Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Svaté Písmo a Církev (3. část)
Zanechte člověka s Písmem samotného – a Písmo ztratí svůj veškerý jasný smysl a význam. Zůstane pouze samotný člověk, který bude vrtochy a rozmary svého rozumu zastírat autoritou Božího slova. I kdyby měl člověk v rukou knihu svatého Písma, bez Církve a mimo ni se nevyhnutelně ocitne ve stavu beznadějného zbloudění.
Stále častěji se nyní setkáváme s takovými názory: „Ve svatém Písmu čteme to a to. Církev ale učí jinému. To znamená, že se Církev mýlí.“ Takto monotónně zpívají nejrůznější sektáři, až se z toho dělá skoro zle. Podobně se vyjadřují i někteří z těch, kteří sami sebe nazývají křesťany, zejména tací, kteří si k Církvi vytvořili nepochopitelně povýšený vztah a postavili sebe sama nesrovnatelně výše než Církev.
Vycházíme-li z výše zmíněného úhlu pohledu na prameny věrouky, není zrovna snadné na takové námitky odpovědět. Vezměme si např. otázku úcty k ikonám. Sektář poukáže na zákaz zobrazování Boha ve Starém zákoně a na Kristova slova o klanění se Otci v duchu a pravdě. Ikony jsou pro něj protimluvem. Namítnout, že úcta k ikonám je založena na Tradici? Ale vždyť Tradici je možné přijímat jen tehdy, když neprotiřečí Písmu. Poukazování např. na cherubíny zobrazené na oponě starozákonního chrámu je málo přesvědčivé. Spor se pak táhne bez konce a bez užitku, protože sami misionáři přistupují na sektářův úhel pohledu a tato perspektiva už svou podstatou vede pouze ke slovní při, nikoli k pravdě.
Vycházíme-li z ideje Církve, nemáme potřebu vést spory na základě Písma; pro nás je dostačující naše víra v Církev. Neplodnost sporů „z Písma“ si již dávno uvědomoval Tertullián, který prohlásil, že tyto spory mohou jen uškodit žaludku a mozku, vést ke ztrátě hlasu a dovést člověka k zuřivosti nad rouháním heretiků(1). Dále Tertullián vytrvale ujišťuje, že není třeba odvolávat se na Písmo; v takových sporech je totiž vítězství buď nejisté, nebo přímo nemožné(2). Církevní člověk může s těmito slovy směle souhlasit, protože pro něj „není důležité, zda jsme učeni Písmem nebo všeobecnou Církví“.
Všechny úvahy o tom, že Církev protiřečí svatému Písmu, jsou zcela lživé a ve své podstatě bezbožné. Svatý Duch napsal prostřednictvím svatých apoštolů pro Církev svaté Písmo a tentýž Svatý Duch podle pravdivého Spasitelova příslibu učí i samu Církev veškeré pravdě.
Svatý Duch je jeden a je nedělitelný, věčný a neměnný, je Duchem pravdy. Jak se tedy mohlo stát, že ve svatém Písmu říká Duch jedno, kdežto v církevním učení a životě něco jiného? Cožpak to nemělo žádný důvod, že jak apoštolský sněm, popsaný v 15. kapitole Skutků svatých apoštolů, tak i všechny následující sněmy začínaly své ustanovení slovy: „Zalíbilo se Svatému Duchu a nám…“?
Dopustíme-li možnost, že si Církev a svaté Písmo protiřečí, pak připouštíme, že Svatý Duch protiřečí Sám Sobě, což nepochybně znamená rouhání proti Duchu Svatému. Jen ďábel může vnuknout rouhavou myšlenku, že je Duch Svatý v rozporu se Sebou Samým, a musíme souhlasit s tvrdým a příkrým, ale moudrým a spravedlivým výrokem ctihodného Vincenta Lerinského: „Když uvidíme, že někteří používají prorocké a apoštolské výroky k vyvrácení všeobecné víry (tj. hovoří o protikladu mezi Církví a svatým Písmem), pak nesmíme pochybovat o tom, že jejich ústy mluví ďábel“(3). Připomeňme si také verš z Listu k Židům: …Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, který… zneuctí Ducha milosti (Žd 10, 29).
Pokud si však Církev a svaté Písmo nemohou protiřečit již ze své podstaty, nutně z toho vyplývá tento závěr: jestliže se nám zdá, že učení Církve protiřečí svatému Písmu, je to pouze znamení, že jsme špatně pochopili buď církevní učení, nebo svaté Písmo, případně obojí; náš úkol pak spočívá pouze v tom, abychom se snažili jednomu i druhému lépe porozumět a pochopit samotnou shodu svatého Písma a učení Církve, a nikoli v tom, že budeme církevní učení odvrhovat a odsuzovat ve jménu své pyšné nedůvtipnosti.
Přesně tak postupovali sv. otcové Církve na všeobecných sněmech. Heretici – např. ariáni na prvním všeobecném sněmu – uváděli mnoho úryvků ze svatého Písma, které podle jejich mínění protiřečily pravdě o soupodstatnosti Otce a Syna; církevní otcové pak pouze ukazovali, jak je třeba všechny tyto biblické pasáže chápat, aby neprotiřečily církevní pravdě. Naprosto stejným způsobem se šestý všeobecný sněm zevrubně zabýval výkladem evangelního vyprávění o Kristově modlitebním zápase v Getsemanské zahradě. Je zcela pochopitelné, že pro církevního člověka nemůže žádné místo svatého Písma protiřečit církevnímu učení, a proto je církevní učení měřítkem pravdivého chápání Písma.
Nutnost skutečně církevního vztahu k Písmu se odhalí zvlášť jasně, jestliže důsledně promyslíme onu velikou lež, která se stala heslem protestantismu a posléze všemožných sekt, ale i obecně lidské lehkomyslnosti a s ní nerozlučně spojeného volnomyšlenkářství.
