Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O lásce ke Kristu a odhodlanosti plnit Jeho přikázání - Orthodoxia Christiana

Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O lásce ke Kristu a odhodlanosti plnit Jeho přikázání

Promluva na svátek sv. nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla

Milovaná dítka v Kristu! Veškerý smysl i štěstí našeho života spočívá v naší lásce k Bohu, v naší lásce ke Kristu skrze plnění Jeho Božských přikázání. Proto Pán řekl: Zachováte-li přikázání Má, zůstanete v lásce Mé… aby radost Má byla ve vás a radost vaše byla úplná. (J 15, 10-11) Z toho jasně vyplývá: čím více rosteme ve své lásce ke Kristu prostřednictvím plnění Jeho přikázání, tím více nabýváme skutečného štěstí, jak dočasného, tak věčného. A naopak: čím více se Kristu vzdalujeme, tím hlouběji klesáme do propasti velikého neštěstí. Pakliže nemáme žádnou lásku ke Kristu, neznamená to nic jiného, než že jsme propadli strašné bídě, dočasnému i věčnému prokletí. Jak píše sv. apoštol Pavel: Nemiluje-li kdo našeho Pána Ježíše Krista, budiž proklet! (1K 16, 22)

Chceme-li proto dosáhnout skutečného štěstí, pravé božské radosti, musíme, drazí bratři a sestry v Kristu, využít všechny své síly především k tomu, abychom získali lásku ke Kristu. K takové lásce nás stále vybízí svatá Církev. K tomuto velikému blahu nás vybízí i dnes, na svátek nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla. Církev nás k této lásce nabádá tím, že nám ukazuje skutky obou apoštolů, jež jsou obšírně popsány ve svatém Písmu i církevní tradici.

O tom, jak miloval Krista sv. apoštol Petr, se můžeme dočíst zejména v Evangeliu. Zatímco všichni ostatní učedníci opustili Krista v Getsemanské zahradě (jak jim to ostatně Sám přikázal), apoštol Petr nedokázal překonat svou horoucí lásku k Pánu a následoval Jej do dvora vrchního kněze. Ano: Petr padl a zřekl se Krista, protože dosud nezískal milost Svatého Ducha a mohl spoléhat jen na své síly. Ale ihned po svém pádu se začal kát a prolévat hořké slzy lítosti. Za toto pokání mu Pán odpustil a znovu jej zařadil mezi Své učedníky. V evangelním čtení na včerejší jitřní bohoslužbě jsme slyšeli, že stejně jako se apoštol Petr třikrát zřekl Krista, ptal se ho třikrát i Pán, když se zjevil učedníkům po Svém Vzkříšení: Šimone Jonášův, miluješ Mne? A apoštol Petr třikrát vyznal svou lásku k Němu (viz J 21, 16-17).

To však není zdaleka vše. Jak nám sděluje církevní tradice, nesmírně vroucí láska apoštola Petra ke Kristu ho později nutila, aby se každé noci budil při kuropění a v slzách litoval svého někdejšího hříchu – přestože mu jej Pán již dávno odpustil.

Svou velikou lásku ke Kristu projevil apoštol Petr poté, co na Kristovy učedníky sestoupila milost Svatého Ducha. Ve Skutcích apoštolských se vypráví o jeho nebývalé odvaze, s jakou vystoupil ze zástupu všech apoštolů a kázal víru v ukřižovaného a vzkříšeného Krista. V Petrově neohroženém vyznání Krista byla vyjádřena jeho láska k Němu, roznícená a posílená mimořádným působením Boží milosti.

V evangelním čtení na dnešní sváteční liturgii jsme slyšeli, jak Kristus položil učedníkům otázku: Za koho Mne pokládáte? Apoštol Petr, opět jako první ze všech učedníků, vyznal v Kristu Boha, když odpověděl: Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého (Mt 16, 16). I v tomto vyznání víry se projevila veliká apoštolova láska ke Kristu. Pán proto Petra poctil výjimečnou chválou (Mt 16, 17-19), neboť bez lásky k Bohu nemá pro nás naše víra žádný spásonosný význam. Dosvědčuje to apoštol Pavel, když říká, že v díle naší spásy má význam pouze víra doprovázená láskou (srov. 1K 13, 2).

Láska ke Kristu byla pro apoštola Petra středobodem, z něhož vycházely všechny jeho myšlenky, city, přání, slova – veškerá jeho činnost i celý jeho život. Je příznačné, že svou mimořádnou lásku ke Kristu prokázal sv. Petr i v okamžiku své smrti. Podle církevní tradice jej vedla k tomu, že žádal své katy, aby ho ukřižovali hlavou dolů.

