Milující duchovník, který v rámci pastýřského vztahu komunikuje s věřícím, je naplněný milostí Boží a prost sebe samého. Osvojuje si způsob vidění a prožívání věřícího, aniž by byl vázán jeho osobními schématy nahlížení světa a jeho individuálními systémy přesvědčení. V rámci požehnané, nepodmíněné, rozlišující lásky může být věřící plně a svobodně sám sebou, aniž by pociťoval, že jej duchovník soudí, omezuje a nerozumí mu.
Jedinec trpící depresí se projevuje chováním, které může být snadno chápáno jako egoistické, ať už jde o reptání, různé požadavky po druhých, stranění se společnosti, dlouhé spaní či nedostatečnou ochotu pracovat či komunikovat s druhými. Prožívání deprese zbavuje člověka sil a energie a nedovoluje mu, aby se věnoval něčemu jinému než jsou jeho problémy. Nemocný se utápí ve vlastním smutku a neustále se zabývá svými myšlenkami a pocity. Toto bolestné nutkavé zaobírání se sebou samým je mylně mnohými duchovníky vykládáno jako egocentrismus.
Člověk musí neustále pamatovat na to, že mu Hospodin neurčil jíst v potu tváře jenom svůj chléb materiální, ale také duchovní. Člověk musí neustále pamatovat na to, že je na zemi v dočasném vyhnanství a také na to, že je prach a do prachu, z kterého byl stvořen, se zase navrátí. O této pravdě svědčí na zemi vše. Člověka se neustále dotýkají nějaká utrpení. Neustále je v boji s vlastní zlobou a zlobou svých bližních, v boji se živly a se zemí, která je kvůli němu prokletá a poddává se mu pouze za cenu krvavého potu. O této pravdě mu neustále vydávají své svědectví také jeho bližní, kteří jsou postupně jeden za druhým vydáváni neúprosné smrti.
A tak, bratři, přistupme s vírou a láskou k přijetí Těla a Krve našeho Vzkříšeného Spasitele, abychom obdrželi odpuštění hříchů a život věčný. Zářivé dary Vzkříšení dává Boží dobrota těm, kteří napřed okusili trpkost postu, stud pokání a strach z napomenutí, těm, kteří z celého srdce odpustili, smilovali se, byli trpěliví a silou Boží milosti ochránili svoje tělo neposkvrněné od porušenosti hříchem. Těm, kteří okrášlili svou duši čistotou, láskou a modlitbou. Vždyť vnitřní čistota a důstojnost se v nás usidlují skrze neustálé povznášení mysli k nejsladšímu Ježíši a skrze nepřetržité pamatování na vše to, co pro nás Spasitel vykonal.
Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.
Žila v ústraní a přesto kolem sebe šířila světlo Boží lásky a moudrosti. Zemřela tomuto světu, aby nalezla pravý život v Kristu. Vzdala se věcí, kterých si my lidé tohoto světa tolik vážíme, aby obdržela pravé, nepomíjející, pro tělesného člověka nepřístupné duchovní bohatství. Z něho potom rozdávala hojně všem, kteří k ní přišli s žádostí o pomoc, o radu, o slovo spásy a útěchy… Také i dnes je možné z tohoto čistého pramene duchovního života pít plnými doušky, a proto předkládáme našim čtenářům tento film o veliké světici minulého století, ctihodné Myrtidiotisse z Klissoury, známé také pod jejím světským jménem Sofie. úcta k ní je rozšířena i mezi věřícími řecké novostylní církve. Před čtyřmi lety byla za svatou uznána také Konstantinopolským patriarchátem.
Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.
Přinášíme našim čtenářům anglický překlad a stručné české shrnutí přednášky biskupa Klimenta gardikijského, sekretáře Posvátného synodu a správce moravské eparchie naší církve, kterou pronesl na slavnostním večeru při příležitosti oslavu svátku Neděle Pravoslaví v 16. 2./1. 3. 2015. Přednáška je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola je věnována náčrtu historického vývoje pravoslavného ekumenismu počínaje Encyklikou konstantinopolského patriarchátu z roku 1920, přes založení SRC v roce 1948 až do následného zapojení všech místních pravoslavných církví do SRC v 60. letech.
Toto svědectví živé pravoslavné víry a tradice zanechalo hluboké dojmy a bylo velice srdečně přijato ze strany velikého počtu kolemjdoucích a přihlížejících, z nichž mnozí se modlitebně připojili k průvodu.
Připravujeme IKONOPISECKÝ SEMINÁŘ
