Archimandrita Placide Deseille*: Rozdíly a shody mezi pravoslavnou a západní tradicí II. - Orthodoxia Christiana

Archimandrita Placide Deseille*: Rozdíly a shody mezi pravoslavnou a západní tradicí II.

Přednáška na VII. Kongresu Celořeckého sdružení theologů v Athénách, 7. září 1990.

Dokončení

II. SHODY

1. Společné kořeny

Ačkoli se již v průběhu 1. tisíciletí našeho letopočtu objevovaly zárodky rozdělení, zůstávala duchovní jednota Evropy zatím zachována. Od Atlantského oceánu až po Syrskou poušť, od Velké Británie až po severní Afriku se rozprostírala jediná Romania, ve které žily místní církve v eucharistické jednotě a ve které – přinejmenším do doby Karla Velikého – zaujímal svrchované postavení císař sídlící v Konstantinopoli.

Tato křesťanská Romania byla prozřetelnostně připravena sjednotitelským dílem Alexandra Velikého a posléze císaře Augusta a jeho nástupců. Již tři staletí před naším letopočtem pojal Alexandr Veliký velkolepý plán „učinit ze všech lidí občany jediného státu a podřídit je jediné vládě“, „aby zavládl všeobecný mír, svornost, jednota a aby byla zajištěno spojení všech lidí navzájem“ – použijeme-li formulací z Plutarchova Života Alexandra.

Díky Alexandrovi se zrodila helenistická civilizace, tento podivuhodný „tavící kotel“, v němž se spojily kulturní výdobytky Persie, Indie a Egypta, tj. nejvyspělejších starověkých civilizací, s evropským dědictvím klasického Řecka. Alexandrův odkaz i jeho touhu zavést na celém světě trvalý mír a blahobyt převzal na samotném prahu našeho letopočtu Caesarův a Augustův Řím, který spojil helénskou kulturu s římským uměním vládnout podle zásad spravedlnosti a práva. První tři křesťanská staletí byla proto staletími míru a vytvářela velmi příznivé podmínky pro expanzi rodící se Církve. Nezabránila tomu ani pronásledování, jejichž příčinou bylo to, že křesťané odmítali účast v obřadech pohanského náboženství, které tehdejší Římané považovali za záruku jednoty a mravní soudržnosti impéria.

Konverze císaře Konstantina (Edikt milánský z roku 313) způsobila ovšem naprostý obrat ve vývoji událostí. Před koncem 4. století bylo křesťanství prohlášeno oficiálním náboženstvím římské říše. Křesťanská víra nahradila římské náboženství a sama se stala stmelujícím principem impéria. Pax romana se jevila jako plod a znamení pokoje, přineseného Církví, a proměny lidských srdcí, způsobené Boží milostí.

Právní řád impéria se postupně naplňoval křesťanským duchem; sám Konstantin vyhlásil zákony, které omezovaly rozvodovost, zlepšovaly postavení otroků, zajišťovaly ochranu dětí, nemajetných, vězňů či odsouzených a podporovaly slavení neděle jako svátečního dne.

Křesťanství usilovalo o něco zcela jiného než o přizpůsobení se dosavadní civilizaci. Řecká a římská antika však nebyla zničena, nýbrž postupně zcela přetavena a proměněna, díky čemuž se mohla zrodit nová, specificky křesťanská civilizace a kultura. Spisy církevních otců, architektura konstantinopolského chrámu Svaté Sofie, umění mozaiky či ikonopisectví by nebyly myslitelné bez antické filosofie a literatury, bez architektury a umění pohanského Řecka a Říma, a přesto jsou již něčím zcela odlišným.

Sjednocení velmi rozmanitých národů, kolektivní život prodchnutý křesťanstvím, které se stalo náboženstvím pro široké masy obyvatelstva – takové hodnoty přinášelo impérium všem, kteří se honosili označením „Římané“, což se stalo synonymem slova „křesťané“.

