Pro otce Serafima byla „Královská cesta“ skutečně cestou mezi dvěma duchovními extrémy: mezi liberální vlažností a fanatickým extremismem. Tento výraz převzal od pouštních otců, zejména od svatého Jana Kassiána a svatého Dorothea z Gazy.
V Americe známe archimandritu Kypriána jako vysoce respektovaného duchovního ze starokalendářní jurisdikce, kterou Posvátný synod Ruské zahraniční pravoslavné církve a mnoho dalších biskupů mimo Řecko uznává. Společně s mnoha pravoslavnými křesťany v Americe chceme věřit, že řecká vláda bude respektovat upřímné náboženské přesvědčení řeckých křesťanů, kteří se z kanonických důvodů a z důvodů svědomí oddělili od oficiální církve, dovolí o. Kypriánovi svobodně praktikovat svoji pravoslavnou víru a umožní mu působit jako knězi bez zasahování státu.
Různá patristická literatura o duchovním životě je vhodná pro různé podmínky života. Ta, která je vhodná pro poustevníky, není vhodná pro mnichy žijící v komunitě; ta, která je obecně určená pro mnichy, nebude přímo užitečná laikům; a obecně o všech stavech platí, že duchovní strava vhodná pro ty, kteří již dosáhli nějakých zkušeností, může být zcela nestravitelná pro začátečníky. Nejdříve je třeba, aby pravoslavný křesťan dosáhl určité vyváženosti v duchovním životě. Toho dosáhne tím, že v rámci církevní disciplíny bude aktivně dodržovat Boží přikázání, že bude studovat základní spisy svatých Otců a že bude mít duchovní vedení od živých otců.
Naše Pravoslaví je jen malý ostrov uprostřed světa, který funguje na zcela odlišných principech – a tyto principy se navíc každým dnem mění k horšímu a uvádí nás do stále většího odcizení. Lidé jsou v pokušení ostře rozdělovat své životy na dvě odlišné části: každodenní život, který vedeme v práci, se světskými přáteli, v našich světských záležitostech a na Pravoslaví – život, který žijeme o nedělích a případně někdy v týdnu, když nám zbude čas.
Naše doba je v mnohém podobná době svatého Marka z Efezu v 15. století, kdy se zdálo, že Církev se rozpustí v bezbožné unii s latiníky. Ne. Nikoliv. Naše doba je ještě horší a nebezpečnější než tehdy, neboť v 15. století byla unie vnucena silou zvenčí, zatímco nyní je situace odlišná. Pravoslavní jsou dlouhodobě připravováni na blížící se “ekumenické” sloučení všech církví a náboženství skrze desetiletí lhostejnosti, světskosti, shovívavosti a ruinující falešnosti, že “opravdu nás nic neodděluje” od všech ostatních, kteří se považují za křesťany.
