O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.

V listopadu loňského roku, krátce před návštěvou papeže Františka v Konstantinopoli, byl v Řecku publikován velice závažný dokument – petice s názvem „Nová eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje“ (řecký originál, anglický překlad). Autorem tohoto eklesiologického textu je skupina, která se sama označuje jako „Shromáždění duchovních a laiků“. Jedná se o neformální seskupení, které tvoří profesoři theologie, kněží, igumeni a mniši z řecké novostylní církve, jež spojuje jedna věc – obava ze stále intenzivnějšího rozšiřování a upevňování, jak sami říkají, „panhereze ekumenismu“. Na svých pravidelných shromážděních se věnují sledování, rozboru a zhodnocování mnohostranných aktivit pravoslavných ekumenistů. Výsledky svého zkoumání pak za účelem informování pravoslavné veřejnosti publikují formou převážně kratších textů a prohlášení.

Zatím předposledním jejich textem, se kterým bychom – z důvodu jeho závažnosti – rádi seznámili také českou pravoslavnou veřejnost, je zmíněný text „Nová eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje“. Jedná se o velice důležité prohlášení, které by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Obsahuje totiž – z hlediska patristické theologie – přesnou anatomii inovátorské nepravoslavné eklesiologie patriarchy Bartoloměje. Text je také velice závažný z toho důvodu, že jej podepsalo šest metropolitů z řecké novostylní církve a velký počet duchovních, igumenů, mnichů, mnišek a laiků, a to nejen z řecké církve, ale také z ostatních místních církví. Do 13. 2. 2015 se pod touto peticí objevilo 6260 podpisů a další přibývají.

Text byl sepsán jako reakce na prohlášení patriarchy Bartoloměje, které pronesl v květnu loňského roku v rámci svého setkání s papežem Františkem v Jeruzalémě. V úvodu autoři uvádějí některé základní teze patriarchovy eklesiologie „rozdělené církve“: „Jedna, svatá, apoštolská, katholická Církev, kterou založil Logos…se v čase rozdělila...“; „Naneštěstí převládl lidský faktor a k tomu ještě přistoupily theologické, praktické a společenské okolnosti, které se v průběhu věků nashromáždily; to vše způsobilo, že místní Církve byly dovedeny k rozdělení jednoty víry, vzájemné izolaci…“; „… naše církve (římskokatolická a pravoslavná) se navzájem uznávají jako sesterské církve společně zodpovědné za uchovávání jedné Církve Boží…“ a další (všechny citace z tohoto prohlášení jsou uváděny podle řeckého originálu).

V srpnu loňského roku jsme na našich stránkách publikovali třídílné pojednání o historii přípravy Velkého sněmu Pravoslavné církve. V třetí části, v kapitole s názvem „Nová pravoslavná eklesiologie“, jsme ukázali, jak si pravoslavní ekumenisté formulováním, rozvíjením a upevňováním této nové eklesiologie připravují theologický základ pro chystané sjednocení Pravoslavné církve s nepravoslavnými církvemi. Ukázali jsme také, že tato jejich nová eklesiologie „je v přímém rozporu s tím, co Pravoslavná církev jednomyslně vyznávala po celou dobu své historie“, že je „zcela zřejmým popřením pravoslavné víry v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou Církev…“, že „v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice.“

Zcela identickým způsobem hodnotí novou eklesiologii patriarchy Bartoloměje také autoři uvedeného prohlášení. O tom, co je podle jejich názoru již „stabilní směřování eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje“ prohlašují: „…je vědomým popřením přinejmenším atributu jednoty „jedné“ Církve, kterážto [ta jednota] je její vlastností a ontologickou daností. Zahrnutí tohoto atributu do eklesiologického článku Vyznání víry bylo výrazem sebe-chápání a duchovní zkušenosti Církve. Z toho plyne, že kdokoliv -duchovní či laik-, který vědomě zpochybňuje či popírá víru Církve, kterou se vší přesností vymezily ekumenické sněmy svými dogmatickými rozhodnutími a především jednotlivé články textu Vyznání víry, zcela pochopitelně odpadá od Těla Církve, jsa vystaven v souladu s ekumenickými sněmy suspenzi či exkomunikaci.“

