Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Jednota Církve a Celosvětová konference křesťanstva (1. část)

Jednota[1] Církve a Celosvětová konference křesťanstva

Dopis p. Robertu Gardinerovi, tajemníku Komise pro organizaci světové konference křesťanstva[2]

Brožury, které jste mi zaslal, mě velice potěšily: díky nim jsem se mohl seznámit s chvályhodným hnutím, jež vzniklo v prostředí amerických křesťanů a jehož cílem je všemožně napomoci ke vzájemnému sblížení lidí, kteří na celém světě vzývají svaté jméno Pána Ježíše Krista. Nemohl jsem si nevšimnout ducha lásky a pokory, jímž jsou proniknuty všechny publikace Vaší komise, a tento duch mě neklamně přesvědčil o tom, že Vaše úmysly vycházejí z čistého a upřímného srdce. Ohromuje mne i horlivost, s jakou šíříte svou myšlenku Celosvětové konference křesťanů.

Mám před sebou Vaše brožury, vydané na třech kontinentech – v Evropě, Americe a Africe. Bylo mi ctí obdržet od Vás i laskavé dopisy; v jednom z nich (napsaném 13. / 26. září 1916) vyjadřujete naději, že Vámi zaslané publikace nejen přečtu, ale sdělím Vám i své připomínky. Bude mi opravdovým potěšením diskutovat s Vámi o otázce, která je mi tak drahá – totiž o Církvi.

A nemůže tomu být ani jinak. Vždyť každý uvědomělý křesťan musí cítit hluboký zármutek, když vidí nepřátelství a rozdělení mezi lidmi, jež má spojovat jejich víra a mezi nimiž má vládnout pokoj, který odkázal a daroval Svým učedníkům Kristus, a láska, kterou do srdcí křesťanů vlil Duch Svatý! Během staletého rozdělení bylo už vyřčeno tolik nepřátelských slov a vzájemných odsudků, že je na čase, abychom spolu promluvili v duchu lásky a přívětivosti. Naprosto souhlasím s tím, co píšete ve svém dopise: „Duch lásky musí zvítězit nad duchem nenávisti; duch pokory musí zvítězit nad duchem vzpoury a pýchy.“

V letech 1915-16 jsem na stránkách časopisu Víra a rozum sledoval s nesmírným zaujetím Vaši korespondenci s jedním z nejvzdělanějších hierarchů ruské Církve, arcibiskupem charkovským Antonijem[3]. Pokládám tuto korespondenci za nejvýznamnější událost v ruské theologii za poslední dva roky. V této korespondenci se podivuhodně snoubí duch horlivé touhy po Boží pravdě s otevřeností a duchem lásky a přívětivosti. Arcibiskup Antonij Vám své námitky napsal zcela upřímně a rezolutně; měl jsem však radost, když jsem si ve Vámi zaslané brožuře v novořeckém jazyce přečetl Vaši poznámku, že tyto námitky na Vás nepůsobily jako námitky nepřítele, který si přeje navěky udržovat názorové neshody mezi bratřími[4]. Ve Vašem dopisu ze dne 1. / 14. listopadu 1916 jsem rovněž četl o Vaší lásce k bádání, jež v duchu pokory otevírá nové aspekty Boží pravdy či vytrhává plevel, který roste mezi dobrou pšenicí.

To vše mě přesvědčuje o tom, že Vám mohu psát naprosto otevřeně. Nebudu tudíž skrývat, že s Vámi leckdy naprosto nesouhlasím, ani obcházet mlčením některá sporná tvrzení.

Dovolím si nejprve jednu krátkou poznámku. Ve svém článku, který vyšel v Revue internationale ecclésiastique, jejíž výtisk jste mi zaslal, hovoříte o pojednáních arcibiskupa Antonije: „Vyznačují se stanoviskem přísnějšího Pravoslaví (de la plus stricte Orthodoxie[5]), mají však význam pro určení doktrinální pozice ultrakonzervativních složek pravoslavné ruské Církve neboli hierarchie.“[6]

Především nemohu v žádném případě souhlasit s tím, že je arcibiskup Antonij představitelem ultrakonzervativních složek naší Církve. Již delší dobu v něm spatřujeme předního bojovníka za obnovu naší akademické theologie, za její vysvobození z umrtvujících okovů scholastiky, do kterých se dostala vlivem nešťastné historické situace, v níž naše Církev žila v 17. a zvláště v 18. století.

Za ultrakonzervativce lze v naší theologii označit pouze ty, kteří se slepě drží scholastické theologie, jež k nám byla přinesena ze Západu, přičemž ji pokládají za jedinou možnou a správnou. Mohu Vás ujistit, že v otázkách, jichž jste se dotýkal v korespondenci s arcibiskupem Antonijem, by s Vámi mnozí z těchto konzervativců souhlasili. Shodoval byste se s nimi v některých scholastických principech, které nová ruská theologie, neuznávajíc scholastické autority, již opustila. Stejně tak nemohu souhlasit s tím, že názory arcibiskupa Antonije jsou charakteristické pouze pro naši hierarchii. Přestože nepatřím k hierarchům[7], zcela sdílím jeho názory a znám i laiky, kteří jsou stejného smýšlení a vyjádřili to i v tisku.