Protestantismus principiálně zavrhl nutnost církevních norem pro výklad svatého Písma. Říkám principiálně, protože tyto normy byly ve skutečnosti jimi zase nahrazeny v podobě nově vynalezených sektářských symbolů. Jsou-li církevní normy zavrženy, zůstává člověk s Písmem tak říkajíc sám o samotě a při jeho výkladu se musí každý řídit svým takzvaným zdravým rozumem. K tomu je však třeba, aby si člověk na svou hlavu napřed nasadí tiáru neomylného papeže.
Je však spolehlivé řídit se při výkladu svatého Písma svým zdravým rozumem? Každý se přece setkává s fakty, kdy zdravý rozum různých lidí hodnotí stejné jevy různým způsobem. Na zdravý rozum se při výkladu Evangelia často odvolává Tolstoj. Člověk by však musel být stejně naivní a umíněný jako tento slavný domýšlivec, aby pokládal za psychicky nenormální všechny, kdo nemohou přijmout a nepřijímají jeho výklady, založené na zdravém rozumu.
Já si naopak myslím – a patrně o tom nelze pochybovat –, že ponecháme-li při takovém dílu, jako je výklad svatého Písma, náš rozum všanc sobě samému, rozhodně se nemůže jednat o zdravý rozum. Pokud člověk pozoruje svůj mravní život a má odvahu přiznat si hořkou pravdu, pak si jistě všímá, jak se náš rozum leckdy ohýbá pod náporem vášní a jak jednou nesměle, jindy drze a bezostyšně ospravedlňuje naši slabou vůli. My lidé se obvykle snadno shodneme v otázkách, které se netýkají našeho života či zaměření naší vůle. Proto existuje v matematice takové množství všeobecně uznávaných a nesporných pouček. Vskutku: proč bych neměl uznat, že součet úhlů trojúhelníku je vždy roven přímému úhlu, že obsah čtverců nad odvěsnami je roven obsahu čtverce nad přeponou, jak tvrdí Pythagorova věta? Proč bych neměl souhlasit s těmito matematickými pravdami? Pokud je totiž uznávám, k ničemu mě to nezavazuje. Totéž je možno říci i o dalších takzvaných vědeckých pravdách.
„Proč tu vést spory, proč křížit meče? Cožpak mi není v podstatě jedno, řeknou-li vědci-odborníci, že je hmota složena z Mendělejevových atomů, nebo z elektronů a iontů? Že světlo je vlněním éteru, anebo je vysvětlováno neviditelnými a záhadnými elektrickými proudy? Že se Slunce přibližuje nikoli k souhvězdí Herkula, ale dejme tomu k souhvězdí Raka, Štíra či Lyry?… Když už vědci vyzkoumali, že je tomu tak, ať tomu tak je. A když pak vědci řeknou, že tomu tak není, všichni ostatní po nich zopakují, že tomu tak není. A nic se tím nezmění. Je to věcí odborníků, patří to k jejich práci.“(4)
Velmi hluboce a duchaplně se vyjádřil geniální Leibniz: „Kdyby se geometrie postavila proti našim vášním a naléhavým zájmům tak, jak to činí morálka, zpochybňovali bychom ji a narušovali v nemenší míře, a to navzdory všem Eukleidovým a Archimédovým důkazům, se kterými by bylo nakládalo pohrdavě jako s výmysly a ve kterých by byly nacházeny samé paralogismy. A Joseph Scaliger, Hobbes a další, kteří kdysi vystupovali proti Eukleidovi a Archimédovi, by jistě našli větší počet stoupenců než v současnosti.“(5)
Jenže svaté Písmo je právě namířeno proti lidským vášním. V Písmu hovoří všechno o životě a o Tom, který Sám o Sobě řekl: „Já jsem život“. Je-li proto rozum ponechán sám sobě, nemůže při výkladu slova života zůstat čistým ani zdravým.
Jaké poučení odtud vyplývá vzhledem k naší otázce? Vyplývá odtud, že pokud ponecháme výklad svatého Písma na každém jednotlivém člověku, dostaneme tolik různých chápání svatého Písma, kolik bude lidí a kolik budou mít různých rozmarů. Tak ztratí svaté Písmo jakýkoli jasný a určitý smysl. Obětí svévole se stane i věda. Věda totiž není schopna odpovědět na základní otázky života a nemůže v nich dospět k názorové shodě. Kdyby taková názorová shoda závisela na vědě, dávno už by byla ustanovena; my jsme však naopak svědky toho, že díky vědě pochybností a neshod neubývá, nýbrž dokonce přibývá.
Jako nádherná ilustrace toho, jak člověk vykládá svaté Písmo svým vlastním rozumem, může posloužit scéna z Goethova Fausta, v níž Faust vykládá první verš Janova evangelia.
Text rozevříti mocnou jat jsem snahou,
bych jednou s poctivou myslí se jal
posvátný tento originál
převádět na svou mateřštinu drahou.
(rozevře svazek a chystá se k práci)
Zde: „Na počátku bylo SLOVO!“ čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi SLOVO přec tak v úctě míti.
Musím to jinak přeložiti;
ačli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: POJEM na počátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!
Že vznikala by z POJMU všechna díla?
Má státi: Na počátku byla SÍLA!
Leč ještě jsem to ani nedopsal,
a cos mne nutká, abych hledal dál.
A náhle osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku ČIN!“(6)
Ani ne ve třech minutách byly vystřídány hned čtyři výklady jednoho a téhož slova! Neodehrála se však právě taková scéna z Fausta i na ruské půdě, v Jasné Poljaně, kde se jistý ctitel zdravého (pouze svého!) rozumu rozhodl, že na základě informace z řeckého slovníku přeloží uvedený evangelní text takto: „Na počátku všeho bylo pochopení života“?
Jak rozmarné mohou být výklady evangelního textu, si můžeme uvědomit na následujícím příkladu. Známý V. V. Rozanov vykládal větu z Matoušova evangelia „Ty jsi Petr, a na té skále (pustina) zbuduji Svou Církev“ (Mt 16, 18) jako přípravu na to, že celá, či téměř celá Církev bude postavena na pustinném, poustevnickém způsobu života.(7) Avšak jinde(8) vykládá jeden ze stoupenců Rozanova (jakýsi „Rcy“(9)) tentýž verš jiným způsobem. Proč je Církev postavena na Petrovi? Proto, že byl ženatý, měl děti, vášnivě miloval svou ženu a děti a neodloučil se od nich ani při svých apoštolských cestách. Z toho vyplývá, že v základech Církve stojí rodina.
