Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): Poselství duchovním dětem u příležitosti svátku Světlého Vzkříšení Kristova (1944)
Kristus vstal z mrtvých!
„Ó Pascha, jež osvobozuje od zármutku!“ – zpívá se během velikonoční bohoslužby. Sv. Církev nás těmito slovy povzbuzuje, abychom se cele oddali radosti svátku Kristova Světlého Vzkříšení.
Někteří z vás, moje milovaná dítka v Kristu, však mohou namítnout: jak můžeme tato slova přijmout do svých srdcí, když prožíváme takový zármutek? Různých trápení bylo v našem životě vždycky mnoho, a jak plyne čas, stávají se pro nás čím dál obtížnějšími a nesnesitelnějšími. Nyní nás však Hospodin navštívil takovými pohromami, jakých dosud ještě nebylo. Nastala doba, kdy se před ničivými vynálezy moderní civilizace nemůžeme ukrýt ani v katakombách, ani v horách, ani na poušti. Jsme svědky opravdu nestvůrného jevu v dějinách lidstva, kdy je pomocí smrtonosných letadel vyhlazováno civilní obyvatelstvo, včetně nevinných žen a dětí.
Nyní začínáme chápat, jakým způsobem může být vyhubena třetina lidí na Zemi, k čemuž dojde těsně před druhým příchodem Pána – jak se o tom píše ve Zjevení sv. Jana Theologa: „Ve vidění jsem spatřil koně a na nich jezdce: pancíře měli ohnivé, rudě zářící a žhnoucí sírou; hlavy koňů byly jako hlavy lvů a z jejich úst vycházel oheň, dým a síra. A těmito třemi ranami – ohněm, dýmem a sírou, jež vycházely z jejich úst – zahynula třetina lidí.“ (Zj 9, 17-18)
Nuže, od jakého zármutku nás osvobozuje svatá Pascha? Určitě se tím nemyslí vnější soužení, která vnášejí neklid do našeho života a připravují nás o dočasný blahobyt. V opačném případě by Pán o těchto souženích nehovořil jako o charakteristickém rysu, kterým se budou vyznačovat Jeho následovníci: „Ve světě budete mít soužení…“ (J 16, 33). Podle Kristova učení jsou tato soužení pro nás naopak spásonosnou cestou, kterou máme kráčet vstříc věčnému blaženému životu. Právě proto Pán řekl: „Těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo je těch, kteří ji nalézají.“ (Mt 7, 14). A veliký apoštol Pavel spatřuje v těchto spasitelných souženích pramen Kristovy útěchy již v našem pozemském životě. Ve svém druhém listu Korintským píše: „Tou měrou, v jaké se v nás rozhojňují utrpení Kristova, rozhojňuje se skrze Krista i naše útěcha.“ (2K 1, 5).
Jak tedy chápat zármutek, od něhož nás osvobozuje svatá Pascha? Pascha neboli Světlé Vzkříšení Kristovo nás vysvobozuje ze zármutku budoucích věčných muk. Příčinou těchto muk je hřích, a proto nás Pascha vyvádí z otroctví hříchu, tohoto pramene veškeré záhuby. V modlitbě, kterou se každodenně modlil velký asketa Kyjevsko-pečerské lávry jeroschimonach Parthenij, čteme tato slova: „Ó Bože… osvoboď mě od jediného a největšího zla – od hříchu!“
Osvobození od hříchu je nám Bohem udíleno ve sv. církevních tajinách spolu s milostí Svatého Ducha. A tato milost – pokud s ní spolupracuje naše svobodná vůle – nás nejen zbavuje břemena hříchu, ale naplňuje nás též Boží silou, abychom mohli zachovávat spasitelná přikázání, abychom dosahovali svatosti a stávali se dědici rajské blaženosti. Není náhodou, že je Pascha ve velikonočních bohoslužbách velebena nejen proto, že „osvobozuje od zármutku“, ale i proto, že „posvěcuje všechny věřící“ a „otvírá nám bránu rajskou“.
To je tedy onen zármutek, od kterého nás osvobozuje svatá Pascha! A taková jsou duchovní a věčná blaha, jež nám Pascha s tímto osvobozením přináší!
Ať nám vzkříšený Pán a Spasitel pomůže, abychom v sobě vždycky zakoušeli onu milostí naplňující sílu, kterou nás Pascha osvobozuje od našeho otročení hříchu. Kéž by se toto osvobození uskutečnilo i v našich srdcích! V takovém případě, bychom obdrželi svatý život, jenž by se stal pramenem naší Boží radosti již zde, na zemi, jak o tom svědčí tato Kristova slova: „Zachováte-li přikázání Má, zůstanete v lásce Mé… aby radost Má byla ve vás a radost vaše byla úplná.“ (J 15, 10-11)
Milostiplnou sílu této Boží radosti však budeme ve vší plnosti zakoušet až v životě po smrti. Půjde o radost tak velikou, že si ji nyní ani nedokážeme představit. V předtuše této rajské blaženosti sv. Jan Theolog napsal: „Ještě se neukázalo, co budeme: víme však, že když se ukáže, budeme Mu podobní, neboť Jej budeme vidět tak, jak jest.“ (1J 3, 2)
Když byl sv. apoštol Pavel vyzdvižen do třetího nebe a zakusil tuto blaženost, nebyl schopen ji popsat slovy. A ctihodný Serafim Sarovský, jemuž se od Hospodina dostalo stejně podivuhodného zjevení, dokázal pouze říci: „Ach, kdybychom věděli, jakou radostí a nadšením se naplní duše spravedlivého, když vstoupí do rajských příbytků, tak bychom v tomto dočasném životě přijímali s naprostým souhlasem a ochotou veškerá možná utrpení, jen abychom nepřišli o tuto blaženost, kterou Pán připravil těm, kteří Ho milují.“
Je jasné, že všechna naše trápení nejsou ničím ve srovnání s rajskou blažeností nebeského Království. Ať tedy žádný z našich jakkoli velikých zármutků a trápení nezkalí zářivý svátek Vzkříšení Kristova. Mějme na paměti slova apoštola Pavla: „Utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8, 18)
Naše radost z tohoto nádherného svátku nesmí být zkalena také proto, že v boji se zármutkem a trápením nejsme sami. Vždycky je s námi sám Spasitel se Svou milosti plnou pomocí a stále je nad námi rozprostřena všemocná záštita Jeho Přečisté Matky. V utrpení jsou nám vždy ochotny pomoci beztělesné mocnosti, které „nyní… neviditelně s námi konají službu“ Kristu. Na naší straně jsou i všichni svatí služebníci Boží.
Buďme především věrni Hospodinu a nezrazujme Jej svými hříchy, vášněmi a neřestmi. Pokud to dokážeme, uskuteční se v našem životě Jeho božská a nezměnitelná slova: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám…“ (J 14, 18) a „Hle, Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Mt 28, 20). Pán nás neopustí a po naší smrti se na nás, moje milované děti v Kristu, naplní i tato Jeho slova: „Dobře, služebníče dobrý a věrný! V malém byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím; vejdi v radost Pána svého.“ (Mt 25, 21). Amen.
(Poselství bylo napsáno v dubnu 1944, během ničivých spojeneckých náletů na bulharskou Sofii.)
_______________________________
Přeloženo z ruštiny: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 171-173.