Nu, a jak miloval Krista sv. apoštol Pavel, jak se namáhal a trpěl pro Krista – o tom svědčí jeho vlastní slova, která jsme slyšeli během dnešního apoštolského čtení: Já tím víc! V pracích přemnohých, v ranách nad míru, v žalářích hojněji, ve smrti častokrát. Od Židů dostal jsem pětkrát čtyřicet ran bez jedné; třikrát jsem byl holemi mrskán, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem na moři tonul, den a noc strávil jsem v hlubinách mořských. Na cestách byl jsem mnohokrát; v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od soukmenovců, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městech, v nebezpečích na poušti, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratřími. V práci a v lopotě, v bděních mnohých, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A krom těchto vnějších věcí ještě každodenní znepokojení a starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? (2K 11, 23-29)

O své lásce ke Kristu hovoří apoštol Pavel v listu k Římanům: Kdo nás odloučí od lásky Boží? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku… Ujistil jsem se, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectva, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani výšiny, ani hlubiny, ani kterékoli stvoření nebude moci nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8, 35-36; 38-39)

Za tuto velikou lásku ke Kristu daroval Hospodin apoštolům Petru a Pavlovi veškerou Svou lásku i zahrnul je všemi dary Svatého Ducha. Ve Skutcích apoštolských čteme, že dokonce stín apoštola Petra či šátky a zástěry apoštola Pavla přinášely uzdravení všem lidem, kteří se jich dotkli (viz Sk 5, 15; 19, 12).

Svatá Církev nám v obou apoštolech ukazuje dokonalou lásku ke Kristu. Zajisté však nevyžaduje, abychom stejnou lásku získali okamžitě i my. Církev zná všechny naše slabosti. Všechno na světě se navíc uskutečňuje podle zákona postupnosti. Církev ovšem žádá, abychom v sobě měli základ k veliké a dokonalé lásce k našemu Bohu a Spasiteli. A tento základ spočívá v naší odhodlanosti jít za Kristem, v neustálém, celoživotním dychtění po Něm, v touze být stále s Ním, líbit se Mu a milovat Jej prostřednictvím plnění Jeho spásonosných přikázání.

Budeme-li mít v sobě toto odhodlání, bude v nás panovat milost Svatého Ducha. Přikryje všechny naše nedostatky a bez zvláštního úsilí z naší strany nás bude podivuhodně chránit přede všemi útrapami a neštěstími, sjednocovat s Kristem a naplňovat nás božskou slávou.

Jaképak duchovní úsilí mohl mít za sebou sv. Serafim Sárovský, když ho jako sedmiletého chlapce Prochora vzala jeho matka s sebou na vysokou zvonici chrámu, který sama budovala, a když z neopatrnosti spadl ze strašlivé výšky na zem? K největšímu matčinu údivu Prochor přežil a neutržil žádné zranění. Boží milost jej podivuhodně zachránila před smrtí proto, že v jeho dětském srdci již bylo odhodlání jít za Kristem a být vždycky s Ním, odhodlání, které do něj vložila jeho zbožná matka svou milostiplnou výchovou v církevním duchu.

Co jiného mohlo být příčinou Prochorova zázračného uzdravení v době, kdy byl již poslušníkem v Sarovském monastýru a bylo mu pouhých dvacet let? Prochor se ještě nestačil upevnit v duchovním úsilí mnišského života, měl v sobě pouze pevné odhodlání sloužit Kristu. A právě díky tomuto spasitelnému odhodlání se mu zjevila Přečistá Boží Matka v doprovodu svatých apoštolů Jana a Petra a v jediném okamžení vyléčila jeho nevyléčitelnou nemoc, kterou trpěl po tři roky.

Díky tomuto odhodlání milovat Krista mohl sv. Serafim ve svých šestadvaceti letech, ačkoli ještě nestačil očistit své srdce od vášní, spatřit ve vší slávě Pána Ježíše Krista. Stalo se tak v chrámu během liturgie na Velký čtvrtek, když se jí účastnil v hodnosti jerodiákona. Hospodin jej obdaroval tak velikou milostí a božskou slávou, jaké se jen zřídka dostávalo Jeho největším služebníkům a asketům.

Milovaná dítka v Kristu! Ani nás Hospodin neopustí Svou milostí, bude-li v nás tato odhodlanost zamilovat si Krista a následovat Jej po všechny dny našeho života. Jestliže se nestihneme očistit ode všech svých hříchů a vášní, ale zemřeme s odhodláním milovat Krista celou svou bytostí a neochvějně zachovávat všechna Jeho přikázání, pak bude naše duše uchráněna před běsy a pekelným mučením a dostane se tam, kam směřovala před smrtí, tj. ke Kristu a do Jeho Nebeského království, aby v něm zakoušela věčnou rajskou blaženost.

Ať tuto spasitelnou odhodlanost vdechne Pán Svou milostí do našeho srdce. Ať nám daruje nejen odhodlání milovat Krista, ale i samotnou lásku k Němu, abychom se jak zde, tak v budoucím životě mohli těšit z božské radosti, ve které spočívá naše pravé pozemské i věčné štěstí a blaženost. Ať nás učiní Pán všechny hodnými tohoto nebeského blaha – na přímluvy nejpřednějších z apoštolů Petra a Pavla a zejména Přečisté Boží Matky, Panny Marie, jež se za nás hříšné modlí a všemocně se nás zastává před trůnem Božím. Amen.

Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii 29. června / 12. července 1947.


Přeloženo z ruštiny: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ), Проповѣди (1945-1949). Vydání druhé. Pravoslavné vydavatelství „Sv. apoštol a evangelista Lukáš“, Sofie 2001, s. 156-162.