Jak je patrné, autoři jsou toho názoru, že otázka eklesiologie není v žádném případě sekundárním tématem, ale naopak má pro pravoslavné věřící zcela zásadní důležitost. Proto se také dovolávají jednoho z hlavních principů patristické eklesiologie, podle kterého platí, že naše příslušnost k Církvi je primárně určena našim přijetím či nepřijetím víry Církve. Dále ve svém textu pokračují a ukazují, že sám Kristus svým zaslíbením, které dal Církvi, tedy že ji brány pekelné nepřemohou (Mt 16,18), zcela jednoznačně vyvrací eklesiologickou tezi Bartoloměje o tom, že v církevních dějinách „převládl lidský faktor“ a Církev se rozdělila.

Poté, co autoři představili základní principy nepravoslavné eklesiologie patriarchy Bartoloměje, předkládají čtenářům také základní teze z consensus patrum, tedy z patristické nauky o jednotě Církve: jednota Církve, Těla Kristova je „její ontologickou daností“. Bez ní Církev nemůže existovat. Jednota Církve je zabezpečena jak hlavou Církve, kterou je Kristus, tak také neustálou přítomností Ducha Svatého v Těle Církve. Z toho plyne, že Církve jednotu – která je jejím bytostným určením – „nehledá, ale pouze zachovává“.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že mluvíce o jednotě Církve autoři nemají na mysli z protestantismu vycházející a v ekumenismu přijatou tzv. neviditelnou jednotu Církve. Tedy tu, o které se předpokládá, že existuje mezi křesťanskými církvemi i přes stávající rozdělení. Autoři v souladu s pravoslavnou eklesiologii mají na mysli viditelnou jednotu Církve, která se vyjadřuje jednotou v dogmatické víře, plným obecenstvím ve svátostech a společným administrativním uspořádáním. Tato svatootcovská eklesiologie potom autory vede k následujícímu závěru: „popření [viditelné jednoty Církve] znamená herezi a zpochybnění předpokladů naší spásy.“

S otázkou jednoty Církve je také pevně spjata otázka rozdělení v křesťanství. K tomu mluvčí „Shromáždění duchovních a laiků“ ve svém textu jednoznačně uvádějí: „odpadnutí heretiků nepoškozuje Církev“. Přijetí patriarchovy eklesiologie, že odpadnutí heretiků od Církve způsobilo její rozdělení, by podle autorů neznamenalo nic jiného, než „zničení Církve, prohru Božství…“. Jak je zřejmé, autoři vykládají otázku oddělení heretiků stejně, jako jsme ji my vyložili v třetí části našeho pojednání o historii přípravy Velkého sněmu Pravoslavné církve v kapitole „Metropolita Damaskinos a otázka rozdělení Církve“. Zde jsme ukázali, že v souladu s kritérii patristické a sněmovní tradice není možné v žádném případě tvrdit, že by „odpadnutí západního křesťanství od una sancta, catholica et apostolica Ecclesia …způsobilo rozdělení v Těle Kristově… [Církev] zůstane navždy jedna a nerozdělená.“

Srovnání eklesiologie patriarchy Bartoloměje, který „věří v rozšířenou a rozdělenou Církev“ (rozšířená, protože jsou v ní zahrnuti kromě pravoslavných také heretici a rozdělená, protože spolu zatím nejsou v jednotě) s pravoslavnou eklesiologií podle těchto autorů „nad slunce jasněji“ odhaluje, „ jaká vzdálenost leží mezi patriarchovými prohlášeními a Pravoslavím“. Závěrečné zhodnocení patriarchovy víry, které jak jsme uvedli, podepsalo dokonce i šest řeckých novostylních metropolitů, pak hlavní představitelé antiekumenismu z oficiálního pravoslaví formulují tímto způsobem:

„Inovátorská eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje posunula ekumenismus z jeho bodu znehodnocení dogmat, ke kterému došlo za patriarchy Athenagorase až do současného hrozného znetvoření či falzifikace pravoslavné víry.“

