Nikitas Kaukios: Pastorální theologie a deprese, část 2.

Milující duchovník, který v rámci pastýřského vztahu komunikuje s věřícím, je naplněný milostí Boží a prost sebe samého. Osvojuje si způsob vidění a prožívání věřícího, aniž by byl vázán jeho osobními schématy nahlížení světa a jeho individuálními systémy přesvědčení. V rámci požehnané, nepodmíněné, rozlišující lásky může být věřící plně a svobodně sám sebou, aniž by pociťoval, že jej duchovník soudí, omezuje a nerozumí mu.

Negativní důsledky stereotypů a zjednodušujícího přístupu k depresím v pastorální praxi a therapeutická perspektiva bezpodmínečné lásky.

III. Pastýřský aspekt lásky
„Pane, buď mne přijmi i s mými duchovními dětmi, nebo mne vymaž ze své Knihy.“¹

1. Bolest a deprese jako privilegium
Vedle praktické podpory při vypořádávání se s každodenními problémy, které vznikají v důsledku deprese, může duchovník nemocnému pomáhat svou láskou, pokorou a modlitbou. Zvláště láska duchovního otce je nutnou podmínkou k tomu, aby pastýřská praxe přinesla své spásonosné plody. Deprese není jen bolestná zkušenost beze smyslu a významu. Jakožto vyjádření lidské slabosti par excellence, deprese v sobě skrývá therapeutickou a soteriologickou potenci.

V Církvi se bolest přetváří v privilegium; pomocí Boží milosti nemoc tajemně připravuje půdu duše, aby se v ní zjevil Bůh. Člověk na duchovní úrovni získává sílu úměrně tomu, nakolik uznává svoji slabost a odevzdá ji Boží lásce. Existenciální obrat k Bohu, tedy pokání, přináší plody do té míry, do jaké je lidská slabost ponořena – pokřtěna v Boží milost.

Role milostí obdařeného duchovníka spočívá v tom, aby pro věřícího učinil Boží milost skrze nepodmíněnou lásku viditelnou; bez této lásky duchovní otec nemůže vykonávat své poslání. „Osvícený duchovník miluje duši a soucítí s ní. […] Duchovník, jenž není odhodlaný jít dokonce i do pekla z lásky ke svým duchovním dětem, není duchovník.“²

* * *

V následujícím odstavci se zaměříme zvláště na lásku a vyjdeme z předpokladu, že je neoddělitelná od pokory a modlitby. Nejdříve se však obšírněji zmíníme o therapeutické moci samotné deprese; na depresi totiž nahlížíme jako na fenomén, který v sobě skrývá potenciál pro dosažení svaté pokory.

2. Therapeutická moc slabosti
Vnější protivenství, pokušení a nemoci jsou v Církvi považovány za základní předpoklady spásy člověka.

„Nikdo, kdo nezakusil pokušení, nemůže vstoupit do Božího království. Neboť pravil, odejmi z lidského života pokušení a nikdo nebude moci být spasený.“³ Lidská slabost se plně ukazuje ve zkušenosti deprese. Tato slabost povolává věřícího k odevzdání se Boží lásce, aby se stala dokonalou mocí: „…v slabosti se uskutečňuje má síla.“ (2 Kor 12, 9) I když soustředěná modlitba, účast na církevních bohoslužbách nebo snaha, si jakýmkoliv způsobem pomoci, činí člověku ve stavu deprese potíže, je na druhou stranu možné, aby se jeho vztah k Bohu realizoval na hlubší niterné úrovni.

Protože, je-li člověk nemocný a nemůže si sám pomoci, otevírá se možnost, aby Bůh působil v jeho srdci skrze mystérium bolesti a tak ho zachránil – spasil.

„Člověk spolupracuje na své spáse, avšak možnost synergie je darem milosti…Člověk není pasivní, ale aktivní příjemce milosti…Ovšem i toto aktivní přijetí je prostě Božím darem.“⁴

V Církvi pohlížíme na nemoc jako na předpoklad duchovního zdraví a síly: „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12, 10) Bezvýchodné zajetí v bolesti zármutku má pro člověka trpícího depresí existenciální a duchovní smysl, jelikož Bůh působí v srdci člověka skrze nemoc a bolest: „Vede jejich duše nechtěnými stavy soužení ke ctnostem.“⁵ Deprese může přispět k poznání Boha v pokání více, než úmyslné a v rámci duchovního života prováděné asketické praktiky.

