Život našeho otce sv. Jana arcibiskupa šanghajského a sanfranciského, Divotvorce, část I.
První část českého překladu knihy The Life and Conduct of Our Father Among the Saints Saint John the Wonderworker Archbishop of Shanghai and San Francisco, vydané v Center for Traditionalist Orthodox Studies. Životopis byl sestaven bratrstvem monastýru Sv. Kypriána a Justiny ve Fili (Řecko). Jeho anglická verze je opatřena úvodem metropolity Kypriána oropského a filijského a doslovem arcibiskupa Chrysostoma z Etny. Připravujeme rovněž vydání této publikace v knižní podobě, včetně zmíněného úvodu a doslovu.
1. V Rusku (1896-1921)
Sv. Jan se narodil 4. června roku 1896 na venkovském sídle svých rodičů Borise Ivanoviče a Glaryfy Michailovny Maximovny ve vesnici Adamovka v Charkovském kraji (území dnešní Ukrajiny.) Rodiče byli aristokratického původu. Při křtu přijal jméno archanděla Michaela.
Rod z otcovy strany pocházel ze Srbska. Jeden z otcových předků – sv. Jan Tobolský žil vysokým asketickým životem. Byl misionářem a autorem duchovních děl. Žil v první polovině osmnáctého století a k jeho svatořečení došlo během vlády sv. cara – mučedníka Mikuláše II. (1868-1918).
Sv. Jan byl tichým a poslušným dítětem. Jeho sestra si ho pamatuje jako chlapce, s jehož výchovou rodiče neměli žádné potíže. Během dospívání se rozhodoval, jakým směrem by se měl ubírat jeho život. Nebyl si jistý, zda ho zasvětit vojenské nebo civilní službě. Cítil pouze, že jeho budoucí život by měl být veden a poháněn vznešenou touhou po pravdě. Toto vědomí v něm bylo pěstováno jeho rodiči, kteří mu za životní vzory předkládali lidi, jež svůj život pravdě zasvětili.
Ve svých jedenácti letech začal navštěvovat Vojenskou akademii v Poltavě. Byl příkladným studentem. Přesto však měl dva předměty, ke kterým choval odpor: tělocvik a tanec. Na akademii byl oblíben, cítil však, že by se měl vydat odlišnou cestou.
Tato myšlenka v něm byla posilována na základě kontaktů, který udržoval se dvěma proslulými profesory, jež na akademii přednášeli náboženství; s o. Sergejem Četverikovem, autorem knih o sv. Paijsii Veličkovském a o optinských starcích a s archimandritou Varlaamem, rektorem místního semináře.
Den, kdy Michael Maximovič po sedmi letech ukončil svá studia na Vojenské akademii, se shodoval se dnem, kdy byl v charkovské katedrále do funkce arcibiskupa uveden biskup Antonij (Chrapovický). Tento věhlasný hierarcha a theolog byl hlavním obhájcem obnovení patriaršího úřadu v Rusku a později se stal metropolitou kyjevským a galickým. A ještě později proslul jako první hierarcha a organizátor Ruské pravoslavné církve v zahraničí.
Díky své upřímné lásce dokázal arcibiskup Antonij ve zbožných studentech vzbuzovat zájem o duchovní témata. Doslechl se o mladém Michaelu Maximoviči, o kterém se v církevních kruzích již hodně hovořilo, a projevil zájem se s ním osobně setkat. A tak se v Charkově arcibiskup Antonij stal duchovním učitelem sv. Jana a toto pouto trvalo až do jeho smrti (†1936).
V Charkově Michael studoval právo. Studia ukončil roku1918 aobdržel diplom. Následující zhruba tři roky, v době, kdy Ukrajinu spravoval kozák Skoropatskij, sloužil u místního soudního dvora.
Srdce budoucího hierarchy však bylo od tohoto světa velmi vzdáleno. Všechen svůj volný čas trávil v univerzitní knihovně, kde studoval duchovní spisy a především životy svatých. „Studoval jsem světské vědy,“ řekl sv. Jan při příležitosti svého zvolení do biskupského úřadu, „ale postupně jsem se čím dál tím více nořil do vědy, která všechny ostatní převyšuje, do studia duchovního života.“
Během návštěvy monastýru, ve kterém metropolita Antonij sídlil, měl Michael příležitost pomodlit se u hrobu arcibiskupa Meletije (Leontevič), askety žijícího na počátku osmnáctého století. Byl to velice uctívaný, spravedlivý muž, který však zatím nebyl svatořečen. Zde bylo srdce mladého světce zasaženo hlubokou touhou zasvětit svůj život jediné opravdové cestě, té, která má svůj cíl v Kristu.
