Oficiální vyhlášení svatosti sv. Jeronýma Eginského

Posvátný synod Řecké pravoslavné starostylní církve na svém zasedání dne 5/18. 9. 2014 přistoupil k oficiálnímu vyhlášení svatosti pěti nových svatých Pravoslavné církve: sv. Jeronýma Eginského (†1966), sv. Pachomia (†1905) a sv. Parthenia (†1883) oba z Chiu, sv. novomučednice Kateřiny Routti (†1927) a sv. novomučedníka Josefa z Desfini (†1944). Měsíc poté, v den kdy si připomínáme výročí zesnutí sv. Jeronýma 3/16. 10. 2014, se na ostrově Egina uskutečnila první oficiální oslava svátku sv. Jeronýma Eginského. V předvečer svátku předseda Posvátného synodu arcibiskup Kallinikos sloužil slavnostní Velkou večerní bohoslužbu v chrámu sv. Kosmy a Damiána. Ve stejném chrámu pak na druhý den ráno byla sloužena jitřní bohoslužba a po ní následovala mnohočetná archijerejská sv. liturgie.

Posvátný synod Řecké pravoslavné starostylní církve (Church of the True Orthodox Christians of Greece) na svém zasedání dne 5/18. 9. 2014 přistoupil k oficiálnímu vyhlášení svatosti pěti nových svatých Pravoslavné církve: sv. Jeronýma Eginského (†1966), sv. Pachomia (†1905) a sv. Parthenia (†1883) oba z Chiu, sv. novomučednice Kateřiny Routti (†1927) a sv. novomučedníka Josefa z Desfini (†1944).

Měsíc poté, v den kdy si připomínáme výročí zesnutí sv. Jeronýma 3/16. 10. 2014, se na ostrově Egina uskutečnila první oficiální oslava svátku sv. Jeronýma Eginského.

V předvečer svátku předseda Posvátného synodu arcibiskup Kallinikos sloužil slavnostní Velkou večerní bohoslužbu v chrámu sv. Kosmy a Damiána, který sv. Jeroným sám zbudoval. Ve stejném chrámu pak na druhý den ráno byla sloužena jitřní bohoslužba a po ní následovala mnohočetná archijerejská sv. liturgie, které rovněž předsedal arcibiskup Kallinikos.

Spolu s ním sloužili také místní metropolita pirejský a salaminský Jerondios, dva biskupové z Rumunské starostylní církve Sofronios a Dionysios, deset kněží a čtyři diákoni. Na slavnostní liturgii byli přítomni také dva metropolitové (Chrysostomos, Kyprianos) a čtyři biskupové (Ambrož, Kliment, Fotios a Auxentios) z našeho synodu, kteří se však kvůli nedostatku místa zúčastnili liturgie pouze modlitebně.

Na konci svaté liturgie hlavní sekretář Posvátného synodu biskup Fotios marathonský přečetl „Synodní rozhodnutí o zařazení sv. Jeronýma Eginského mezi svaté Pravoslavné církve“.

V průběhu slavnostní bohoslužby byly uprostřed chrámu předloženy ostatky sv. Jeronýma, které sem byly přeneseny z nedalekého hesychastiria Zvěstování Bohorodičky, které bylo místem duchovního zápasu a askeze sv. Jeronýma po dobu závěrečných 20 let jeho života a kde se také nachází místo jeho posledního odpočinku.

Je třeba uvést, že tento synodní akt není možné chápat jako akt svatořečení, jak je to často pravoslavnými věřícími mylně chápáno zejména pod vlivem římskokatolické praxe. Podle pravoslavné tradice na začátku stojí společné vědomí věřícího lidu na místní úrovni (monastýr, farnost, vesnice, město, biskupství, místní církev), které svědčí o svatosti života zesnulého křesťana. Toto společné vědomí je odpovědí na zkušenost se silou modliteb, přímluv a zázraků, které Bůh skrze svého svatého vykonává pro pomoc a útěchu věřících.

Toto bezprostřední zkušenostní zjištění a uznání svatosti se postupně rozšiřuje, až se stává katholickou (obecnou) zkušeností Církve. Až poté přichází na řadu Posvátný synod místní církve, který vezme na vědomí tuto zkušenost místního společenství a oficiálně ji deklaruje a zařadí jméno uctívaného svatého do církevního kalendáře za účelem informování dalších místních církví.

