiritualitě a podstatě víry. Pravoslavná církev zůstala právoplatnou dědičkou, ochránkyní a vyznavačkou pravého učení Krista, Apoštolů a sv. Otců, které bylo utvrzeno sedmi ekumenickými sněmy a zapečetěno Svátkem pravoslaví.

To, co je potřeba ze všeho nejvíce zdůrazňovat na Pravoslaví a co sv. Řehoř Palama učinil základním kamenem svého mnišského a theologického učení, je skutečnost, že smyslem života na této zemi, je znovuobnovení toho, co jsme ztratili v Ráji po Adamově pádu. Milostí Boží dosáhnout zbožštění lidského bytí, a tímto způsobem se podílet nejen na proměnění lidí kolem nás, ale také na proměnění a zbožštění přírody a celého universa. Tím se stáváme skrze archetyp dokonalého člověka Pána Ježíše Krista „malými Ježíši Kristy“; skrze Něj v sobě oživujeme božství, a tak znovu ustanovujeme vládu božství ve světě a umožňujeme obnovování universa.

Z pohledu pravoslavné theologie všechny lidi na světě čeká stejný konec. Nehraje přitom žádnou roli, jedná-li se o pravoslavné křesťany, buddhisty, hinduisty, atheisty, nebo kohokoliv jiného. Všichni lidé jsou předurčeni k tomu, aby jednou spatřili Slávu Boží. Uvidí ji na konci lidské historie při druhém příchodu Krista. Všichni lidé uvidí Slávu Boží a z tohoto hlediska je tedy všechny čeká stejný konec. Všichni uvidí Slávu Boží, ale s jedním rozdílem. Spasení uvidí Slávu Boží jako Světlo, zatímco ostatní jako oheň spalující.

Apoštol Pavel formuluje hlavní zákon křesťanského života takto: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonávejte.“ (Ga 5,16) Chodí duchem ten, kdo také duchem žije. Zda-li někdo žije duchem, je možné vidět na základě toho, jestli vykonává žádosti těla. Tato žádostivost, jinými slovy hřích žijící v nás, neboli vášně, se v člověku před Adamovým hříchem nenacházela. Člověk byl duchovní. Střed člověka se nacházel v jeho duchu, který žil v Bohu a z Boha přijímal život a byl tak schopen vše vnitřní i vnější v člověku směřovat k Bohu.

O první neděli Velkého půstu naše Církev slaví svátek vítězství Pravoslaví – vítězství pravého křesťanského učení nad všemi jeho porušeními a pokřiveními – herezemi a lživými naukami. O druhé neděli Velkého půstu jakoby se pak svátek vítězství Pravoslaví opakoval a prohluboval. Slavíme totiž památku jednoho z největších sloupů Pravoslaví – sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa Soluňského, který svým neobyčejným slovem, nesoucím Božím milost a svým osobním příkladem vysokého asketického života zahanbil učitele lži, kteří se odvážili popřít samotnou podstatu Pravoslaví. Tím je zápas modlitby a půstu, který osvěcuje lidskou duši světlem Boží milosti a činí ji účastnou Boží slávy.

Všechny pravdy Pravoslaví vychází z jedné pravdy a v jedné pravdě se zase střetávají. Tou pravdou je Bohočlověk Kristus. Ať vezmete jakoukoliv pravdu Pravoslaví, zjistíte, že jejím srdcem je Bohočlověk Kristus. Ve skutečnosti všechny pravdy Pravoslaví nejsou nic víc, než různé aspekty jedné Pravdy: Bohočlověka Krista.