Hluboký dojem na Michaela Maximoviče během své návštěvy v Charkově učinil také biskup Varnava, který se později stal srbským patriarchou. Arcibiskup Antonij vřele přivítal mladého srbského biskupa a velice pozorně si vyslechl jeho líčení o utrpení srbského lidu pod tureckým jhem. K této události došlo ještě před bolševickou revolucí, v lednu 1917. V té době Srbům bojujícím proti Německu, Rakousku-Uhersku, Turecku a Bulharsku už nezůstávalo žádné území, které by nebylo okupováno nepřáteli.
Arcibiskup Antonij se osobně zasadil o to, aby ruský lid jednomyslně odpověděl a podpořil srbský národ. Na tomto příkladu si Michael zřetelně uvědomil všestranný význam Církve a povinnost biskupa reagovat na potřeby pravoslavného lidu. Biskup Varnava pak ze své strany, poté co se stal srbským patriarchou, prokazoval velkou pohostinnost a pomoc sužované Ruské pravoslavné zahraniční církvi.
2. V Jugoslávii (1921-1934)
Události Ruské revoluce donutily rodinu Maximovičů, aby v roce 1921 emigrovala do Jugoslávie. V Bělehradě Michael začal studovat theologii na Akademii sv. Sávy, kde také roku 1925 získal vysokoškolský diplom.
V posledním roce studií byl metropolitou Antonijem postřižen na čtece. Tentýž metropolita mu pak v roce 1926 v monastýru Milkovo udělil mniššské postřižiny. Přijal jméno Jan, a to na počest svého vzdáleného příbuzného sv. Jana Tobolského, který byl nedlouho předtím svatořečen. Brzy nato byl vysvěcen na diákona. Ve stejném roce na svátek Uvedení Bohorodičky do chrámu byl biskupem Gabrielem čeljabinským vysvěcen na kněze.
V této době působil jako učitel náboženství na střední škole. V roce 1929 byl poslán přednášet do semináře Sv. Jana Theologa ve městě Bitola v ochridské diecézi.
V Bitole si sv. Jan získal lásku studentů. Zde také na veřejnost pronikly první zprávy o jeho duchovních zápasech. Sv. Jan praktikoval nepřetržitou modlitbu. Každý den sloužil sv. liturgii nebo přijímal sv. Tajiny. Přísně se postil, jedl pouze jednou denně, a to pozdě večer.
S otcovskou láskou svým studentům vštěpoval vznešené duchovní ideály. Tito studenti byli také první, kdo měli možnost pozorovat jeho velké duchovní zápasy: všimli si dokonce, že nikdy neuléhá ke spánku! Spánek ho obvykle přemohl až po dlouhé únavě a to klečícího před sv. ikonami v rohu své cely.
Místní diecézní biskup sv. Nikolaj (Velimirovič), příznačně nazývaný „srbský Zlatoústý“, proslulý pro své ctnosti a moudrost, měl mladého mnicha Jana ve velké oblibě a vážnosti. Jednoho dne, když opouštěl bitolský seminář, se otočil ke skupině studentů a řekl jim: „Chlapci, naslouchejte otci Janovi; je to totiž anděl v lidské podobě.“
Titíž studenti se denně přesvědčovali, že sv. Jan andělským životem skutečně žil. Jeho trpělivost a skromnost přirovnávali k trpělivosti a skromnosti velkých asketů a poustevníků. Ke všem byl plný lásky, a to především k dětem. Byl vždy příjemný, mírný, vstřícný, nápomocný a plný milosrdenství. Nikdo ho nikdy neviděl rozzlobeného. Nikdy nikoho nesoudil a nikdy nemluvil o sobě samém. Události z evangelií prožíval, jako kdyby byl jejich očitým svědkem. Přesně věděl, v které kapitole se ta která událost nachází a když bylo třeba, vždy byl připraven použít vhodný verš.