Krom toho příliš nerozumím Vašim slovům o „přísnějším Pravoslaví“. Tvrdím, že v otázkách víry je možné jen jedno přísné Pravoslaví; zde může existovat jen pravda či omyl, nikoli nějaká více či méně přísná pravda. Arcibiskup Antonij navíc ve svých listech-brožurách usilovně zdůrazňoval, že nevyjadřuje svá osobní přesvědčení, nýbrž pouze vykládá učení Církve, a to stejným způsobem, jakým by je vykládal nezaujatý vědec muslimského či židovského vyznání.

Arcibiskup Antonij již položil otázku o jednotě Církve. Kladu ji i já ve své odpovědi na Vaše laskavé dopisy. Kladu tuto otázku právě proto, že si přeji, aby plánovaná Celosvětová konference křesťanstva splnila co nejúspěšněji svůj vznešený cíl. Domnívám se, že této otázce by se rozhodně neměla vyhýbat ani samotná konference. Názory na jednotu Církve vyjádřené v brožurách, které jste mi zaslal, mě neuspokojují. Není samozřejmě důležité to, že neuspokojují mě osobně, nýbrž to, že je lze jen stěží ospravedlnit ze stanoviska starokřesťanské Církve.

Svůj názor na jednotu Církve jste stručně vyjádřil ve svém třetím dopisu  arcibiskupu Antonijovi (z 5. / 18. února 1916): „Kristova Církev je zajisté jedna, navzdory existenci různých dílčích Církví, avšak lidské hříchy zatemnily její viditelnost.“

Podrobnější výklad obsahuje Váš druhý dopis (ze dne 12. / 25. června 1915):

„Domnívám se, že mezi všemi, kteří uctívají Ježíše Krista jako Syna Božího, kteří věří v Boží misi Církve ve světě a v nadpřirozené působení svátostí, existuje duch křesťanské solidarity. Tento duch solidarity existuje navzdory všem theologickým rozporům. Svátostí křtu, je-li správně vykonána, vstupujeme všichni do duchovního Království Kristova. Nemohu připustit, abychom jen proto, že se vzájemně nechápeme v otázce o vycházení Ducha Svatého nebo že se neshodujeme v obřadech při vykonávání svátostí, měli právo uvalovat anathemata na ty, kteří v těchto bodech nesdílejí naše stanoviska. Nemohu připustit, aby vně nějaké dílčí Církve bylo vše v křesťanském světě ztraceno, aby všechny Církve, které se nazývají křesťanskými, byly ve skutečnosti pouze mrtvolami, zasaženými gangrénou.“

V brožurách, které jsem od Vás dostal, mě obzvláště zaujaly modlitby, které doporučujete k veřejným i soukromým účelům a ve kterých je již slavnostně vyjádřen Váš náhled na jednotu Církve. Cituji:

„Pane Ježíši Kriste, který jsi řekl Svým apoštolům: odkazuji vám Svůj pokoj, Svůj pokoj vám dávám! Nehleď na naše hříchy, ale na víru Své Církve a daruj jí pokoj a sjednocení, které je milé Tvé vůli. Pane Ježíši Kriste, prosíme Tě, shlédni lítostivě na Svou Církev, oslabenou a spoutanou rozdíly a nesváry (weakened and hindered by differences and divisions), požehnej záměr shromáždit na konferenci všechny, kteří vyznávají Tvé svaté jméno.“

To by znamenalo, že všechna společenství, která se nazývají křesťanskými, spolu tvoří jedinou Kristovu Církev, jejíž jednota je pouze oslabena. K takovému učení o jednotě Církve mají blízko i někteří ruští theologové. Například protojerej P. J. Světlov[8] tvrdí, že západní křesťanské konfese jsou – stejně jako konfese pravoslavná – křesťanskými Církvemi, patřícími k Církvi univerzální, a nikoli vně-církevními společenstvími, oddělenými od Církve; že existující křesťanské Církve na Západě i na Východě jsou místními Církvemi či částmi univerzální Církve, a proto je nezákonné, když si některá z nich osobuje práva Církve univerzální. Zároveň, jak se domnívá otec Světlov, je univerzální Církev úhrnem pravověrně věřících, rozptýlených ve všech místních či dílčích křesťanských Církvích na Západě i na Východě nebo – jinak řečeno – úhrnem místních Církví Východu a Západu, které jsou pro nemožnost realizovat všeobecný sněm a při vnějším rozdělení Církve zbaveny plné vnější či viditelné organizace, přitom však vnitřně jednotné vírou a milostiplným životem v Kristu, jenž je hlavou Své Církve neboli Těla[9].

Jak si můžete všimnout, náš ruský autor se vyjadřuje ještě rezolutněji než Vy. Takové učení o Církvi však rozhodně nelze přijmout, protože bylo naprosto neznámé ve starokřesťanské Církvi, jejíž věřící nevěděli o žádném oslabeném pojetí jednoty Církve, nýbrž vždy vyznávali v devátém článku Symbolu víry svou nezměnitelnou víru „v jednu svatou, obecnou apoštolskou Církev“.

