Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Svaté Písmo a Církev (2. část)
Kristus nic nenapsal… Nepřišel na zemi proto, aby psal. Podstata Jeho díla není v učení, ani v sepsání knihy, např. systematické učebnice křesťanské dogmatiky. Nikoli, Kristovo dílo nespočívá v knihách.
Je-li tomu opravdu tak, co je potom svaté Písmo?
Kristus založil Církev. A Církev existovala i tehdy, když ještě neexistovala ani jediná kniha svatého Písma Nového zákona. Vždyť knihy Nového zákona byly apoštoly napsány až později, v průběhu více než půl století od počátku historické existence Církve.
V knihách, které apoštolé napsali, zanechali památku na své ústní zvěstování Evangelia. Psali tedy pro již existující Církev a své knihy jí darovali za účelem věčného poučení.
Je zřejmé, že knihy svatého Písma neutvářejí podstatu křesťanství, protože samo křesťanství není učení, ale je to právě nový život, vytvořený v lidstvu Svatým Duchem na základě vtělení Božího Syna. Nebude proto nijak troufalé, když řekneme, že člověk dochází spásy nikoli svatým Písmem jako knihou, nýbrž milostí Svatého Ducha, který žije v Církvi. Církev vede lidi k dokonalosti. A k tomu vedou v Církvi i jiné cesty, jiné prostředky než knihy svatého Písma. Sv. Irenej Lyonský píše:
„Mnozí z cizích národů, věřících v Krista, mají spásu zapsanou Duchem Svatým ve svých srdcích, bez papíru a inkoustu, a dávné tradice pilně zachovávají. Ti, kteří tuto víru přijali bez psaných dokumentů, ačkoliv jsou pro nás, co se týče našeho jazyka nevzdělaní cizinci, tak co se týče nauky, etiky a způsobu života jsou svoji vírou velmi moudří a líbí se Bohu kráčejíce ve vší spravedlnosti, čistotě a moudrosti.“(1)
Aby se člověk stal stoupencem určité filosofické školy, musí si osvojit filosofické dílo zakladatele této školy. Je však dostatečné znát Nový zákon, aby se stal člověk křesťanem? Postačí snad ke spáse jen tato znalost? Samozřejmě, že ne. Je možné znát zpaměti celý Nový zákon, ovládat dokonale veškerou novozákonní nauku, a přesto být velmi, velmi daleko od spásy.
Pro spásu je nutné se připojit k Církvi, jak je to řečeno i v knize Skutků apoštolských – k Církvi se přidávali ti, kteří chtěli být spaseni (viz Sk 2, 47; 5, 13-14). A to bylo v době, kdy ještě nebylo Písmo, ale existovala Církev a ti, kteří toužili po spáse. Proč bylo zapotřebí připojit se k Církvi? Protože ke spáse jsou nutné zvláštní síly či moc Boží milosti a ta je přístupná pouze tomu, kdo má účast na životě Církve, na životě jediného a nedělitelného Těla Kristova.
Milostiplná moc Svatého Ducha působí v Církvi rozmanitými způsoby: ve svatých tajinách a církevních obřadech, ve společné modlitbě a společné lásce, ve službě Církvi; a jakožto Bohem vdechnuté Boží slovo působí i skrze knihy svatého Písma. Tak přicházíme k definici svatého Písma.
Knihy svatého Písma jsou jedním z prostředků, skrze které na člověka v Církvi působí milostiplná Boží moc. Boží Duch oživuje pouze Tělo Církve, a proto může mít svaté Písmo smysl a význam pouze v Církvi. „Máme se utíkat do Církve, abychom byli v jejím lůně vychováváni a živeni Písmy Páně. Církev jest totiž zasazena v tomto světě jako ráj. Proto ze všelikého stromu ráje můžeš jíst ovoce (Gn 2, 16), dí Duch Boží, tj. každého Písma Páně smíte použíti.“(2)
Svaté Písmo je tedy jedním z projevů působení Boží milosti v Církvi jako celku. Je církevním vlastnictvím, drahým a neocenitelným a vlastnictvím výlučně církevním. Svaté Písmo nelze oddělovat od celkového církevního života. Pouze Církev dává smysl existenci Písma. Svaté Písmo není samostatná veličina; nelze je pokládat za zákon daný Církvi, zákon, který může Církev naplňovat a od kterého může odstupovat. Svaté Písmo bylo zjeveno uvnitř Církve a pro Církev. Církev Písmem disponuje a užívá ho ku prospěchu svých členů.