Tito lidé zpravidla i nadále lpěli na své rodné zemi, na své malé vlasti, přestože jim byl cizí jakýkoli separatismus; zdá se, že jejich spontánní a přirozené vlastenectví mohlo být tehdy dokonale sladěno s příslušností k širšímu politickému společenství a kulturnímu celku, který přesahoval veškeré partikulární zájmy.

V průběhu 5. století vzniklo na západních územích římské říše několik barbarských království. Tato událost bývá většinou interpretována jako „zánik západořímské říše“. Skutečnost je však složitější. Sesazení Romula Augustula r. 476 znamenalo pouze konec rozdělení impéria mezi dva vladaře, jednoho pro Východ a druhého pro Západ, jak to bylo zavedeno po smrti císaře Theodosia (395); Západ se nyní vrátil pod svrchovanou moc konstantinopolského císaře, který se stal opět jediným římským císařem.

Barbarští králové, zejména králové franští, byli začleněni do hierarchie římského císařství; byly jim uděleny vysoké říšské vojenské hodnosti, ba dokonce titul konzula. Galie Merovejců se podobala římské Galii mnohem více, než se obvykle míní, přičemž franské a galo-románské prvky zde velmi rychle splývaly; Galie zůstala součástí celku, který kdosi nazval „byzantský Commonwealth“, tj. kulturní a náboženské společenství christianizovaného římského impéria.

Situace barbarských království na Západě připomínala to, čím se později staly v balkánské části Evropy státy Srbů a Bulharů. Bylo by chybou si myslet, že v Romanii představovali Frankové od počátku separační tendence: k tomu dojde teprve tehdy, když papež Řehoř III., v touze po naprosté nezávislosti na Byzanci, požádá o pomoc Karla Martela a požehná tomu, aby se Karlovci zmocnili dynastických práv Merovejců.

Na Západě žili během celého tohoto období světci a církevní otcové, které uznává celá pravoslavná církev. Pravoslavné kořeny Západu nám připomíná bezpočet památek – chrámů, baptisterií či dalších pozůstatků – které alespoň zčásti spadají do tohoto období. Z druhé strany však musíme zároveň přiznat, že Západ si nikdy zcela neosvojil plnost theologie řeckých církevních otců a nevstřebal ani rozvoj christologie po Chalcedonském sněmu (451).

2. Pozůstatky ztracené jednoty

Navzdory schismatu, ke kterému došlo v 11. století, a pozdějšímu vývoji na Západě, lze i v průběhu 2. tisíciletí rozpoznat mnoho pozůstatků ztracené jednoty.

Nejprve je třeba zdůraznit, že sv. Augustin Hipponský nebyl heretikem. Přestože jeho spisy obsahovaly nesprávné či příliš osobní elementy, přesto tlumočily tradiční církevní učení a vyjadřovaly je s mimořádnou genialitou. Západ zdědil i tuto stránku Augustinova díla a čas od času ji dokázal – u různých autorů v různé míře – oddělit od spornějších prvků.

Proto jsou duchovní autoři 11. a 12. století stále napojeni na myšlenkový svět církevních otců a zůstávají blízkými pravoslavné tradici té, ve které žil Západ před schismatem. Totéž bychom mohli říci takřka o všech uměleckých projevech románské doby, ať už jde o architekturu, sochařství či literaturu. V dílech cisterciáckých autorů z okruhu Bernarda z Clairvaux se objevují dokonce některé prvky učení Řehoře Nysského a Maxima Vyznavače, které jsou zde spojeny s dědictvím augustinovským, poněkud odlišným od řecké tradice.

Tomáš Akvinský, nejvýznamnější představitel scholastiky a obhájce římskokatolického učení proti Řekům, o sobě ve 13. století tvrdil, že je daleko více učedníkem svatých otců než Aristotela; důvěrná znalost spisů Dionysia Areopagity, Řehoře Nysského a dalších řeckých patristických textů mu dovolila, aby v základních bodech zjemnil příliš vyhraněný augustinismus svých předchůdců, přestože mu v jiných ohledech zůstal silně poplatným.