Co více k tomu můžeme dodat? Velice významná je na tomto eklesiologickém prohlášení také skutečnost, že se v jeho poslední kapitole pojednává o přerušení církevního obecenství, ke kterému došlo na závěr Athenagorasova působení na patriarším trůně. Tehdy s ním přerušili církevní obecenství tři metropolitové z řecké novostylní církve a velká část svatohorců. S dlouho očekávanou dávkou realismu pak autoři prohlašují, že není žádného opodstatnění k tomu, abychom byli „optimističtí, co se týče změny Bartolomějova směřování“. To se podle nich mělo potvrdit za krátkou dobu po sepsání této petice, při společném sloužení patriarchy Bartoloměje s papežem Františkem ve Fanaru na svátek sv. Ondřeje. A skutečně jim průběh oslav chrámového svátku konstantinopolské církve, jak jsme ukázali v našem článku “Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví” dal zcela zapravdu.

Celé eklesiologické prohlášení- petice pak končí těmito slovy: „Modlíme se, aby si ekumenický patriarcha Bartoloměj uvědomil svoji obrovskou zodpovědnost, kterou má vůči těm, jež vede do prelesti a za to, jak svléká Církev z „rubáše pravdy ušitého z nebeské theologie“….“ Ten však, kdo vás uvádí do zmatku, neujde soudu, ať je to kdokoli“. (Gal 5, 10)

V úvodu jsme uvedli, že toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat pravoslavnou víru neporušenou v době, kdy dochází k jejímu nahrazování a zaměňování za herezi pravoslavného ekumenismu.

Tento velice pozitivní a nadějný posun je, zdá se, způsoben kromě jiného také stále troufalejšími aktivitami a prohlášeními pravoslavných ekumenistů a pak zejména obavami z chystaného Velkého sněmu Pravoslavné Církve v 2016. Ve výše citované studii jsme ukázali, že jedním z hlavních bodů jeho programu je proklamovat eklesiologii patriarchy Bartoloměje a dalších ekumenistů – o které tato petice prohlašuje, že je popřením pravoslavné víry v Církev – za oficiální dogmatickou nauku Pravoslavné církve. Zvlášť jasně vynikne tento posun při srovnání petice se starším eklesiologickým prohlášením z pera stejných autorů s názvem „Vyznání víry proti ekumenismu“. (řecký originál, anglický překlad). Jedná se o text publikovaný v roce 2009, který měl široký ohlas u pravoslavných věřících po celém světě. Do února roku 2012 jej podepsalo kolem 24.000 duchovních a laiků.

Jeden z rozdílů mezi odpůrci ekumenismu z oficiálního a ohrazeného pravoslaví se nacházel v tom, že první mluvili pouze o herezi, či panherezi ekumenismu, ale nikdy o hereticích ekumenismu (třebaže zatím neodsouzených). Nikdy tedy konkrétně neuváděli, kdo jsou ti tajemní nositelé a zvěstovatelé hereze ekumenismu v Pravoslavné církvi. Jejich mnohočetná prohlášení vzbuzovala dojem, jako by se v Pravoslaví sama od sebe rozšiřovala nějaká na konkrétních nositelích nezávislá nauka-hereze, kterou nikdo nereprezentuje. Novostylní antiekumenisté přitom mnohokrát zcela oprávněně konstatovali, že se v průběhu 20. století otevřela cesta k tomu,„aby došlo v prostoru Pravoslavné církve k osvojení, formování a rozvinutí …hereze ekumenismu“. Kdo však byli a jsou ti, kteří tento tragický a katastrofický proces realizovali a dále realizují? Odpověď na tuto otázku buď nezaznívala vůbec, nebo v lepším případě jenom obecně, jako ve zmíněném Vyznání víry z 2009: „Patriarchové a biskupové rozvinuli nové dogma o Církví, novou eklesiologii, kterou teď učí a prosazují…“

Nyní se konečně situace změnila a mluvčí hlavního proudu novostylních odpůrců ekumenismu se odhodlali překročit tuto hranici a prohlásit otevřeně to, co je již několik desetiletí nad slunce jasnější: měřeno kritérii patristické a synodální tradice Pravoslavné církve, patriarcha Bartoloměj vědomě popírá třetí článek Nicejsko-cařihradského Vyznání víry, tedy víru v jednu Církev.