Naše pravoslavné chrámy názorně ukazují význam Písma v Církvi. Evangelium u nás leží na prestolu (oltáři) spolu s dalšími bohoslužebnými předměty, spolu se proměněnými svatými Dary, s předem posvěcenými Beránky. Kniha Apoštol je uchovávána spolu s ostatními bohoslužebnými knihami. V prvokřesťanské Církvi se však i evangelium obvykle uchovávalo v tzv. skevofilakyriu, tedy v místnosti podobné naší říznici, odkud bylo vynášeno pouze k veřejnému čtení během bohoslužeb.
Kdyby bylo křesťanství nějakou filosofickou školou, pak bychom se na našich církevních shromážděních zabývali pouze studiem a výkladem Nového zákona; ale tak tomu není. Křesťanství není školou a četba ze svatého Písma u nás představuje jen jeden z prvků společného bohoslužebného života. V široké řece eklesiální Boží milosti představuje svaté Písmo jen jeden proud.
Tyto úvahy mohou vyvolávat dojem, jako by poněkud snižovaly význam svatého Písma. Kdo však lépe hovořil o užitku a velikosti svatého Písma než sv. Jan Zlatoústý? Cožpak právě on nepojmenoval četbu svatého Písma rozmlouváním s Bohem? Cožpak právě pro něj nebyla Božská Písma duchovním hájem a rájem slastí?(3) Velice významné biblické úvahy sv. Jana Zlatoústého nacházíme na začátku jeho výkladu k evangeliu sv. Matouše.
„Ve skutečnosti bychom ani neměli potřebovat pomoc svatých Písem, nýbrž bychom měli vést život natolik čistý, aby nám namísto knih sloužila milost Ducha a aby podobně, jako jsou Písma napsána inkoustem, tak byla i naše srdce popsána Duchem. Ale protože jsme zavrhli onu milost, užíváme alespoň cesty druhé.
Že však byla první cesta lepší, ukázal nám Bůh slovem i skutkem. S Noemem, Abrahámem a jeho potomky a stejně tak s Jóbem a Mojžíšem hovořil Bůh ne skrze písmena, ale bezprostředně, protože jejich mysl byla čistá. Písmena, desky a poučení skrze ně se objevila až tehdy, když celý židovský národ upadl do úplné hlubiny bezbožnosti. Tak tomu bylo nejen se svatými v době Starého zákona, ale jak známo, i v době novozákonní.
Apoštolům nedal Bůh nic napsaného, nýbrž jim namísto Písem slíbil, že jim daruje Ducha. Ten – řekl jim Spasitel – vám všecko připomene (J 14, 26). A abys věděl, že taková cesta (obecenství Boha se svatými) byla mnohem lepší, poslechni si, co Bůh praví skrze proroka: „Toto je nová smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce… všichni budou vyučeni od Boha“ (Jr 31, 31-34; J 6, 45).
Tuto cestu upřednostňuje i svatý Pavel, když říká, že on dostal zákon napsaný nikoliv na kamenných deskách, ale na deskách tělesného srdce (II Kor 3, 3). Protože se však časem jedni odklonili od pravého učení, druzí zase od čistoty života a mravů, objevila se opět potřeba písemného poučení.
