Encyklika k ekumenickému shromáždění na Krétě
Podle ekumenismu totiž neexistují ani hereze ani heretici. Církev má jakoby neomezené hranice, které zahrnují všechny pokřtěné ve jméno Svaté Trojice, kteří společně tvoří jedno Tělo Krista. Theologické rozdíly v očích ekumenistů znamenají pouze „rozdílné tradice“, které mají být chápány jako legitimní vyjádření jedné a téže víry, aniž by měly jakýkoliv negativní dopad na milost sv. Tajin a strukturu různých jinoslavných „církevních společenství“. V rámci pravoslavného ekumenismu jsou tyto principy již po desetiletí akceptovány, kázány, žity a vyjadřovány mnoha různými způsoby.
Milovaní presbyteři a diákoni, drazí bratři a sestry v Kristu!
Milost a požehnání Boží nechť je vždy s vámi se všemi!
Jak všichni víte, před měsícem se v Kolimbári na Krétě uskutečnil takzvaný „Velký a svatý sněm Pravoslavné církve“. Již více než 100 let, a posledních 60 let pak zvláště intenzívně, konstantinopolský patriarchát jakožto vůdčí iniciátor na svolání sněmu, postaveného na nepravoslavném základě a zaměřeného na zavedení inovací a reforem do života Pravoslavné církve, pilně pracoval. Činil tak zcela v duchu patriarší encykliky z roku 1920 a na základě rozhodnutí tzv. „Všepravoslavného kongresu“, který roku 1923 svolal známý zednář, ekumenický patriarcha Melétios (Metaxakis).
V roce 1924 došlo zcela antikanonicky ke změně svatootcovského církevního kalendáře. Jednalo se o první praktický krok v procesu realizace dlouhé řady ekumenických a antikřesťanských rozhodnutí, které místním pravoslavným církvím otevřely cestu k duchovnímu zajetí a zabřednutí do ekumenismu.
Založení „Světové rady církví“ v roce 1948 a tzv. zrušení anathemat s římskokatolickou církví v roce 1956 byly dalšími jasnými důkazy o tom, že zvolená cesta směrem k unii a ke sjednocení v žádném případě nebyla Bohu-libá. Vždyť nepřinesla nic jiného, než neakceptovatelné smíšení pravdy a klamu a přímé popření devátého článku Vyznání víry: „Věřím v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev“.
Podle hereze ekumenismu totiž neexistují ani hereze ani heretici. Církev má jakoby neomezené hranice, které zahrnují všechny pokřtěné ve jméno Svaté Trojice, kteří společně tvoří jedno Tělo Krista. Theologické rozdíly v očích ekumenistů znamenají pouze „rozdílné tradice“, které mají být chápány jako legitimní vyjádření jedné a téže víry, aniž by měly jakýkoliv negativní dopad na milost sv. Tajin a strukturu různých jinoslavných „církevních společenství“. V rámci pravoslavného ekumenismu jsou tyto principy již po desetiletí akceptovány, kázány, žity a vyjadřovány mnoha různými způsoby.
Již od počátku však tito – pouze nominálně pravoslavní, ale ve skutečnosti nositelé heretického ekumenismu – toužili po tom, aby jejich víra a názory obdržely také „všepravoslavné sněmovní“ schválení a potvrzení a tak se mohly stát závaznou součástí oficiální nauky a víry místních pravoslavných církví. V tomto rámci chtěli vyřešit také další problémy, které oficiální pravoslaví již po léta sužují, a to jak na místní, tak i na globální úrovni.
Z těchto důvodů pravoslavní ekumenisté unáhleně a navzdory mnoha rozepřím a třenicím, které se objevovaly až do poslední chvíle a také navzdory předem avizované neúčasti některých místních církví, nakonec přistoupili ke svolání sněmu. Stalo se tak zejména díky naléhání a vytrvalosti průkopníka této vize, konstantinopolského patriarchy Bartoloměje a jeho spolupracovníků.
Mnozí již ve svých rozborech ukázali, jaké jsou formální a podstatné důvody, pro které tento sněm není v žádném případě možné považovat za skutečně „Svatý a velký“, ale naopak, že je ho třeba považovat za „sněmovní inovaci“, za „sněmovní převrat“, či přesněji za „uniatský a ekumenický pseudosněm“.