Od 13. století nabyla dogmatická theologie na západoevropských univerzitách příliš školského a abstraktního charakteru, a v očích duchovních lidí se tak stávala často podezřelou. Vedlo to k rozlišení mezi „theologií“ a „duchovností“. Blahodárným následkem této rozluky bylo to, že duchovní život se nadále udržel ve stopách tradice prvních deseti staletí, což samozřejmě neznamená, že zůstal zcela „pravoslavným“.

Zkušenost modlitby a duchovního života na Západě tak jakoby vypracovala svou vlastní theologii široce inspirovanou církevními otci. Životy pouštních otců, sv. Jan Kassián, sv. Jan Klimak či sv. Dorotheos z Gazy byli zařazeni mezi základní prameny asketického učení, hned vedle sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého.

Kappadočané, se kterými se Západ poprvé seznámil prostřednictvím Jana Scota Eriugeny, a zejména Dionysios Areopagita, uctívaný na Západě jako první pařížský biskup, byli nejdůležitějšími zdroji západní nauky o kontemplativní modlitbě. Tím je objasněna skutečnost, že sv. Nikodém Svatohorec a sv. Theofan Zatvornik mohli s určitými nutnými úpravami použít katolický spis o duchovním životě z období protireformace, Duchovní boj Lorenza Scupoliho. Ten se pak díky jejich překladům do řečtiny a ruštiny stal klasickým dílem pravoslavné duchovnosti.

Takové učení přineslo plody díky tajemnému působení Svatého Ducha, který vane, kam chce. Po celých devět staletí, která následovala po rozdělení katolicismu a pravoslaví, žilo na Západě bezpočet mužů a žen, kteří byli obdivuhodnými příklady lásky k Bohu, nepřetržité modlitby, askeze, pokory a milosrdenství, evangelní poslušnosti, lásky k nepřátelům a odpuštění hříchů. Mnoho z nich zpečetilo svou věrnost Kristu vlastní krví.

Západ se nikdy nepřestal zajímat o církevní otce a o společnou tradici prvních staletí. V 16. století se zrodily významné snahy o vydání svatootcovských spisů, jež se rozvinuly v následujícím století v pracích mauristů a ve století devatenáctém vyvrcholily v gigantickém vydání dvou patrologií, řecké a latinské, péčí otce J. P. Migneho. Tyto snahy pokračují i ve 20. století, zvláště díky 607 svazkům, které dosud vyšly (2019 v době pořízení českého překladu) v ediční řadě „Sources chrétiennes“ (Prameny křesťanství).

3. Cesta k obnovení evropské jednoty

Při studiu dějin zjišťujeme, že obě poloviny Evropy si vzájemně nejsou tak cizí, jak bychom si mohli myslet. Jsme přiváděni k myšlence, že nejlepším modelem pro Evropu zítřka není říše karolínská, nýbrž nerozdělená Římská říše – Romania prvního tisíciletí. Nostalgie po této Romanii může přinést bohaté plody.

Karolínský model nás ve skutečnosti vrací k Evropě již rozdělené, zmenšené a obsahující v sobě všechna duchovní dramata, která pak rozdírala Západ po celá staletí. Naproti tomu křesťanská Romania nám nabízí příklad světa jistě rozmanitého, a přesto sjednoceného účastí na stejné kultuře a církevním společenstvím, které zahrnuje všechny její části.

V rozbití této duchovní jednoty spočívá tragédie Evropy. Současný sjednocovací proces se může stát vynikající příležitostí k léčbě této tragédie. Musíme mít ovšem cit pro to, co je možné, a ubránit se iluzím, že existují jednoduchá řešení.