Je zřejmé, že jedním z důvodů opatrnosti novostylních odpůrců ekumenismu, byl také fakt, že ti z nich, kteří čas od času překročili tuto hranici vyjádření nesouhlasu s ekumenismem, byli za to různými způsoby trestáni, a to jak v církevním, tak i v akademickém prostředí. Ale taková už je po léta podivuhodná schizofrenie pravoslavných ekumenistů. Na jedné straně jsou jejich ústa plná ekumenické lásky a pochopení vůči křesťanským společenstvím a denominacím, jejichž dogmatická nauka je v přímém protikladu s pravoslavnou vírou. Pokud však dojde řeč na pravoslavné křesťany, kteří se opováží nějakým způsobem vyjádřit svůj nesouhlas s theologií ekumenismu, jde všechna jejich láska a tolerance velice rychle stranou a začnou používat pojmy – jinak v ekumenismu přísně zakázané(!) – jako heretik či schismatik. Stejně jako jsme toho občas svědky v Čechách. Dochází tak ke zcela paradoxní situaci. Ti, kteří byli po staletí Pravoslavím považování za heretiky (nejedná se o kategorii etickou, ale theologickou), jsou dnes označováni za příslušníky sesterských církví, zatímco, ti, kteří chtějí zachovat věrnost Pravoslaví, jsou nálepkováni jako heretici či schismatici.

Posunu v pozici řeckých novostylních odpůrců ekumenismu – tedy od kritiky ekumenismu směrem ke kritice konkrétních ekumenistů – si nemohla nevšimnout také hierarchie řecké novostylní církve, jež je naneštěstí ve svém celku aktivním podporovatelem ekumenismu. Jak velké je jejich znepokojení a obava, prozrazuje encyklika „O fungování webových stránek provozovaných jak církevními institucemi tak i duchovními a mnichy“, kterou Posvátný synod Řecké novostylní pravoslavné církve publikoval 15. 1. 2015.

Ti, kterým je tato encyklika především adresována, tedy členové „Shromáždění duchovních a laiků“, na ni reagovali ve svém zatím posledním prohlášení. V něm se velice ostře vymezují proti tomu, co považují za neakceptovatelný projev „omezování a boje proti svobodě slova“. Novostylní hierarchie se podle jejich mínění „pokouší umlčet kritiku a omezit možnosti theologického projevu a polemiky, kterou členové církve prezentují na internetu …“. Ve svém prohlášení se také vyjadřují k otázce, jaké druhy webových stránek, blogů atd. konkrétně se hierarchie snaží dostat pod cenzuru (budou moci fungovat pouze na základě požehnání místního biskupa a za předpokladu věnování se vymezeným tématům) anebo úplně umlčet:

„Jedná se o ty [weby] které kritizují obecné zesvětšťování církevního života a zejména duchovních všech stupňů. Ovšem ještě více jim vadí ty webové stránky, které se věnují názorům obráceným proti eklesiologické herezi ekumenismu, proti všem druhům společných modliteb a s tím spojených dogmatických pochybení…vadí jim ty webové stránky, které mají odvahu „následujíce svaté Otce“ předávat a vyznávat orthodoxní svědectví. Na weby takového obsahu chce encyklika uvalit zákon mlčenlivosti.“

Jak je tedy patrné, naše tvrzení o tom, že se v prostoru novostylního antiekumenismu odehrává významný posun, není žádným přeháněním. Další otázka, ve které existuje rozdílný přístup mezi odpůrci ekumenismu z řad oficiálního a ohrazeného pravoslaví, a ve které prohlášení o eklesiologii patriarchy Bartoloměje přináší také posun, souvisí s následující problematikou. Chceme-li zachovat, udržet a ochránit pravoslavnou víru před ekumenismem, můžeme toho dosáhnout při současném zachovávání církevního obecenství s ekumenisty? Naším záměrem teď není zabývat se tím, jaká je podle patristické a sněmovní tradice správná odpověď na tuto velice důležitou otázku. To, na co bychom chtěli poukázat, je očividný posun ze strany novostylních antiekumenistů.

