Víte, otče, Bůh je mi svědkem, jak velice miluji své vězněné bratry! Oni všichni jsou jako andělé Boží a Kristus je jistojistě spasí. Až nastane čas strašného Soudu, tehdy Kristus řekne všem uvězněným: “Vězňové Moji, mučedníci Moji, malí bratři Moji, pojďte ke Mně, připravil jsem pro vás u Mého Otce zvláštní příbytek, který je zhotoven z vašeho utrpení a horoucích slz, zasviťte jako slunce v Království Otce nebeského!“
Navzdory všemu nátlaku vyvíjenému císařem, patriarchou a katolíky sv. Marek odmítl zradit pravoslavnou víru. Nechtěl slyšet ani slovo o hledání „kompromisu“. „V záležitostech víry není možné připouštět žádný kompromis,“ trval na svém. Závěrečné rozhodnutí sněmu proto odmítl podepsat stejně jako se odmítl účastnit na společné bohoslužbě s katolíky. Svými slovy i skutky dosvědčoval, jak neústupně a pevně stál na duchovní skále – Kristu.
Vy, kteří nesete Boha ve svých srdcích – vaše slova jsou Pravda a to jediná Pravda. Vy jste vyhráli velkou sázku mezi věřícími a nevěřícími. Sázku, kterou já jsem prohrál. Třesu se, sténám, nenacházím odpočinutí. Je pravdou, že v pekle není možnost žádného pokání. Hanba všem těm, kteří chodí po zemi tak, jako já jsem chodil. Naše těla byla opilá pýchou a vysmívala se těm, kteří věří v Boha a v život věčný; téměř všichni nám tleskali. Chovali jsme se k vám jako k bláznům, jako k pošetilým. A čím více a lehčeji snášíte naše urážky, tím více narůstá naše zloba.
Posvátný synod Řecké pravoslavné starostylní církve na svém zasedání dne 5/18. 9. 2014 přistoupil k oficiálnímu vyhlášení svatosti pěti nových svatých Pravoslavné církve: sv. Jeronýma Eginského (†1966), sv. Pachomia (†1905) a sv. Parthenia (†1883) oba z Chiu, sv. novomučednice Kateřiny Routti (†1927) a sv. novomučedníka Josefa z Desfini (†1944). Měsíc poté, v den kdy si připomínáme výročí zesnutí sv. Jeronýma 3/16. 10. 2014, se na ostrově Egina uskutečnila první oficiální oslava svátku sv. Jeronýma Eginského. V předvečer svátku předseda Posvátného synodu arcibiskup Kallinikos sloužil slavnostní Velkou večerní bohoslužbu v chrámu sv. Kosmy a Damiána. Ve stejném chrámu pak na druhý den ráno byla sloužena jitřní bohoslužba a po ní následovala mnohočetná archijerejská sv. liturgie.
Takový je v krátkosti život bývalého mága Kypriána. Poté, co se z milosti Boží obrátil, pečlivě jako „moudrý architekt“ (1Kr 3, 10) vystavěl dům své duše a nikdy nezapomněl, že „zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme ten budoucí“ (Žd 13,14)… Svatí Kyprián a Justina dostali od Boha zvláštní dar pomáhat těm lidem, kteří jsou pokoušeni a napadání od démonů. Stejně tak pomáhají těm, kteří čelí problémům způsobených magií, která se v poslední době tak mocně rozšiřuje a která přivádí lidstvo zpět do temných dob před Kristem. Mimoto jsou však sv. Kyprián a Justina vzorem také pro zbožné křesťany v jejich snaze žít životem v Kristu. Pomáhají jim a posilují je v jejich zápase pokání a askeze.
V Egyptě, kde se v době křesťanského starověku nacházelo mnoho velkých mnišských center, žil jeden mnich, který se přátelil s jedním nevzdělaným, prostým a bezelstným rolníkem. Jednoho dne rolník povídá mnichovi: „Já také uctívám Boha, který stvořil tento svět. Každý večer mu nalévám do misky trochu kozího mléka a nechávám mu je pod palmou. Večer pak Bůh přichází a pije to mléko. Moc mu chutná. Ani jednou se nestalo, aby něco v misce zůstalo.“
Ve skutečnosti opravdový lidský život začíná až s vírou v Ježíše Krista; vírou, která vede člověka k tomu, aby celou svoji duši, celé své srdce a všechnu svoji sílu daroval Kristu, který ji postupně posvěcuje, proměňuje a zbožšťuje. Skrze toto posvěcení, proměnění a zbožštění se pak do člověka vlévají nestvořené Boží energie, které v něm rodí neochvějné vědomí a přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti a věčnosti. Ve skutečnosti náš život je životem jen do té míry, do jaké jsme vrostlí v Krista. A jak moc jsme v Kristu, je potvrzováno naší svatostí: čím je život svatější, tím je více nesmrtelný a více věčný.
Askeze v rámci pravoslavné Církve není cílem o sobě ani nemá žádnou hodnotu sama o sobě. Askeze je prostředek, pomocí kterého postupně omezujeme naši sebelásku až do jejího úplného zničení, a to je pak okamžik, kdy se stáváme schopni milovat. Askeze je heroické vystoupení z úzkých hranic svého vlastního já. Jedná se o život v obětavé lásce pro bližního.
Veliký svátek Zesnutí a Přenesení do nebes Přeblahoslavené Bohorodičky nám dává příležitost hlouběji proniknout do tajemství obnovení lidské přirozenosti v osobě našeho Spasitele Ježíše Krista.
Král David nám představuje podivuhodné působení „svatého a bázeň budícího“ (Ž 111,9) jména Ježíšova. Toto jméno působí podobně jako lék, jehož působení nemocný nerozumí a je mu skryto. Přesto je však toto působení zcela zřetelné na základě uzdravení, které lék přináší. Skrze Ježíšovo jméno, které v modlitbě používáme, přijímáme Boží pomoc a odpuštění hříchů. Z tohoto důvodu David poté, co Bohu předložil zpustošený a bídný duševní stav všech lidí způsobený hříšným životem, prosí jejich jménem o smilování: „Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno!“ (Ž 79,9)