Zeptám se: patříme Vy a já k jedné Kristově Církvi? V odpovědi na tuto otázku se nepochybně zmíníte o bezvýznamnosti dogmatických neshod a o nepatrné různosti v obřadech. Pro mě je ovšem odpověď určena nikoli úvahami o dogmatických neshodách, nýbrž jasným faktem: nejsme spolu v církevní, svátostné jednotě. Tento fakt nelze obcházet; u Vás, stejně jako u otce Světlova, je však tento fakt zaměněn uvažováním o bezvýznamnosti dogmatických neshod.

Základem výše uvedených tvrzení otce Světlova jsou dvě myšlenky: 1) v tom podstatném či hlavním se všechny křesťanské konfese shodují, a 2) rozdíly mezi křesťanskými konfesemi – včetně rozdílů dogmatických – jsou nepodstatné a přehnané. Připusťme, že jsou obě tyto myšlenky zcela správné. Přesto nejsou v žádném případě dostatečným důvodem k závěru, že všechny křesťanské konfese patří k jedné Církvi Kristově. Křesťanská Církev není filosofická či theologická škola, u které zcela stačí uznat její základní teoretické principy, abychom k ní příslušeli.

Základní pravdu křesťanství, jeho veliké tajemství – vtělení Syna Božího – uznávají všechny křesťanské konfese; to jediné je však nemůže spojit v jednu Církev. Vždyť i ďáblové věří, jak říká apoštol Jakub (Jk 2, 19), a svou víru vyznávali podle svědectví Evangelia podobně jako apoštol Petr (viz Mt 16, 16; 8, 29; Mk 1, 24; Lk 8, 28). Patří však ďáblové k jedné Kristově Církvi? K Církvi na druhé straně nepochybně patří lidé, kteří neznají dogma Chalcedonského sněmu a dokáží říci jen velmi málo o svých dogmatických přesvědčeních. Členům Církve je ostatně poskytnuta široká svoboda theologických názorů a jejich rozmanitost nenarušuje jednotu Církve. Církev totiž nemá systém věrouky, který by byl podrobně rozpracován ve všech oblastech. Právě proto je dogmatika vyučována na každé škole odlišně. To by nebylo možné, kdyby v Církvi existovaly závazné odpovědi na všechny dogmatické otázky.

Jestliže otázku o příslušnosti či nepříslušnosti k Církvi přeneseme do roviny výlučně teoreticko-dogmatické, pak ji nebude možno uspokojivě vyřešit. Jak vymezit hranice dogmatické jednomyslnosti s Církví? S čím je nezbytné souhlasit a jaká názorová neshoda má za následek odpadnutí od Církve? Jak na to odpovědět? A kdo má takovou autoritu, aby bylo jeho řešení závazné? Vy budete za hlavní znak příslušnosti k Církvi pokládat pravděpodobně víru ve vtělivšího se Syna Božího. Němečtí protestanté však budou zpochybňovat nezbytnost i tohoto znaku, protože v této konfesi najdeme i pastory, kteří veřejně prohlásili, že popírají Spasitelovo Božství.

Kristus nenapsal žádnou učebnici dogmatiky. Nejdůležitější dogmata křesťanství byla přesně zformulována až několik století po pozemském životě Spasitele. Podle čeho se tedy tenkrát, v nejranější době historické existence křesťanství, určovala příslušnost k Církvi? Píše se o tom v knize Skutků apoštolských: povolaní ke spáse se přidávali k Církvi (viz Sk 2, 47; 5, 13-14). Příslušnost k Církvi je podmíněna sjednocením s Církví. Jinak tomu nemůže být už proto, že Církev není filosofickou školou. Církev představuje nové lidstvo, nový, milostiplný organismus lásky.

Církev je Tělo Kristovo. Sám Kristus srovnával jednotu Svých učedníků s organickou jednotou stromu a větví. Dvě těla či dva stromy, které stojí vedle sebe, nemohou být spolu v organickém svazku. Čím je v těle duše, tím je v Církvi Duch Svatý, a Církev není jen jedno Tělo, ale i jediný Duch. Duše neoživuje končetinu, jež je od těla oddělena, stejně jako ani životodárná míza neproudí do větve, která byla odťata od stromu. Oddělená končetina umírá a rozkládá se. Odťatá větev usychá. Těmito přirovnáními bychom se měli řídit, když uvažujeme o jednotě Církve. Vztáhneme-li tato přirovnání – obrazy stromu a těla – k Církvi, pak se ukáže, že jakékoli oddělení od Církve, jakékoli přerušení jednoty s Církví je neslučitelné s příslušností k Církvi. Není důležité, jak veliká je dogmatická neshoda s Církví toho, kdo se od ní oddělil; důležitý a rozhodující je samotný fakt oddělení, samotné přerušení jednoty s Církví. I když dojde k oddělení jen v rovině vzpoury či disciplinární neposlušnosti bez jakékoli dogmatické odchylky, přesto bude mít oddělení od Církve pro toho, kdo se oddělil, veškeré negativní následky. Od Církve se oddělují nejen heretici, ale i rozkolníci. Podstata oddělení zůstává vždycky stejná.