Základní fakta ze života sv. Jeronýma Eginského

Sv. Jeroným, rodným jménem Basil Apostolidis, se narodil r. 1883 v Karvali, které se nachází v Kappadokii v Malé Asii v dnešním Turecku. Vyrůstal v prostředí, kde byla v té době ještě stále živá hesychastická tradice pravoslavné spirituality. Prvním učitelem umění modlitby a askeze mu byla jeho matka Elizabeta.

Když trochu povyrostl, stal se mu duchovním učitelem starec Misail, jeden z posledních asketů a hesychastů v oblasti Karavali. Tento starec, který od Boha obdržel dar slz, nepřetržité modlitby a modlitby srdce, odcházel ráno při východu slunce na jeden z mnoha nedalekých kopců, pozdvihl ruce k nebi, jeho nús sestoupil do srdce a v této modlitbě setrval nehnutě až do západu slunce.

Roku 1912 byl sv. Jeroným vysvěcen na diákona. Nějakou dobu sloužil v chrámu sv. Jana Theologa v Karavali. Když mu bylo 28 let, vydal se na pouť do Svaté země a odtud do Konstantinopole, kde sloužil v chrámu sv. Jiří.

Po maloasijské katastrofě a výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem musel opustit Konstantinopol a odjel do Řecka. Zde se nakonec usadil na ostrově Egina. Roku 1923 byl vysvěcen na kněze. Velice rychle se na Egině stal známým a vyhledávaným duchovním otcem, zpovědníkem a učitelem modlitby.

Pro sv. Jeronýma bylo tím hlavním a nejdůležitějším úkolem v jeho pastýřské práci napomáhat lidem na cestě ke sjednocení s Bohem, kterého se dosahuje zejména hesychastickou modlitbou mysli, častým svatým přijímáním a nepřestávajícím duchovním zápasem.

Nikdy se nemodlil bez slz. Mnohokrát byl viděn, jak byl zalit světlem, když jeho nús byl v průběhu modlitby „vzat do nebe“. Přestože v takových okamžicích své duchovní děti žádal, aby si to nechávaly pro sebe, začala se zvěst o charizmatech, kterými ho Bůh obdaroval, stále více rozšiřovat. Zvláště jeden duchovní dar byl příčinou toho, že sv. Jeronýma denně navštěvovalo veliké množství křesťanů nejenom z Eginy, ale z celého Řecka a také ze zahraničí. Tím byl dar jasnozřivosti a poznání srdce.

Mnohé příchozí oslovoval jejich jménem, aniž by se mu byli představili. Jiným zase odpovídal na jejich otázky, ještě dříve než mu je položili. Všichni však, kteří ho navštěvovali a žádali od něj pomoc v těžkých životních chvílích, poznali a pocítili, že rady a poučení, které od sv. Jeronýma dostávaly, nebyly jeho vlastní, ale že to byl Duch Svatý zkoumající hlubiny lidských srdcí, který ho používal jako svůj nástroj pro zjevování Boží vůle.

Roku 1942 sv. Jeroným přerušil společenství s novostylní církví a sjednotil se s Řeckou starostylní církví. Učinil tak v reakci na postupující se vzdalování řecké státní církve od patristické tradice. Zbytek svého života poté prožil jako asketa a poustevník v hesychastiriu Zvěstování Bohorodičky, které několik let před tím s pomocí svých duchovních dětí postavil. Krok ohrazení od inovátorské novostylní církve však učinil bez jakýchkoli známek fanatismu. I nadále každodenně přijímal ve svém hesychastiriu bez rozdílu jak novostylní tak i starostylní věřící. Jejich počet se každoročně zvětšoval úměrně tomu, jak se rozšiřovala zvěst o duchovních darech, podivuhodných skutcích a zázracích, které Bůh na jeho přímluvy a modlitby vykonával. Na sklonku svého života († 3/16. 10 1966) byl jak novostylními, tak i starostylními věřícími považován za svatého. O tom jaké úctě a lásce se těší mezi pravoslavnými věřícími v dnešním Řecku svědčí fakt, že nejobsáhlejší monografie věnovaná jeho životu (autorka je z novostylní církve a kniha má přes 500 stran) se v roce 2010 dočkala již VII. vydání.

-red-