Sv. Basil Veliký a eklesiologie ohrazení: Být s někým ve společenství je otázkou podstaty a nikoliv formy

Později, již jako biskup, neváhal přerušit své dávné přátelství s ariánsky smýšlejícím biskupem Eustathiem ze Sebasty a ukončit s ním všechny styky. Ve svém vysvětlení tak přísného postoje napsal: „Nyní, pokud ani s nimi (s Eustathiem a jeho následovníky) nesouhlasíme a těch, co mají podobné smýšlení se straníme, na základě spravedlnosti by nám mělo být odpuštěno. Neboť tak činíme z důvodu, že nic nepovažujeme za důležitější než pravdu a naši pevnost v pravé víře.“

A.

Pravoslavná tradice od počátku považovala heretické biskupy za nacházející se mimo společenství víry, mimo společenství Církve a to i v případě, že ještě nebyli odsouzeni.

Sv. Basil byl přesvědčen, že být ve společenství s někým není něco formálního. Naopak jedná se o věc týkající se samotné podstaty. Jedná se o záležitost víry, tedy záležitost spásy. V listě adresovaném věřícím z Evaesae se modlí, aby neodpadl od společenství s tou částí Církve, která i nadále stojí na základu „zdravé a nenarušené nauky“. Neboť pravá víra je základem společenství a být ve společenství s pravoslavnými znamená stát „na straně“ spravedlivých „na soudu našeho Pána Ježíše Krista, když přijde odplatit každému podle jeho skutků“. (List 251, Věřícím z Evaesae, PG 32, 937D-940A.)

Být ve společenství s heretiky je podle sv. Basila nepřípustné. Pokud někdo odebere nějakou část pravoslavného vyznání nebo jeho celek, automaticky se staví mimo společenství Církve.

S tímto přesvědčením sv. Basil již jako diákon roku 361 přerušil společenství s cesarejským biskupem Dianiem a odešel do poustevnických oblastí v Pontu. Učinil to přesto, že si biskupa Diania velice vážil a miloval ho. Učinil to přesto, že to byl právě on, kdo ho pokřtil a vysvětil na diakona. Co ho k tomu vedlo? Proč to učinil? Proč „se ohradil“?

Zmíněný biskup totiž podlehl lidské slabosti a podepsal nepravoslavné vyznání víry jedné semiariánské synody, která se za předsednictví Akakia (biskup v palestinské Cesaereji, patřil k ariánskému proudu homoiusiánů) uskutečnila v Konstantinopoli roku 360.

Později, již jako biskup, neváhal přerušit své dávné přátelství s ariánsky smýšlejícím biskupem Eustathiem ze Sebasty a ukončit s ním všechny styky. Ve svém vysvětlení tak přísného postoje napsal: „Nyní, pokud ani s nimi (s Eustathiem a jeho následovníky) nesouhlasíme a těch, co mají podobné smýšlení se straníme, na základě spravedlnosti by nám mělo být odpuštěno. Neboť tak činíme z důvodu, že nic nepovažujeme za důležitější než pravdu a naši pevnost v pravé víře.“ (List 245, Biskupu Theofilovi, PG 32, 925BC.)

B.

Konstantinoposký patriarcha Bartoloměj a papež Jan Pavel II podepsali 29. 6. 1995 ve Vatikánu „Společné prohlášení“.

V tomto textu, který se jasně týká vyznání víry, oba dva představitelé společně proklamují a zavazují se k následujícím bodům, které je spojují: theologie „sesterských církví“, theologie „společného křtu“, možnost „aby od nynějška katolíci a pravoslavní přinášeli společné svědectví víry“, theologie „společné služby“ a perspektivu mezináboženského dialogu. (viz Archim. Kyprián, Pravoslaví a ekumenické hnutí [řecky], Athény 1997, s. 18-20.)

Tento akt, který je vyvrcholením mnoha podobných ekumenických kroků, znamená bezpochyby velký pád v otázce víry. Jedná se o přijetí a zvěstování nového „Vyznání víry“, heretického vyznání víry.

Jak je možné, abychom měli společenství s patriarchou Bartolomějem a s podobně smýšlejícími biskupy aktivně se účastnícími ekumenického hnutí? Vždyť oni neustále a na základě vlastního přesvědčení a nikoliv ze slabosti lidského charakteru popírají eklesiologickou a soterilogickou vyjímečnost jedné (a jediné) Církve, tedy Pravoslavné Církve.

Jak je možné, abychom měli společenství s ekumenisty, kteří se plně účastní a jsou organickými členy ekumenického hnutí, v rámci kterého se pěstuje -jak bylo mnohokrát prokázáno- protipravoslavný dogmatický, kanonický a etický minimalismus?

Kdyby dnes žil sv. Basil Veliký, zdali by byl ve společenství s pravoslavnými ekumenisty? Odpověď je zřejmá: nebyl. Neboť princip, který zastával, má věčnou platnost: „…nic nepovažujeme za důležitější než pravdu a naši pevnost v pravé víře.“

:::::::___

Přeloženo z řečtiny: Pravoslavný věstník [řecky] 26, 1997, s. 101-102. (Časopis Posvátného synodu v ohrazení)