Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Svaté Písmo a Církev (1. část)
Církev nemá žádné desky, na kterých by byla Božím prstem napsána písmena. Církev má sv. Písmo, ale Ten, který Církev založil, nic nenapsal. Pouze jedenkrát je v Evangeliu sv. Jana o Kristu řečeno: „…skloniv se dolů psal“ (J 8, 6) – ale i tentokrát psal Kristus jen prstem a psal po zemi. Je docela možné, že ani nepsal žádná slova, ale jen něco kreslil prstem u země. Přesto má Církev Písmo, které nazývá svatým a Božím.
Kristus nic nenapsal… Jestliže se nad tímto faktem soustředěně zamyslíme, možná si částečně uvědomíme i samu podstatu Kristova díla. Jiní náboženští vůdcové lidstva, zakladatelé rozličných filosofických škol, obyčejně psali, psali mnoho a rádi, ale Kristus nic nenapsal. Neznamená už tento fakt, že Kristovo dílo je ve své podstatě zcela jiné než díla kterýchkoli filosofů, učitelů a předních představitelů intelektuálního života lidstva?
Dívala se snad někdy sama Církev na svého Zakladatele jako na jednoho z učitelů lidstva? Viděla podstatu Jeho díla v učení, v nauce? Nikoli, křesťanská Církev vynaložila obrovské bohoslovecké úsilí, aby uhájila velikou náboženskou pravdu, že Kristus je Jednorozený Syn Boží, který se vtělil na zemi a který je jedné podstaty s Bohem Otcem. Tuto pravdu až do krve hájili největší otcové Církve a v boji za ni byli naprosto nekompromisní.
Neustupovali nepřátelům ani o píď, doslova ani o jedinou iótu(1), která v řeckém jazyce rozlišuje význam slov podobné podstaty (ὁμοιούσιος) a jedné podstaty (ὁμοούσιος). „Ti, kteří považují ariány za křesťany, se nacházejí v krajním zabloudění,“ napsal sv. Athanasios Veliký.(2) Tak jasně myslila tato perla pravoslaví o tom, že je neslučitelné být křesťanem a zároveň popírat vtělení Božího Syna, soupodstatného s Bohem Otcem!
Cožpak bylo vtělení Božího Syna nutné jen k tomu, aby byla napsána a lidstvu darována nějaká kniha? Bylo k napsání knihy opravdu nutné být Jednorozeným Božím Synem? Jestliže Církev tak pevně trvala právě na Božském původu svého Zakladatele, pak je zřejmé, že neviděla podstatu Jeho díla v Písmu, v něčem napsaném.
Vtělení Božího Syna bylo nutné ke spáse lidstva, nikoli k napsání knihy. Žádná kniha lidstvo spasit nemohla a nemůže. Kristus není Učitel, nýbrž Spasitel lidstva. Bylo nutné, aby byla obnovena hříchem porušená lidská přirozenost. A počátek tomuto obnovení položil fakt vtělení Božího Syna, a nikoli Jeho učení nebo kniha Nového zákona.
Tato pravda byla se vší rozhodností formulována církevními učiteli již ve II. století. Je známo, že od poloviny II. století kladli Markión a jeho stoupenci do ostrého protikladu Starý a Nový zákon. Dokonce učili, že oba Zákony pocházejí od dvou různých bohů. Nový zákon, podle jejich názoru, obsahuje právě nové učení, které je v naprostém rozporu se starozákonním učením, a proto ruší jeho platnost. Naproti tomu sám Kristus, apoštolové i Církev pokládali starozákonní Písmo od samého počátku za závaznou autoritu.
Markiónovo učení se záhy setkalo s náležitým odporem ze strany církevních spisovatelů. V polemice s Markiónem theologové II. století podrobně objasňovali, že Nový zákon neruší Starý zákon; naopak, celý Nový zákon je ve Starém předpovězen, neboť „proroci zákon nový znali i předpovídali“(3). „Čtěte bedlivěji Evangelium, podané nám od apoštolů, a čtěte bedlivěji proroky, a naleznete, že je v nich předpovězena veškerá činnost, učení a utrpení našeho Pána.“(4)
To však znamená, že Nový zákon – ve smyslu učení a nauky – nepřináší ve své podstatě nic zcela nového. V člověku, který má sklon vidět v Kristu spíše Učitele, mohou takové úvahy i závěry, které z nich vyplývají, jistě vzbuzovat rozpaky. Veliký theolog II. století, sv. biskup Irenej Lyonský, který byl – slovy jiného sv. biskupa Epifania Kyperského – „prodchnut nebeskými dary pravé víry a poznání“(5), však podobné rozpaky rozptyluje.