Znal charakter i osobní zvláštnosti každého studenta a dokázal přesně rozlišit, čemu který student rozumí a čemu nikoli. Sv. Jan měl zvláštní obdarování od Boha: výjimečnou paměť. Díky tomu mohl své studenty hodnotit, aniž by si o nich musel vést záznamy a poznámky. Byla to láska, co vytvářelo pouto mezi otcem Janem a jeho studenty. Představoval pro ně ztělesnění křesťanských ctností. Nepozorovali na něm žádného nedostatku, dokonce ani v jeho mluvě (ačkoli lehkou vadou řeči trpěl).
Nikdy mezi studenty nevznikl nějaký konflikt, který by nedokázal okamžitě urovnat. Nebyla žádná otázka, na kterou by nedokázal odpovědět a odpovědi byly vždy přímé, přesné, jasné a úplné, protože byl skutečně vzdělaným mužem. Jeho moudrost a jeho vzdělání byly založeny na tom nejpevnějším základě: bázni před Bohem. Sv. Jan se za své studenty intenzivně modlil. Za nocí jim prokazoval rodičovskou, láskyplnou péči. Jednomu narovnal polštář, druhému přikrývku. Když nakonec opouštěl ložnici, požehnal spícím studentům znamením kříže a neslyšně za sebou zavřel dveře.
První týden Velkého půstu sv. Jan nejedl nic kromě malé prosfory; a to samé praktikoval v průběhu Svatého týdne. O Bílé sobotě bylo již jeho tělo zcela vyčerpáno. Ale následující den na svátek Vzkříšení byl naplněn novou silou, jako by znovu ožil. A tak mohl o paschální jitřní bohoslužbě zvolat: „Kristus vstal z mrtvých!“ tak, jakoby Kristus byl vzkříšen právě tu noc. Jeho tvář zářila. Paschální radostí, jež ze sv. Jana vyzařovala, byl zasažen každý, kdo s ním byl o Pasše v chrámu přítomen.
Ve stejné době sv. Jan začal psát pozoruhodné duchovní texty charakteristické svojí vyzrálostí a precizností, jako například studii o úctě k Přesvaté Bohorodičce. Psaní se pak věnoval až do konce svého života. Ačkoli po sobě nezanechal ucelené theologické dílo, jeho články v církevních časopisech tehdejší doby a později jeho texty vypracované pro Posvátný synod ukazují, že jeho myšlení bylo zcela zřetelně založeno na patristické theologii. Jeho texty se vyznačují hlubokou spiritualitou, umírněností a střízlivostí. Na první pohled jsou nápadné svojí jednoduchostí, srozumitelností, ale také úplností a vytříbeností. Zbožný čtenář vnímá, že sv. Jan ve svých dílech vydává svědectví ze své osobní zkušenosti s Kristem; a právě z toho důvodu je jeho dílo obklopenou libou vůní a má sílu uchvátit duši čtenáře.
Metropolita Antonij musel zvláštní obdarování a cit pro theologii ve sv. Janovi tušit. A tak, když ho světil na biskupa, adresoval k němu mimo jiné i toto příznačné pobídnutí: „Miluj theologii a snaž se proniknout do jejich hlubin. Osvěcuj poznáním svoji duši i duše těch, kteří jsou okolo tebe. Studium duchovních děl ať poskytuje tvé mysli spasitelný pokrm.“
3. V Číně (1934–1949)
V roce 1934 se Posvátný synod Ruské pravoslavné církve v zahraničí rozhodl sv. Jana povýšit do hodnosti biskupa a jakožto pomocného biskupa čínské diecéze ho vyslat do Šanghaje. Tam v té době pobývalo značné množství Rusů, z nichž většina uprchla ze své vlasti pronásledována komunistickým režimem.
Pro sv. Jana snad nebyla vzdálenější myšlenka než ta, že by se měl stát biskupem. To dokazuje svědectví srbské ženy, která ho jednoho dne nečekaně potkala v bělehradské tramvaji. Zeptala se ho na důvod, proč do Bělehradu zavítal a on ji odpověděl, že přijel vlastně omylem. Obdržel totiž – zřejmě nějakou chybou – vzkaz pro jiného kněze stejného jména, který má být jmenován biskupem. Když se s ní o několik dní později potkal znovu, sdělil jí, že omyl je ještě mnohem horší, než se původně domníval. Ukázalo se totiž, že tím, kdo má být vysvěcen na biskupa je on sám!