Zkroušenost duše mobilizuje utěšující milost; bolest působí jako therapeutický prostředek očišťování, které umožňuje, aby následovala zakoušení duchovní radosti z Ducha Svatého.

„Vždyť touto zkroušeností se duše osvobozuje od zlosti a hořkosti, a jejich místo zaujímá duchovní radost.“⁶

Prozřetelnost Boží využívá lidské chyby a bolest a vede člověka s dobrou vůlí do požehnaného stavu pokorného sebepoznání. V pravoslavné duchovní tradici sebepoznání znamená pokoru a pokora sebepoznání: „Kdo sám sebe dobře zná, je pokorný. A když se člověk pokoří, v každém případě přijde Boží milost.“⁷

Tlak zoufalství zvyšuje pravděpodobnost, že v srdci se realizuje mystérium pokání. Nicotnost hraničí s Božím horizontem. Existenciální prázdnota může zažehnout obrácení – odevzdání vlastní existence Bohu.

„Z celého srdce jsem volal ke slitovnému Bohu, a On mne vyslyšel z nejhlubšího podsvětí, a vyvedl můj život z porušenosti.“⁸

Toto přesunutí těžiště od bezmocného já k všemohoucímu Bohu před námi otevírá cestu k záchraně – spáse.

Jak dochází k takovému existenciálnímu posunu-obratu, je tajemstvím, které nelze vysvětlit na základě logiky a ani mu neporozumíme pomocí analýzy faktorů, které určují život jednotlivce. „Milostí Boží jsem to, co jsem…namáhal jsme se nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ (1Kor 15, 10)

Láska milostí obdařeného duchovníka zásadním způsobem spolupůsobí při svátostí pokání tak, aby mohla dojít k předání deprese bezmocného věřícího do therapeutické náruče všemohoucnosti Boží.

Therapeutické působení Boží lásky nepřináší nutně vymizení symptomů, ale především osvícení duše Boží milostí. „Pro církev a theologii therapie není záležitost psychologickou či etickou, ale ontologickou. Cílem therapie není zbavení člověka příznaků nemoci, ale jeho znovuzrození.“⁹

A když se člověk sjednotí s Bohem, bolest způsobená příznaky nemoci se zmírní natolik, nakolik získává eschatologický smysl v Duchu Svatém. V takovém případě jsou příznaky nemoci prožívány jako výrazy kříže a získávají paschální význam (vítězství vzkříšení).

3. Bezpodmínečná láska v Kristu
Duchovník, který není schopen porozumět hloubce komplexního fungování lidské existence, pospíchá, aby věřícímu poskytl konkrétní rady a pokyny. Chce ihned vyřešit problém trpícího a uvést jej na správnou cestu. Z toho důvodu volí pastýřský přístup založený na vědění, slově a síle, a nevyužívá therapeutickou funkci nevědění, mlčení, pokory a lásky.

Duchovník je povolaný k tomu, aby miloval, a ne aby se zaměřoval na existenciální a duchovní slabost věřícího, nebo aby ho vychovával ohledně samozřejmých morálních hodnot.

„Častokrát něco spatřuji v životě druhého, rozumím či vím, co udělal, ale z respektu vůči němu mu nic neřeknu, pokud mi to sám nepoví […] Skutečně nijak nepomáhá, když druhému děláš učitele a kontroluješ jeho zvyklosti, pokud tě k tomu ten druhý neoprávní.“¹⁰

Charismatický starec zvláště při zpovědi s rozvahou volí pastýřský přístup, který je založen na pokoře a nepodmíněné lásce. Nepomáhá věřícímu ani tak jeho vlastními poznatky a sociálními dovednostmi, ale spíše vyjevováním Boží lásky.

„Jedná se o veliký duchovní klam, když se domníváš, že svým snažením můžeš změnit druhého člověka […] Když se někdo modlí za druhého, tak to je v pořádku. Když se jej však snaží změnit, tak nikoliv. To je zcela v rukou Božích.“¹¹

Než trvat na správných náboženských radách, je lepší respektovat existenciální realitu věřícího a láskyplně obejmout jeho bolest, jeho slabosti a jeho svobodu. Tímto způsobem je setkání duchovníka a věřícího pozdviženo ke zkušenosti požehnaného oddechnutí a odpočinutí, které je inspirováno therapeutickým působením Boží lásky. Láska duchovníka k věřícímu je katalyzátorem umožňujícím, aby depresivní smutek fungoval jako posvěcení.