Toto zhodnocení, které může znít příliš ostře, ale které je však zcela oprávněné, bylo doloženo jak v našich studiích, které byly publikovány před uskutečněním krétského pseudosněmu, tak i v pojednáních napsaných po jeho uskutečnění seriózními a nezaujatými odborníky a kritiky.
Na základě vědomí pastýřské zodpovědnosti a péče o „budování těla Krista“ a „jednoty víry“ (Ef 4,5) prohlašujeme a potvrzujeme, že krétské ekumenické shromáždění není pokračováním skutečných svatých sněmů Pravoslavné církve. Neboť namísto toho, aby na něm došlo k odsouzení hereze a heretiků, došlo k přijetí a schválení hereze ekumenismu. Sněm sice obezřetně, ale zcela jasně prohlásil heretická společenství za „jinoslavné církve“ a jejich zástupce oficiálně pozval jakožto „pozorovatele sesterských církví“!
Hlasovací právo měli pouze předsedové zúčastněných oficiálních místních pravoslavných církví a fungovali, jak bylo trefně poznamenáno, jako „společní papežové“. Vybraní biskupové-zástupci z jednotlivých místních církví neměli dokonce ani právo svobodného projevu – o tom podali svědectví ti z nich, kteří v případech, kdy se odvážili vyjádřit svůj nesouhlas, čelili nátlaku a vulgárním označením. Skutečnost, zda nakonec podepsali nebo nepodepsali schválené texty, však zůstala zcela bezvýznamnou. Jejich předsedové podepsali jménem svých církví šest oficiálních dokumentů, které v průběhu projednání doznaly pouze „nepatrných změn“, což bylo prezentováno jako dosažení sněmovní shody na základě předstíraného, předem připraveného a vynuceného souhlasu.
Hlavní pozornost byla soustředěna na text „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“. Schválení tohoto textu přineslo oficiální zavedení a uzákonění hereze ekumenismu. Jedná se o triumf ekumenismu. Změny, které byly do textu zavedeny na žádost řecké novostylní církve, se týkaly pouze terminologie a nezměnily obsah a význam tohoto nepřijatelného textu, a tudíž nezabránily zavedení heretické nauky.
Ti, kteří „odporují pravdě“ a kteří ve víře „selhali“ (2Tim 3,8) a „zbloudili“ (1Tim 6, 21), ti kteří nenásledují zdravou nauku a tak „klamou jiné i sebe“ (2Tim 3, 13), „takoví lidé neslouží Kristu našemu Pánu“ (Ř 16, 18) a jsou z tohoto důvodu odlučováni jako ničitelé jednoty víry Církve.
To znamená, že biskupové, kteří nepodepsali výše zmíněný text nebo jiný z oněch šesti schválených textů, nejsou „vyznavači“, jak se je někteří snaží prezentovat, aby oklamali sebe a druhé. Vždyť tito biskupové neodsoudili a neodmítli lživou nauku a neoddělili se od jejích nositelů, se kterými není možné mít církevní obecenství.
To samé platí i v případě oněch znepokojených duchovních a věřících z oficiálního Pravoslaví, kteří dokazují to, co je evidentní. Tedy to, že se v žádném případě nejednalo o Svatý a velký sněm. Činí tak však pouze proto, aby přesvědčili sami sebe a své následovníky o tom, že krétský sněm jakožto nelegitimní pro ně není závazný a že tedy mohou bez zábran i nadále zůstávat v církevním obecenství s těmi, kteří prokazatelně vyznávají heretickou nauku. Přestože v některých případech může být takováto „vychytralá“ argumentace i nevědomá, je zcela mylná, zavádějící a odsouzeníhodná.
