Sv. Filaret Nový Vyznavač: Kristovo vzkříšení

„Kristus vstal z mrtvých!“

Z církevních dějin víme, že v poměrně nedávné době (zejména v 19. století) se mezi nepravoslavnými theology a učenci vyskytlo mnoho těch, kteří ve svém přesvědčení už nezachovali v podstatě nic křesťanského a kteří zaútočili nejničivější kritikou na základní pravdy naší víry, zvláště na naše čtyři evangelia. Kolik jen výzkumů bylo provedeno, kolik jen vědeckých pojednání bylo napsáno ve snaze dokázat, že naše svatá evangelia nepocházejí od apoštolů Marka, Matouše, Lukáše a Jana, ale že byla prostě někým vymyšlena, sestavena a vytvořena mnohem později!

Zde je třeba říci, že v poslední době – zvláště za Jeho Blaženosti metropolity Antonije – se naší pravoslavné theologické vědě podařilo tyto racionalistické útoky a kritiku zcela rozdrtit a vyvrátit a jasně, se vší nepochybností dokázat, že naše evangelia jsou skutečnými originály a že je napsali právě ti lidé, ti evangelisté, jejichž jména nesou. Došlo k tomu, že právě tito kritikové, aniž to sami čekali, sehráli velkou roli v prokázání nepochybné pravosti našich evangelií.

Podobá se to příběhu, který se odehrál kdysi v Japonsku, když tam přijel (ještě jako mladý jeromonach) nezapomenutelný „apoštol Japonska“, arcibiskup Nikolaj, a začal hlásat Pravoslaví (což bylo tehdy v Japonsku zakázáno). Jednou za ním přišel přesvědčený a horlivý vyznavač pohanské víry, šintoistický kněz Sawabe; přišel s obnaženým mečem a řekl: „Jestli nepřestaneš hlásat svou víru, zabiju tě tímto mečem.“ Jeromonach Nikolaj mu klidně odpověděl: „To můžeš – já se smrti nebojím, ale vidím, že jsi člověk přesvědčený, čestný, a radím ti, aby ses nejprve s naší vírou seznámil… Řekni mi, jak ji můžeš tak rozhodně odmítat a odhodlat se k tak závažnému činu, když ji vůbec neznáš? Jsi-li slušný a upřímný člověk, nejprve se s ní seznam.“ „Máš pravdu,“ řekl Sawabe, opustil jeromonacha Nikolaje, začal studovat křesťanství a ke svému překvapení i k překvapení druhých lidí se stal přesvědčeným pravoslavným křesťanem, skutečným „mužem askeze“. A když se rozzářilo světlo „apoštola Japonska“ – arcibiskupa Nikolaje, stal se jedním z jeho nejbližších spolupracovníků představený katedrálního chrámu – protojerej Pavel Sawabe.

Čemu byla vystavena naše evangelia, tomu byla vystavena i základní pravda těchto evangelií – pravda o Kristově vzkříšení. Kolik jen negativní kritiky se na ni sneslo, kolik jen vysvětlení a výkladů bylo vymyšleno! Je příznačné, že pokud člověk z nějakého důvodu nechce přijmout nebo pochopit pravdy víry, upne se k jakémukoli vysvětlení, třebaže je zjevně nepravděpodobné – a to jen proto, aby se za ně „zachytil“ a poněkud tak uklidnil své poddajné svědomí. Když tedy tito myslitelé a „theologové“ zpochybňovali pravdu o Zmrtvýchvstání, jejich odmítavá tvrzení a pokusy vysvětlit evangelijní zprávy o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista v duchu nevíry se většinou omezovaly na tři hypotézy:

První z nich je nejstarší; slyšeli jste o ní na Velkou sobotu při evangelijním čtení: vypráví se v něm, jak vojáci, ohromení zjevením anděla, který odvalil kámen od vchodu do hrobu, zděšeně běželi k zákoníkům a farizeům a vyprávěli jim, co se stalo. Ti však dali vojákům peníze, podplatili je a přikázali: „Řekněte, že když jste spali, přišli v noci učedníci a ukradli Ho.“ Toto pošetilé vysvětlení zaznamenává evangelista Matouš a dodává k němu: „A tato slova jsou v Judsku hlásána až do dnešních dnů.“ (Mt 28, 11-15)

Apoštol Matouš to říkal o své době, krátce po Vzkříšení; my to však můžeme právem opakovat i dnes, protože ta slova jsou skutečně hlásána i v naší době. I nyní, téměř o dva tisíce let později, se navzdory naprosté absurditě tohoto „vysvětlení“ stále ještě najdou lidé, kteří se pokoušejí tento nesmysl udržovat při životě (zejména mezi bezbožníky v SSSR).

