Otec Anders Åkerström*: „Problematický“ svatý Serafím Rose

by · Published · Updated

V květnu 2026 několik zpravodajských webů informovalo, že ta část Ruské pravoslavné církve v zahraničí, která se v roce 2007 spojila s Moskevským patriarchátem, tedy RPCZ (ROCOR-MP), hodlá svatořečit otce Serafima Rose (1934–1982).

Otec Serafim byl americký mnich a zakladatel monastýru svatého Hermana v Platině v Kalifornii. Je velmi známý, především na Západě, díky svým knihám o víře Pravoslavné církve. Skutečnost, že byl již v roce 2024 svatořečen jinou částí Ruské pravoslavné církve v zahraničí, která se s Moskevským patriarchátem nespojila, nebyla ve zpravodajských přehledech, které jsem viděl, zmíněna.

Je skutečně zajímavé sledovat některé silné reakce na tuto zprávu, například na webu Public Orthodoxy, což je digitální platforma pro debaty a články provozovaná Centrem pravoslavných křesťanských studií na Fordhamově univerzitě v New Yorku. Tento web funguje jako fórum, kde akademici, kněží a laici diskutují o pravoslavném křesťanství ve vztahu k současným politickým a akademickým otázkám.

Stejně zajímavé je však sledovat, jak jsou jiní – konzervativnější, často konvertité – pobouřeni tím, že by někdo mohl o tomto svatořečení vůbec pochybovat. Je to pravděpodobně proto, že spisy sv. Serafima Rose byly tím prvním, co je k Pravoslavné církvi přitáhlo a nakonec vedlo k jejich konverzi.

Na jedné straně zde tedy máme ty, kteří jsou pohoršeni tím, že někdo chce otce Serafima Rose svatořečit kvůli jeho kritice současné Pravoslavné církve, případně navzdory ní. Na druhé straně stojí ti, kteří jsou pohoršeni tím, že lidé odmítají vidět a pochopit jeho svatost a skutečnost, že jeho poselství je aktuální i dnes.

Cenzurované texty a nový církevní kontext

Dalším velmi zajímavým detailem je, že monastýr sv. Hermana v Platině, který vlastní práva na knihy otce Serafima Rose, začal v roce 2003 jeho texty cenzurovat, a to proto, aby zmírnil jeho názory, které byly v novém církevním kontextu zjevně problematické.

Poté, co otec Serafim Rose v roce 1982 zesnul, monastýr v Platině opustil RPCZ, aby se jeho igumen, otec Herman (Podmošenskij), vyhnul odsouzení církevním soudem kvůli obviněním, která proti němu byla vznesena. Monastýr nejprve přešel pod vagantního biskupa, ale když otec Herman přestal být igumenem, bylo bratrstvo přijato do jurisdikce Srbské pravoslavné církve v USA, k níž patří dodnes.

Vzhledem k tomu, že kritika, kterou otec Serafim Rose ve svých knihách vyjádřil, by v jejich „novém kontextu“ Srbské pravoslavné církve nebyla vítána, rozhodli se otcové monastýru části jeho textů přepsat, aby tuto kritiku zmírnili.

Za jiných okolností by se to nazvalo historickým revizionismem. Upravovat něčí názory v knihách z ideologických důvodů samozřejmě není nic nového. Extrémním a nebezpečným příkladem ideologického pokusu popřít nebo zkreslit historická fakta je popírání holokaustu, kdy se lidé navzdory všem vědeckým a historickým důkazům pokoušeli snižovat jeho význam. S texty otce Serafima Rose se zacházelo podobným způsobem, protože jeho neúprosná zpráva nezapadala do jejich vlastního narativu.

Svatý Serafím, po svém zesnutí, s o. Alexej Youngem, archimandritou Chrysostomem jeromonachem Auxentiem (nyní biskup Etny a Portlandu) z monastýru Sv. Řehoře Palamy v Etně, Kalifornie

„Královská cesta“ podle otce Serafima

Zvláště zajímavé je, jak se dnešním konzervativním křesťanům v oficiálním Pravoslaví podařilo reinterpretovat myšlenky otce Serafima o „Královské cestě“ a tvrdit, že právě oni sami touto cestou kráčejí: neodchylovat se příliš doleva, tedy k modernismu a ekumenismu, ani příliš doprava, což by podle nich byl fanatismus a starokalendářnictví. Viz The Royal Path – True Orthodoxy in an Age of Apostasy v časopise The Orthodox Word, sv. XII, č. 5 (70), s. 143–149.