Když před biskupským shromážděním poukazoval na svoji vadu řeči, bylo mu sděleno, že prorok Mojžíš měl stejnou potíž. Biskupské svěcení sv. Jana proběhlo 28. května 1934. Byl posledním biskupem, kterého metropolita Antonij vysvětil.
Nový biskup přijel ze Srbska do svého nového působiště 21. listopadu 1934 na svátek Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu. Mnoho lidí se tehdy shromáždilo v přístavu, aby přivítali svého hierarchu; hierarchu, jenž své pastýřské poslání vykonával celým srdcem a který se měl brzy v Šanghaji stát naprosto výjimečnou osobností.
Na sv. Jana čekaly nelehké úkoly: dokončit stavbu velkého katedrálního chrámu a vyřešit vleklé církevní spory. Brzy se mu podařilo uklidnit napjatou situaci a postupně ve své jurisdikci obnovit vztahy se Srby, Řeky a Ukrajinci. Zdárně také dokončil budování katedrály, která byla zasvěcena ikoně Matky Boží „Zastánkyně hříšných“. Dostavěna byla také zvonice a třípatrový dům pro církevní potřeby.
Zvláštní pozornost věnoval duchovnímu formování mladých. Vyučoval náboženství na vyšších ročnících Obchodní školy. Byl vždy osobně přítomen u absolventských zkoušek z náboženství na všech šanghajských školách. Sám inicioval a řídil budování chrámů, nemocnic, sirotčinců, starobinců, ústavů pro mentálně choré a dalších komunitních center. Stručně řečeno vedl veškeré sociální aktivity ruské komunity v Šanghaji.
Přestože se spolu se svým věřícími aktivně podílel na životě ruské emigrantské komunity, zůstával, nehledě na všechny své pastorační povinnosti, v tomto světě cizincem. Propojení intenzivního vnitřního života a bohaté vnější aktivity bylo nejcharakterističtějším rysem světcovy osobnosti po celou dobu jeho neúnavné životní dráhy.
Byl člověkem nepřestávající modlitby, soustředěný na sv. eucharistii a liturgický život – to bylo místo, odkud vyvěrala jeho síla a svatost. Jeden jeho spoluslužebník biskup v tomto ohledu píše:
„Stejně jako u sv. Jana Kronštadtského, jehož příkladu vladyka Jan následoval, jeho milostí naplněná energie pramenila v první řadě z každodenního přijímání sv. Tajin. Svaté dary přijímal beze spěchu a poté zůstal na nějakou dobu ve ztišení v oltáři, a to především ve dnech, kdy sám sloužil sv. liturgii. Jeho modlitba a to, co během ní zakoušel, jsou tajemství, o nichž se nemůžeme odvážit mluvit. Mimo to byl sv. Jan současně jak s lidmi – naslouchaje a pomáhaje jim – tak i v duchovním spojení se svatými. Když vladyka Jan cestoval, vždy si s sebou brával celý soubor liturgických knih…“
A tak sv. Jan od prvního dne svého příjezdu do Šanghaje, stejně jako před tím, sloužil každodenně sv. liturgii. A to činil, ať se nacházel kdekoliv. Jednou, pravděpodobně kvůli dlouhému stání se na jeho nohou objevil velký otok. Skupina lékařů, která ho vyšetřovala, se obávala nebezpečí gangrény a nařídila mu okamžitě se odebrat do nemocnice. Sv. Jan to však odmítl. Ruští lékaři informovali církevní radu, že za těchto podmínek nemohou nést za zdraví a život pacienta žádnou zodpovědnost. Členové rady nakonec sv. Jana po vyčerpávajícím naléhání a dokonce i pohrůžkách přinutili s léčbou souhlasit. Avšak odpoledne se sv. Jan z nemocnice vytratil. A když v šest hodin večer začal sloužit všenoční bdění ke svátku Pozdvižení svatého kříže, otok z jeho nohou zcela zmizel!
Sv. Jan sloužil celý cyklus denních bohoslužeb bez jakýchkoli zkrácení a omezení. Během povečeří byl schopen z hluboké lásku, kterou choval ke svatým, předčítat pět i více kánonů ke svatým, kteří ten den měli svátek.
Nedovoloval, aby se v oltáři mluvilo, pokud to nebylo zcela nezbytné. Osobně se zajímal o chování chlapců, kteří v oltáři přisluhovali. Dokonce pro ně sepsal zvláštní příručku. Přísně, ale láskyplně po nich požadoval, aby se jejími nařízeními v oltáři řídili.