A nyní považte ten nerozum: naším úkolem bylo žít v takové čistotě, abychom nepotřebovali svaté Písmo a namísto knih otevřeli svá srdce působení Ducha; jestliže jsme tuto schopnost ztratili a začali potřebovat Písmo, jak nerozumné bude, když nebudeme náležitě užívat ani tento druhý lék? Je-li hodno výčitky už to, že potřebujeme Písmo a nepřitahujeme k sobě milost Ducha, pomysli, jaká bude naše vina, jestliže nebudeme chtít používat ani tento prostředek, jestliže budeme opovrhovat Písmem jako zbytečným a nepotřebným, a budeme se tak vystavovat ještě většímu trestu!“(4)
Sv. Jan Zlatoústý zde brání nutnost učení se svatému Písmu, ale zároveň poznamenává, že správně bychom ani neměli potřebovat Písmo, protože při zachovávání čistoty života slouží duši namísto knih milost Svatého Ducha. Tato cesta duchovního osvícení je vyšší. Vždyť s patriarchy a apoštoly rozmlouval Bůh bez pomoci Písma. Potřeba svatého Písma se objevila až tehdy, když se jedni odklonili od pravdivého učení a druzí od čistoty života. Písmo je tedy lékem až druhého řádu. Výtky je hoden už fakt, že Písmo potřebujeme.
Zde můžeme zvláště jasně vidět, že sv. Jan Zlatoústý neztotožňoval svaté Písmo a křesťanství. Písmo nazývá prostředkem, lékem. Je zřejmé, že náboženský život může existovat i mimo svaté Písmo a bez svatého Písma, které je pouze jedním z prostředků tohoto života. Život duše, která touží po spáse, je sycen Božím Duchem – samozřejmě – v Církvi. To již je vyjádřením vůle Božího Ducha, že dopustil, aby byli lidé vyučováni prostřednictvím Písma a knih, a to zejména tehdy, když jejich duše přestala být schopna přijímat bezprostřední působení Ducha.
Je velice pozoruhodné, že zde uvedené úvahy sv. Jana Zlatoústého téměř doslovně cituje ctihodný Isidor Pelusijský v listu diákonu Isidorovi. Ctihodný Isidor spatřoval v úvahách Jana Zlatoústého výjimečné duchovní bohatství a s jeho myšlenkami nadšeně souhlasil, i když uznával, že na první pohled se tyto úvahy mohou jevit jako neuvěřitelné, nebo dokonce zavádějící.
„Když to uslyšíš, možná, že tomu nebudeš hned věřit,“ píše ctihodný Isidor. „Jakmile to však dobře pochopíš, vím, že budeš nejen překvapen, ale že tomu budeš dokonce tleskat. Co je to tedy, co se zpočátku zdá neuvěřitelným, posléze se však stane nejen podivuhodným, ale dokonce hodným potlesku? Jen několika stručnými slovy zde vyjádřím to moře výjimečného bohatství myšlenek.“ A dále ctihodný Isidor opakuje úvahy sv. Jana Zlatoústého(5).
A konečně velký asketa a veliká autorita v otázkách duchovního života a cesty spásy otec Izák Syrský, biskup křesťanského města Ninive, podává svědectví, že pro člověka, který již dosáhl dokonalosti a který se nachází na vyšších stupních nazíravého, kontemplativního asketického života, už nemá Písmo takový význam, jaký má pro ty, kteří těchto vysokých stupňů dokonalosti ještě nedosáhli.