To však není přesně způsob, jakým otec Serafim tento termín používal. Během let své aktivní činnosti jako duchovní spisovatel v rámci RPCZ – od ledna 1965 až do své smrti v roce 1982 – a zejména ve své snad nejznámější knize Pravoslaví a náboženství budoucnosti z roku 1975, používal tento výraz výrazně odlišným způsobem, alespoň pokud jde o to, co myslel „fanatismem zprava“.

Pro otce Serafima byla „Královská cesta“ skutečně cestou mezi dvěma duchovními extrémy: mezi liberální vlažností a fanatickým extremismem. Tento výraz převzal od pouštních otců, zejména od svatého Jana Kassiána a svatého Dorothea z Gazy, ačkoli je výslovně nejmenuje, jak to dnes rádi dělají někteří konzervativci. Koho má o. Serafim na mysli, když odkazuje na dva extrémy zleva a zprava, je však zcela jasné, pokud člověk čte jeho dopisy nebo mluví s těmi, kteří mu tehdy byli blízko.

Koncept střední cesty vedoucí mezi dvěma krajnostmi používal o. Serafim zejména pro popis kritické situace panující v Pravoslavné církvi v průběhu 20. století. „Královská cesta“ znamená vyhnutí se dvěma extrémům:

  • na jedné straně modernismu, ekumenismu a přizpůsobování se světu, jako u představitelů Ekumenického patriarchátu v USA a v Konstantinopoli;
  • na druhé straně samolibému, tvrdému, sektářskému a zelotskému smýšlení, kde úsilí o správnost a kanoničnost přerůstá v duchovní pýchu, jako u skupiny kolem monastýru sv. Proměnění v Bostonu, kterou RPCZ přijala a s níž měl otec Serafim nespočet konfliktů.

Kdo tedy podle o. Serafima kráčí po „Královské cestě“ a kdo je „vlevo“ nebo „vpravo“?

Právě zde se kniha Pravoslaví a náboženství budoucnosti a obecně názory otce Serafima stávají pro autory na Public Orthodoxy příliš „těžko stravitelnými“. Přitom otec Serafim byl při formulování svého názoru na to, kdo kráčí „Královskou cestou“ a kdo jsou skuteční pravoslavní křesťané dneška, zcela explicitní:

„[Jsou to ti, kteří] zaujali neochvějný postoj proti apostazi naší doby: Katakombní církev v Rusku, Ruská pravoslavná církev v zahraničí, Praví pravoslavní křesťané (starokalendářníci) v Řecku.“

Ti, kteří stojí „vlevo“, jsou v knize rovněž jasně identifikováni a jmenováni.

Když monastýr v Platině přešel pod Srbskou pravoslavnou církev, bylo velmi obtížné vysvětlit, proč „jejich vlastní církev“ nekráčí po „Královské cestě“. Texty o. Serafima proto musely být přepsány a od roku 2004 byl uvedený seznam z nových edicí knihy Pravoslaví a náboženství budoucnosti odstraněn. Jeho názory na Moskevský patriarchát byly pro Srbskou pravoslavnou církev stejně problematické a byly zmírněny nebo vynechány. To se samozřejmě stalo velmi problematickým i pro samotnou RPCZ, když se v roce 2007 spojila s Moskevským patriarchátem.

Netřeba dodávat, že stejný theologický problém existuje i u svatého Jana (Maximoviče), arcibiskupa šanghajského a sanfranciského, kterého RPCZ svatořečila v roce 1993 a který se stal nesmírně populárním v mnoha pravoslavných jurisdikcích. Jeho kritika Moskevského patriarchátu je jednoduše ignorována a o jeho církevních názorech se prostě nemluví. Také se často zapomíná na to, že Bulharská pravoslavná církev ho v oficiálním prohlášení v roce 1993 označila za schizmatika a popřela jeho svatost.