Právě takto se přemýšlelo ve starokřesťanské Církvi: „S Bohem nemohou být ti, kteří si nepřejí být jednotní v Boží Církvi.“ „Vždyť on nazývá sebe křesťanem stejně lživě, jako ďábel sebe nazývá často Kristem,“ říká biskup Kyprián Kartáginský[10]. Tento svatý otec se zabýval případem církevních vzbouřenců Novata a Novatiana. V základu jejich vzpoury nebyla zpočátku přítomna žádná dogmatická odchylka. Sv. Kyprián nicméně o těchto vzbouřencích říká, že jsou vně Církve, že nejsou křesťany, že nejsou s Kristem[11].

„Cožpak může ten, který se protiví a jedná Církvi navzdory, doufat, že se nachází v Církvi? Když o této věci uvažuje blažený apoštol Pavel a poukazuje na tajemství jednoty, říká: »Jedno tělo, jeden duch… jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh« (Ef 4, 4-6). Církev je jedna, třebaže se tím, jak se rozrůstá a nabývá na plodnosti, též drobí do mnoha částí. I slunce má přece mnoho paprsků, ale jen jediné světlo; strom má mnoho větví, ale jen jediný kmen, pevně spočívající na kořenu; z jednoho pramene vyvěrá mnoho potůčků, které se v době povodní rozlévají do všech stran, a přesto vše pochází z jediného zdroje vody. Zkus oddělit sluneční paprsek od slunce – paprsek přestane existovat; zkus odlomit větev ze stromu – větev ztratí schopnost růst; zkus ohradit potůček od jeho pramene – potůček vyschne. Stejně tak i Církev, ozářená Hospodinovým světlem, rozšiřuje po celém světě své paprsky, avšak světlo, jež se rozlévá do všech stran, je jen jedno, a jednota Těla zůstává nerozdělitelnou. Po celé zemi rozpíná Církev své větve, obtěžkané plody; její hojné řeky se rozlévají do dalekých prostor; při tom všem však zůstává jediná Hlava, jediný počátek, jediná matka, oplývající bohatou plodností. Z ní se rodíme, jejím mlékem jsme kojeni, jejím duchem jsme oduševňováni. Nevěsta Kristova nemůže být porušena; je čistá a neposkvrněná, zná jen jediný domov a cudně zachovává svatost jediného lože. Kdokoli se od Církve odděluje, připojuje se k ženě-cizoložnici a přichází o zaslíbení Církve. Kdokoli opouští Církev Kristovu, ztrácí nárok na odměnu předurčenou Kristem: stává se pro Církev cizím a nepotřebným, stává se jejím nepřítelem. Kdo nemá Církev za matku, nemůže již mít Boha za otce. Člověk, který se nachází vně Církve, by mohl být spasen jen v tom případě, kdyby se byl zachránil někdo z těch, kteří se nacházeli vně Noemovy archy.“[12]

Takto uvažuje o jednotě Církve svatý Kyprián. Základem jednoty Církve je podle něj nejen dogmatická jednomyslnost, ale právě sjednocení s Církví jako s určitým organismem. „Když se stane,“ uvažuje svatý Jan Zlatoústý[13], „že se ruka oddělí od těla, tehdy duch (vycházející) z mozku, hledaje a nenacházeje končetinu, neopouští tělo a nepřechází do amputované ruky; pokud ji nenajde na patřičném místě, nemůže ji oživovat.“ A takto hovoří sv. Jan Zlatoústý proti těm, kteří se bez rozmyslu přidávají k lidem oddělujícím se od Církve:

„Jestliže se posledně jmenovaní drží dogmat, jež nám protiřečí, už jen proto s nimi nemůžeme mít společenství; pakliže přemýšlejí stejně jako my, tím spíše (se jich máme stranit). Proč je tomu tak? Protože jsou nemocni touhou po moci. Cožpak nevíte, co se stalo Kórachovi, Dátanovi a Abíramovi? Jak byli sami potrestáni a s nimi i jejich společníci? A ty říkáš: vždyť mají stejnou víru, jsou také pravoslavní… Je-li tomu tak, proč nejsou s námi? Je přece jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Je-li u nich dobře, pak je u nás zle, a je-li u nás dobře, pak je u nich zle. Pověz mi: opravdu vám stačí, že je nazývají pravoslavnými, i když se u nich vytratila a zanikla milost svěcení? Jaký je užitek ze všeho ostatního, když u nich není tato milost zachována? Je zapotřebí bránit stejně tak víru jako tuto milost. Je-li však každému dovoleno – jak praví staré přísloví – naplnit si ruce, tj. stát se knězem, ať přistoupí všichni! Pak byl však nadarmo zřízen tento oltář, duchovní stav i zástup kněží: zavrhněme to a zničme!“[14]

Ve svém prvním kanonickém listu Amfilochiovi, biskupu ikonijskému, uvádí sv. Basil Veliký mínění „raných otců“ o těch, kteří odpadli od Církve:

„I když začátek jejich odpadnutí vznikl rozkolem (διά σχίσματος), odpadlíci od Církve pak už neměli na sobě milost Ducha Svatého. Scházelo totiž předání milosti, ježto byla porušena zákonná posloupnost.“

O těchto a dalších slovech sv. Basila budeme později podrobně hovořit. Nyní pouze poznamenám, že sv. Basil ani v nejmenším neodmítal myšlenky „raných otců“ o naprosté absenci milosti u všech, kteří odpadli od Církve, včetně rozkolníků.