„Dokud člověk nepřijme Utěšitele, potřebuje Božská Písma proto, aby se do jeho mysli vštípilo pamatování na dobro a neustálým čtením se v něm obnovovalo směřování k dobru, a ochraňovalo tak jeho duši před jemnými pokušeními hříchu. Je tomu tak proto, že ještě neobdržel sílu Ducha, která vylučuje jakékoli zabloudění, jež by mohlo jeho duši připravit o užitečné pamatování a přivést ho k ochladnutí prostřednictvím rozptýlení mysli. Jakmile však síla Ducha sestoupí do duševní síly, jež působí v člověku, tehdy se namísto zákona Písem zakořeňují v srdci přikázání Ducha, tehdy je člověk tajemně učen Duchem a nemá potřebu, aby mu pomáhaly věci materiální a smyslové povahy. Dokud je totiž srdce vzděláváno skrze materiální prostředky, tak bezprostředně za učením následuje zabloudění a zapomenutí; když je však učení předáváno Duchem, paměť je uchovává nepoškozené.“(6)
Všimněme si zde myšlenky, kterou jsme slyšeli už u sv. Jana Zlatoústého: svaté Písmo je prostředkem k duchovnímu životu. Četba Písma obnovuje v duši směřování k dobru. Ale život duše není Písmem bezezbytku obsažen. Je to život Boží milosti, a milost je duši samozřejmě udílena nikoli knihou svatého Písma, nýbrž Svatým Duchem, který byl seslán Církvi.
Uvedené myšlenky velkých církevních otců se mohou na první pohled jevit jako zavádějící; pokud se však nad nimi soustředěně zamyslíme a pochopíme je v celkovém systému pravoslavného eklesiálního myšlení, pak nám nezbude než souhlasit, že je v nich „moře výjimečného bohatství myšlenek“. Lze v nich poznat, jak Církev hodnotí svatá Písma. Takto se mohli vyslovit jen lidé, kteří žili cele v Církvi a plně si osvojili náboženský ideál Církve, který nespočívá v nějakém novém učení, nýbrž v novém životě spaseného lidstva, budovaném Svatým Duchem na základě vtělení Božího Syna.
Je ovšem nepochybné, že v uvedených patristických názorech je Písmo hodnoceno způsobem, který je pro nás nezvyklý. Takové hodnocení Písma je srozumitelné jen pro toho, kdo uvědoměle žije čistě eklesiálním ideálem. Tento ideál církevního života – a tím není nic jiného než ideál zbožštění, kterým jsou naplněny naše bohoslužby – je však v současnosti chápán a zakoušen jen opravdu nemnohými.
Tím nejsmutnějším, co přináší naše doba, je možná právě překroucení pohledu na Krista a Církev. Na křesťanství se nepohlíží jako na nový život spaseného lidstva sjednoceného v Církvi, ale pouze jako na souhrn určitých teoretických a morálních tezí. Příliš mnoho a často se nyní hovoří o křesťanském učení a přitom se zapomíná na církevní život. Zároveň se zapomíná, že tím nejpodstatnějším v Kristově díle je Jeho vtělení.
Na Krista se pohlíží spíše jako na učitele-mudrce, zatímco pravda Jeho Božího synovství je v současném náboženském vědomí odsunuta do pozadí. Vždyť je-li člověk učitelem, nemusí být přece Božím Jednorozeným Synem, a jedné podstaty s Bohem Otcem. Za křesťany se dnes běžně označují již nejen ariáni, ale i ti, kteří – podobně jako staří Židé – uctívají Krista jen jako obyčejného tesařova syna a v lepším případě jako geniálního náboženského učitele vedle Buddhy, Konfucia a dalších.
Mezi křesťany byl u nás zařazen i Lev Tolstoj, a to dokonce ne mezi obyčejné, nýbrž „pravé křesťany“. Současnému náboženskému vědomí je potřebné a srozumitelné pouze Kristovo učení, ale nemá žádnou potřebu Krista-Bohočlověka a nového života, který Kristus přinesl na zem a který je zachováván v jediném milostiplném organismu – Církvi. V současném náboženském vědomí je Kristus svržen z trůnu po pravici Boha Otce a postaven na katedru kazatele.
Stojí-li však před námi učitel, nabývá zvláštního významu každé jeho slovo i každá literární památka, ve které se tak či onak odrazilo jeho učení. Něco takového se stalo i se svatým Písmem. Samotnému Písmu – nezávisle na Církvi – se dostalo zvláštního významu v okamžiku, kdy pohasl zářící ideál Církve.