Z knihy Skutky apoštolů (kap. 12) víme, že vojáci, kteří hlídali apoštola Petra, si nevšimli, jak ho anděl v noci zázračně vyvedl z vězení. Ráno bylo zjištěno, že stráže jsou na svém místě, zámky neporušené, ale apoštol je pryč. Co mohli vojáci říct? Stalo se tu něco zcela podivného a nevysvětlitelného. Když král Herodes celou záležitost vyšetřil, nařídil vojáky popravit, protože podle tehdejší železné disciplíny ručil římský voják za to, co střežil, svým životem. Už jen z tohoto důvodu musela římská stráž svěřit ochranu Svatého hrobu svým vybraným vojákům. To za prvé. Za druhé: ten, kdo spí, není a nemůže být svědkem. Vojáci mohli říci jen jediné: „prospali jsme to“ – ale nic víc. Pokud však říkali, že „učedníci tělo odnesli, zatímco jsme spali“, jde o nedokazatelné tvrzení. Spící člověk není svědkem; pokud vojáci viděli, pak byli vzhůru, ale pokud byli vzhůru, proč je nezajali?… Jak vidíme, je to naprosto nepravděpodobný výmysl. Kdysi se však za něj „zachytili“ zákoníci a farizeové a dnes se k němu upínají současní bolševici. Navzdory očividné nepravděpodobnosti této fikce…

Druhým vysvětlením je, že Pán Ježíš Kristus prý na kříži nezemřel, ale upadl do hlubokého, jakoby letargického spánku a ve studené jeskyni, na chladném vzduchu, vlivem vonných látek, kterými bylo pomazáno Jeho Tělo, se prý probral k vědomí a vyšel z hrobu. Ti, kteří takto uvažují, zjevně nepovažují Ježíše Krista za Osobu Božské důstojnosti, nýbrž za pouhého člověka. Proti tomuto vysvětlení se však již dávno postavila lékařská věda, která poukázala na jednu velmi prostou okolnost: je-li do jeskynního hrobu uložen člověk s probodanýma rukama a nohama, jak tomu bylo u Spasitele, nebude takový člověk schopen se postavit na nohy a pracovat rukama. Jak by mohl tak surově zbitý a těžce raněný člověk vstát třetího dne z hrobu a odvalit nesmírně těžký kámen, o kterém si ženy myronosice říkaly: „Kdo nám odvalí kámen od dveří hrobu? Byl totiž velmi veliký“ (M 16, 3)…

Tento druhý nesmysl je stejně absurdní výmysl jako ten první. Vzpomínám si, jak v době, kdy jsem žil ve městě Blagověščensku, uveřejnil v novinách podobné vysvětlení jeden nevěřící lékař. Dostalo se mu za to ve stejných novinách zasloužené odpovědi od dnes již zesnulého arcibiskupa Dimitrije, který byl tehdy představeným blagověščenského katedrálního chrámu.

Třetí vysvětlení, které bylo považováno za pravděpodobnější, spočívalo v následujícím: apoštolové byli prý tak elektrizováni touhou uvidět zmrtvýchvstalého Mistra, že je to přivedlo do stavu krajní exaltace; měli halucinace a v takovém stavu, tj. pod vlivem halucinací, si mysleli, že před nimi skutečně stojí jejich Mistr; ve skutečnosti šlo o projev chorobné představivosti a extáze.