Zdá se mi, že tyto úvahy svatých otců již dostatečně odhalují myšlení starokřesťanské Církve, ačkoli bychom podobných svědectví mohli snadno uvést mnohem více. Dogmatická jednomyslnost nebyla ve starokřesťanské Církvi pokládána za jedinou podmínku příslušnosti k Církvi. Jestliže se člověk od Církve oddělil z důvodu vzpoury či rozkolu, považovalo se to také za odpadnutí od jednoty Církve. Za podmínku příslušnosti k Církvi bylo pokládáno sjednocení s Církví v životě a pokorná poslušnost Církvi. Odpadnutí od Církve znamenalo i odpadnutí od Krista, od křesťanství.

Naopak myšlenka, že bychom navzdory viditelnému oddělení od Církve k ní mohli neviditelně patřit a využívat všech jejích milostiplných darů – taková myšlenka byla prvotní Církvi zcela cizí. Důvod je jasný: takové smýšlení by nevyhnutelně vedlo ke zničení jediné Církve. Znamenalo by to hlásat naprostou lhostejnost v otázkách církevního života a církevní disciplíny. Vskutku – proč bych se měl chránit před církevní vzpourou, rozkolem, ba herezí, když mě to, že odpadnu od Církve a přeruším s ní životní jednotu, ničím zvláštním neohrožuje? I když Církev neposlouchám, i když mě Církev vylučuje ze společenství svých členů, i když nade mnou vyhlašuje anathema – není to žádné velké neštěstí, protože zůstávám křesťanem, zůstávám s Kristem a nejsem zbaven naděje na věčnou spásu!

Jaký tedy měly smysl všechny výzvy k poslušnosti, k pokoře před hierarchií, k viditelnému sjednocení s církevním společenstvím, jimiž je naplněna celá starocírkevní literatura, počínaje apoštolskými listy a listy Klimenta Římského a Ignatia Antiochijského? Kliment Římský přece napsal svůj list kvůli církevní vzpouře v Korintu, nikoli kvůli nějaké herezi. Všechny tyto výzvy nebyly jistě beze smyslu; naopak, měly v prvotní Církvi veliký smysl a význam, neboť Církev byla neotřesitelně přesvědčena, že vně viditelného sjednocení s ní není spásy, není křesťanského života ani křesťanství. Proto i sv. Augustin, který učil o předurčení ke spáse, tvrdil, že sancti regno Dei praedestinati dividi ab Ecclesia nullo modo possunt – že svatí, kteří jsou předurčeni k Božímu království, se nemohou žádným způsobem oddělit od Církve[15]. Zhoubné učení o tom, že není nutno náležet k viditelné Církvi, je něčím, co starokřesťanská Církev neznala; jde o vynález relativně nové doby, inspirovaný přitom myšlenkami a záměry, jež jsou vzdálené duchu starokřesťanské Církve.

Držíme-li se beze vší pochyby stanoviska starokřesťanské Církve, pak nelze souhlasit s Vaší myšlenkou, že celý – jak říkáte – křesťanský svět tvoří dohromady jedinou Kristovu Církev, že všechny Církve Východu i Západu jsou místními Církvemi či částmi Církve univerzální. A to vůbec ne proto, že bych zveličoval dogmatické rozpory mezi křesťanskými konfesemi či jejich rozdíly v obřadech nebo pravidlech života. Hlavním a nejvážnějším důvodem, proč křesťanské konfese nemohou všechny společně tvořit jedinou Církev, je to, že mezi nimi není církevní jednota.

Nedokážu pochopit, jak mohly Východ a Západ zůstat v jedné Církvi po roce 1054. Co tedy znamená fakt „rozdělení Církví“, nebo přesněji odpadnutí římského patriarchátu od univerzální Církve? Cožpak nemohlo dojít k rozdělení? Vždyť obě strany vnímaly rozdělení jako fakt, který se uskutečnil. Když papež Lev IX. posílal po svých legátech listy patriarchovi Michaelovi, vyslovil v nich kategorickou hrozbu:

„Jestliže kdekoli na světě nějaký národ nesouhlasí s římskou Církví, pak se již nemůže nazývat Církví ani se za ni pokládat: je to již shromáždění heretiků, srocení schizmatiků, synagoga satanova – non sit jam dicenda vel habenda Ecclesia aliqua, sed omnino nulla; quin potius conciliabulum haereticorum, aut conventiculum schismaticorum et synagoga satanae.“[16]

Mocichtivost římského biskupa přinesla žalostné ovoce. Nešťastného dne 16. července 1054 položili legáti na oltář chrámu Svaté Sofie exkomunikační listinu, kde stojí mimo jiné tato slova:

„Mocí Svaté a Nerozdílné Trojice a apoštolského trůnu, jehož jsme posly, všech pravoslavných otců sedmi všeobecných sněmů a celé Církve katholické[17], podepisujeme anathema, vyhlášené naším pánem, nejctihodnějším papežem, nad Michaelem a jeho stoupenci, jestliže se nenapraví, takto: anathema, maranatha se simoniány, veleziány, ariány, donatisty, mikulášenci, severiány, duchoborci, manichejci, nazorejci a se všemi heretiky, spolu s ďáblem a jeho anděly, pokud se neobrátí. Amen, amen, amen.“[18]

Ve stejný den zopakovali papežovi legáti anathema ústně v přítomnosti císaře a jeho hodnostářů:

„Kdo se bude tvrdošíjně protivit víře svatého římského a apoštolského trůnu a jeho oběti, budiž anathema a maranatha a ať není pokládán za katholického křesťana, ale za heretika-proselytu. Staniž se, staniž se, staniž se.“[19]

20. července odpověděl spravedlivým anathematem i konstantinopolský patriarší synod. Podle exkomunikační listiny vidíme – a stejného názoru jsou i Řekové –, že Kristova Církev, pravá bohoslužba i křest u latiníků zanikly[20].