Po skončení sv. liturgie zůstával v oltáři další dvě až tři hodiny ponořený do modlitby a rozjímání. Jednou si posteskl: „Jak obtížné je odtrhnout se od modlitby a vrátit se do hluku tohoto světa!“ Noci prodléval v modlitbách…
Jeho asketické chování odráželo hloubku jeho vnitřního života plného darů Svatého Ducha. Tento jeho vnitřní život se rozléval z jeho srdce do okolního světa, ačkoli se ho sv. Jan snažil skrýt pod závoj pokory a bláznovství pro Krista. Věřící dosvědčovali, že ho častokrát viděli obklopeného nestvořeným světlem,vznášejícího se nad zemí, a to jak v oltáři, tak i jinde, když sv. Jan kázal!
Nikdy se neobracel k „sociálním výzvám“, vždy se jen překvapivě objevil v přítomnosti těch, kdo právě potřebovali pomoc; neočekávaně, bez ohledu na to, kolik bylo hodin a jak bylo venku. Lidé ho vídávali na ulicích Šanghaje ve večerních hodinách, v hrozném počasí, v jeho kněžské rjase vlající ve větru. Když se ho ptali, kam se vypravil tak pozdě, odpovídal: „Musím navštívit jednoho člověka, bydlí tady nedaleko…“ Když se ho ale rozhodli doprovodit, zjistili, že to „nedaleko“ často znamenalo několik kilometrů!
„Když se staráte o spasení duší,“ říkával sv. Jan, „musíte myslet i na to, že lidé mají také tělesné, často velmi naléhavé potřeby. Nemůžete kázat evangelium bez prokazování lásky skutky.“ Hmatatelným vyjádřením jeho evangelijní lásky bylo založení domova Sv. Tichona Zadonského pro sirotky a děti chudých rodičů. Shromáždil několik žen a s jejich pomocí začal pečovat o prvních osm dětí. Časem se domov rozrostl natolik, že během patnácti let své existence poskytl útočiště stovkám opuštěných dětí. Vladyka osobně vyhledával hladové a nemocné děti v temných zákoutích šanghajských uliček. Jednou dokonce do sirotčince přivedl malou holčičku, kterou od jednoho Číňana „koupil“ za láhev vodky!
Věřící z šanghajské diecéze ke svému biskupovi chovali velkou lásku a hluboký respekt, což dokládají následující výňatky z jejich dopisu z roku 1943 adresovaného metropolitovi Meletijovi harbinskému:
„My laikové se nemůžeme ani přiblížit k rozsahu jeho theologických vědomostí, jeho vzdělanosti a hloubce jeho kázání osvícených apoštolskou vírou, jimiž nás téměř denně sytí a které jsou pravidelně publikovány. My, lidé šanghajští však můžeme vypovědět to, co jsme v tomto městě mnoha národů viděli a zažili od chvíle, kdy náš biskup přijel. Můžeme svědčit o tom, co vidíme svýma hříšnýma očima a co cítíme v našich křesťanských srdcích. Ode dne jeho příjezdu žalostný stav církevních svárů utichl. Sirotčinec Sv. Tichona Zadonského, který živí, šatí a vychovává dvě stovky dětí, byl vybudován z ničeho. Situace a činnost humanitárního domu Sv. Filareta Milostivého se podstatně zlepšila. Kněží navštěvují chudé ve všech nemocnicích v Šanghaji a přinášejí jim sv. přijímání. Každému zemřelému, dokonce i těm, kdo byli bez domova a bez prostředků, je vypraven důstojný pohřeb. Biskup osobně navštěvuje duševně choré i ve vzdálených nemocnicích mimo Šanghaj. Pravidelně jednou měsíčně slouží sv. liturgii pro vězně, kteří tak mají příležitost se modlit a přistupovat ke sv. Tajinám. Zvláště intenzivně se věnuje výchově mladých, a to v čistě pravoslavném a patriotickém duchu. I v mnoha neruských školách mají nyní naše děti možnost náboženské výchovy. V obtížných podmínkách, ve kterých se zde naše ruská komunita nachází, cítíme, jak nás vede a chrání, jak bojuje za nás i za naše tradiční ruské morální zásady.
