Sv. Theofan Zatvornik: O obřadu svátku Neděle Pravoslaví

První neděle Velkého půstu se v Pravoslavné církvi nazývá Nedělí Pravoslaví. Je to den, kdy pravoslavní věřící slaví vítězství Orthodoxie nad ikonoboreckou herezí. Poprvé se tato oslava uskutečnila v Konstantinopoli roku 843 za patriarchy sv. Metoděje a císařovny sv. Theodory u příležitosti konce druhé, závěrečné fáze ikonoborectví. Podle typikonu se v tento den v pravoslavných chrámech či kolem nich uskutečňuje průvod věřících s ikonami. Součástí průvodu jsou zastavení, při nichž biskup nebo kněz předčítá z tzv. Synodiku Pravoslaví, což je text, který najdeme v liturgické knize s názvem Postní trioda. Původně text Synodiku (sestavený na sněmu v Konstantinopoli 843) obsahoval kromě krátkého úvodu pouze odsouzení nauky ikonoborců. Později v průběhu historie byl jeho text rozšířen o odsouzení dalších herezí. Jako poslední byla do Synodiku Pravoslaví zařazena rozhodnutí tzv. hesychastických sněmů ze 14. století proti těm, kteří odmítají nauku Církve o nestvořených Božích energiích.

První neděle Velkého půstu se v Pravoslavné církvi nazývá Nedělí Pravoslaví. Je to den, kdy pravoslavní věřící slaví vítězství Orthodoxie nad ikonoboreckou herezí. Poprvé se tato oslava uskutečnila v Konstantinopoli roku 843 za patriarchy sv. Metoděje a císařovny sv. Theodory u příležitosti konce druhé, závěrečné fáze ikonoborectví. Podle typikonu se v tento den v pravoslavných chrámech či kolem nich uskutečňuje průvod věřících s ikonami. Součástí průvodu jsou zastavení, při nichž biskup nebo kněz předčítá z tzv. Synodiku Pravoslaví, což je text, který najdeme v liturgické knize s názvem Postní trioda.

Původně text Synodiku (sestavený na sněmu v Konstantinopoli 843) obsahoval kromě krátkého úvodu pouze odsouzení nauky ikonoborců. Později v průběhu historie byl jeho text rozšířen o odsouzení dalších herezí. Jako poslední byla do Synodiku Pravoslaví zařazena rozhodnutí tzv. hesychastických sněmů ze 14. století, jimiž byli odsouzeni ti, kteří odmítají nauku Církve o nestvořených Božích energiích. V textu, který naším čtenářům přinášíme, sv. Theofan Zatvornik jednoduchým způsobem vysvětluje, jaký je důvod pro existenci anathemat v životě Církve.

Sv. Theofan Zatvornik: O obřadu svátku Neděle Pravoslaví

Zřídka se stává, aby se obřad Neděle Pravoslaví, který se slouží o první neděli Velkého půstu obešel bez stížností a námitek z různých stran. Některým se zdají být církevní anathemata nehumánní, jiným zase stísňující. V jiných případech by podobná tvrzení zasluhovala pozornost, ale nikterak se nehodí ke svátku Neděle Pravoslaví.

Co je svatá Církev? Je to společenství věřících, sjednocených mezi sebou v jednotě vyznání Bohem zjevených pravd, v jednotě posvěcení ve svátostech ustanovených Bohem a v jednotě správy a duchovního vedení Bohem daných pastýřů. Jednota víry, posvěcení a správy tvoří souhrn pravidel společenství Církve, která jsou nutně závazná pro každého, kdo do tohoto společenství vstupuje.

Pokud chce někdo vstoupit do společenství Církve, musí přijmout tento souhrn pravidel, musí s ním souhlasit, žít podle něho a plnit ho. Pohleďte, jak se rozšiřovala a rozšiřuje svatá Církev. Duchovní kážou a z těch, kteří slyší jejich slovo, jedni ho nepřijímají a odcházejí a druzí ho přijímají a posléze jsou posvěcováni svatými Tajinami, vstupují do duchovního vedení pastýřů a pocírkevňují se – začleňují se do Těla svaté Církve. Vstupem do Církve, se s ostatními údy Církve sjednocují a spojují. Dokud zůstávají se všemi ostatními v jednotě, jsou v Církvi.

Z prostého poukázání na to jak se utvářela Církev můžete vidět, že Církev jakožto společenství se formovala a funguje jako každé jiné společenství. Hleďte tedy na ni jako na každé jiné společenství a nezbavujte ji práv, která náleží podobným společenstvím.

Vezměme si například spolek abstinentů. Má svá pravidla, která jsou závazná pro každého člena. A každý jeho člen je členem právě proto, že přijímá a plní tato pravidla. Může se však stát, že některý z členů nejenom že odmítne tato pravidla dodržovat a postaví se k nim zcela odlišně, ale dokonce vystoupí proti samotnému cíli společenství. Nejenom tedy, že sám nebude zachovávat abstinenci, ale dokonce ji bude urážet a své pohoršující názory bude rozšiřovat mezi ostatní členy.

Co v podobných případech společenství s takovým členem učiní? Nejprve ho napomene a poté ho vyloučí ze svého středu. A hle: anathema! Proti tomu se však nikdo nebude bouřit. Nikdo nebude obviňovat takový spolek z nehumánnosti. Všichni budou chápat, že spolek jedná zcela zákonně a že kdyby postupoval jinak, nemohl by existovat.

