Člověk Boží

Víte, otče, Bůh je mi svědkem, jak velice miluji své vězněné bratry! Oni všichni jsou jako andělé Boží a Kristus je jistojistě spasí. Až nastane čas strašného Soudu, tehdy Kristus řekne všem uvězněným: “Vězňové Moji, mučedníci Moji, malí bratři Moji, pojďte ke Mně, připravil jsem pro vás u Mého Otce zvláštní příbytek, který je zhotoven z vašeho utrpení a horoucích slz, zasviťte jako slunce v Království Otce nebeského!“

Potkal jsem zde jednoho vězněného rozkolníka, který se při setkání se mnou skoro vždy usmíval a vyjímajíc ze své kapsy svírané tam slovanské evangelium ptával se mě, jak má žít podle Evangelia a co činit, aby mohl zdědit království Boží? Já jsem mu pak vždy říkal: “Skrze Boha a bližního, tedy skrze svou aktivní lásku k nim, můžeš do sebe celé svaté Evangelium vtělit.“

“Prosím tě, otče, vylož mi to prostším způsobem, vždyť to jenom málo chápu.“

“Můj drahý synu, miluj Boha a člověka tak, jakoby jsi ty sám ani nebyl, ale jakoby existoval pouze jenom Bůh a tvůj bližní.“

“Já, otče, již sedmnáct let žiju ve věznicích a nyní bylo rozhodnuto, že půjdu na nucené práce a brzo mě tam již pošlou. Chtěl bych si tedy, otče, ještě s vámi promluvit. Prosím vás, abyste ke mně přišel.“

Za dva týdny tento arestovaný rozkolník ke mně opět přišel s Evangeliem v rukou a vzav si ode mě požehnání, vyrozuměl mě, že poprosil náčelníka věznice, aby ho v příštích dnech umístili do samostatné cely. A vedení věznice jeho prosbu skutečně vyplnilo. Po několika dnech po této události jsem přijel opět do věznice a dozorce mě uvědomil, že si mě přeje vidět vězeň, který je umístěný na samotce. Zašel jsem tedy k němu. Vězeň – rozkolník – mě s radostí přijal ve své cele. Posadili jsme se spolu na podlahu.

“Otče, čím dál více cítím, že života na tomto světě mi už mnoho nezbývá. Chtěl bych před vámi odkrýt svou duši a vy budete jediný, kdo to bude vědět. Pocházím z Moskvy a býval jsem člověkem bohatým. Oženil jsem se, ale děti jsme neměli. Seznámil jsem se s jedním biskupem starověrcem, kterého vláda poslala někam na Sibiř. Na mě, i když jsem bezpopovec, tento biskup velmi silně zapůsobil. A když jsem od něho odjížděl, rozhodl jsem se, že budu bez ustání v mysli odříkávat modlitbu “Otče náš“. Zpočátku mi to šlo velmi těžko, ale za dva měsíce jsem si na “Otče náš“ tak přivykl, že i když jsem spal, šeptal jsem tuto znamenitou modlitbu a “nakazil“ jsem jí nakonec i svou ženu…

Jednou jsem odcestoval vlakem k jednomu svému příteli do Tuly. Po mém návratu zpět bylo doma vše v nejlepším pořádku. Po třech dnech jsem se vypravil na návštěvu za jedním kamarádem a když jsem se vracel domů, uslyšel jsem z domu křik. Vběhl jsem tedy dovnitř a křik bylo slyšet z ložnice mé ženy. Když jsem tam vstoupil, vidím, že moje žena leží na podlaze s probodnutým srdcem a vedle ní stojí můj známý, který měl celou dobu o mou ženu zájem. Chtěl si ji vzít, ale ona ho nemilovala a odmítla ho. On dokonce, i když byl už dávno ženatý a měl již čtyři děti, nepřestával o ni projevovat zájem. Od té doby, co jsem navštívil biskupa, moje žena dokonce přestala kvůli němu chodit do divadla a vlastně úplně přestala vycházet z domu. Když jsem uviděl toto krvavé drama, zůstal jsem v úděsu. Vrah padl k mým nohám a prosil mě za odpuštění. V první okamžik jsem ho chtěl zabít, ale jakmile jsem si vzpomněl na Krista, řekl jsem mu: “Jdi a už více to nedělej.“

Poté jsem se vypravil na policii a nahlásil jsem tam, že jsem zabil svou ženu. Odsoudili mě a posadili do vězení. V moskevské věznici jsem pobyl poměrně krátce a přeložili mě do Tjumenu. Tam jsem odseděl čtyři roky. Z Tjumenu mě přemístili do Krasnojarsku. Tam se ve vězení stala vražda. Vzal jsem ji na sebe. Nyní mě z vaší Čitinské věznice posílají na nucené práce.