Svaté Písmo se stalo předmětem zvláštní pozornosti a všestranného studia od dob německé reformace, tj. právě tehdy, kdy byla na místo Církve postavena individualita osobnosti a kdy se dokořán otevřela brána pro racionalismus, umrtvující veškerý skutečný církevní život. Protestantismus, jež zničil jakýkoli církevní život v samotném principu, přece nevystupoval a nevystupuje jinak než ve jménu svatého Písma, prohlašujíc každé jeho písmeno za Bohem vdechnuté.
O zvláštní úctě k Písmu hovoří protestanté i v současnosti, přestože už ani pro pastory není závazná víra v Kristovo Božství, jak v posledních letech ukázal případ pastora Carla Jatha(7) – tohoto německého Tolstého v hávu pastora – a také sympatie, které někteří pastoři projevovali k soudobým mytologům v čele s Arthurem Drewsem(8), kteří tvrdí, že Kristus jako historická osobnost vůbec neexistoval.
Ztrativše živého Krista a opravdový eklesiální život, začali se protestanti klanět knize Nového zákona jako nějakému fetiši. Když vejdete do protestantského kostela extrémního protestantského směru, uvidíte řady lavic obrácených ke katedře, katedru a na ní Bibli. Stručně řečeno – jestliže vyneseme z jakékoliv naší učebny nebo auditoria ikony, vznikne protestantská modlitebna.
Evangelium je pro protestanty jakoby spisem Krista-učitele, které je třeba studovat, aby se člověk stal křesťanem. Celou mohutnou řeku milostiplného církevního života se protestantismus snaží zaměnit za jeden oddělený a izolovaný pramen. Protestanti, kteří se vzepřeli proti papeži-člověku, vytvořili z Bible „papírového papeže“… a byla poslední lest horší nežli první. Na první pohled se tedy zdá, že svaté Písmo je ceněno více těmi, kdo ztratili Církev – ale to se zdá opravdu jen na první pohled.
Na svaté Písmo je třeba pohlížet jako na jeden z projevů milostiplného eklesiálního života. Jenže pro toho, kdo stojí vně Církve, život Boží milosti vůbec neexistuje. Všechny úvahy protestantů a sektářů o Boží inspiraci svatého Písma jsou jen prázdnými slovy, která jsou jim samotným nesrozumitelná a nejasná.
Živá duchovní síla nemůže být magicky připoutána k mrtvým a neživým věcem. Existují například vášniví milovníci starých ikon, kteří jsou v náboženském ohledu nihilisty. Zůstanou ikony v jejich sbírkách stejně uctívanými a zbožně líbanými ikonami, jakými byly ve starobylých nádherných chrámech?
Duch vane, kde chce. Oživuje jediné Tělo Kristovo. Vně Církve, bez Božího Ducha žádná Boží inspirace neexistuje. Pokud je však vně Církve milostiplná stránka svatého Písma nevyhnutelně zničena, co pak zůstává? Zůstává Bible, kniha, literární dílo, literární památka.
Svaté Písmo není v Církvi vším, ale vně Církve není svatého Písma, není Božího slova; zůstávají pouze knihy svatého Písma. Lidé, kteří stojí mimo Církev, často mluví o své úctě ke svatému Písmu a vytýkají Církvi, že si Písma neváží. Takové řeči jsou však pouhým sebeklamem a tragickým nedorozuměním. Správně přemýšlet o Písmu můžeme pouze tehdy, když vycházíme z ideje Církve. A správně užívat Písmo – tak, aby nám bylo k užitku – můžeme jen tehdy, když žijeme v Církvi. Bez Církve, bez eklesiálního života přichází samotné křesťanství vniveč(9) a četbou literárních památek nelze umrtvený život nahradit.