Pokud si pozorně přečteme Vyznání víry proti ekumenismu z roku 2009, zjistíme, že více než 2/3 textu jsou věnovány výkladu toho, jakým způsobem svatí Otcové a církevní sněmy definovaly a vymezily postoj Pravoslavné církve vůči římskokatolictví a protestantismu. A pouze závěrečná třetina textu je věnována pravoslavným ekumenistům, tedy kritice toho, jak v průběhu 20. století opustili orthodoxní vyznání a místo toho začali v Církvi učit a zvěstovat „panherezi ekumenismu“.

Na několika místech se v textu mluví o přerušení obecenství, ale tím je vždy myšleno přerušení obecenství s nepravoslavnými církvemi. Spolu s kritickým dodatkem, že pravoslavní ekumenisté toto ohrazení Pravoslavné církve svévolně nedodržují a různými způsoby (společné modlitby, prohlášení, uznání křtů…) s jinoslavnými křesťany navazují církevní obecenství. Nenacházíme zde výslovnou zmínku o možnosti přerušení obecenství také s pravoslavnými ekumenisty, přestože se v textu zcela jednoznačně uvádí, že ekumenisté rozšiřují v Pravoslavné církvi nauku, která je „nejhorší prelestí, největší herezí všech dob“.

Přestože autoři Vyznání víry proti ekumenismu nemluví explicitně o možném ohrazení, formulují závěr svého textu tak, aby vyzněl jako jasné poselství, ve kterém svým pastýřům-ekumenistům vzkazují, že mají vědomí o tom, jaká je svatootcovská pozice v situaci, kdy biskupové v Církvi zvěstují herezi a nikoliv orthodoxii. Na konci svého prohlášení píší: „Tuto panherezi [ekumenismus]přijali mnozí pravoslavní patriarchové, arcibiskupové, biskupové, kněží, mniši a laikové. Učí tuto herezi „s nepokrytou hlavou“, uplatňují ji a prosazují v praxi skrze různé způsoby obecenství s heretiky skrze společné modlitby, vzájemné návštěvy, pastorální spolupráci, čímž se v podstatě staví mimo Církev. Sněmovní kánony a příklady svatých ukazují jasně, jaký je náš postoj. Každý z nás si musí uvědomit svoji zodpovědnost.“

Každý, kdo je alespoň základně obeznámen s naukou a historií Pravoslavné církve si všimne, že zde autoři odkazují a citují z 15. kánonu konstantinopolského sněmu z roku 861. Tento kánon jak známo pojednává o tzv. ohrazení, tedy přerušení církevního obecenství, a to ještě před sněmovním odsouzením, s těmi biskupy, kteří veřejně a „s nepokrytou hlavou“ učí v Církvi herezi. Autoři také v souvislosti s otázkou ohrazení upřesňují velice důležitou věc. Mimo Církev se nenachází ten, kdo přerušuje obecenství s biskupy učící herezi, ale naopak ti, kteří skrze neortodoxní heretickou nauku přerušují své společenství, svojí jednotu s vírou, která byla vždy, všude a všemi věřena.

Krátké srovnání těchto dvou eklesiologických prohlášeních zcela jednoznačně ukazuje, že text „Nová eklesiologie ekumenického patriarchy Bartoloměje“ přichází s odlišnou perspektivou, ve které je patrná důležitá a nadějná změna. Antiekumenisté z řad oficiálního pravoslaví si jakoby začínají daleko jasněji uvědomovat, co či lépe kdo je tím skutečným a opravdu existenciálním ohrožením Pravoslavné církve ve 20. století, kterému je třeba za každou cenu vzdorovat.