Původní podoba textu, tak jak jej napsal sv. Serafím Rose a vyšla r. 1975
Stejná kapitola, jak vyšla v 5. edici r. 2004 – zcela postrádá zmínku o Katakombní círvi a Řecké pravoslavné starostylní církvi

Článek Sergeje Čapnina na Public Orthodoxy

Zvláštní pozornost si na webu Public Orthodoxy zasluhuje článek „Kanonizace a akt zrady: Otec Serafim Rose a jeho eklesiologická past pro RPCZ“ od Sergeje Čapnina, který je ve své podstatě kritikou rozhodnutí zahájit proces svatořečení otce Serafima Rose.

Sergej Čapnin ve svém článku argumentuje čtyřmi hlavními liniemi:

  1. Považuje otce Serafima za symbol antiekumenické a izolacionistické eklesiologie, která neodpovídá tomu, jak dnes většina pravoslavných církví uvažuje. Domnívá se, že otec Serafim reprezentoval tvrdé, zelotské stanovisko, v němž byly modernita, západní kultura a dialog s ostatními křesťany považovány za duchovní degeneraci. Pan Čapnin proto tvrdí, že svatořečení by legitimizovalo extrémní a polarizující směr v dnešním pravoslaví, což je něco, co nemůže přijmout a před čím chce varovat.
  2. Domnívá se, že RPCZ riskuje návrat ke svému dřívějšímu, „schizmatickému“ sebepojetí, na což pohlíží s velkou nelibostí. Ústředním bodem pro Sergeje Čapnina je to, že RPCZ stála za života otce Serafima mimo plné společenství s velkou částí světového Pravoslaví. Domnívá se tedy, že svatořečení by znamenalo jakousi rehabilitaci dřívější antiekumenické a separatistické identity RPCZ, což je pro něj hluboce problematické.
  3. Svatořečení by se podle něj stalo politickým prohlášením v rámci církve. Článek tvrdí, že nejde jen o otázku osobní svatosti, ale o směr, kterým se církev chce ubírat. Podle Sergeje Čapnina tento proces implicitně signalizuje podporu militantnímu tradicionalismu a distancování se od „otevřenějších“ a „liberálnějších“ pravoslavných hlasů, což je něco, co Public Orthodoxy neschvaluje.
  4. Závěrem vznáší morální a historické námitky vůči kruhu kolem monastýru v Platině. Autor se dotýká také kontroverzí týkajících se lidí blízkých otci Serafimovi, zejména obvinění proti otci Hermanovi a vedení monastýru sv. Hermana Aljašského.

Odpověď ze starostylní pravoslavné perspektivy

Z našeho pohledu, jakožto starostylních řeckých pravoslavných křesťanů, se článek zcela jasně jeví jako napsaný z modernistické a proekumenické církevní perspektivy. Rádi bychom proto vznesli čtyři hlavní námitky.

1. Antiekumenismus není sám o sobě problém

Článek předpokládá, že antiekumenismus je něco negativního, zatímco ekumenismus je jediná správná cesta. Pro starokalendářníky je to zásadní problém. To, co Sergej Čapnin popisuje jako „extremismus“, my naopak považujeme za věrnost patristické tradici. Nevnímáme otce Serafima jako radikála, ale spíše jako obránce klasického pravoslavného sebepojetí: Pravoslavná církev je jedinečná, pravdivá a není pouze jednou z větví na „křesťanském stromě“.

Z této perspektivy je Čapninova kritika otce Serafima též nepřímou kritikou:

  • svatého Justina Popoviče, srbského světce, který požívá hluboké úcty v Pravoslaví;
  • archimandrity Filothea Zervakose, kterého mnozí v Řecku považují za svatého;
  • mnoha athonských otců;
  • starší tradice RPCZ z doby před sjednocením s Moskevským patriarchátem, reprezentované svatým Filaretem, třetím prvohierarchou RPCZ, jehož svatořečení rovněž navrhuje RPCZ (MP).

2. Izolace RPCZ nebyla nutně schizmatem

Netřeba dodávat, že izolaci RPCZ od ostatních pravoslavných církví v 60. letech 20. století nechápeme jako schizma, ale jako adekvátní protest proti tehdejšímu vývoji. Podobně tomu bylo v Řecku po roce 1924, kdy řecká státní církev zavedla takzvaný nový kalendář.

Sergej Čapnin evidentně předpokládá, že dřívější přerušení společenství se světovým Pravoslavím ze strany RPCZ bylo samo o sobě problémem. Naše analýza z tradicionalistické pravoslavné perspektivy by se spíše ptala: proč k odloučení došlo a kdo je za ně zodpovědný?