Chceme-li definovat podstatu svatého Písma, můžeme nyní zformulovat následující tezi: Svaté Písmo je jednou ze stránek života Boží milosti v Církvi a vně Církve svaté Písmo v pravém smyslu slova neexistuje.
Když jsme takto vymezili náš pohled na svaté Písmo, musíme se zmínit o názoru, který převládá dokonce i v naší školské theologii; podle tohoto názoru je svaté Písmo především pramenem církevní věrouky.
Je třeba přiznat, že otázka pramenů věrouky se v naší rozumářské dogmatice nachází v téměř beznadějné situaci. Obvykle se hovoří o dvou pramenech věrouky: o svatém Písmu a o svaté Tradici. Oba prameny jsou nezbytné, i když se často projevuje sklon upřednostňovat svaté Písmo. V polemice se sektáři a protestanty bývají vynakládány všechny síly na to, aby se dokázalo, že samotné svaté Písmo nestačí, že kromě Písma je nutná i svatá Tradice.
Pokud je však svaté Písmo věroučným pramenem, jakým způsobem máme z tohoto pramene čerpat věrouku, která je v něm obsažena? Vždyť si stačí vzpomenout na ariánství a první všeobecný sněm, abychom pochopili, že také každá hereze je podložena Písmem. A tak vzniká zákonitá otázka: Jak máme chápat Písmo, abychom z něj načerpali pravdivou věrouku? „Musíme ho chápat v souladu s Tradicí,“ zní odpověď. To je sice krásné, ale jakou Tradici je třeba přijmout? „Takovou, která neprotiřečí svatému Písmu.“ Co však z toho plyne? Písmo musíme vykládat podle Tradice a Tradici musíme prověřovat Písmem. Vzniká logický kruh, idem per idem neboli – poněkud volně přeloženo – nekonečně nudný příběh(10).
Pramen církevní věrouky je jeden – Svatý Duch, který žije v Církvi a o kterém Kristus přislíbil, že bude Církev vést (ὁδηγήσει – viz J 16, 13) do „všeliké pravdy“. Církev má tedy pravdivou věrouku nikoli proto, že ji čerpá ze svatého Písma a svaté Tradice, nýbrž proto, že je skutečně Církví živého Boha, sloupem a oporou pravdy a že je tudíž vedena Svatým Duchem. Je nutno hovořit pouze o Církvi. Spolu s Církví stojí a padá jak svaté Písmo, tak svatá Tradice.
A. S. Chomjakov to velmi výstižně popsal ve svém „Pokusu o katechetický výklad učení o Církvi“.
„Duch Boží, který žije v Církvi a který ji řídí a naplňuje moudrostí, se v ní projevuje rozličně: v Písmu, v Tradici a v konání. Vždyť Církev, která koná Boží skutky, je totožná s Církví, která chrání Tradici a sepsala Písmo. Nikoli člověk, ani množství lidí v Církvi jsou těmi, kteří uchovávají Tradici a píší Písmo. To dělá Boží Duch, který žije v celku církevního společenství. Proto není možné ani správné hledat v Písmu základy Tradice, ani hledat v Tradici důkazy Písma, ani hledat v konání ospravedlnění pro Písmo a Tradici. Pro člověka, který žije vně Církve, není pochopitelné ani Písmo, ani Tradice, ani konání. Kdo však přebývá uvnitř Církve a má účast na Duchu Církve, tomu je zjevná jejich jednota a to působením Boží milosti, jež v Církvi žije.“
Krásné a hluboké úvahy o stejném předmětu si můžeme přečíst v Listu patriarchů východní-katholické Církve o pravoslavné víře.