Člověk si může samozřejmě tvrdit, co chce, a mrtvým připisovat cokoli; mrtví mu k tomu už nic neřeknou. O Spasitelově zmrtvýchvstání se však můžeme dozvědět a soudit pouze z evangelií, jiné prameny nemáme. A najdeme v evangeliích byť jen jediné místo, které by nasvědčovalo tomu, že byli apoštolové takto důvěřivými a exaltovanými?… Přečtěte si evangelium, a okamžitě zjistíte pravý opak: apoštolové nemohou uvěřit; když jim ženy myronosice vyprávějí o Vzkříšení – nevěří. Apoštol Tomáš přímo řekl, že dokud neuvidí Jeho rány a nevloží do nich prst – neuvěří (J 20, 25). V jednom z evangelijních vyprávění se říká, že když se Pán jednou zjevil apoštolům, vytýkal jim jejich nevíru, zatvrzelost a to, že nevěří očitým svědkům. Vidíme tedy, že apoštolové nejenže nebyli ve stavu exaltovaného očekávání, že uvidí svého Mistra vzkříšeného, nýbrž naopak – že měli úpornou nedůvěru…

Bylo to dílo Boží prozřetelnosti. Jestliže po tak vytrvalé nedůvěře a pochybnostech apoštolové uvěřili ve vzkříšení svého Mistra natolik, že začali zvěstovat a přijímali za Něj smrt – již to svědčí s jistotou o skutečnosti Jeho vzkříšení!

Lidé, kteří se úporně drží této hypotézy, hovoří o hromadných halucinacích, které údajně postihly nejen apoštoly, ale později dokonce i všechny věřící. Hromadné halucinace (tj. případy, kdy má halucinace mnoho lidí najednou) byly sice lékařsky zdokumentovány, avšak jako velmi vzácný jev, a navíc šlo o halucinace zrakové. Sluchové halucinace pozorovány nebyly. Podle evangelií však Pán po Svém vzkříšení opakovaně promlouval k apoštolům.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že podle evangelia přinesli apoštolové Pánu Ježíši Kristu (na Jeho žádost) rybu a med. Ovšemže Mu nepřinesli halucinaci, ale skutečnou rybu a skutečný med, a Pán tuto rybu a med před jejich očima jedl a polykal, tudíž poté zmizely. Takovou „halucinaci“, při níž by bylo spotřebováno skutečné, reálné jídlo, však nikdy nikdo neviděl a neuvidí…

I třetí hypotéza se tedy ukázala jako neudržitelná. Když začal jeden poctivý, ale do té doby nevěřící muž, významný vědec a nezávislý myslitel, studovat evangelní vyprávění o Vzkříšení, přivedlo ho to postupně k víře, i když ještě stále kolísal – bylo pro něj těžké se rozejít s minulostí a změnit svůj pohled na svět. Učinil však odvážný a jednoznačný závěr: „Musíme přiznat, že ze všech evangelijních zpráv o zmrtvýchvstání Spasitele lze vyvodit jediný závěr: ukřižovaný a do hrobu pohřbený Ježíš – neznámým a nepochopitelným způsobem, avšak nepochybně – se skutečně zjevil Svým učedníkům, kteří pak začali s takovou energií a přesvědčivostí kázat o zmrtvýchvstalém Mistru.“ To řekl muž, který ještě váhal a neměl skutečnou víru, ale pak se stal věřícím…

Věřící srdce nepotřebuje, díky Bohu, žádné důkazy! Proč dokazovat člověku, že na nebi je slunce, když svítí a hřeje? Jsou však slepci, kteří nevidí a nevěří, a pro tyto slepce je užitečné, aby studovali takováto vyprávění a fakta, protože nevíra se snaží přesvědčit své stoupence o tom, že všechna její tvrzení jsou jasně prokázána. Jakmile jsou však podrobena poctivému a svědomitému studiu, ukáže se, že nic takového není a nemůže být prokázáno, a proto pravda o světlém Kristově zmrtvýchvstání stále září jako světlo před celým lidstvem…

Kristus vstal z mrtvých! Amen.

Přeloženo z knihy: Проповѣди и поученія Высокопреосвященнѣшаго Митрополита Филарета. Том I. Изд. Комитетомъ Русской Православной Молодежи при РПЗЦ, 1981, c. 146-150.