Je zřejmé, že kolik bude lidí a názorů, tolik se najde významů ve svatém Písmu. Tomuto tématu se věnují autoritativní a znamenité úvahy ctihodného Vincenta Lerinského: „Svaté Písmo není při své vznešenosti chápáno všemi v jednom a tomtéž smyslu, nýbrž jeden vykládá jeho výroky tak, druhý jinak; skoro se zdá, že kolik hlav, tolik z něho můžeme vyvodit významů.“(10)
„Copak nepoužívají svědectví svatého Písma i heretikové? Jistěže používají, a to neobyčejně hojně. Všimni si, jak slídí ve všech knihách Božského Zákona – v knihách Mojžíšových, Královských, v žalmech, apoštolských listech, v evangeliích i prorocích. Ať hovoří před svými nebo před cizími, soukromě či veřejně, v ústních rozmluvách či ve svých spisech, při domácích setkáních či lidových shromážděních – takřka nikdy neřeknou žádnou vlastní myšlenku, kterou by se zároveň nesnažili podložit slovy z Písma. Vezmi si díla Pavla Samosatského, Priscilliana, Eunomia, Ioviniana či jiných šiřitelů nákazy, a spatříš v nich nepřeberné množství svědectví z Písma; nenalezneš snad jedinou stránku, která by nebyla ozdobena či zpestřena výroky z Nového nebo Starého zákona. Jsou si totiž vědomi, že jejich vlastní zapáchající výplody by se mohly sotvakomu zalíbit, kdyby je ponechali v jejich původní podobě, a proto je zavlažují vůní nebeských slov, aby se ten, který by snadno přehlédl lidské omyly, mohl jen obtížně odtrhnout od výroků Božích. Postupují podobně jako ti, kteří chtějí dítěti zmírnit hořkost podávaného nápoje, a proto mu nejdříve namažou rty medem, aby nezkušené dítě pocítilo nejprve sladkost a nezaleklo se hořkého.
Proto Spasitel varoval: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“ (Mt 7, 15). Těmito dravými vlky jsou dozajista heretikové, kteří svými sveřepými, zvěrskými výmysly nepřetržitě útočí na ovčince Církve, a kde jen mohou, tam derou stádo Kristovo; kteří skrývají svůj vlčí vzhled i charakter, aby se nepozorovaně přikradli k bezelstným ovcím; kteří se zahalují do výroků Božského Písma jako do ovčího rouna, aby ovce pocítily hebkou srst a nebály se jejich ostrých zubů. Pokaždé, když lžiproroci, lžiapoštolé nebo lžiučitelé citují výroky svatého Písma, aby jejich zvráceným výkladem potvrdili své bludy, nepochybně napodobují zákeřné úskoky svého vůdce, který by se k nim nikdy neuchýlil, kdyby ze své zkušenosti nevěděl, že když je třeba někoho oklamat a svést k bludu, není snadnější cesty než odkaz na autoritu Božího slova.
Někdo však může namítnout: odkud vyvozujete, že ďábel má ve zvyku používat svědectví svatého Písma? Čtěte Evangelium, kde je napsáno: Tu Ho vzal – tj. Pána a Spasitele – ďábel… a postavil Ho na vrcholek chrámu a řekl Mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno, že Svým andělům přikázal o Tobě (aby Tě ostříhali)… na všech cestách Tvých – na ruce Tě vezmou, abys nenarazil nohou o kámen.“ (Mt 4, 5-6)
Proč by ten, který zaútočil svědectvími ze svatého Písma na samotného Pána, neučinil totéž ubohým lidem? Stejně jako tehdy promlouvala hlava k Hlavě, tak dnes promlouvají údy k údům, tj. údy ďáblovy k údům Kristovým, věrolomní k věrným, bezbožní ke zbožným a nakonec – heretici k pravoslavným. A co přesně říkají? Jsi-li Boží Syn, vrhni se dolů – tj. chceš-li být synem Božím a stát se dědicem Nebeského království, skoč dolů, vrhni se dolů z výšin Církve, která je také Božím chrámem a opusť její učení a Tradici. A jestliže se takového heretika, který vás k tomu ponouká, zeptáte: Čím dokážeš, na jakém základě učíš, že mám opustit původní a všem společnou víru všeobecné Církve? Heretik bez zaváhání odpoví: Neboť je psáno… a okamžitě uvede tisíc příkladů, tisíc důkazů ze Zákona, žalmů, apoštolských listů či proroků, aby je nově a nesprávně vyložil, a svrhl tak nešťastnou duši z archy všeobecné Církve do propasti hereze.
Někdo se zeptá: co mají tedy dělat pravoslavní křesťané, synové matky Církve, když Božská slova, výroky i sliby používá i ďábel a jeho učedníci, z nichž někteří jsou lžiapoštoly, jiní lžiproroky a lžiučiteli a všichni dohromady heretiky? Křesťané se musí mít neustále na pozoru a dbát na to, aby bylo svaté Písmo vykládáno v souladu s Tradicemi celé Církve a podle směrnic všeobecného dogmatického učení.“(11)
Zanechte člověka s Písmem samotného – a Písmo ztratí svůj veškerý jasný smysl a význam. Zůstane pouze samotný člověk, který bude vrtochy a rozmary svého rozumu zastírat autoritou Božího slova. I kdyby měl člověk v rukou knihu svatého Písma, bez Církve a mimo ni se nevyhnutelně ocitne ve stavu beznadějného zbloudění. „Odcizeni pak jsouce pravdě,“ píše o hereticích sv. Irenej Lyonský, „zaslouženě se válejí ve všelikém bludu, zmítajíce se jím, různě o téže věci v rozličné době smýšlejíce a žádného pevného přesvědčení nemajíce, raději jsouce mistry v hádání nežli učedníky pravdy. Vždy předstírají, že hledají (pravdu), ale nalézti nemohou nikdy.“(12)
Začínáme plně chápat hrozivá slova sv. Polykarpa ze Smyrny, učedníka apoštola lásky, který ve svém Listu k Filipským označuje za „prvorozence Satanova“ toho, „kdo by překrucoval výroky Páně dle svých vlastních tužeb“.(13)
A to není vše. Je-li rozum ve vztahu ke svatému Písmu ponechán sám sobě, může zajít ve znásilňování Písma ještě dále a potvrdit tak moudrá slova Klimenta Alexandrijského: „Lidé oddaní vášním se dopouštějí násilí i na svatém Písmu, a to v souladu se svými přáními.“(14) Novozákonní knihy svatého Písma nabízejí obrovský prostor pro všemožné znásilňování, a to právě proto, že sám Kristus nic nenapsal.