Odpovídáme, že RPCZ reagovala:

  • na sovětskou kontrolu nad Moskevským patriarchátem;
  • na ekumenismus, v jehož rámci Pravoslavná církev již není nahlížena jako ta jedna, svatá, katholická a apoštolská Církev z Creda, ale pouze jako jedna z mnoha církví;
  • na modernistické reformy;
  • na kompromisy se světskou mocí, tedy na takzvaný „sergianismus“.

V tomto světle se otec Serafim stává spíše svědkem odporu proti apostazi světového Pravoslaví než projevem sektářství, jak tvrdí Sergej Čapnin.

3. Svatost nelze definovat především jako přijatelnost

Svatost není možné definovat v prvé řadě jako „přijatelnost“ nebo „přípustnost“. Podle našeho tradicionalistického postoje mají moderní pravoslavná akademická prostředí – zejména ta spojená s Centrem pravoslavných křesťanských studií Fordhamovy univerzity nebo s Univerzitou sv. Ignátia zde ve Švédsku – tendenci posuzovat svaté spíše na základě akademické a kulturní přijatelnosti než podle jejich asketického života, pokání a duchovních plodů.

Pro nás, kteří uznáváme svatost otce Serafima, je naopak zásadní:

  • jeho asketický zápas;
  • jeho pokání z nihilismu;
  • jeho misie mezi lidmi ze Západu;
  • jeho obrana patristického pravoslaví;
  • intenzivní úcta ze strany širokých řad pravoslavných věřících, která ho obklopuje. Je třeba rovněž poznamenat, že v pravoslavné tradici taková úcta často předcházela oficiálnímu svatořečení.

4. Spor o otce Serafima ukazuje hlubší konflikt v moderním pravoslaví

Článek odráží hlubší konflikt v rámci moderního pravoslaví. Z naší tradicionalistické perspektivy zde nejde jen o otce Serafima, ale o dvě protichůdné vize Pravoslaví:

  • Na jedné straně stojí ti, kteří věří, že Církev musí jasně chránit své hranice; na druhé straně pak ti, kteří věří, že Církev by měla být dialogická, otevřená současným proudům, a proto modernizovaná.
  • Na jedné straně jsou ti, kteří věří, že ekumenismus otevírá dveře relativismu; na druhé straně pak ti, kteří věří, že ekumenismus je v roztříštěném světě pastorační nutností.
  • Na jedné straně jsou ti, kteří věří, že je třeba klást důraz na patristickou kontinuitu; na druhé straně pak ti, kteří věří, že je třeba hledat současnou relevanci v pluralitním světě.
  • Na jedné straně jsou ti, kteří věří, že askeze a vyznavačství musí být ústředním bodem života Pravoslavné církve; na druhé straně pak ti, kteří věří, že nejdůležitější je vybudovat si akademickou a sociální legitimitu.

Pro nás, starokalendářníky, se proto článek Sergeje Čapnina stává v jistém smyslu nepřímým argumentem vyzdvihujícím význam otce Serafima. Pokud jsou jeho myšlenky schopny vzbudit tak silné reakce v modernistických kruzích, je zřejmé, že jeho poselství stále zpochybňuje ducha doby a je dnes stejně aktuální, jako když je formuloval během svého života.

Závěr

Závěrem lze říci, že pokud někdo považuje otce Serafima za svatého člověka a věří, že jeho poselství Církvi je důležité, pak nemůže „upravovat“, ignorovat nebo vymazávat kontext ani církevní prostředí, k němuž otec Serafim náležel a ke kterému nás jeho dílo odkazuje – pokud chceme být skutečně pravoslavnými křesťany.

K dnešnímu dni, v roce 2026, nesou odkaz a dědictví svatého Serafima dále následující místní pravoslavné církve: RPCZ (ROCA) pod vedením metropolity Agafangela, Řecká pravoslavná starostylní církev pod vedením arcibiskupa Kallinika a Bulharská pravoslavná starostylní církev pod vedením metropolity Fotije.

Ostatní církve, které nyní nacházejí svatost v příkladu otce Serafima a chtějí ho svatořečit, by se proto měly zamyslet nad jeho slovy o tom, kde se nachází pravá Církev – a proč v ní ony samy nejsou zahrnuty.

* o. Anders Åkerström je knězem Stockholmské eparchie Řecké pravoslavné starostylní církve.