Sv. Maxim Vyznavač: O rozdělení věků na dvě části

„Tento záměr z jedné strany spočíval v tom, aby se On na základě skutečného hypostatického sjednocení beze změny smísil s přirozeností člověka a sjednotil se s lidskou přirozeností, a tak se stal – způsobem Jemu známým – člověkem. Z druhé strany tento záměr spočíval v tom, aby skrze sjednocení se Sebou Samým učinil člověka bohem.“


Odpovědi Thalassiovi je jedním ze základních děl sv. Maxima Vyznavače. Thalassios, Maximův dlouholetý přítel a igumen jednoho z monastýrů v Lybii, se obrátil na svého duchovní otce s žádostí o objasnění smyslu některých složitých pasáží z Písma svatého.

V Otázce XXII se Thalassios sv. Maxima táže, jak je možné skloubit dva výroky sv. Pavla, které jako by si na první pohled protiřečily. Na jednu stranu sv. Pavel v listě Efezským píše o tom, co se bude dít v době přicházejících věků, a na druhou stranu v listě Korintským o tom, že nás konce věků již zastihly.

Uveďme ještě jednu poznámku k překladu. Bohaté možnosti řeckého jazyka vedly k tomu, že východní otcové vypracovali vícero pojmů, které užívali, když pojednávali o základnímu faktu křesťanské víry, o Božím vtělení – ἐνσάρκωσις, σάρκωσις, ἐνανθρώπησις, ἐνσωμάτωσις.

Český jazyk, podobně jako další živé jazyky, většinou všechny tyto pojmy překládá jedním termínem – vtělení. Ovšem v případě sv. Maxima existují důvody k tomu, aby se překladatel vyhnul tomuto zavedenému úzu a nehledě na počáteční nelibozvučnost dal přednost terminologické přesnosti a překládal pojem ἐνανθρώπησις nikoliv jako vtělení, ale přesněji jako včlověčení.

Podobně se můžeme občas setkat s anglickým termínem inhumanation nebo inhumanization, nebo francouzským l‘inhominisation. V ruštině je pojem вочеловечение užíván běžně. Pojem včlověčení není také pro český jazyk tak úplně neznámý. Byl sporadicky užíván v 19. století mezi římskokatolickými autory (Vincenc Zahradník, František Sušil) a dostal se také do česko-ruského slovníku z r. 1874 a do Kottova česko-německého slovníku z let 1878-1893.


Otázka: Jestliže Bůh „v průběhu přicházejících věků ukáže bohatství své milosti“ (Ef 2,7), jak je možné, že „jsme se octli na konci věků“? (1Kor 10, 11)

Ten, který pouhým pohybem své vůle přivedl do bytí veškeré stvoření viditelné i neviditelné, pojal pro své stvoření – a to ještě před všemi věky a před vznikem všech jsoucen – nevyslovitelně dobrý záměr.
Tento záměr z jedné strany spočíval v tom, aby se On na základě skutečného hypostatického sjednocení beze změny smísil s přirozeností člověka a sjednotil se s lidskou přirozeností, a tak se stal – způsobem Jemu známým – člověkem.

Z druhé strany tento záměr spočíval v tom, aby skrze sjednocení se Sebou Samým učinil člověka bohem.

Tímto způsobem tedy moudře rozdělil věky a určil, aby se v průběhu jedněch věků uskutečnilo Jeho stání se člověkem a v průběhu druhých věků se uskutečnilo činění člověka bohem.

My tedy „jsme se octli na konci věků“, těch, které byly předurčeny k tomu, aby se Bůh stal člověkem, neboť Boží záměr byl naplněn při Vtělení skrze události samotné…

A protože věky podle Božího záměru předurčené k tomu, aby se Bůh stal člověkem, dosáhly již svého konce za nás – poté, co Bůh v pravdě uskutečnil a přivedl k naplnění své dokonalé včlověčení – je teď třeba očekávat další věky, které přijdou, aby se uskutečnilo mystické a nevyslovitelné zbožštění lidí. V jejich průběhu nám Bůh ukáže nepřekonatelné bohatství své dobroty tím, jak způsobí v těch, kteří jsou toho hodni, dokonalé zbožštění.

Jestliže tedy Bůh dovršil Své mystické působení, kterým se stal člověkem a připodobnil se nám ve všech ohledech vyjma hříchu a sestoupil do nejnižších částí země, tam, kam člověka zavedla tyranie hříchu, bude také v každém případě dovršeno mystické působení, jehož cílem je zbožštění člověka, a to opět ve všech ohledech, samozřejmě s výjimkou totožnosti podle podstaty.

Bůh si připodobní Sobě člověka a vyzdvihne jej nad všechna nebesa, tam, kde je přirozená velikost milosti, která skrze neohraničenost Boží dobroty zve dole nacházejícího se člověka.

Toto nás mysticky učí veliký apoštol a praví: “V průběhu přicházejících věků se v nás ukáže nepřekonatelné bohatství Boží dobroty.“ (Ef 2,7)

Rozdělme také my ve svém myšlení věky a vyhraďme jedny mystériu Božího včlověčení a druhé mystériu lidského zbožštění podle milosti a zjistíme, že ty první již dosáhly svého vlastního konce, ale ty druhé ještě nepřišly.

Krátce řečeno: Co se týká věků, jedny jsou vyhrazeny pro sestup Boha k lidem, zatímco jiné existují pro výstup lidí k Bohu. Pokud smýšlíme tímto způsobem, nezakopneme o nejasnost Božích slov a nebudeme si myslet, že to stejné se stalo božskému apoštolovi…

Právem tedy je napsáno, že „jsme se octli na konci věků“ my, kteří jsme ještě neobdrželi skrze milost v Kristu dar dober, které převyšují věky a přirozenost.

Typy a načrtnutí těchto dober byly ustanoveny ve způsobech ctností a ve vnitřních principech těch věcí, které mohou být přirozeností poznány a skrze které se Bůh vždy chce stávat člověkem v těch, kteří jsou toho hodni.

Blažený je ten, který skrze moudrost učinil v sobě Boha člověkem a tak dosáhl naplnění vzniku takového mystéria a zakouší to, že se stává milostí bohem. Blahoslavený je proto, že toto stávání se bohem nikdy nedojde konce.

Neboť Ten, který uděluje tento stav těm, kteří jsou toho hodni, je podle podstaty neohraničitelný a také jeho mohutnost, kterou působí toto zbožštění, je neohraničitelná, převyšuje každou neohraničitelnost a nikdy nekončí s těmi věcmi, které působí, jako je tomu u nás.

Ale spíše vždy Sama Sebou udržuje ty, kteří od ní přijali své bytí a kteří bez ní nemohou existovat. A proto také řekl „bohatství dobroty“ (Ef 2,7) protože božská a ozařující dispozice co se týká našeho proměnění ve zbožštění nepřestává nikdy působit ve své dobrotě k nám.


Přeloženo z řečtiny: Sv. Maxim Vyznavač, Questiones ad Thallasium, PG 91, 317B-321C.

Přihlaste se k odběru nových článků na email