Zakladatelé různých filosofických škol po sobě zanechali často mnohasvazkové spisy, ve kterých více či méně plně a jasně vyjádřili a sami vyložili své učení. Kdo se chce s jejich učením seznámit, může sáhnout po těchto spisech. Je možné, že v nich nepochopí vše anebo je pochopí poněkud svévolně; neomezená svévole však není možná, protože studující je vázán původními slovy studovaného autora, filosofa.
O Kristu a Jeho učení to však neplatí ani v nejmenším. Sám Kristus nic nenapsal. Psali o Něm jiní, a to až po uplynutí mnoha let po završení Jeho pozemského života. Psali o Něm dokonce lidé, kteří nebyli bezprostředními svědky Jeho skutků ani přímými posluchači Jeho učení. Z hlediska autonomního rozumu vyvstává nejen zcela případná, ale i zákonitá a naprosto nevyhnutelná otázka: zachytili autoři novozákonních knih Kristovo učení správně? Vyprávěli o Jeho životě a zázracích spolehlivě?
Připustíme-li, že jsou všechny novozákonní knihy zcela autentické, znamená to nutně, že vše, co je v nich napsáno, plně odpovídá skutečnosti? Pravost knihy musíme vždy odlišovat od její hodnověrnosti. Autentičnost ještě zdaleka neznamená trvalou a spolehlivou záruku hodnověrnosti. Nesporně autentická zpráva, podaná dokonce očitým svědkem, se může velmi často ukázat jako zcela lživá. Očitý svědek mohl událost špatně pozorovat nebo ji nesprávně pochopit. Jestliže popisoval zpaměti událost starou desítky let, mohl se splést. A navíc. Jak často bývá člověk absolutně nestranným vypravěčem, který pouze „fotografuje“ události? Nepoddává se mnohdy pokušení přidat něco ze sebe, popsat svou představu jako skutečnost? A konečně, autor může sledovat zvláštní cíl a záměrně nezachytit všechno tak, jak se událo. Všechny takové úvahy jsou zcela pochopitelné a přirozené.
Je-li tomu ovšem tak, pak je zřejmé, že se tu lidskému rozumu otevírá naprosto neomezený prostor pro to, aby v novozákonních knihách nalezl vše, co se mu hodí. Člověk nemusí nalézt, co tam je, a může mezi řádky vyčíst to, co tam v žádném případě napsáno není. Co v Evangeliu skutečně náleží Kristu a co je za Kristovo pouze vydáváno apoštoly? Jaká skutečná událost opravdu odpovídala tomu nebo jinému evangelnímu příběhu? Předpokládat lze cokoli, a tak může člověk vybudovat „křesťanství“ v plném souladu nejen s vlastním vkusem a přáními, ale i podle svého momentálního rozmaru. Budeme-li však mít takový vztah ke svatému Písmu – co se stane se skutečnou Kristovou pravdou?!
Naše úvahy nejsou bohužel jen předpokladem, nýbrž závěrem vyvozeným z mnoha poučných historických faktů. Již ve 2. století existovali lidé, o kterých sv. Irenej Lyonský píše, že se chvástavě nazývají „korektoři apoštolů“(15) a sami sebe považují za „moudřejší nejen nad biskupy, ale i nad apoštoly“(16). Jednalo se o gnostiky valentinovce. Tertullián o nich napsal, že výroky svatého Písma byly pro ně tím, čím je ovčí oděv pro dravé vlky(17).
Je známo, jak chaotické byly gnostické systémy s jejich eóny, konjunkcemi a opozicemi; s těmito systémy se pak gnostikové – slovy sv. Ireneje – lživě a jako ve snách vrhli na svatá Písma(18), v nichž nalézali potvrzení pro všechny své nauky, takže bez doložení z Písma ničemu neučili(19) a sami tvrdili, že všechno je třeba prověřovat učením Spasitele(20).
Jak mohlo dojít k tomu, že se gnostické systémy ukázaly být obsaženy v Novém zákoně? Právě proto, že podle učení gnostiků je Kristovo učení vyloženo apoštoly v Evangeliu nepřesně a nejasně. V Evangeliu není třeba vše chápat tak, jak je to napsáno. Mezi valentinovci byla velice rozšířena takzvaná teorie akomodace. Podle této teorie se i Kristus, když vykládal svoji nauku, přizpůsoboval chápání Svých učedníků a posluchačů vůbec; totéž prý platí i pro apoštoly v jejich listech. Kristus učil Své učedníky 1) typologicky a mysticky, 2) v podobenstvích a tajemstvích a 3) jasně a přímo(21), a to „ne všechny, nýbrž některé z učedníků, kteří mohli chápati“(22). A odtud bylo samozřejmě vyvozeno, že Písmo se nemá chápat doslova, že celé Písmo je jakoby podobenstvím nebo hádankou.
V Kristových slovech hledejte, a naleznete (L 11, 9) spatřovali gnostikové jasný příkaz hledat v Písmu skrytý, tajemný smysl. Tím je ospravedlněn neomezený alegorismus ve výkladu, což v důsledku znamená, že jsou v Písmu nacházeny všechny základní teze gnostických systémů(23).
