Sv. Theofan Zatvornik: Promluva na svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Dnes oslavujeme Zesnutí Přesvaté Vládkyně naší Bohorodice a vždycky Panny Marie. Ale vždyť to byla smrt Boží Matky – skutečná smrt, podobná smrti každého člověka. Proč je tedy nazývána Zesnutím, jako by šlo jen o usnutí či spánek? Snad proto, že smrtí a rozkladem byla Přečistá spoutána jen na krátký čas a již po třech dnech byla shledána vzkříšenou, podobně jako Její Syn, Pán Ježíš Kristus. Spíše však proto, že Její smrt byla pokojná, tichá a sladce příjemná, připomínajíc vytoužený klidný spánek člověka, který své tělo unavil celodenní prací.

Nemá však být i naše smrt právě takovou? Ano, Přesvatá Bohorodice je naše Matka a my jsme Její děti. Kráčí před námi a my Ji máme následovat. O čem nás tedy poučuje dnešní svátek Zesnutí? Každým rokem se stále více přibližujeme k smrti. Snažme se proto ze všech sil, aby se naše smrt nestala trýznivým a děsuplným odtržením duše od těla, nýbrž pokojným a ničím nerušeným odchodem z tohoto na onen svět, jako když člověk tiše a klidně usíná… Ptáte se, jak toho dosáhnout a čeho je k tomu z naší strany zapotřebí?

Smrt není zánikem, ale přechodem z tohoto pozemského obydlí do věčného příbytku. Vyjděme nyní ze své každodenní zkušenosti a položme si otázku: kdy přecházíme z jednoho místa na druhé nejen s klidným, ale i radostným srdcem? Tehdy, když nejsme na místě, odkud vycházíme, k ničemu připoutáni, zatímco z onoho místa, kam směřujeme, nejenže nemáme strach, nýbrž se na ně nesmírně těšíme, neboť nám slibuje jen samé šťastné a příjemné věci. Jestliže získáme takový vztah ke smrti, půjdeme jí v ústrety nejen bez obav a zármutku, ale i s radostným očekáváním… A proto:

1. Zkroťme v sobě veškeré vášně, které nás poutají k tělu a všemu tělesnému, k zemi a všemu pozemskému. Jestliže nebudeme k zemi ničím připoutáni, nepocítíme žádný zármutek, až ji budeme opouštět. Podobně jako se od sebe lehce oddělují dvě věci, které nejsou ničím svázány či slepeny, nýbrž pouze přiloženy k sobě, tak se snadno oddělí i duše od těla, pokud nebude k tělu připoutána a pokud během svého pobytu v těle nežije tak, jak tělo káže. Poutník, který směřuje za svým cílem, opouští s klidem a ochotou místa, na kterých se zastavil. Proč? Protože jsou pro něj cizí. Jakmile tedy i naše srdce pocítí, že vše pozemské je mu cizí, nebude pro nás obtížné přejít do jiného života.

Je jasné, že bez některých věcí, ba dokonce mnoha věcí se nemůžeme obejít. Naše srdce si k nim ovšem může vybudovat takový vztah, že nám nebude zatěžko se s nimi rozloučit – jako když si svlékáme oděv, který nepotřebujeme. A právě o to usilujme. Je to obtížné? Ano… nemusíme to ovšem provést okamžitě, ale ponenáhlu. Jak postupuje nepřítel, když spoutává duši pozemskými vášněmi? Zaplétá ji do jedné vášně za druhou, podobně jako pavouk, který omotává do sítě chycenou mouchu tak, že na ni klade vlákno za vláknem. Kdo se chce z této pavučiny naopak vymotat, měl by se snažit postupovat opačně – zbavovat se jedné vášně za druhou, počínaje nejmenšími a konče největšími. Člověk, který uvízl v bažině, se z ní souká kousek po kousku, dokud se nedostane bezpečně na břeh. Stejně tak začněme i my odřezávat vášeň za vášní, dokud se nestaneme zcela svobodnými. Dáme-li se do takového díla, je možné, že k hodině smrti již budeme zcela oproštěni od všeho nepotřebného, připraveni opustit zemi i vše pozemské a budeme jen čekat na Boží pokyn.

2. V hodinu smrti však může narušovat pokoj duše ještě něco jiného než pozemské vášně. Neméně nás znepokojuje strach: co s námi bude na onom světě, kde máme stanout před tváří Boha, spravedlivého Soudce, jehož nad slunce zářivější oči všechno vidí a pronikají? Vždyť máme tolik hříchů… Podobně jako člověk, který ví, že učinil něco špatného, cítí opravdový strach, když se má zodpovídat svému představenému či dokonce králi, tak je naplněn strachem i hříšník, když má stanout před Bohem – a ten strach je tak veliký, že mu podle slova Božího nezbývá než křičet: Hory, padněte na nás! (L 23, 30) Důvodem jsou hříchy, které urážejí Boha. Chce-li se proto člověk bez obav setkat se smrtí a pokojně přejít na onen svět, ať se snaží, aby byl bezhříšný; a jestliže už hříchy spáchal, ať se postará o to, aby mu tyto hříchy nebyly k odsouzení. Jak toho může dosáhnout? Upřímným pokáním a pevným rozhodnutím, že již nebude porušovat přikázání Páně. Pokud jsi zhřešil, již více nehřeš a ze spáchaných hříchů se kaj. Pokání a lítost nad hříchy, spolu se zpovědí a slibem, že již nebudeme hřešit, zahlazují veškeré stopy po našich hříších – v nás samotných, ve světě, který nás obklopuje, ba dokonce i v Boží paměti. Kající hříšník se tak stává nevinným před tváří spravedlivého Boha a obléká se do oděvu ospravedlnění, vypůjčeného z roucha Pána, který za nás trpěl… Kněžským rozhřešením se trhá soupis našich hříchů – a tento roztržený soupis ztrácí veškerou svou moc, podle vůle samotného Soudce, který pravil: Cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi. (Mt 18, 18) Tato jistota naplňuje srdce hříšníka blahou nadějí, a přestože ví, že zhřešil, přichází před Soudce bez obav, neboť si je vědom, že před jeho příchodem se již uskutečnilo ospravedlnění a že má u Soudce svého Přímluvce, který je připraven se ho zastat… Neboť kdyby kdo zhřešil, Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista Spravedlivého (1J 2, 1).

