Category: Orthodoxní křesťanství

Základní principy pravoslavné církevní ikonografie

Pravoslavná ikonografie básnickým způsobem proměňuje přirozenou skutečnost, její tvary a barvy proto, aby dosáhla duchovního vyjádření svatosti. Samozřejmě, že ikonopisec ctí charakteristické rysy zobrazovaného světce, avšak výtvarně je prezentuje takovým způsobem, aby se v konečném výsledku vyhnul fotograficky-naturalistickému zobrazení „starého“ člověka a naopak představil „nového“ člověka, obnoveného v Kristu.

Na cestě k Pasše: Neděle Postní triody

Připomínáme si také smysl našeho kříže. Být křesťanem znamená být ve světě, ale nepatřit mu. Povznést se nad něj, avšak cestou kříže, potupy a bolesti, a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Umět obojí přijmout jako dar a požehnání, prostředek k vlastní spáse. Uctívání sv. Kříže je pak projevem této odhodlanosti. Cesta, na kterou jsme se vydali, je cestou křížovou. Tato neděle je tedy jakási anticipace Velkého pátku, avšak stále jde o nedělní slavnost, a tak na Kříž nahlížíme prismatem vzkříšení. Je to symbol konečného vítězství. Svatí Otcové tuto připomínku právě uprostřed sv. Čtyřicátnice vysvětlovali jako povzbuzení na cestě.

Sv. Theofan Zatvornik: O obřadu svátku Neděle Pravoslaví

První neděle Velkého půstu se v Pravoslavné církvi nazývá Nedělí Pravoslaví. Je to den, kdy pravoslavní věřící slaví vítězství Orthodoxie nad ikonoboreckou herezí. Poprvé se tato oslava uskutečnila v Konstantinopoli roku 843 za patriarchy sv. Metoděje a císařovny sv. Theodory u příležitosti konce druhé, závěrečné fáze ikonoborectví. Podle typikonu se v tento den v pravoslavných chrámech či kolem nich uskutečňuje průvod věřících s ikonami. Součástí průvodu jsou zastavení, při nichž biskup nebo kněz předčítá z tzv. Synodiku Pravoslaví, což je text, který najdeme v liturgické knize s názvem Postní trioda. Původně text Synodiku (sestavený na sněmu v Konstantinopoli 843) obsahoval kromě krátkého úvodu pouze odsouzení nauky ikonoborců. Později v průběhu historie byl jeho text rozšířen o odsouzení dalších herezí. Jako poslední byla do Synodiku Pravoslaví zařazena rozhodnutí tzv. hesychastických sněmů ze 14. století proti těm, kteří odmítají nauku Církve o nestvořených Božích energiích.

Ikona z pohledu pravoslavné theologie*

„Ikona má theologický význam. Nejedná se o malířské dílo, které je namalováno proto, aby potěšilo naše oči … nebo aby nám připomenulo naše příbuzné či přátele. Ikona je nakreslena takovým způsobem, aby nás pozdvihla z tohoto porušitelného světa a dovolila nám zakusit něco z nové reality Království Božího. Proto se ikona vůbec nepodobá obrazům, které materiálním způsobem zobrazují osoby svatých, tak jak je tomu v případě západního náboženského umění. Ikona zobrazuje světce ve stavu neporušitelnosti… Krása, kterou zobrazují ikony, je krása duchovní, nikoliv tělesná, je to krása svatosti.“

Duchovní základy psaní ikon

Ikona je poetické dílo a inspirací Ducha Svatého se ikona stává duchovním vyjádřením. Ikona zjevuje Boží milost výtvarnými prostředky. Vše, co vidíme v chrámu, je poetickým vyjádřením. A právě takové je i ikonopisectví. Když se hlouběji ponoříme do theologických otázek, spatříme, že také to, jak se Bůh vztahuje k člověku, je poetické. Jestli tedy chceme porozumět duchu, v jakém se pohybuje ikonopisectví, musíme pochopit rozdíl mezi prózou a básní.

Archimandrita Sergius (Jazadiev)*: Křesťanství a pravoslaví

Pravoslaví není pouze jednou z mnoha forem křesťanství, koexistující s ostatními nepravoslavnými křesťanskými denominacemi; naše pravoslavná víra je křesťanstvím samotným, v jeho nejčistší a jediné autentické formě. Vedle Pravoslaví se všechny ostatní křesťanské denominace ukazují být cizí pravé křesťanské, tj. pravoslavné spiritualitě a podstatě víry. Pravoslavná církev zůstala právoplatnou dědičkou, ochránkyní a vyznavačkou pravého učení Krista, Apoštolů a sv. Otců, které bylo utvrzeno sedmi ekumenickými sněmy a zapečetěno Svátkem pravoslaví.

Archimandrita Meletios Vadrachanis: Tři druhy ateismu

K tomuto druhu ateismu se theologové a kněží uchylují, a to tím, že se nedotýkají otázek, které jsou pro „zástupy“ těžké k pochopení. Svoji nechuť vysvětlovat theologii církevních Otců těm, kteří ji neznají, vysvětlují tím, že se prý jedná o otázky příliš komplikované, těžko pochopitelné a většině lidí nepřístupné. A přece je třeba vědět, že pokud někdo přejde mlčením třebas i jedinou dogmatickou nauku, dochází tím ke zničení celé dogmatické ohrady Církve.

Metropolita Chrysostomos z Etny*: Svatý Řehoř Palama a podstata Pravoslaví

To, co je potřeba ze všeho nejvíce zdůrazňovat na Pravoslaví a co sv. Řehoř Palama učinil základním kamenem svého mnišského a theologického učení, je skutečnost, že smyslem života na této zemi, je znovuobnovení toho, co jsme ztratili v Ráji po Adamově pádu. Milostí Boží dosáhnout zbožštění lidského bytí, a tímto způsobem se podílet nejen na proměnění lidí kolem nás, ale také na proměnění a zbožštění přírody a celého universa. Tím se stáváme skrze archetyp dokonalého člověka Pána Ježíše Krista „malými Ježíši Kristy“; skrze Něj v sobě oživujeme božství, a tak znovu ustanovujeme vládu božství ve světě a umožňujeme obnovování universa.

Biskup Averkij (Taušev): Sv. Jan Kronštadtský a demaskování současné hereze „neochiliasmu“

Tímto způsobem neochiliastická hereze jako červ rozežírá základy skutečného křesťanského pohledu na svět, s cílem odvrátit mysl dnešních křesťanů od nebe, od budoucího věčného života a připoutat ji k zemi. Proto jsou následovníci neochiliasmu tak nenávistní a netolerantní, když slyší někoho mluvit o probíhající světové apostazi, o vystoupení Antikrista, o Druhém příchodu Krista, o konci světa, o strašném Posledním soudu…

Památka sv. Tří Nových Hierarchů Fótia Velikého, Řehoře Palamy a Marka Efezského

Otec a Učitel Církve je nositelem tradice a éthosu Církve. Na základě osvícení Ducha Svatého vyjadřuje theologicky zkušenost Pravdy a zásadním způsobem tak napomáhá k překonání theologické krize, která ve své době otřásá Církví. Otcové a učitelé Církve jsou oni velikáni ducha, kteří osvítili svět. Jejich Bohem inspirované spisy byly Církví schváleny a určeny k tomu, aby je následující generace přijaly, opatrovaly a předaly dále. Církev stvrdila a přijala autoritu těchto Otců.