Tak například v podobenství o vinici (Mt 20, 1-16) nacházeli gnostikové nauku o třiceti eónech. Hospodář najímal své dělníky v první, třetí, šestou, devátou a jedenáctou hodinu. Jestliže tato čísla sečteme, dostaneme číslo třicet. Ukazuje to tedy na třicet eónů. Můžeme souhlasit s Tertulliánem, který tvrdil, že podobné výklady škodily pravdě neméně než poškození textu(24). Přívrženec autonomního, samostatného, tj. vněcírkevního výkladu svatého Písma může jistě namítnout: „Gnostikům přece nic nebránilo, aby si vytvářeli různé absurdní hypotézy a pouštěli se do svých alegorií. Dnes se tím stejně nebude nikdo zabývat.“
Ve skutečnosti není všechno tak jednoduché. Gnostikové totiž používali stejnou exegetickou metodu, která byla v té době všemi obecně akceptována a kterou používali také církevní theologové(25). Univerzálnost metody výkladu však vedla k podstatně různým výsledkům. Na vině není metoda, nýbrž odtržení svatého Písma od Církve, což vždy otevírá prostor lidské svévoli a dovoluje – podle vyjádření Listu patriarchů – „dětinsky si zahrávat s takovými věcmi, se kterými nejsou žádné žerty“. Takové nepřirozené rozdělení (svatého Písma a Církve) nemůže pravdě nikdy nic přinést – může jí to jedině uškodit.
Neméně poučnou historickou skutečnost můžeme zaznamenat i v době, která je nám bližší. Gnostikové počátku 19. století zašli mnohem dále než gnostikové 2. století. Zatímco starověcí gnostikové hledali v Novém zákoně potvrzení svých nábožensko-filosofických systémů, stanovili si gnostikové počátku 19. století za cíl podat „skutečný příběh velikého proroka z Nazareta“. Přemýšleli následovně: Kristus i apoštolové mluvili jazykem prostých galilejských obyvatel; v Evangeliu jsou zřetelně vidět všechny rysy naivního světového názoru vesnického člověka. Prostý člověk vidí ve všem zázrak a má sklon všude spatřovat přítomnost nějakých nadpřirozených sil. Evangelium se často zmiňuje o zázracích, o posedlých démony apod. Znamená to však, že to tak všechno skutečně bylo? Nikoli; znamená to pouze, že Kristovy skutky se jevily jako zázračné prostému lidu, který Jej obklopoval, ale ve skutečnosti takovými nebyly. Chceme-li Evangelia správně pochopit, musíme je nejprve přeložit do jazyka vzdělaných lidí té doby a pak tento jazyk přenést do našeho současného jazyka, jazyka vědeckého. Navíc lze mnoho věcí v Evangeliu vysvětlit pouze tím, že očití svědkové události špatně pozorovali a dívali se na ně prizmatem svého naivního světonázoru.
Takové názory na počátku 19. století rozvíjel Eichhorn(26), který uváděl i příklady užití své exegetické metody. Podle Eichhornova návodu sestavil úplný výklad Nového zákona Paulus(27), který svými opravdu pozoruhodnými výklady neponechal v Evangeliu ani jediný zázrak, takže vznikl opravdu „skutečný příběh“ velikého proroka, ve kterém už naprosto nelze rozpoznat Evangelium Ježíše Krista, Syna Božího.
Znovu se ukazuje, že bez autority Církve ztrácí svaté Písmo jakýkoli jasný význam, protože se okamžitě objeví sebeklamem postižení „korektoři apoštolů“, přičemž každý z nich bude „opravovat“ podle svého a všichni si budou navzájem protiřečit. Podobní „korektoři“ se vyskytují v každé epoše. Je přímo udivující, že lidé nemohou dodnes pochopit, že „opravování apoštolů“ je dílem principiálně nesmyslným, které se v dějinách již bezpočtukrát zkompromitovalo. V protestantském bohosloví je antiteze Krista a apoštolů zcela běžnou záležitostí. Apoštolům se nedůvěřuje; chtějí je „opravit“ – v důsledku toho se však i Kristus stává jen jakýmsi hledaným „x“. Jeho učení je rovnicí s mnoha neznámými, kterou každý řeší, jak uzná za vhodné.
Jestliže zavrhneme Církev a budeme ke svatému Písmu přistupovat mimo Církev, pak skutečnost, že Kristus sám nic nenapsal, povede nevyhnutelně ke zničení svatého Písma. Tuto cestu od zavržení Církve ke zničení Písma prošli a procházejí velmi mnozí, ale pravděpodobně ji nikdo nepopsal tak otevřeně, ba cynicky jako Lev Tolstoj v předmluvě ke Stručnému výkladu Evangelia (v ženevském vydání).
„Čtenář si musí uvědomit, že sám Ježíš nikdy nenapsal žádnou knihu, jako Platón, Filón nebo Marcus Aurelius, ba dokonce nikdy – jako Sókrates – nesděloval své učení gramotným a vzdělaným lidem, nýbrž se obracel k negramotným lidem, které v životě potkával, a že až po Jeho smrti si lidé uvědomili, že to, co jim říkal, bylo velmi důležité a že by nebylo špatné něco z toho, co hlásal a konal, zapsat, a tak téměř až po sto letech (???) začali zapisovat to, co o Něm slyšeli. Čtenář si musí uvědomit, že takových zápisů bylo velice mnoho, že se mnohé ztratily, mnohé byly velice špatné a že je křesťané všechny používali a po trochách si vybírali, co se jim zdálo lepší a rozumnější; že při výběru těch nejlepších Evangelií postupovaly církve podle přísloví „nenajdeš klacek, aby nebyl křivý“(28), a proto se v tom, co bylo z celé obrovské literatury o Kristu vybráno, ocitlo i mnoho pokřiveného; že mnohá místa v kanonických Evangeliích jsou stejně tak špatná jako v zavržených apokryfech.“(29)
„Po 1800 letech své existence leží tyto knihy před námi ve stejně hrubém a nesouvislém stavu, v jakém kdysi byly – plné nesmyslů a protimluvů.“(30) Z toho Tolstoj přímo vyvozuje: „Čtenář si musí uvědomit, že vypouštět z Evangelií nepotřebná místa a vysvětlovat jedna místa druhými nejenže není trestuhodné, ale právě naopak je trestuhodné a bezbožné to nečinit a považovat známé množství veršů a písmen za svaté.“(31)
Což není zřejmé, že sotva se Tolstoj zamyslel nad faktem, že Kristus nic nenapsal, s jakousi zákonitostí dospěl k ospravedlnění úplného překroucení dokonce evangelního textu? Jestliže připustíme, že z Evangelia lze vypouštět nepotřebná místa, neotevíráme tak volné pole působnosti pro jakoukoli svévoli? Co je potřebné a co nepotřebné? Kdo to bude určovat? Je nasnadě, že každý podle svého vkusu. Tolstému se zdála nepotřebnými evangelní blahoslavenství, ve kterých jsou velebeni tiší, milosrdní, lidé čistého srdce – prý proto, že „nejsou na svém místě a jsou do textu vložena náhodně“(32). Vkus mají lidé velice rozdílný a rozmanitý, a budeme-li se ve výběru toho, co má v Evangeliu zůstat a co se má odstranit, řídit osobním vkusem, pak dostaneme tolik evangelií, kolik jednotlivých lidí bude k Evangeliu mimo Církev přistupovat. Namísto jasného Kristova učení vznikne chaos a změť různých názorů.