Co tedy zjišťujeme? Obě strany se vzájemně anathematizovaly a každá z nich přestala pokládat opačnou stranu za Církev, uznávajíc za Církev pouze sebe samu. Došlo k roztržce? Jistěže došlo. Nelze odpovědět jinak. Od roku 1054 nezačaly existovat dvě samostatné křesťanské Církve, protože dvě Církve existovat nemohou, nýbrž jedna z místních Církví přestala být Církví, když přerušila jednotu s Církví univerzální. Univerzální Církev si přitom zachovala veškerou plnost Boží milosti a zůstala jedinou, jakou byla i před odpadnutím jedné z několika místních Církví. Událost roku 1054 je smutná a tragická, ale nesmíme se bát nazývat věci jejich pravými jmény. Takový strach může být ve věcech víry a Církve velmi škodlivý.

Domnívám se, že veškeré debaty o církevním sjednocení křesťanů naší doby je třeba začít tím, že si vytvoříme názor na smysl tragické události roku 1054. K čemu tehdy došlo? Šlo o odpadnutí, či rozdělení? Pokud došlo k rozdělení, znamená to, že jediná Církev existovala 1000 let, ale pak už začaly existovat Církve dvě. Vy se přikláníte k jiné odpovědi – podle Vás nedošlo v roce 1054 ani k odpadnutí, ani k rozdělení, nýbrž Církev zůstala jedinou, zahrnujíc Západ i Východ, až na to, že její jednota byla poněkud oslabena v důsledku přerušení viditelného společenství. S touto odpovědí rozhodně nelze souhlasit.

V roce 1054 došlo k odpadnutí. Kdo odpadl – to je už jiná otázka, ale někdo nepochybně odpadl. Církev zůstala jedinou, avšak buď jen na Východě, anebo jen na Západě. Od události roku 1054 již uběhlo 863 let[21], a mezi námi není jednota. Latiníci byli přijímáni do Církve skrze křest – stejně jako pohané, či skrze myropomazání – stejně, jako starokřesťanská Církev přijímala ariány, makedoniány, apolinariány a podobné heretiky. Máme protikatolickou misii, na naší duchovní škole existuje dokonce katedra polemiky s římským katolicismem[22]. Katolíci obracejí pravoslavné ke katolicismu násilím, podvodem (unie) i propagandou. Papež vyhlašuje, že udělí odpustek každému, kdo bude po určitý počet dní číst modlitby za obrácení východních schizmatiků. Latiníci pořádali sněmy, které pokládají za všeobecné, vynalezli v minulých staletích nová dogmata, která starokřesťanská Církev neznala. Východní Církev tato nová latinská dogmata odsoudila jako hereze.

Uvedu příklad z relativně nedávné minulosti. Ve svém listu k východním schizmatikům z 6. ledna 1848 hájí papež Pius IX. vše, co vymyslel římský katolicismus, a vyzývá k návratu do pravé Církve. O čtyři měsíce později, 5. května 1848, vydali čtyři východní patriarchové spolu se všemi biskupy konstantinopolského, antiochijského a jeruzalémského synodu Okružní list jedné svaté, obecné a apoštolské Církve ke všem pravoslavným křesťanům. Kromě odmítnutí a odsouzení papežova listu zde východní patriarchové hovoří o obrácení odpadlých Církví k Tělu jedné svaté, obecné a apoštolské Církve. Ve stejném listu je rezolutně odsouzeno filioque:

„Jedna svatá, obecná a apoštolská Církev, následujíc svaté otce východní i západní, nyní znovu sborově prohlašuje – jako prohlašovala v minulosti za svatých otců –, že nově zavedený názor, podle něhož Duch Svatý vychází z Otce i Syna, je skutečná hereze a jeho stoupenci, ať by to byl kdokoli, jsou heretikové; z nich vzniklá sdružení jsou sdruženími heretickými a jakékoli duchovní a bohoslužebné obecenství pravoslavných dítek všeobecné Církve s nimi je nezákonné.“

Cožpak je možné si představit, že by mohly mezi místními Církvemi uvnitř jediné Kristovy univerzální Církve panovat takové vztahy? Cožpak jsou všechny tyto vztahy opravdu jen nicotnou záležitostí, zanedbatelným detailem, který naprosto nesvědčí o nějakých trhlinách v mystických hlubinách Těla Kristova?