Sv. Irenej upozorňuje na to, že cílem a podstatou Kristova příchodu skutečně nebylo nové učení. „Přijde-li vám pak na mysl,“ píše „a zeptáte se: Co tedy nového přinesl Pán Svým příchodem? – tu vězte, že přinesl všelikou novost tím, že přinesl Sebe sama, a tím obnovil a oživil člověka.“(6)
Plodem příchodu a vtělení Syna Božího je tedy obnovení lidstva. Tuto myšlenku vyjádřil sv. otec Irenej zvláště zřetelně v nedávno objeveném díle Důkaz apoštolského kázání: „Jiní nepřikládají žádný význam příchodu Božího Syna ani spásonosnému dílu Jeho vtělení. To, o kterém zvěstovali apoštolové a o kterém prorokovali proroci, že skrze ně se má uskutečnit dokonalost našeho lidství. Tací ať jsou pokládáni za malověrné.“ (kap. 99)
Podle učení sv. Ireneje se tedy dokonalost našeho lidství má uskutečnit právě spásonosným dílem vtělení Božího Syna, a nikoli nějakým učením nebo sepsáním nějaké knihy. Tím, že se Syn Boží – druhá Osoba Svaté Trojice – vtělil a stal se člověkem, učinil lidstvo účastným Božské přirozenosti. Tím, jak přijal lidství do jednoty Své hypostaze, stal se vtělený Syn Boží Novým Adamem, praotcem nového lidstva. „Když viděl Kristus obraz a podobu porušenou hříchem, skloniv nebesa, sestoupil a usídlil se v útrobě vždy panenské, aby v ní obnovil porušeného Adama…“(7)
„Syn Boha nejvyššího,“ píše sv. Irenej, „se stal Synem člověka proto, aby se člověk stal synem Božím.“(8) V novém lidstvu, jež spočívá na základě vtělení Božího Syna, je obnovována jednota lidské přirozenosti, jednota, která byla porušena hříchem.
Toto nové lidstvo sám Kristus pojmenoval Církví. V 16. kapitole Matoušova evangelia čteme o tom, jak apoštol Petr jménem všech apoštolů vyznal pravdu vtělení Jednorozeného Božího Syna. A Kristus Petrovi odpověděl: „Na té skále (je očividné, že na vtělení, na tom, že Kristus je Synem Boha živého) vzdělám Církev Svou, a brány pekelné jí nepřemohou.“ (Mt 16, 16-18)
A když se Kristus se Svými učedníky loučil, slíbil jim jiného Utěšitele – Ducha Svatého, který je bude poučovat, vést k veškeré pravdě a který s nimi bude přebývat až do konce věků (viz J 14, 16-17; 15, 26; 16, 13). O tomtéž Svatém Duchu se ve sv. Písmu mluví v tom smyslu, že oživuje Církev, která je Tělem Kristovým.
V jednotlivých členech Církve žije Boží Duch (viz Ř 8, 9, 11, 23, 26; 2Tm 1, 14; 1P 4, 14), který je vede (viz Ř 8, 14). Duch Svatý je jediným pramenem všech duchovních darů, kterými jsou členové Církve obdarováni (viz 1K 12, 4-11). Církev jako celek stejně jako ve svých jednotlivých členech žije, přemýšlí a roste k plnosti pod vedením Ducha Svatého. Pouze v sepětí s Církví se člověku jako jednotlivci dostává veškerých sil, které jsou nezbytné k uskutečnění jeho duchovní proměny.
Takto bychom měli na základě svatého Písma a učení Církve chápat smysl a podstatu Kristova díla. Kristovo dílo spočívá v založení Církve, nového lidstva. Chápeme-li Kristovo dílo tímto způsobem, stává se skutečně výjimečným a nesrovnatelně vznešenějším než jakékoli jiné lidské dílo.
V pohanské literatuře, v buddhismu, v Talmudu, v Babylóně i Egyptě dnes mnozí nacházejí paralely s Kristovým učením. Ale pro člověka, který se dívá na Krista jako na vtěleného Božího Syna, nemají různé pojednání o historických „vlivech“ na křesťanství vůbec žádného významu.
Podstata Kristova díla není v učení, a proto je naprosto nesmyslné a dokonce rouhavé stavět Krista po boku učitelů-mudrců, jakými byli Buddha, Konfucius, Sókratés či jiní.
Kristus učinil lidstvo účastným Božské přirozenosti, vlil do lidské přirozenosti nové milostiplné síly, založil Církev, seslal Ducha Svatého. Toto všechno nemohl vykonat žádný mudrc-člověk, byť by hlásal sebevzletnější pravdy a napsal seberozsáhlejší a sebemoudřejší knihy.
„Náš nevyléčitelný Kolumbus všech objevených Amerik“ (jak trefně pojmenoval Lva Tolstého V. S. Solovjov) v předmluvě k ženevskému vydání svého Stručného výkladu Evangelia napsal: „Pokládám křesťanství za učení, které dává životu smysl… a proto je mi zcela lhostejné, zda Ježíš Kristus byl nebo nebyl Bůh.“
Církev však dobře věděla, že takovýto názor znamená naprosté vyprázdnění křesťanství. Nestačí ukázat člověku smysl života. Je potřeba mu dát k životu sílu. Je nutné bytostné přetvoření člověka samého. Lidstvo je spaseno pouze a jen vtělením Božího Syna a tím, co vytvořil – Církví.
Takové chápání Kristova díla, které zde bylo v hrubých rysech představeno, má sloužit jako jediný výchozí bod našich úvah o svatém Písmu.
Přeloženo z ruštiny: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 2. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004, s. 149-152.