Heretik 2. století Markión důvěřoval výhradně apoštolu Pavlovi a tvrdil, že jedině on přesně a správně pochopil Kristovo učení a zachoval je v čistotě, zatímco ostatní apoštolové jsou pseudoapostoli et judaici evangelisatores(33), tj. lžiapoštolé, protože do Kristova učení vnesli židovské elementy. A u našeho Tolstého byl apoštol Pavel zařazen mezi „zakladatele křesťanského Talmudu“, protože „nepochopiv řádně Kristovo učení“, vnesl do křesťanství učení o Tradici, kterýžto princip se stal hlavní příčinou překroucení křesťanského učení a jeho nepochopení(34). Koho z nich poslouchat – není jasné. Jasné je pouze to, že když zůstane člověk s Písmem sám, brzy se povznese nad apoštoly, začne je „opravovat“ a vytvoří takové Kristovo učení, jakého se jen zachce jeho vlastní fantazii. Není-li Církev, nebude ani Písmo. Zůstanou knihy Písma, slova a písmena, ale smysl si do nich bude vkládat každý svůj. A pokud budou slova a písmena překážet, bude možné je trochu „poopravit“. A to vše proto, že sám Kristus nic nenapsal a Jeho učení máme pouze v cizím podání, které může rozum vždycky podezřívat z nepřesnosti a nehodnověrnosti.
Když přemýšlím nad faktem, že Kristus nic nenapsal, mám často sklon vidět v tom jakýsi zvláštní Boží plán. Je to právě tento fakt, díky kterému může necírkevní vztah ke svatému Písmu dospět zákonitě ad absurdum. A právě to již bylo fakticky uskutečněno racionalismem, který – vycházeje z protestantismu – ukázal, že nic nebrání tomu, aby bylo Evangelium zcela zfalšováno a nahrazeno vlastním výtvorem.
A to ještě není vše. Je-li rozum ponechán sám sobě, nezastaví se ani před zničením samotných knih svatého Písma. Na čem je vlastně založeno uznání těch nebo jiných knih za svaté Písmo a skutečné dílo apoštolů? Na tyto otázky může existovat jen jediná odpověď: naše uznání těch či oněch knih za svaté Písmo a skutečná apoštolská díla je založeno výhradně na víře v Církev a na důvěře v církevní autoritu.
Knihy svatého Písma byly napsány apoštoly a svěřeny Církvi, aby je uchovávala. Apoštolové, zejména apoštol Pavel, opatřovali své listy dokonce zvláštními důkazy pravosti tím, že je vlastnoručně podepisovali. Ochránkyní autentických listů a apoštolských děl vůbec byla Církev. Jen ona mohla posuzovat apoštolskou hodnotu svého dědictví. Byla to konečně Církev, která ve svých ustanoveních vyjádřila své učení o složení (kánonu) svatého Písma. Jestliže za Nový zákon závazně uznáváme právě oněch 27 knih Nového zákona, je tomu tak proto, že jsou tyto knihy za Nový zákon uznávány Církví.
Blažený Augustin prohlásil: „Ego vero Evangelio non crederem, nisi me catholicae Ecclesiae commoverat auctoritas.“(35) Tedy: „Nevěřil bych Evangeliu, kdyby mě k tomu nenabádala autorita katolické Církve.“ V těchto Augustinových slovech je vyjádřena veliká pravda. Není-li Církev, pak není ani svaté Písmo. Protestanté a sektáři, jak se zdá, uznávají a ctí svaté Písmo – nevisí však jejich uznání ve vzduchu? Ať se protestanté či sektáři upřímně a důsledně zamyslí nad touto otázkou: Proč uznáváme za svaté Písmo právě tyto knihy?
Odvolávat se na své osobní mínění znamená vzdát se rozumné odpovědi. Odvolávat se na vědu rovněž nelze. O původu a pravosti knih svatého Písma se ve vědě vedou velké diskuse. Vědecké literatury přibývá po celá staletí. Napsány byly již haldy knih. Pozitivní výsledky to však nepřináší. Nepřináší to takové výsledky, které by všechny zavazovaly k souhlasu. Jak by se mohl protestant odvolat na svou „nestrannou“ vědu, když se v ní vedou nekonečné spory dokonce o pravosti Evangelií, zvláště Evangelia svatého Jana!
Protestant například řeší otázku pravosti pastýřských listů apoštola Pavla. Na tuto otázku mu ovšem každý z představitelů protestantské vědy odpoví jinak. Vědci konzervativního směru je pokládají za autentické spisy apoštola Pavla. Druzí však odpoví, že pravé Pavlovy listy v nich tvoří pouhý základ; avšak v té podobě, v jaké se zachovaly, nemohou Pavlovi náležet; jsou v nich obsaženy pozdější dodatky. Třetí prohlašují celé pastýřské listy za pozdější padělek, a to dokonce tendenční; byly prý napsány někdy v polovině 2. století proto, aby bylo ospravedlněno nově vznikající hierarchické zřízení, a jméno apoštola Pavla je jen lživě nadepsáno.