„Věříme, že svědectví katholické(11) Církve nemá menší význam než Božské Písmo. Protože původcem jednoho i druhého je jeden a týž Svatý Duch, není důležité, zda jsme učeni Písmem nebo všeobecnou Církví. Člověk, který mluví sám ze sebe, se může mýlit, klamat a být oklamán; avšak všeobecná Církev, jelikož nemluvila a nemluví sama ze sebe, ale ze Svatého Ducha (kterého stále má a bude mít za svého Učitele až do konce věků), se nemůže nijak mýlit, klamat ani být oklamanou; Církev je podobně jako Božské Písmo neomylná a má nepřetržitou autoritu… Jestliže člověk žije a učí se v Církvi, ve které posloupně pokračuje ústní apoštolské podání, může se naučit dogmatům křesťanské víry přímo od všeobecné Církve, a to proto, že sama Církev nevyvozuje svá dogmata ze svatých Písem, nýbrž je má plně připravené a ke své dispozici; jestliže Církev posuzuje nějaké dogma a uvádí přitom určitá místa z Bible, pak nikoli proto, že by odtud svá dogmata vyvozovala, nýbrž pouze proto, aby doložila jejich platnost. A ten, kdo zakládá svou víru pouze na Písmu, nedosahuje plnosti víry a nezná její vlastnosti.“
V naprostém souladu s těmito autoritativními úvahami můžeme vše soustředit k víře v Církev. Jestliže člověk věří v Církev, pak pro něj nabývá patřičného významu i svaté Písmo.
Kdo však nedosáhl plné víry, kdo nezná její vlastnosti a nechápe, že si křesťanství nelze představit jinak než jako Církev, ten hrubě a rouhavě zavrhuje samu víru v Církev. Přesně tak postupoval Lev Tolstoj, když v předmluvě ke svému Stručnému výkladu evangelia napsal:
„Prohlašovat, že vyjádření určitého dogmatu je vyjádřením Božským, vyjádřením Ducha Svatého, znamená nejvyšší stupeň pýchy a hlouposti: nejvyšším stupněm pýchy proto, že není možné říci nic pyšnějšího než to, že mnou vyřčená slova vyřkl skrze mne sám Bůh; a nejvyšším stupněm hlouposti proto, že není nic hloupějšího, než když na tvrzení druhého člověka, že jeho ústy hovoří sám Bůh, zareaguji slovy: Ne tvými, ale mými ústy mluví Bůh a říká naprostý opak toho, co říká tvůj Bůh. Jenže právě toto tvrdí všechny sněmy, všechny symboly víry, všechny církve, a právě z toho vyplývá a vyplývalo všechno zlo, které se ve jménu víry na světě uskutečňovalo a uskutečňuje.“(12)
Tato hrubá slova intelektuálského „pravého křesťana“ a „velkého učitele“ jsou ochotni opakovat v té či jiné podobě opravdu mnozí. Víra v Církev znamená úsilí – úsilí, které je nesnadné a pro lidi naší doby často neuskutečnitelné. Žít v Církvi znamená všeobecně milovat, žít láskou; žít láskou ovšem znamená bojovat s vlastní hříšnou sebeláskou, kterou jsou dnes lidé tak velmi nemocní. Víra v Církev znamená především úsilí rozumu, neboť se od nás vyžaduje pokora. Pokořit svůj rozum před Církví je však velmi obtížné proto, že se tato pokora nevyhnutelně odrazí i v celém životě.