Za co tedy kritizují Církev, když jedná stejně? Vždyť anathema není nic jiného, než odloučení, kdy Církev ze svého středu vylučuje ty, kteří nesplňují podmínky nutné pro přebývání v jednotě s Církví, když vylučuje ty, kteří smýšlejí jinak než Církev, jinak než sami slíbili, když do ní vstupovali.

Pohleďte jaká lživá učení a jací lživí učitelé jsou odlučováni od Církve? Ti, kteří nevěří v existenci Boha, v nesmrtelnost duše, v Boží prozřetelnost, ti, kteří nevyznávají Nejsvětější Trojici, Otce, Syna a Ducha Svatého – jediného Boha, ti, kteří zpochybňují Božství Pána našeho Ježíše Krista a to, že nás vykoupil Svou smrtí na kříži, ti, kteří odmítají milost Svatého Ducha a svátosti, skrze které ji příjímáme a mnohé další nauky. Vidíte, jakých zásadních věcí se to týká? Vždyť se jedná o pravdy, které činí Církev Církví. Jsou to pravdy, na kterých je Církev postavena a upevněna, bez kterých nemůže být tím, čím je.

Ti, kteří brojí proti těmto pravdám jsou tedy v Církvi tím, čím jsou v našem běžném životě lidé, kteří nám usilují o život nebo ohrožují naši existenci. Vždyť lupičům a zlodějům se nikde nedovoluje, aby volně a beztrestně působili. A když je chytí a předají soudu k potrestání, nikdo to nepovažuje za projev nehumánnosti nebo za omezování svobody. Naopak chápou to jako skutek lásky, jako ochranu svobody ostatních členů společenství. Proč tedy neposuzujete stejně tak i společenství Církve?

Co jiného jsou lžiučitelé než zloději a lupiči, kteří uchvacují to, co náleží Církvi: uchvacují a hubí její děti. Což činí Církev špatně, když je odsuzuje a vyděluje ze svého středu? Bylo by to snad projevem lásky, kdyby Církev na konání takovýchto osob hleděla lhostejně a ponechala jim volnost v přinášení zhouby?

Kterápak matka dovolí hadovi, aby se volně přiblížil a uštknul její malé, nebezpečí si neuvědomující dítě? A kdyby do nějaké rodiny vtrhnul nějaký kriminálník nebo krimálnice a začali by jeden dusit a zabíjet děti a druhý dětem jinak ubližovat, budou snad rodiče lhostejně hledět na takové konání ze strachu, že budou obviněni z nehumánnosti a zpátečnictví? Což byste je nevyhnali ven a a nezavřeli před nimi dveře vašeho domu?

Takto je třeba hledět i na konání Církve. Jestliže se v Církvi objeví osoby se zvráceným smýšlením a svádějí druhé, Církev proti nim vystoupí a vyloučí je. Tím také varuje ostatní: ,,Hle, ten či onen vás chtějí zahubit, neposlouchejte je a odvraťte se od nich.“ Takto Církev plní svoji povinnost mateřské lásky a tudíž jedná lidumilně, nebo jak se dnes říká – humánně.

U nás se nyní rozmáhá mnoho nihilistů a nihilistek, spiritistů, darwinistů a jiných západníků. Myslíte si, že by naše svatá Církev mlčela, že by nepozvedla svůj hlas, že by je neodsoudila a neanathematizovala, pokud by jejich zhoubné nauky neobsahovaly něco nového? V žádném případě. Naopak uskutečnil by se sněm, který by nad všemi takovými společně s jejich naukami vydal anathemu a do nynějšího obřadu svátku Pravoslaví by přidal ještě jeden bod: „Feuerbachovi, Buchnerovi, Renanovi, Darwinovi a všem, kteří je následují budiž anathema“. Není však třeba ani nového směnu ani dodatků. Jejich lživá učení jsou již dávno anathematizována v těch bodech, které jsme zmínili výše. Vidíte, jak moudře a prozíravě postupuje Církev, když nařizuje, aby se v obřadu na svátek Pravoslaví četla anathemata?

Někteří říkají: “To je nemoderní”. Naopak. Dnes je to velice aktuální. Je možné, že to nebylo aktuální před sto lety. Ovšem dnes by bylo třeba sloužit obřad ke svátku Neděle Pravoslaví nejen ve velkých městech, ale ve všech městech a chrámech. Bylo by třeba shromáždit všechny nauky odporující slovu Božímu a všem oznámit, aby to všichni věděli, čeho je třeba se obávat a od kterých učení je třeba se odvracet. Mnozí jsou totiž sváděni pouze z neznalosti a veřejné odsouzení zhoubných nauk by je zachránilo od zkázy.

Kdo se bojí anathemy, nechť opustí učení, která pod ni spadají. Kdo se obává kvůli druhým, nechť je navrátí ke zdravému učení. Pokud jsi pravoslavný a nejsi příznivě nakloněn k existenci anathemat, obracíš se sám proti sobě. A pokud jsi již zdravé učení opustil, proč ti vadí to, co dělají v Církvi ti, kteří zdravé učení zachovávají? Vždyť ty ses již oddělil od Církve. Utvořil sis vlastní přesvědčení, vlastní pohled na věci. A jestli se tvé jméno a tvé učení pronášejí či nepronášejí při anathematu by ti mělo být zcela lhostejné. Tak či onak spadáš pod anathemu stejně jako každý, jehož názory jsou v protikladu s názory Církve a vytrvale v nich setrvává. Ovšem vzpomeneš si na ni, až budeš studený a bez dechu ležet v hrobě a budeš potřebovat rozhřešitelnou modlitbu.

:::::_
Přeloženo z ruštiny: Святитель Феофан Затворник, Созерцание и размышление, Правило веры, Москва 2007, s. 140-148.