Ekonomické a politické struktury, které budou postupně budovány, nebudou moci samozřejmě vyústit v nějaké obnovení Římského impéria. Budou muset respektovat národní svébytnost, jež je plodem historického vývoje jednotlivých etnik, a nesmějí vést k izolaci či xenofobii. Je však žádoucí, aby se tyto nové struktury rozšířily na rozličná etnika, která mají společné řecko-římské a křesťanské kořeny. Místo toho, aby se omezily na západní latinskou a anglosaskou Evropu, musí do sebe zahrnout i pravoslavné národy.

Protože značná část evropské populace již nevyznává křesťanství a sami křesťané jsou rozděleni na různé konfese, nelze samozřejmě pomýšlet na opětovné zavedení „symfonie“ světské a církevní moci, jež existovala v Byzanci. Za daného stavu věcí již nemůže být křesťanství v Evropě „státním náboženstvím“.

Jestliže se dnes hovoří o rechristianizaci Evropy, míní se tím pouze obnova víry a duchovního života v určitých společenstvích, která by měla působit navenek, početně se zvětšovat a stát se jakýmsi kvasem ve většinové společnosti. Máme na mysli roli, která byla křesťanům uložena v Listu Diognetovi – měli vdechovat duši pohanskému impériu.

Ačkoli je nesmírně žádoucí, aby Evropa shromáždila křesťany různých vyznání, nesmíme si zastírat, že v předvídatelné budoucnosti je obtížné pomýšlet na obnovení svátostného společenství a plné dogmatické jednoty mezi různými skupinami. Rozpory nelze redukovat na historická nedorozumění a rozdíly v národní mentalitě; dotýkají se totiž významných bodů křesťanské víry.

Římskokatolická církev, opírajíc se o myšlenku doktrinálního vývoje, jež se uskutečňuje uvnitř ní, a o interpretaci prvních staletí církevních dějin, kterou nesdílejí ostatní křesťané, definovala jako věroučná dogmata určité body své eklesiologie (římskému papeži je udělena správní moc nad celosvětovou Církví, uznává se jeho osobní neomylnost v otázkách víry) a určité věroučné prvky, které jsou vlastní latinské tradici (v trinitární theologii jde zvláště o Filioque).

Pravoslavná církev zastává stanovisko, že tyto rozličné body jsou v rozporu s apoštolskou tradicí – jak o tom svědčí zejména nedávná prohlášení ekumenického patriarchy. V případě skupin vzešlých z reformace jsou překážky, které brání dosažení jednoty, ještě závažnější, hlavně kvůli odlišnému pojetí služby v církvi a kvůli problému přístupu žen ke kněžskému úřadu.

Na rozdíl od římskokatolické církve nemůže církev pravoslavná souhlasit s tím, že je pokládána pouze za „východní polovinu“ Církve Kristovy. Představa, že katolická a pravoslavná církev jsou „dvěma plícemi Církve“, nemůže uspokojit pravoslavné vědomí a svědomí. Pravoslavná církev má jistotu, že je Kristovou Církví v její plnosti. Stejné přesvědčení však zastává i církev katolická, přestože vedle „latinského ritu“ vyhrazuje místo i „ritům východním“ – což je pojetí, které je pravoslaví cizí.

Tato konstatování v nás nesmějí vzbudit dojem, že stojíme před neřešitelným problémem, ani nás dovést k pasivitě a sklíčenosti. Jestliže se musíme vzdát snu o jednoduchém unionismu, jestliže čas a podmínky úplného sjednocení zůstávají Božím tajemstvím a přesahují naše spory, zbývá nám přesto vyplnit rozsáhlý úkol.

