Category: Pravoslavná spiritualita a její praxe

Vzít svůj kříž neznamená pouze nést kříže, které na nás nakládají druzí nebo nám je posílá Prozřetelnost, ale znamená to také nést své vlastní kříže a nebo dokonce kříže sám na sebe nakládat a nést je. Znamená to, že křesťan může a má dávat a plnit různé sliby a závazky, které jsou našemu srdci bolestivé a tíživé, ale samozřejmě sliby, které jsou v souladu se slovem Božímu a Jeho vůlí a ne s naším mudrováním a výklady. Je například možné či spíše nutné zavázat se k věcem, které jsou užitečné pro naše bližní a pak je plnit: služba nemocným, aktivní pomoc potřebným, vyhledávání možností, jak s trpělivostí a pokorou napomáhat spáse a blahu lidí skutkem, slovem, radami, modlitbami a podobně.

Milující duchovník, který v rámci pastýřského vztahu komunikuje s věřícím, je naplněný milostí Boží a prost sebe samého. Osvojuje si způsob vidění a prožívání věřícího, aniž by byl vázán jeho osobními schématy nahlížení světa a jeho individuálními systémy přesvědčení. V rámci požehnané, nepodmíněné, rozlišující lásky může být věřící plně a svobodně sám sebou, aniž by pociťoval, že jej duchovník soudí, omezuje a nerozumí mu.

Jedinec trpící depresí se projevuje chováním, které může být snadno chápáno jako egoistické, ať už jde o reptání, různé požadavky po druhých, stranění se společnosti, dlouhé spaní či nedostatečnou ochotu pracovat či komunikovat s druhými. Prožívání deprese zbavuje člověka sil a energie a nedovoluje mu, aby se věnoval něčemu jinému než jsou jeho problémy. Nemocný se utápí ve vlastním smutku a neustále se zabývá svými myšlenkami a pocity. Toto bolestné nutkavé zaobírání se sebou samým je mylně mnohými duchovníky vykládáno jako egocentrismus.

Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.