Přednáška na VII. Kongresu Celořeckého sdružení theologů v Athénách, 7. září 1990. Dokončení II. SHODY 1. Společné kořeny Ačkoli se již v průběhu 1. tisíciletí našeho letopočtu objevovaly zárodky rozdělení, zůstávala duchovní jednota Evropy zatím zachována....
Přednáška na VII. Kongresu Celořeckého sdružení theologů v Athénách, 7. září 1990. Již tisíc let je duchovní jednota Evropy rozbita. Její východní a balkánská část zachovala ve velké většině pravoslavnou víru, vyjma zemí a oblastí,...
„Římský katolicismus, který už dávno zradil Krista výměnou za světskou moc, dohnal lidstvo k tomu, aby se od něho odvrátilo, a stal se hlavním původcem jeho příklonu k ateismu a materialismu. Právě katolicismus a...
Samotná idea, že křesťan se musí něčeho důležitého zříci a že „to něco“ není jen pár zavrženíhodných a nemorálních skutků, ale že je třeba změnit především celkový pohled na svět, celý „soubor priorit“, samotný...
Jednou ze základních zodpovědností Církve je sloužit jako pečlivá a pozorná strážkyně onoho depositum fidei (svěřené víry), kterou Církev obdržela od svého Ženicha. Každá generace pravoslavných křesťanů, jsouce vtělením Kristova Těla ve svém čase...
Dostojevského velice trápil myšlenkový a morální chaos Evropy. Dlouhou dobu hledal příčinu tohoto chaosu a nakonec ji našel. Našel ji v římském katolictví. Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka…. Evropský člověk dogmatem o neomylnosti člověka rozhodným a definitivním způsobem vyhnal z Evropy Bohočlověka Krista a sám se korunoval na člověkoboha, a tak navždy předurčil evropskou budoucnost: nevyhnutelně kráčet po cestách neomylnosti člověka – evropského člověkoboha.
Ve svém výkladu k tomuto kánonu nám sv. Nikodém Svatohorec s odkazem na kanonistu Blastarise připomíná, že věřící se podobojí zápasníkům, kteří, když večer končí se zápasením, usedají k jídlu, aby se posilnili na následující den. Stejně tak i věřící v období spirituálního zápasu Velkého půstu přijímají sv. Tajiny Těla a Krve Páně, aby obdrželi pomoc a posilnění, a tak mohli pokračovat s ještě větší odhodlaností ve svém boji proti noetickým nepřátelům – démonům a svým vášním.
Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“ Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými?
Pravoslavná ikonografie básnickým způsobem proměňuje přirozenou skutečnost, její tvary a barvy proto, aby dosáhla duchovního vyjádření svatosti. Samozřejmě, že ikonopisec ctí charakteristické rysy zobrazovaného světce, avšak výtvarně je prezentuje takovým způsobem, aby se v konečném výsledku vyhnul fotograficky-naturalistickému zobrazení „starého“ člověka a naopak představil „nového“ člověka, obnoveného v Kristu.
Připomínáme si také smysl našeho kříže. Být křesťanem znamená být ve světě, ale nepatřit mu. Povznést se nad něj, avšak cestou kříže, potupy a bolesti, a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Umět obojí přijmout jako dar a požehnání, prostředek k vlastní spáse. Uctívání sv. Kříže je pak projevem této odhodlanosti. Cesta, na kterou jsme se vydali, je cestou křížovou. Tato neděle je tedy jakási anticipace Velkého pátku, avšak stále jde o nedělní slavnost, a tak na Kříž nahlížíme prismatem vzkříšení. Je to symbol konečného vítězství. Svatí Otcové tuto připomínku právě uprostřed sv. Čtyřicátnice vysvětlovali jako povzbuzení na cestě.