Tato trhlina je však zjevná každému: nemáme společnou Eucharistii. Copak to nestačí? Copak jde i zde pouze o nedostatek viditelné jednoty? Svátost Těla a Krve je přece centrem mystického života Církve. Je to tajemný střed církevní jednoty, jak o tom učí již starokřesťanská Církev od apoštola Pavla a dále sv. Ignatios Antiochijský, sv. Kyprián Kartáginský, sv. Cyril Alexandrijský[23] a další. V liturgii sv. Basila Velikého se kněz po proměnění Svatých Darů modlí: „Nás pak všecky z jediného chleba a kalicha přijímající sjednoť vespolek, v obcování jediného Ducha Svatého.“ Může snad dojít k většímu vnitřnímu, neviditelnému, tajemnému rozdělení, jestliže jsme se rozešli ve svátosti Eucharistie?

Mezi místními Církvemi jsou takové vztahy zcela nemyslitelné. Univerzální Církev je i nyní tvořena 16 autokefálními místními Církvemi. Cožpak obracíme a sjednocujeme s Církví pravoslavné Syřany, Srby či Rumuny? Slouží-li s námi Božskou liturgii hierarcha či kněz jiné místní Církve, je to pro nás velikou radostí. Prožili jsme to před čtyřmi lety, když u nás pobýval antiochijský patriarcha Grigorios IV. Asi nikdy nezapomeneme na ten národní entuziasmus, duchovní nadšení, který vháněl do očí slzy radostného dojetí! Když patriarcha konal bohoslužbu v našem akademickém chrámu, prožívali jsme totéž, co nám Hospodin dává prožít o veliké noci svaté Paschy.

Ve svém dopise ze dne 13. / 26. září uvádíte, že s každým novým dnem se posilují přátelské a srdečné styky mezi Církví pravoslavnou a Církvemi anglikánskými. Ano, ale chybí to nejdůležitější: není církevní jednota. V akademii jsme se setkali s významnými představiteli anglikánství – ale jak se tato setkání lišila od setkání s antiochijským patriarchou! Odkud se bere takový rozdíl, jsou-li antiochijský patriarchát i Církev Velké Británie místními Církvemi jediné univerzální Kristovy Církve?

Je zbytečné odkazovat na slova toho či jiného ruského theologa či biskupa, kteří tvrdí, že bariéry mezi křesťanskými Církvemi nesahají až do Nebe – skutečnost odpadnutí Západu od Církve v roce 1054 znamená pro pravoslavného člověka evidentní fakt náboženské zkušenosti.

V dopise arcibiskupu Antonijovi ze dne 12. / 25. června 1915 uvádíte názor proslulého moskevského metropolity Filareta: „Žádnou Církev, která věří, že Ježíš je Kristus, se neopovážím označit za falešnou.“[24] Je velmi obtížné plně souhlasit s metropolitou Filaretem v tom, že Církve bývají buď zcela pravé, nebo ne zcela pravé. Mně se zdá, že ne zcela pravá Církev je již Církví falešnou; falešná Církev ovšem nemůže existovat – taková Církev přestává být Církví a stává se vně-církevním společenstvím. Ostatně ani metropolita Filaret nepřijímal Eucharistii spolu s katolíky, stejně jako ji s nimi nepřijímají ani jiní naši theologové, kteří někdy až příliš usilovně hájí nepřijatelné učení o jednotě Církve, podle něhož mohou v jediné Církvi přebývat místní Církve, které spolu už řadu staletí nemají obecenství. To mi však připadá nedůsledné. Proč nekonat bohoslužbu, proč nepřijímat Eucharistii spolu s knězem římské místní Církve?

Odpadnutí Říma od Církve (či Východu od Říma) je zkrátka evidentní fakt, který není třeba zamlčovat ani podceňovat. Arcibiskupu Antonijovi vytýkáte, že má sklon k theologické rigoróznosti, a říkáte, že jeho závěry navozují příliš temnou atmosféru. Avšak co naplat, jestliže právě takové závěry plně odpovídají skutečnosti? Temná atmosféra není výsledkem theologické rigoróznosti, nýbrž dějinné pýchy a mocichtivosti římského biskupa, který obětoval pokoj v Církvi, jednotu i samotnou pravdu Kristovy víry.

Budeme-li se pohybovat v atmosféře, kterou byste nazval světlejší, nezmizí jediná Kristova Církev beze stopy? V jaké podobě se pak před námi ukáže nevěsta Kristova, mohou-li její části setrvávat bez vzájemného společenství, ba dokonce v nepřátelských vztazích? Cožpak jsou s námi, pravoslavnými, v jedné Církvi naši ruští sektáři, štundisté a baptisté, ti, kteří nenávidí samotné jméno pravoslavné Církve, kteří na svých shromážděních neustále urážejí Církev a kteří nás už jen za to, že uznáváme dogma 7. všeobecného sněmu, pokládají za modloslužebníky

Kde se pak nacházejí hranice Církve? Nebo již nejsou potřebné? Vždyť za časů apoštolských se nikdo jiný nesměl připojit k věřícím (Sk 5, 13). Domnívám se, že tu nejde o theologickou rigoróznost, nýbrž o jasnost a otevřenost úsudku. A taková jasnost a otevřenost nás nutí uznat, že všechny křesťanské konfese nemohou náležet k jediné univerzální Kristově Církvi, nýbrž že jedna z nich je pravou Církví, zatímco ostatní jsou vně-církevními společenstvími.