Tímto nebezpečím však v žádném případě nejsou nepravoslavné církve, kterým jsou věnovány 2/3 textu Vyznání víry z roku 2009. Přestože si to pravoslavní křesťané občas takto představují (jakési temné síly valící se z postkřesťanského Západu na křesťanský Východ). Avšak to hlavní nebezpečí, které v sobě skutečně skrývá potenciál vykořenit orthodoxní vyznání víry ze srdcí pravoslavných křesťanů v oficiálních místních církví, je hereze ekumenismu, a to skrze své hlavní představitele v čele s patriarchou Bartolomějem. Oni jsou ti, kteří po desetiletí prokazují, že k tomu mají nejen schopnosti, prostředky, čas a odhodlání, ale zejména víru, že to, co dělají je správné a Bohu-libé. A z tohoto důvodu mluvčí novokalendářních odpůrců ekumenismu výhradně jim věnovali již nikoliv pouze závěr, ale celé své eklesiologické prohlášení, včetně odkazu na možné ohrazení se.

Každý český pravoslavný křesťan, který ve svém životě zkušenostně objevil něco z podstaty Orthodoxie a její jedinečnosti, si nemůže než postesknout, že se s podobnými projevy uvážené, zodpovědné a z patristické theologie vycházející kritiky a odmítnutí synkretické hereze ekumenismu nemůže setkat také v místní pravoslavné církvi. A co více: v Čechách jsme svědky přesného opaku, neboť sledujeme jak se s pravoslavnou vírou zcela neslučitelná nauka ekumenismu bez jakéhokoliv veřejného zpochybňování stále více a více upevňuje v životě místní církve.

O tom, jak hluboké kořeny v oficiální místní církvi již zapustila nauka, kterou řecká petice nazývá „nejhorší prelestí, největší herezí všech dob“ svědčí zpráva, jež byla nedávno zveřejněna na webových stránkách pražské eparchie. Jedná se o zprávu ze zasedání osvětového odboru, na kterém pražská eparchie projednávala svůj „program krátkodobých a dlouhodobých cílů“. Zasedání, kterého „se aktivně zúčastnil otec igumen Michal Dandár (v té době již zvolený arcibiskup pražský)“ ve svém usnesení navrhuje mimo jiné „pracovat pro ekumenické hnutí“.

Jedná se opravdu o tragické prohlášení, když si uvědomíme, že se pražská eparchie za přítomnosti arcibiskupa ve svém programu rozhodla věnovat práci pro hnutí, jehož ideologie – v souladu s řeckým eklesiologickým prohlášením a v souladu s patristickým učením – „svléká z Církve rubáš pravdy ušitý z nebeské theologie“. Což je skutečně možné, aby se jednalo o vyjádření reprezentující smýšlení a víru celé pražské eparchie? Což je skutečně možné, aby všichni věřící bez výjimky akceptovali toto ekumenické směřování místní církve? Je těžké uvěřit, že by v církvi, která je tvořena (pomineme-li věřící jiných národností) z významné části konvertity, byla nauka ekumenismu přijata jednomyslně a bez dalšího zkoumání. Jaký byl v takovém případě důvod ke konverzi? Pokud tedy existují a my pevně věříme, že existují, odpůrci ekumenismu v místní církvi, proč nejsou slyšet a vidět tak, jako jsou slyšet a vidět jeho nositelé a obhájci? Uvědomují si, že svým tichým souhlasem nesou také oni svůj díl zodpovědnosti za tragický proces celocírkevního osvojení, přijetí a implementování eklesiálně destruktivní nauky ekumenismu v českém pravoslavném prostředí?

Nezbývá nám tedy nic jiného, než si přát, abychom se v budoucnu stali svědky toho, jak oživení antiekumenismu v řecké novostylní církvi přinese podobné probuzení a oživení také v Čechách. Přestože současná smutná situace schismatu, ve které se nachází místní církev se všemi zhoubnými následky, které to má pro její církevní život, nevytváří právě ty nejlepší podmínky pro takovou duchovní a theologickou obnovu, je třeba doufat, že na přímluvy sv. Cyrila a Metoděje a všech českých svatých uslyšíme jednou z místní církve nejen hlasy volající po odevzdání se ideálům ekumenického hnutí, ale také hlasy, volající po zvěstování pravoslavné víry a návratu k cyrilometodějskému duchovnímu dědictví.

o. Jiří Ján, ThD.