Je třeba, aby se evropský Západ a evropský Východ přestaly považovat za vzájemně odcizené. Diskuse mezi theology různých vyznání nejsou dostupné pro každého. Na širší úrovni však může být kontakt mezi křesťany latinské tradice a pravoslavnými nesmírně plodný pro jednu i druhou stranu. Bolesti, kterými Západ trpěl a stále trpí, jsou obecně způsobeny tím, že byl příliš dlouho živ výhradně z augustinovské tradice, respektive z toho, že ji neprávem upřednostňoval. Středověká papežské theokracie a klerikalismus, protestantská reformace, neplodné theologických spory o milosti a svobodě, individualistická a nominalistické filosofie, jansenismus a agresivní reakce v podobě antiklerikalismu a laicismu, to vše je daň za zamrznutí v augustinismu a římských konceptech.

Přítomnost Pravoslaví v Evropě znamená naději pro všechny křesťany. Může jim účinně napomoci k tomu, aby znovu objevili plnost, elán a mladistvou svěžest prvokřesťanské tradice. Role Berďajeva či pravoslavných z Meudonu při vzniku francouzského personalismu, inspirativní vliv pravoslaví na katolické myslitele typu Jeana Daniélou či Louise Bouyera, znovuobjevení významu ikony na Západě, pozornost věnovaná ediční řadě „Spiritualité orientale“ (Východní spiritualita), kterou vydává opatství v Bellefontaine, veřejné působení některých katolických mnišských společenství, která jsou otevřená pravoslavnému vlivu – to vše vyvolává naději, že by mohlo dojít ještě k hlubšímu proniknutí pravoslavného kvasu do západního křesťanství.

To samozřejmě předpokládá, že pravoslavní nepodlehnou sklonu k církevnímu nacionalismu, který je ostatně v naprostém rozporu se skutečným duchem Pravoslaví, a ubrání se duchu opovrhování a vnitřním sporům; že odolají zhoubným vlivům civilizace konzumu a zisku stejně jako všudepřítomnému relativismu ve věcech víry. Zároveň to však předpokládá, že si zachovají otevřené srdce, dokážou mít v úctě tajemství svědomí a osobní svobodu a vyvarují se netrpělivosti vtíravého proselytismu; že se budou ochotně zajímat o vše, co je u ne-pravoslavných zachováno z původní společné tradice, že se z toho budou radovat a vzdávat za to díky Bohu.

Jejich základní úkol musí spočívat v tom, aby byli v jednotě s učením svatých otců a tradicí Církve. Pokud to dokážou, jejich přítomnost ve všech oblastech Evropy nebude příčinou nových rozdělení, nýbrž se stane jakousi živoucí pamětí původního křesťanství, a tím i velmi účinným kvasem pro znovuobnovení duchovní jednoty této nové Evropy.

______________________
Přeloženo z francouzštiny: Archimandrite Placide Deseille: Divergences et convergences entre la Tradition ortodoxe et la Tradition occidentale, Monastère Saint-Antoine-le-Grand, 1995, s. 3-12.

 

______________________
*O. Placide se narodil v roce 1926 ve Franci. Vyrůstal v hluboce duchovním římskokatolickém prostředí. V roce 1942 vstoupil do cisterciáckého kláštera, kde se od počátku intenzivně věnoval studiu mimo jiné řeckých a latinských církevní otců a velkých duchovních učitelů mnišského života z období prvního tisíciletí. V roce 1958 odjel na studia theologie do Říma. V roce 1966 založil klášter Proměnění Páně, kde se svými spolubratry žili podle východní liturgické a spirituální tradice, stále ještě zůstávajíce v katolické církvi. To trvalo  až do roku 1977, kdy se rozhodli přijmout Pravoslaví. Poté o. Placide založil klášter Sv. Antonína Velikého. Přednášel na Theologickém institutu Sv. Sergije v Paříži. Věnoval se intenzivně překladatelské a vydavatelské činnosti. Je autorem několika knih, velkého množství článků a brožurek. Je jednou z těch významných osobností, které v minulém století významně přispěly k představení autentické pravoslavné tradice v západním světě.