Milující duchovník, který v rámci pastýřského vztahu komunikuje s věřícím, je naplněný milostí Boží a prost sebe samého. Osvojuje si způsob vidění a prožívání věřícího, aniž by byl vázán jeho osobními schématy nahlížení světa a jeho individuálními systémy přesvědčení. V rámci požehnané, nepodmíněné, rozlišující lásky může být věřící plně a svobodně sám sebou, aniž by pociťoval, že jej duchovník soudí, omezuje a nerozumí mu.

4. Boží horizont
Láska je Božím horizontem. Duchovník vyjevuje tuto lásku jako živou do té míry, do jaké na ní má sám účast. Požehnaná, v modlitbě ponořená pokorná láska uzdravuje.

„Jestliže chceš někoho napravit z jeho chyb, nemysli si, že jej můžeš napravit svou vlastní silou. Pomodli se celou svou duší k Bohu, který „zkoumá srdce i ledví“ (Ž 7, 9, srov. Zj 2, 23), aby On sám osvítil duše dotyčného člověka.“¹²

V každodenní komunikaci se nám potvrzuje, že životní rozpoložení jednoho člověka působí na rozpoložení druhého. Emoce jako radost, smutek, úzkost, strach či nadšení se přenášejí z jednoho na druhého jako tekutina ve spojitých nádobách.

Tomuto sdílení prožitků, a zvláště pak jakým způsobem působí láska duchovníka na věřícího, můžeme lépe porozumět pomocí následujícího příkladu:

Když proti sobě umístíme dvě kytary a udeříme do nějaké struny na jedné z nich, zpozorujeme, že odpovídající struna na druhé kytaře začne vibrovat.

Analogickým způsobem to funguje také ve vztahu duchovníka a věřícího. Když duchovník pociťuje ve svém srdci milostiplnou lásku, probudí tato láska Boží therapeutickou sílu, jež se skrývá v srdci věřícího. „Jedna duše komunikuje s druhou a duše vnímá duši.“¹³

Láska volá lásku, milost milost a Bůh Boha.

* * *

Milostí obdařený duchovník vidí ve tváři věřícího potencionálního svatého, spatřuje samotného Krista. Duchovními smyslylásky a pokory vnímá, že věřící je spolu s ním jedno v Těle Krista, v Církvi.

Konec

První část zde

________

Přeloženo z řečtiny: Νικήτας Καυκιός, Ποιμαντικὴ Θεολογία καὶ Κατάθλιψις, Klášter Svatých Andělů, Afidnes, 2013. Dostupné z: http://www.hsir.org/pdfs/Periodicals/ApliKathxhsis/08-PoimantikiTheologia&Katathlipsis.pdf

________
¹ Sv. Nikodém Svatohorec, Kniha Barsanoufia a Jana, Volos 1960, s. 82-83.
² Starec Paisios Svatohorec, Promluvy III., Duchovní zápas [řecky], Soluň 2007.
³ Sv. Antonín Veliký, PG. 65, 77A.
⁴ Nikitas Kaukios (2010), Svoboda a Boží milost: Role lidské snahy v díle spásy [řecky], in: http://www.psyche.gr/graceandworks.htm.
⁵ Sv. Izák Syrský, Asketické promluvy, Řeč XXV [řecky], Soluň1997, s.128.
⁶ Sv. Řehoř Palama, K monašce Xénii [řecky], in: Filokálie vol. IV.
⁷ Starec Paisios, ibid.
⁸ Velký kánon sv. Ondřeje Krétského, VI. zpěv.
⁹ Metropolita pergamský Jan (Zizioulas), Theologie a psychiatrie v rozhovoru [řecky] Athény 1999, s. 141-156
¹⁰ Starec Paisios Svatohorec, ibid.
¹¹ Mniška Gabriela [řecky], Eptalofos 1996, s. 181.
¹² Sv. Jan Kronštadtský, Můj život v Kristu [řecky], Athény 1974, s. 25.
¹³ Starec Porfýrios, Život a promluvy [řecky], Chania 2003, s. 273.