Biskup Kliment gardikijský, správce moravské eparchie: Několik slov o pokání
Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.
Pokání je počátek cesty k dosažení dokonalosti v Kristu, „brána Boží milosti“, neustávající cesta, způsob života a nikoliv pouze přechodný okamžik odvrácení se od hříchu a dočasné zintenzivnění snahy o ctnostné chování.
Pokání tvoří pevný a neotřesitelný základ pro dosažení očištění a duchovní dokonalosti, aby se vůle člověka osvobodila od vášní, sladila se s Boží vůlí a dosáhla lásky, která je plností milosti a Božího života.
Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.
„Volnost mluvit k Bohu má právě ten, kdo si myslí, že ji nemá. Jakmile si myslí že ji má, již ji ztratil, stejně jako farizej. Ten kdo sám sebe považuje za odvrženého a nehodného mluvit k Bohu, ten bude vyslyšen stejně jako celník.“ (Sv. Jan Zlatoústý)
Člověk, který si je vědom svých slabostí a sklonů k hříšnosti, všech těch mnoha různých zjevných a skrytých, vědomých a nevědomých pádů a hříchů, nemůže důvěřovat své svobodě a vychloubat se svými ctnostmi či dobrými skutky. Nezbývá mu než jako celník prosit o Boží smilování: „Bože buď milostiv mě hříšnému“.
Pokání je třeba nahlížet jako nekonečnou cestu stoupání k Bohu: „Pokání je nejvyšší ze všech ctností, jejíž činnost nikdy nedosáhne završení, než v hodině smrti. Proto je pokání nutné vždycky a pro všechny. Pokání nemá konce. Neboť i dokonalost dokonalých je nedokonalá. A proto pokání není ohraničeno nějakými skutky, či po nějakou dobu. Pokání trvá až do smrti.“ (Abba Izáak Syrský)
Je známé, že čím více se přibližujeme k Bohu, tím více poznáváme jeho transcendentnost a čím více postupujeme v našem vnitřním očištění, tím více poznáváme naši nedokonalost vzhledem k nepřehlédnutelné Boží bezmezné dokonalosti.
Pokud naše duše nesměřuje k pokání, znamená to, že se odcizila od Boží milosti. Ustrnutí na cestě duchovního výstupu je znamením duchovní necitlivosti, tvrdosti srdce nebo dokonce i duchovní smrti.
Skutečné pokání jako Boží plod vyvěrá z milosti křtu, která se nachází v pokřtěném člověku a pouze se očekává, kdy si ji osobně „přivlastní“, aby se mohla viditelně projevit. Pokání neznamená pouze lítost za určité skutky, jedná se v podstatě o stav milosti. Proto se jako Boží dar objevuje tam, kde člověk prokazuje úpěnlivou snahu. Zkroušenost a slzy jsou projevem bolesti ze ztráty Boží krásy, z odložení Božího oděvu, z prožitku osobního Hádu.
Proto také opravdové slzy pokání jsou velikým darem Boží milosti a ukazují na to, že srdce člověka bylo zraněno Boží láskou. Tehdy člověk zakouší Boží velikost a uvědomuje si svoji nepatřičnost a chudobu jak vůči Bohu tak i vůči druhým lidem. To v něm probouzí hluboké lkaní a spolu s tím člověk prochází zásadní proměnou smýšlení a navrací se ze stavu duchovní smrti zpět k Božímu životu.
Když Boží milost tímto způsobem zraní lidské srdce, zaplavuje ho Boží útěcha. Slzy pokání očišťují lidskou přirozenost až do samotných jejích hlubin, tak že Boží milostí dochází k proměnění celého člověka.
Skrze pokání probíhá uzdravení nemocné lidské přirozenosti: „Pokání je návrat ze stavu ne-přirozenosti do stavu odpovídajícímu naší přirozenosti, odvrat od ďábla k Bohu. Tento návrat se uskutečňuje cestou bolestivé askeze.“ (Sv. Jan Damašský)
Tento požehnaný proces nám otevírá cestu růstu a dosažení dokonalosti v Bohu, až do toho okamžiku, kdy „dosáhneme dokonalého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13)!