Jedinou pravou Církví je pro mne Církev pravoslavná. V tom se mnou nemusíte souhlasit, a Váš nesouhlas v tomto bodu bude pro mě daleko méně bolestný než Váš nesouhlas s předchozím tvrzením. Ztratit ideu jediné pravé Církve je podle mě nebezpečnější než náležet k falešnému vně-církevnímu společenství a přitom je považovat za jediné ztělesnění Kristovy Církve na zemi. Je-li dokonce v modlitbě vyjádřena myšlenka o tom, že Církev Kristova je nyní „oslabena a spoutána rozdíly a spory“, neznamená to pochybovat o pravdě a nezměnitelnosti Kristových slov o tom, že brány pekelné nepřemohou Církev, jež je založena na skále vtělení Jednorozeného Syna Božího?

Celosvětová konference křesťanů, jejíž myšlenku tak horlivě propagujete, si klade vznešený a krásný cíl: vyléčit rány a uzdravit nemoci křesťanských společenství. Aby však tento dobrý záměr přinesl kýžený úspěch, je nutné uvědomit si celou hlubinu nemoci, která rozleptává a zatěžuje křesťanský svět. V opačném případě nepovede léčba ke hmatatelnému užitku.

Budeme-li tedy na křesťanský svět pohlížet tak, že tvoří jedinou Církev, že nerozerval církevní jednotu, pak bude náš názor na stav nemoci jen povrchní. Takový názor povede k tomu, že nebude nijak léčena nejdůležitější a základní nemoc – odpadnutí od Církve, k němuž nepochybně došlo v roce 1054 a které není dosud napraveno ani protestanty, ani anglikány, ani mariavity. Nestačí se oddělit od vně-církevního společenství; aby vznikla místní Církev, je nutné se opětovně sjednotit s existující jedinou pravou univerzální Církví, jejíž jednotu nemohly a navěky nebudou moci narušit žádné lidské hříchy.

(Pokračování)

Přeloženo z ruštiny: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 3. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004, s. 495-540.

---

[1] Ruský výraz единство vyjadřuje jak jednotu (celistvost, nerozdílnost), tak jedinost (singularitu). Protože čeština nedisponuje slovem, jež by dokázalo vyjádřit oba tyto významy, překládáme výraz единство podle toho, který z jeho významových aspektů v daném místě převažuje – buď slovem jednota, nebo jedinost (pozn. překl.). 

[2] Robert H. Gardiner (1855-1924) – americký právník, angažovaný člen americké Episkopální církve a jedna z vůdčích postav rodícího se ekumenického hnutí (pozn. překl.).

[3] Antonij Chrapovickij(1863-1936) – metropolita kyjevský a haličský, první hlava Ruské pravoslavné Církve v zahraničí, jeden z nejvýraznějších představitelů ruské pravoslavné theologie první poloviny 20. století (pozn. překl.).

[4] Robert Н. Gardiner. Ή παγκόσμιος συνέλευσις του Χριστιανισμού καί ή έν ’Αμερική πρός την θρησκευτικήν ένότητα κίνησις. Έν ’Αλεξάνδρειά, 1915. Sel. 27 (347).

[5] Doslova „nejpřísnějšího Pravoslaví“ (pozn. překl.).

[6] R. H. Gardiner. L´union des Eglises et l´initiative américaine de la «World Conference». Bern, 1916, s. 73.

[7] V době vzniku tohoto dopisu byl budoucí arcibiskup Hilarion archimandritou (pozn. překl.).

[8] Pavel Jakovlevič Světlov (1861-1941) – ruský theolog a duchovní spisovatel modernistického zaměření, profesor theologie na Kyjevské univerzitě (pozn. překl.).

[9] Прот. Π. Я. Светлов. Христианское вероучение в апологетическом изложении. 3-е изд. Киев, 1910. Т. 1, s. 208-209.

[10] Sv. biskup mučedník Kyprián Kartáginský. O jednotě Církve, kap. 14. Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (dále jen CSEL), 3, s. 233; Творения. Ч. 1. Киев, 1891, s. 189.

[11] Epist. 43, 24, s. 642; tamtéž, s. 233; Epist. 42, 1, s. 617; tamtéž, s. 212.

[12] Sv. Kyprián Kartáginský, cit. op., kap. 4, 5, 6.

[13] Sv. Jan Zlatoústý. Výklad Listu Efezským, promluva jedenáctá, 3.

[14] Tamtéž, promluva jedenáctá, 5.

[15] Sv. Augustin. Contra Cresconium II, 33, 42. PL 43, 491.

[16] PL 143, 776B.

[17] Ve smyslu „obecné“ či „všeobecné“ (pozn. překl.).

[18] PL 143, 1004A-B.

[19] PL 143, 1004C.

[20] PL 143, 1003B.

[21] Dopis R. Gardinerovi byl napsán na počátku r. 1917 (pozn. překl.).

[22] кафедра обличения латинства (pozn. překl.).

[23] Viz zvláště Výklad Evangelia sv. Jana, kniha desátá, kap. 2.; kniha jedenáctá, kap. 11.

[24] Свт. Филарет, митрополит Московский и Коломенский. Разговoры между испытующим и уверенным о Православии Восточной Греко-Российской Церкви (1815). In: Творения, Москва, 1994.