Naivním se také jeví být očekávání mnohých v to, že čtyři místní církve, které se sněmu nezúčastnily, budou nadále zachovávat pravoslavné vyznání a že svolají sněm, na kterém zruší závěry krétského pseudosněmu. Přitom je všeobecně známo, že jak moskevský tak i antiochijský patriarchát jsou aktivními účastníky ekumenického hnutí. Dosavadní prohlášení nezúčastněných církví neobsahují žádné indicie o možném odsouzení krétských závěrů. Považují je pouze za nezávazné, protože se sněmu nezúčastnily a protože nebyl dodržen princip jednohlasnosti.
Další problémy spojené s krétským shromážděním – obrovské náklady, světský charakter a s ním spojená zákulisní jednání a politická diplomacie, nesnesitelný policejní dozor, odraz geopolitických cílů velkých západních mocností a obecně globalizace – nejsou ničím jiným, než doprovodnými jevy události, která si zachovala církevní charakter pouze vnějškově. Jelikož se jednalo o shromáždění, kterému chybělo Boží požehnání a zalíbení, nemohlo než vyprodukovat celou řadu negativních jevů na různých úrovních.
Zcela očividná byla také skutečnost, že krétské shromáždění se vůbec nezabývalo aktuálními otázkami – opětovnou evangelizací současné společnosti zajaté ve vášních tohoto světa, nápravou svátkového-liturgického rozdělení Pravoslaví, problematikou etnických schismat (makedonská, ukrajinská otázka aj.), fenoménem pseudoproroctví a eschatologických očekávání, záplavou okultních a satanských kultů, otázkami bioetiky, pronásledováním křesťanů v různých částech světa a v neposlední řadě potřebou a nutností charizmatického a prorockého pozvání současného člověka k pokání a k pocírkevnění.
Přes všechny tyto popisované skutečnosti se našlo pouze nemnoho těch, kteří se odhodlali k přerušení obecenství s heretickými ekumenisty tak, jak to vyžaduje kanonická tradice Církve. Stejně tak málo jich oznámilo, že se k podobnému kroku chystá. Zdá se, že v případě většiny duchovních a laiků z oficiálních místních církví – tím jak si zvykli po celá desetiletí nacházet se v církevním obecenství s těmi, kteří káží herezi – došlo k otupení jejího svědomí a k zamlžení jejích kritérií. Takže teď, když přišla chvíle rozhodnutí, nejsou připraveni přijmout – a to se všemi důsledky jak v praxi, tak i v teorii – charizma skutečného vyznavačského postoje.
Uprostřed této tragické situace Posvátný synod naší církve vyzývá své věřící k vytrvalosti a odhodlanosti. Vyzývá je, aby zachovali poklad víry neporušený a aby ho předali následujícím generacím. Ti, kdo zachovávají pravoslavné vyznání a neupadají do pokušení přímého či nepřímého společenství s ekumenisty a žijí v pokání a ve snaze praktikovat víru v každodenním životě, takoví najdou slitování u lidumilného Spasitele v naší těžké době všeobecné apostaze. Kéž dobrý příklad dětí naší církve přivede mnoho těch, kteří ještě zůstávají v zajetí klamu a hereze, do svobody milosti Boží.
Na eklesiální úrovni je třeba zodpovědně a seriózně zhodnotit, informovat a čelit bludným principům ekumenismu. Za tímto účelem a také za účelem přípravy skutečně Svatého a Velkého sněmu Pravých pravoslavných církví již náš Posvátný synod sestavil speciální archijerejskou komisi.
Přesto musíme otevřeně říct, že dávný nepřítel spásy a jednoty, využívajíce lidských slabostí, včetně slabosti církevních pastýřů, nám staví do cesty mnohé překážky. A proto vás všechny, duchovní a laiky žádáme o modlitební podporu. Pevně věříme, že Dárce všech dober, náš Pán Ježíš Kristus, Hlava Církve nás udrží neochvějné a sjednocené až do konce. Doufajíce v jeho milost, jsme přesvědčeni, že nás uchová v milosti vyznávání pravdy a že nás také, a to co nejdříve, učiní hodnými zvěstovat ji na pravoslavném sněmu a že nám daruje vstup do věčného království Otce, Syna a Ducha Svatého. Amen!
18/31. 8. Neděle sv. Otců sv. sedmi ekumenických sněmů
Arcibiskup athénský Kallinikos a ostatní členové Posvátného synodu