Koho tedy poslouchat? Proč poslouchat jednoho vědce, a ne jiného? Kolik je lidí, kteří jsou schopni samostatně posoudit váhu protiřečících si argumentů? A kolik lidí je schopno vniknout do jemností vědeckého bádání? Neexistuje-li žádná univerzální autorita, člověk neví, koho poslouchat. Poslouchat všechny dohromady je nemožné, protože jeden hot a druhý čehý, jeden míří k oblakům, druhý couvá zpátky, zatímco třetí táhne k vodě(36).
Pochybnosti o pravosti knih svatého Písma vznikly spolu se samotným protestantstvím. Vždyť už Luther odmítal Jakubův list a nazýval ho – kdo ví proč – „slaměnou epištolou“. A Lutherovi následovníci zašli ještě nesrovnatelně dále. Proto je nutné uznat, že pojem závazného kánonu svatého Písma je pojmem výhradně církevním, zcela nemyslitelným mimo Církev. Pokud chtějí sektáři hovořit o kanonických a nekanonických knihách svatého Písma, jde o naprosté nepochopení skutečnosti.
Protestanté se velmi mnoho zabývají historií novozákonního kánonu – tato historie však zasazuje přímo smrtelnou ránu samotnému pojmu kanoničnosti mimo Církev. Tato historie dokazuje, že kánon nebyl vždy a ve všech Církvích jeden a týž. Dříve než byl kánon stvrzen sněmovními ustanoveními, uběhlo několik století. Pro nás to neznamená nic matoucího, protože věříme v Církev, a ustanovení Církve jsou pro nás stejně svatá, ať spadají do druhého, čtvrtého nebo dvacátého století. To ovšem neplatí pro protestanty a ostatní, kteří odmítají pravdu Církve. Pro ně znamená historie novozákonního kánonu zpochybnění samotného pojmu kanoničnosti. Důslednější protestanté to nezakrývají. Například Adolf Jülicher(37) uzavírá svůj nástin historie novozákonního kánonu velmi příznačnou větou: „Nesporný fakt postupného a lidského původu a vzniku novozákonního kánonu slouží k tomu, aby nás osvobodil od nebezpečí, že se tento kánon může změnit z opory v tíživé jho.“(38)
Můžeme říci, že na protestantské burze akcií má svaté Písmo velmi labilní hodnotu, která však nikdy nedosahuje úrovně své nominální ceny. Jeho hodnotě stále hrozí zcela nenadálé snížení. Co když nějaký vědec na čas dokáže, že některá z novozákonních knih není pravá? Vždyť v období, kdy vládla tübingenská Baurova škola(39), zůstávalo z celého Nového zákona jen 4–5 listů apoštola Pavla. V současnosti se nejvýznamnější vědci přiklánějí k tomu, že uznávají pravost většiny novozákonních knih. Ale stačí, aby se někde v Egyptě našel nějaký papyrus, který vrhne na tehdejší dobu jiné světlo, a hodnota svatého Písma u protestantů prudce klesne.
Princip mimocírkevního vztahu ke svatému Písmu ničí hodnotu Písma samého. Všichni odpadlíci od Církve, protestanti a sektáři všech druhů, mluví úplně zbytečně o své úctě k Písmu. Tyto jejich řeči jsou jen nepochopením a často dokonce pokrytectvím. Cožpak to není příznačné, že veškerá odmítavá a často i rouhavá kritika Písma vychází z řad protestantů, v jejichž učení Písmo nahradilo Církev a pro něž Písmo znamená vše?
Již jsem se zmínil o tom, že Písmo je pro protestanta fetišem, bůžkem, bezduchou modlou. Myslím si, že modloslužebník vždy pociťuje, že si svou modlu sám vytvořil. O divokých plemenech se vypráví, že po zdařilém lovu se snaží všemožně obšťastňovat své bůžky, pomazávají jim ústa sádlem uloveného zvířete, vkládají jim do úst nejlepší kousky masa. Skončí-li však lov neúspěchem, pak tutéž modlu zmrskají. Takovým způsobem zacházejí se svatým Písmem všichni, kteří se odtrhli od Církve. Dokud jim Písmo neprotiřečí a neusvědčuje je, tehdy je vychvalují. V opačném případě začnou svou modlu nemilosrdně bičovat, rozsekávají Písmo na části, z nichž některé považují za padělané, jiné za neužitečné.
Svatý biskup Irenej Lyonský nazývá Písmo rajským stromem zasazeným v Církvi, avšak pro toho, kdo je z ráje vyhnán, může být tento strom pouze stromem poznání dobra a zla – a po tomto poznání se člověk může pouze ujistit o smutné pravdě, že je nahý. Už je dávno načase, aby se všichni odpůrci Církve přesvědčili o této své potupné nahotě a aby prosili Církev za odpuštění, podobně jako marnotratný syn prosil otce za odpuštění!
Absurdní a nesmyslné odtržení Písma od Církve už přineslo svůj smrtonosný plod. Mezi protestanty se dnes nacházejí lidé, kteří tvrdí, učí a hlásají, že Kristus nikdy neexistoval a že veškerá evangelní historie je pouhý mýtus. Bez Církve není ani Písmo, ani Kristus, protože Církev je Tělo Kristovo.
A tak se i z negativní strany potvrzuje pravda o nerozlučitelném spojení mezi Církví a svatým Písmem. Mimo-církevní vztah k Písmu vede nevyhnutelně k absurditě a ke ztrátě samotného svatého Písma.
Bez Církve, za prvé, neexistuje opora při výkladu svatého Písma a dochází k tomu, že už ne Písmo učí člověka, nýbrž naopak člověk vnucuje Písmu obsah, který mu vyhovuje.