O AUTOROVI
Sv. mučedník arcibiskup Hilarion (Troickij), blízký spolupracovník sv. mučedníka patriarchy Tichona, zanechal Církvi rozsáhlé theologické dědictví. Pro dnešního pravoslavného křesťana jsou především důležité jeho práce, ve kterých se věnuje theologické analýze a rozboru podstatných rozdílů, které existují mezi Pravoslavím na jedné straně a katolictvím a protestantismem na straně druhé.
Sv. Hilarion (světským jménem Vladimír Alexejevič Troickij) se narodil v roce 1886 ve vesnici Lipice v Kaširské oblasti Moskevské gubernie v rodině kněze. Jeho dědeček, otec a poté i jeho bratr sloužili v místním chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Dětství prožil budoucí arcibiskup v atmosféře tradiční pravoslavné zbožnosti. Již jako dítě se sám naučil číst a rád se zúčastňoval bohoslužeb. Brzy mu však zemřela matka a výchovy dětí se ujala její sestra.
Absolvoval duchovní učiliště a seminář a roku 1906 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Byl vynikajícím studentem, a proto byl vysílán do zahraničí. Navštívil Srbsko, Bulharsko, Turecko, Řecko, Athos i západní státy a své postřehy z cest zpracovával ve svých dílech. Po ukončení studia na Akademii zde zůstává jako profesor, přednáší a pracuje na své disertační práci, která byl krátce po obhájení publikována pod názvem „Studie z historie dogmatu o Církvi“.
Do historie pravoslavné theologie vstoupil sv. Hilarion jako učenec, který již na samém počátku minulého století svým pronikavým a prorockým duchovním vhledem poznal, že to bude otázka eklesiologická, která bude vládnout celému nadcházejícímu 20. stol.
Sv. Hilarion v době, kdy Orthodoxie byla pozvána k novému setkání se západním křesťanstvím, vzal na svá bedra neocenitelnou službu: na základě podrobného studia patristických pramenů vypracoval a představil základní principy eklesiologie a tím poskytl pravoslavné theologii neochvějný fundament synodalní a svatootcovské nauky o Církvi tolik nezbytný zvláště v prvních desetiletí ekumenického dialogu.
V roce 1913 byl postřižen na mnicha a přijal nové jméno Hilarion. Měsíc poté byl rukopoložen na jeromonacha, posléze jmenován inspektorem Akademie, ustanoven archimandritou a nakonec profesorem Nového zákona.
V roce 1917 prožil ve funkci inspektora tragické uzavření Moskevské duchovní akademie sovětskou mocí. V témže roce začal pracovat místní sněm Ruské pravoslavné církve, který se stal sněmem budoucích mučedníků a vyznavačů víry, mezi nimiž zazářila také osobnost archimandrity Hilariona. Byl dokonce vybrán jedním z kandidátů na patriarší prestol. Po zvolení patriarchy Tichona se stal archimandrita Hilarion jeho blízkým spolupracovníkem a spolubojovníkem. V roce 1920 byl vysvěcen na biskupa verejského, vikáře moskevské eparchie. Bylo mu 34 let.
V roce 1919 byl načas uvězněn bolševiky. Po propuštění opět usilovně pracoval a často sloužil sv. liturgie spolu se sv. patriarchou Tichonem. Roku 1921 byl znovu uvězněn a poslán do Archangelska (podle jiných pramenů do koncentračního tábora Cholmogory), kde žil do roku 1923. Patriarchou Tichonem byl následně povýšen na arcibiskupa a začleněn do Dočasného patriaršího synodu. Vladyka Hilarion vystupoval otevřeně proti tzv. obnovlencům, proti Vvědenskému a Lunačarskému. V roce 1923 byl znovu uvězněn a odvezen na Solovky. O dva roky později jej převezli do Jaroslavli, pak na tzv. „Popův ostrov“, „Kreml“, „na Sekirku“ – zde byl dán do izolace, ve které byla přítomnost smrti na denním pořádku. Koncem roku 1929 byl poslán na doživotí do Kazachstánu. Během vysilující cesty z vězení do vězení vladyka těžce onemocněl, ztrácel poslední síly a trpěl vysokými horečkami. Převezli jej do nemocnice, kde byl diagnostikován skvrnitý tyfus. Zesnul dne 15. / 28. prosince 1929. Bylo mu 43 let.
1 Deváté písmeno řecké abecedy (pozn. překl.).
2 První slovo proti ariánům, 1.
3 Sv. Irenej Lyonský, Proti herezím, IV, 9, 3. Česky in: Svatého otce Irenea, biskupa a mučedníka, Patero kněh proti kacířstvím s některými dodatky, Praha 1876, s. 304. (V našich citacích jsme tento již zastaralý překlad mírně upravili.)
4 Tamtéž, IV, 34, 1, s. 373.
5 Панарий (Panarion), 31, 33. In: Творения. Ч. 1. Москва 1863, s. 344.
6 Cit. dílo, IV, 34, 1, s. 373.
7 Bohoslužba v den Narození Páně, stichira na lithii.
8 Cit. dílo, III, 10, 2, s. 215.