Kdyby měl nějaký zločinec jistotu, že se jej zastane následník trůnu, jehož hlas má u krále velkou váhu, nebál by se předstoupit před krále, ať by byl jeho zločin sebehorší. Stejně tak může i kající se hříšník bez obav a rozpaků předstoupit před Boha Soudce, neboť se ho tam zastane Jednorozený Syn Boží, který vzal naše hříchy na Sebe a vynesl je na kříž. Vždyť Sám pravil: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste hříchy, a Já vám odpočinutí dám. (Mt 11, 28) Nuže, kdo chce pokojně umřít, ať učiní pokání a více nehřeší…

3. Pokud k těmto dvěma niterným postojům, tj. k oproštění se od všeho pozemského a k pokání, připojíme ještě touhu po nebeské blaženosti, pak přijmeme smrt nejenom bez obav a zármutku, ale i s ochotou. Jsou lidé, kteří ochotně opouštějí dům, když je v něm vlhko, když kouří kamna nebo když je střecha děravá… A jsou jiní, kteří ani nemusí v domě zažít takové nepříjemnosti, a přesto se ochotně stěhují do jiného domu, neboť předpokládají, že jim poskytne větší pohodlí a více životních výhod. Jestliže i my rozumem pochopíme a srdcem pocítíme na jedné straně ubohost a nicotnost pozemských blah a na straně druhé vznešenost a nezměrnost blah, která nás očekávají na onom světě, pak se nás zmocní nejen ochota, ale i horoucí touha po přechodu z tohoto na onen svět. Staneme se podobnými apoštolu Pavlovi, který o sobě říkal, že si velmi přeje umřít a být s Kristem (Fp 1, 23), a rovněž Přečisté Vládkyni, jež vycházela každého jitra na Olivovou horu (kde bylo pak na krátkou dobu pochováno Její tělo) a prosila Svého Božského Syna, aby Ji vzal co nejdříve ze země k Sobě a umožnil Jí vidět krásu Jeho tváře… v příbytcích nebeských. Duše, která pochopí, co znamená život zde na zemi a život na onom světě, bude úpěnlivě toužit po tom druhém, podobně jako touží zajatec po své vlasti, cizinec po rodném domě či uvězněný po svobodě… a bude vroucně prosit smrt, aby k němu přišla jako osvoboditelka a utěšitelka. Ptáte se, jak povznést duši do takového rozpoloženi? Tím, že budeme rozjímat o nicotnosti pozemských blah a velkoleposti blah nebeských, či ještě lépe tím, že pocítíme hořkost všeho pozemského a současně okusíme nebeskou sladkost. Když totiž okusíme sladkého, přestaneme toužit po hořkém – od hořkého se odvrátíme a přilneme ke sladkému. Jinak řečeno: duše se bude snažit uniknout z tohoto na onen svět, podobně jako unikáme z místnosti, kde je dusno, na čerstvý vzduch.

A to je vše, co potřebujeme k tomu, aby byla naše smrt pokojnou: 1) zbavit se vášní, které nás poutají k pozemskému, 2) očistit svědomí a žít ve ctnosti a 3) vypěstovat v sobě horoucí touhu po věčné blaženosti. První a poslední přijde samo sebou, pokud bude splněno to nejdůležitější, tj. čisté svědomí a dobré skutky.

Bratři a otcové! Víme, že mezi všemi nejistotami existuje na zemi jedna nepochybná jistota – že zemřeme… a že smrt pro nás bude buď hořká a mučivá, anebo radostná a sladká. Nebuďme tedy sami proti sobě a neztrpčujme si nerozumně svůj přechod z pozemského do věčného života – vždyť máme všechny prostředky k tomu, abychom jej učinili blaženým. Buďme vždy připraveni, neboť smrt může přijít kdykoli! Hle, přijdu brzo (Zj 22, 12), praví Pán. I nepatrné úsilí, které tomu věnujeme, bude odměněno věčnou radostí. A budeme-li muset vynaložit velké úsilí či podstoupit utrpení – jistě nám to nebude na škodu… Neboť utrpení nynějšího času nejsou srovnatelná se slávou, která se má zjeviti na nás (Ř 8, 18). Amen.

1859

Přeloženo z ruštiny: Святитель Феофан Затворник, Сборник слов на Господские, Богородичные и торжественные дни, Москва, Отчий дом 2010, s. 279-285.