Ve vztahu k Církvi je úsilí rozumu svázáno s úsilím vůle. Představme si na okamžik, že se lidé stali plně poslušnými Církvi. Kolik model, kolik bohů a bůžků budou muset zničit! Nikoli Dněpr, ale celé moře bude potřeba k potopení těchto model. Avšak už pouhé úsilí rozumu je nesnadné pro toho, kdo se svým rozumem pyšní. Sv. Theofan Zatvornik uvažuje takto:
„Všimněte si, že Velemoudrost k sobě zve nemoudré: „Kdo není moudrý, ať se uchýlí ke mně.“ (Př 9, 4). Chytrákům a rozumářům tedy není dovoleno vstoupit do domu Velemoudrosti, to jest do svaté Církve. Veškerou lidskou rozumnost je třeba odložit před vchodem do tohoto domu. Jestliže je však veškerá moudrost a vědění pouze v domě Velemoudrosti, pak vně tohoto domu, vně svaté Církve, existuje pouze nerozum, nevědomost a slepota. Jak podivuhodně to Bůh zařídil! Když vcházíš do Církve, odlož svůj rozum – a staneš se skutečně moudrým; zanechej své svévole – a staneš se skutečně činným; zapři i sebe samého – a staneš se skutečným vládcem sebe sama. Ach, kéž by svět porozuměl této moudrosti! Je to však před světem skryto. Svět nerozumí Boží moudrosti, a proto na ni naříká a nerozumné chytráky nadále udržuje v jejich zaslepení.“
Takových „nerozumných chytráků“ je dnes velmi mnoho, protože se lidstvo stalo již příliš „rozumným“ a vychytralým. Všelidský rozum se vypíná čím dál víc. Jenže jakákoli pýcha či nadutost jsou s Církví neslučitelné. Již prvokřesťanští myslitelé poukázali na spojitost pýchy s odpadnutím a protivením se Církvi. „Hereze vznikaly a vznikají často z toho,“ píše sv. Kyprián Kartágenský, „že vzpurný rozum v sobě nemá klid.“(13) „Pyšní a nepokorní lidé odpadají od Církve, nebo proti ní povstávají.“(14)
A právě na takovémto antieklesiálním a antikřesťanském smýšlení se zakládá oddělení svatého Písma od Církve. Církev je zavrhována – svaté Písmo je uznáváno. Církev je urážena – svaté Písmo naopak vyvyšováno. Naše teze, že svaté Písmo může být pouze v Církvi a nemůže existovat vně Církve, si zasluhuje, abychom se nad ní podrobněji zamysleli, a pravda tak byla vyzdvižena nad omyly a nedorozumění.
V našich úvahách o samotné podstatě Písma jsme vycházeli z ideje Církve; tatáž idea určuje i náš vztah ke svatému Písmu. Jen tehdy, když se budeme pevně držet ideje Církve, budeme moci odrážet lživé výroky těch, kteří rozdělují nerozdělitelné, kteří oddělují svaté Písmo od Církve.
Přeloženo z ruštiny: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 2. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004
1 Cit. dílo, III, 4, 2, s. 202.
2 Tamtéž, V, 20, 2, s. 438.
3 Promluva o tom, jak prospěšná je četba svatých Písem. In: Творения. T. 3. Изд. СПбДА, s. 74.
4 Sv. Jan Zlatoústý, Výklad Matoušova evangelia, Promluva první. In: Творения. T. 7. Изд. СПбДА, s. 5-6.
5 Kniha třetí, list 106. In: Творения. Ч. 2. Москва 1860, s. 158-160.
6 Asketické promluvy, Promluva 58. In: Творения иже во святых отца нашего Исаака Сириянина. 3-е изд. Сергиев Посад 1911, s. 314.
7 Carl Wilhelm Jatho (1851-1913) působil jako protestantský pastor v Kolíně nad Rýnem. Vyznával monistické a pantheistické názory; v roce 1911 mu bylo zakázána kazatelská činnost (pozn. překl.).
8 Arthur Drews (1865-1935) – německý filosof a spisovatel. Jeho spis Mýtus o Kristovi (Die Christusmythe, 1909) vyvolal bouřlivé veřejné diskuse (pozn. překl.)
9 Podrobněji o tom viz: Владимир Троицкий, Христианство или Церковь? 2-е изд. Сергиев Посад 1912.
10 Přibližný význam ruského úsloví сказка про белого бычка (pozn. překl.).
11 Ve smyslu „všeobecné“ (pozn. překl.).
12 Ženeva 1890, s. 14-15.
13 O jednotě Církve, 10. In: Творения. 2-е изд. Ч. 2. Киев 1891, s. 184.
14 List 47. Korneliovi. In: Творения. Ч. 1, s. 256.