Víte, otče, Bůh je mi svědkem, jak velice miluji své vězněné bratry! Oni všichni jsou jako andělé Boží a Kristus je jistojistě spasí. Až nastane čas strašného Soudu, tehdy Kristus řekne všem uvězněným: “Vězňové Moji, mučedníci Moji, malí bratři Moji, pojďte ke Mně, připravil jsem pro vás u Mého Otce zvláštní příbytek, který je zhotoven z vašeho utrpení a horoucích slz, zasviťte jako slunce v Království Otce nebeského!“

Vězeň zakryl svou tvář Evangeliem a rozplakal se.

“V jakém býváš duševním rozpoložení?“

“Otče! Všechny lidi miluji, všem bych vše odpouštěl a za všechny bych na věky trpěl. Myslím si, Otče, že takto mě proměnila modlitba, vždyť dříve jsem takovýmto nebyl.“

“Cítíš ve svém srdci také někdy smutek?“

“Ne, nikdy. Když je před Bohem svědomí čisté, tehdy světlo radosti v duši nepohasíná. Nyní kromě ,,Otče náš“ také každé úterý říkám modlitbu: “Pane, Ty jsi můj a já Tvůj. Spasiž mne!“ Ale neotevřel bych své srdce, otče, před tebou, kdybys se ho nedotýkala tvá kázání, která velmi působí na srdce nás všech. Ne nadarmo vás všichni vězňové milují. Nyní se vám chystají přinést adresu a ikonu. Vězňové za vámi půjdou kamkoliv, třeba doprostřed ohně. Také já jsem si vás zamiloval, otče. Měl bych k vám jednu prosbu. Vyzpovídejte mě, prosím, a podejte mi svaté přijímání. Já jsem je ještě nikdy v životě nepřijal.“

“A přeješ si také, synu můj, abych tě pomazal svatým myrem?“

“Ano, budu vám za to velmi vděčný.“

V té stejné cele jsem ho tedy myropomazal a druhý den vyzpovídal a podal mu svaté Tajiny. Za týden jsem za ním opět zašel. On mne se slzami v očích prosil, aby mohl znovu přistoupit ke svatým Tajinám. Jeho přání jsem vyhověl. Poté se mi ztratil. Za rok však, když jsem navštívil Nerčinskou káznici (věznice s nucenými pracemi), jsem ho našel nemocného v Algačenské vězeňské ambulanci. Zde jsem s ním dvě hodiny besedoval. Byl velmi potěšen mým příchodem. Za šest měsíců jsem opět toto vězení navštívil. Třetí den mého pobývání tam mě vězňové pozvali k tomuto blaženému, nyní již umírajícímu, vězni. Když jsem k němu přišel, radostí se pozvedl a přežehnajíc se znamením kříže řekl: “Otče, za hodinu opustím tuto zemi.“

Za pět minut už nemohl sedět a lehl si tedy na postel. Něco šeptal. Poté pozdvihl své oči vzhůru a řekl: “Otevřela se nebesa, hle sestupuje ke mně Matka Boží a s ní množství svatých. Otče, vidíš to?“ zeptal se mě umírající.

“Ne, dítě moje,“ odpověděl jsem.

“Hle, i Kristus, Král Slávy, se objevil na oblacích a sestupuje k nám.“

Při těchto slovech se všechny údy jeho těla jaksi zachvěly. Neustále se díval na pravou stranu. Mě začalo být v tu chvíli nějak úzko.

“Pane,“ zvolal umírající, “přál bych si ještě za druhé lidi trpět zde na zemi, ale nechť se stane, jak chceš Ty, pane! A dej spásu tomuto knězi.“

Uplynula minuta a již ho nebylo na zemi. Ach, jaký byl kvůli němu pláč vězňů. Nikdy na něho nezapomenu. Měl ještě za života tři vidění, o kterých mi pověděl při zpovědi. Nechť mu daruje Pán i po jeho smrti ten samý dar, který měl ještě na tomto světě, aby mohl i nyní pomáhat nám hříšným nést těžký kříž na zemi.

____________
Přeloženo z ruštiny: Aрхимандрит Спиридон (Кисляков), Из виденного и пережитого. Воспоминания проповедника-миссионера, Новоспасский монастырь, 2008.