Bez Církve, za druhé, bude ztracena veškerá jasná cesta ke Kristu a Jeho učení, protože sám Kristus nic nenapsal a apoštoly je možno podezřívat, že Kristovo učení předali nepřesně.
Bez Církve, za třetí, nemá žádný význam kánon Svatých knih a na otázku: Proč jsou kanonické právě tyto knihy a ne jiné? – nemůže žádný z protestantů či sektářů uspokojivě odpovědět, ledaže by se uchýlil k hanebným „lstivým řečem“ (Ž 140/141).
Obecné shrnutí všech našich předchozích úvah je následující:
Svaté Písmo je nedotknutelné a nezcizitelné vlastnictví Církve jakožto jeden z projevů jejího milostiplného života. Vně Církve svaté Písmo není a nemůže být. Vně Církve nemůže být živé a působící Boží slovo, protože vně Církve není milost Ducha Svatého. Bez Církve nemůže existovat svaté Písmo ani jako nesporná písemná památka, protože nezůstane žádný spolehlivý návod ke správnému chápání Písma a nic nemůže zaručit jeho pravost a kanonicitu.
Jestliže tvrdíme, že vně Církve není svaté Písmo, pak opakujeme pravdu, kterou hlásali církevní otcové již ve 2. století. Sv. Irenej Lyonský napsal, že jedině v Církvi je Písmo zachováno bez padělání, bez přídavků a bez újmy a že jedině v Církvi je Písmo čteno bez překrucování(40).
Podle Tertulliána je nutné přemýšlet o tom, komu patří Písma(41). A komu Písma nepatří, toho k nim také nenáleží připouštět(42). Písma patří Církvi; heretici nejsou křesťané a nemají žádné právo na křesťanská Písma(43). Heretiků se Církev může zeptat: Kdo jste? Vy nejste moji, co tedy u mě pohledáváte? Toto je moje vlastnictví. Patří mi už odpradávna. Mám pověření od samotných autorů, kterým Písmo náleží. Jsem následnice apoštolů. Vás však apoštolové navždy zbavili tohoto dědictví a zavrhli vás jako cizí a nepřátele(44).
Pravda, kterou jsme se zde snažili zdůvodnit, není nová, ale je třeba ji opakovat i ve 20. století. V současnosti se totiž na tuto pravdu – třebaže v dějinách mnohokrát dokázanou – nezřídka zapomíná.
Přeloženo z ruštiny: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 2. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004, s. 162-178
1 De praescriptione, 17, PL 2, 35A-B.
2 De praescriptione, 19, PL 2, 36A.
3 Commonitorium, I, 26. Kazaň 1904, s. 48.
4 Проф. А. И. Введенский, Власть над умами (о так называемой философской ответственности). Христианин, 1908, T. 3, s. 786.
5 Nouveaux essais. Ed. Erdmann. Berolini 1840, s. 214.
6 Překlad O. Fischera (pozn. překl.).
7 В мире неясного и нерешенного. 2-е изд. СПб 1904, s. 214.
8 V deníku Россия ze dne 12. června 1909.
9 Pseudonym kritika a publicisty Ivana Fjodoroviče Romanova (1861-1913) (pozn. red.).
10 Commonitorium, I, 2, s. 3, Kazaň 1904.
11 Ibid. I, 25-27, s. 45-49.0
12 Proti Herezím, III, 24, 2.
13 Česky in: Spisy apoštolských otců. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze. Edice Kalich, 1986, s. 190 (pozn. překl.).
14 Stromata, VII, 16, 94, 4, PG 9, 533A.
15 Proti herezím, III, 1, 1.
16 Ibid. III, 2, 2.
17 De praescriptione, 4, PL 2, 18B.
18 Sv. Irenej Lyonský, cit. dílo, I, 9, 3.
19 De praescriptione. 15, 39, PL 2, 33A; 65A.
20 Epifanios Kyperský, cit. dílo, 33, 7, s. 374.
21 Excerpta ex scriptis Theodoti, 66, PG 9, 689C.
22 Sv. Irenej Lyonský, cit. dílo, II, 27, 2.
23 Ibid. I, 3, 1.
24 De praescriptione, 17, PL 2, 35A.
25 Podrobněji viz: Владимир Троицкий, Гностицизм и Церковь в отношнии к Новому Завету. Сергиев Посад 1911 (nebo též in: Богословский вестник, 1911, sv. 2, s. 493n). Od téhož autora: Очерки из истории догмата о Церкви. Сергиев Посад 1912, s. 115-132.
26 Pravděpodobně jde o německého protestantského theologa Daniela Alexandra Eichhorna (1758-1833) (pozn. překl.).
27 Heinrich Eberhard Gottlob Paulus (1761-1851) – německý evangelický theolog, platil za jednoho z nevýznamnějších představitelů historicko-kritického racionalismu v theologii (pozn. překl.)
28 «Не выберешь дубинки без кривинки».
29 Краткое изложение Евангелия, s. 7-8.
30 Соединение и перевод четырех Евангелий, sv. 1. Ženeva 1892, s. 10.
31 Краткое изложение Евангелия, s. 9.
32 Соединение и перевод четырех Евангелий, s. 192.
33 Tertullianus, Adversus Marcionem. V, 19.
34 Краткое изложение Евангелия, s. 12.
35 Contra epistolam Manichaei, 5, 6, PL 42, 76.
36 Narážka na Krylovovu bajku o labuti, rakovi a štice (pozn. překl.).
37 Adolf Jülicher (1857-1938) – německý evangelický theolog, profesor na univerzitě v Marburku (pozn. překl.).
38 Einleitung in das Neue Testament. Tübingen 1906, s. 517.
39 Ferdinand Christian Baur (1792-1860) – německý protestantský theolog, profesor na univerzitě v Tübingen (pozn. překl.).
40 Proti herezím, IV, 33, 8.
41 De praescriptione, 19. Migne, PL., t. 2, col. 36A.
42 Tamtéž, 15, col. 33B-34A.
43 Tamtéž, 37, col. 61B.
44 Tamtéž, 37, col. 61B-C.
