Z obřadu křtu: Odříkání se satana

Tento obřad spolu s dalším, který po něm následuje a nazývá se obřad sjednocení se s Kristem, se obvykle vykonával krátce před samotným křtem a to buď na Velký pátek, či Velkou sobotu. Tímto obřadem byla dovršena a dokončena celá příprava katechumenátu. V dnešní době se obřad odříkání se satana vykonává ihned po exorcismu.

„A potom kněz otočí novokřtěnce tváří k západu, svlečeného, bosého a s rukama pozdviženýma…“

„Tváří k západu“… Západ zde symbolizuje temnotu, „stranu“ satana. Katechumen se mu skutečně staví čelem tváří v tvář, neboť modlitby exorcismu ho učinily svobodným k tomu, aby mohl satana o vlastní vůli odmítnout, vyzvat ho a zřeknout se ho. Toto otočení se k západu je tedy aktem opravdové svobody, první opravdu svobodný skutek člověka osvobozeného ze satanova otroctví.

„...svlečeného, bosého a s rukama pozdviženýma…“  Katechumen je nyní zbaven všeho, co zakrývalo jeho skutečný stav – jeho bytí otrokem, ale co mu přitom dávalo pocit, že je svobodným, aniž by si uvědomoval své otroctví, ubohost a uvěznění. Nyní však vidí, že byl otrokem a zajatcem, neboť „zajatci byli vláčeni nazí a bosí“. Teď přišla chvíle odložit stranou vše, co maskovalo jeho zajetí, jeho příslušnost k satanovi.

On „ví z jakého zla je osvobozen, a k jakému dobru se utíká…“. Jeho pozdvižené ruce naznačují, že se odevzdává Kristu a že hledá jeho zajetí. Chce se stát Kristovým zajatcem, neboť jeho zajetí, jak říká sv. Jan Zlatoústý, „mění otroctví ve svobodu…vyvádí člověka z cizí země a navrací ho domů, do nebeského Jeruzaléma“.

A kněz praví: Odříkáš se satana a všech andělů jeho, všech skutků jeho, i všech pomocníků jeho i veškerého sloužení jemu i veškeré pýchy jeho?

Katechumen, či jeho kmotr - je-li křtěno nemluvně -  odpovídá: Odříkám se.

Tato otázka a odpověď se opakuje třikrát.

Posléze se opět kněz ptá: Odřekl ses satana?

Odpověď: Odřekl jsem se.

Znovu se třikrát tato otázka a odpověď opakuje.

Pak mu kněz praví: Nadechni se a plivni na něho.“

V dobách, kdy tento rituál vznikl, byl jeho význam všem katechumenům i celé křesťanské komunitě absolutně srozumitelný a jasný. Žili uprostřed pohanského světa, jehož život byl prostoupen „pompa diaboli“, tedy uctíváním model, účastí na kultu císaře, uctíváním hmoty a materiálního světa. Věděli zcela konkrétně, čeho se zříkají a co odmítají. Navíc si byli také velice dobře vědomi toho, k jak úzké cestě a k jak obtížnému životu – v pravdě nekonformnímu a radikálně protikladnému vůči běžnému způsobu života lidí kolem nich je toto zřeknutí se zavazovalo.

Teprve později poté, co se svět stal „křesťanským“ a identifikoval se s křesťanskou vírou a křesťanským kultem, přestali lidé rozumět smyslu tohoto obřadu. A tak se stalo, že se postupně křesťanům začal jevit jako něco archaického, anachronického, něco, co není třeba brát příliš vážně. Natolik si zvykli nahlížet křesťanství jako integrální součást světa a Církev jednoduše jako náboženské vyjádření svých „světských“ hodnot, že samotná idea o napětí a střetu mezi křesťanskou vírou a světem postupně vyprchala z jejich vědomí.

A dokonce i dnes, po hrozivém kolapsu všech takzvaně „křesťanských“ říší, států a civilizací, je stále spousta křesťanů přesvědčena o tom, že se světem není v zásadě nic špatného a že člověk může vcelku spokojně akceptovat „způsob života“ tohoto světa, všechny jeho hodnoty a priority a zároveň plnit své „náboženské povinnosti“.

A co více, Církev sama a křesťanství je vnímáno jako vhodný nástroj, či pomoc k dosažení úspěšného a spokojeného světského života, jako duchovní terapie, která napomáhá řešit potíže, konflikty a stres a která poskytuje onen kýžený „pokoj duši“, jenž zaručuje úspěch, stabilitu a štěstí.

Samotná idea, že křesťan se musí něčeho důležitého zříci a že „to něco“ není jen pár zavrženíhodných a nemorálních skutků, ale že je třeba změnit především celkový pohled na svět, celý „soubor priorit“, samotný základ našeho přístupu ke světu. Samotná idea, že křesťanský život je vždy „úzkou“ cestou a zápasem, vše toto bylo zapomenuto a již více se nenachází v základu křesťanského světonázoru.

Tragickou skutečností je fakt, že většina křesťanů přestala vidět a rozeznávat satanovu přítomnost a jeho konání a působení ve světě. Proto již také nevidí důvod, proč se „zříkat jeho skutků a služby“. Nejsou schopni vidět a rozeznat tu zjevnou modloslužbu, která proniká postoji a hodnotami současného člověka a která utváří, determinuje a zotročuje jejich životy více, než otevřená modloslužba z dob pohanství.

Jsou zcela slepí k tomu, že podstatou démonského působení je primárně falzifikace a lstivé pokroucení  jinak pozitivních hodnot a jejich odcizení jejich pravému významu. To, když se bílá považuje za černou a vice versa. Když dochází k manipulativnímu a lživému pokroucení reality. Nechápou, že i takové zdánlivě pozitivní a křesťanské hodnoty a postoje, jako je „svoboda“, „láska“, „štěstí“, „úspěch“, „sebe-naplnění“, „osobní růst“, „dosažení cílů“, tedy názory, které vpravdě formují dnešního člověka a moderní společnost, jejich motivaci a ideologie – mohou být ve skutečnosti naplněny obsahem, který je zcela mimo jejich pravý a původní význam a že se tak mohou jednoduše stát nositeli démonického působení.

Podstatou démonismu je vždy pýcha, „pompa diaboli“. Pravda o moderním člověku je taková, že ať se jedná o zákony dodržujícího konformistu, či o rebela,  v obou případech je v prvé řadě pln pýchy; je utvářen pýchou, uctívá pýchu a dává pýchu na první místo svých hodnot.

Odřeknutí se satana není tedy odmítnutí nějaké mytologické bytosti, v jejíž existenci dokonce ani nevěříme. Jedná se o odmítnutí celého „světonázoru“ utvořeného z pýchy a sebeprosazování, z té pýchy, která ve skutečnosti oddělila lidský život od Boha a uvrhla jej do temnoty, smrti a pekla.

A můžeme si být jisti, že satan nikdy nezapomene na, že se ho křtěnec zřekl a vzdal. Nikdy nezapomene na tuto výzvu. „Nadechni se a plivni na něho!“.  To není nic jiného, než vyhlášení války. Začátek nelítostného boje,  boje o věčný život nebo věčné zatracení. Je třeba si uvědomit, že toto je křesťanství! To je podstata křesťanského zápasu! A toto je konečný význam našeho rozhodnutí.

___________________
Přeloženo z angličtiny: Alexander Schmemann, Of Water and the Spirit: A Liturgical Study of Baptism,  St Vladimir’s Seminary Press, 1974. s. 27-30.