Všechny skupiny heretiků a jinověrných jasně vidí, že proti tak pevnému pilíři pravoslavné víry je velice obtížné bojovat. Náš biskup neúnavně navštěvuje chrámy, nemocnice, školy, věznice, civilní i vojenské organizace a vždy sebou přináší pokoj a víru. Ode dne jeho příjezdu zde nezůstal jediný nemocný člověk, kterého by osobně nenavštívil a nepožehnal mu. Díky jeho modlitbám mnoho z nás obdrželo útěchu a uzdravení. Je jako maják, který prosvěcuje naši hříšnost. Je jako zvon, který probouzí naše svědomí a volá nás k duchovnímu zápasu. Jako dobrý pastýř nás vyzývá, abychom pravidelně na krátkou dobu opustili zemi a světskou porušitelnost a pozdvihli oči k nebi „odkud přichází naše pomoc“. Je nám přesně tím „vzorem v řeči, v chování, v lásce, v Duchu, ve víře, v čistotě“, o kterém mluví Apoštol Pavel. (I Tim 4,12)“
Ruští věřící ze Šanghaje se v hodnocení svého pastýře připraveného „obětovat život za své stádo“ nemýlili. Velice dobře také věděli o tom, že sv. Jan obdržel moc činit zázraky a dar jasnozřivosti. Jednou během Světlého týdne vešel do židovské nemocnice, aby navštívil nemocné pravoslavného vyznání. Když procházel jednou z místností, zastavil se před zástěnou, za níž na lůžku spočívala umírající židovská žena v pokročilém věku. Členové rodiny byli shromážděni kolem a očekávali její skon. Sv. Jan pozdvihl svůj kříž nad plentu a hlasitě zvolal: „Kristus vstal z mrtvých!“ a ve stejný okamžik – jaký zázrak! – žena, jež stála na prahu smrti, přišla k sobě a požádala o vodu. Lékařský personál byl zcela ohromen náhlou změnou zdravotního stavu ženy, která byla krátce předtím téměř mrtvá! Žena se uzdravila a opustila nemocnici. A takovýchto událostí byl zaznamenán nespočet.
Jindy byl sv. Jan zavolán k umírajícímu muži, aby mu přinesl sv. přijímání. Vzal s sebou sv. Tajiny a spolu s druhým knězem se za ním vypravili do nemocnice. Když procházeli nemocnicí, narazili na mladého, asi dvacetiletého muže hrajícího na harmoniku. Byl již téměř zdráv a chystal se nemocnici brzy opustit. Svatý si ho zavolal a řekl: „Chci, abys přistoupil ke sv. přijímání, a to právě teď.“ Mladík se okamžitě vyzpovídal a přijal sv. Tajiny. Kněz, který sv. Jana doprovázel se ho v úžasu zeptal, proč nešli rovnou k tomu umírajícímu muži, ale zastavili se u mladíka, který se zdál být zcela v pořádku. Sv. Jan mu odpověděl prostě: „Tento mladík zemře ještě dnes večer. Ten druhý muž bude žít ještě mnoho let.“ A přesně tak se také stalo! Podobné zázraky vykonal Hospodin skrze svého světce také v Evropě a Americe.
Po smrti metropolity Meletije (†1946) a po konci II. světové války moskevský patriarchát velice intenzivně tlačil na ruské duchovní žijící v emigraci, aby se podřídili novému moskevskému patriarchovi Alexiji I. Ten byl nástupcem patriarchy Sergije, který svou nechvalně známou Deklarací z roku 1927 vtáhl ruskou církev do spolupráce s ateistickým sovětským režimem. Téměř všichni biskupové nacházející se na Dálném východě uposlechli a novému patriarchovi se podřídili. Sv. Jan se však odmítl připojit k moskevskému patriarchátu. Ze strany jeho nadřízeného arcibiskupa Viktora se mu dostalo útlaku a zastrašování. Odpověď sv. Jana na jeho výhružky byla prostá: „Jsem podřízen Posvátnému synodu Ruské zahraniční církve a budu následovat její vedení.“
Zastrašování přešlo ve skutky. Oficiální časopis moskevského patriarchátu označil „pomocného biskupa Jana Maximoviče“ za „schizmatika“ a arcibiskup Viktor pekingský ho zbavil biskupského úřadu a zakázal mu sloužit. Sv. Jan toto rozhodnutí zcela ignoroval a za dojemné podpory svých věřících nadále sloužil a někdy dokonce i venku před kostely, které nyní byly zapečetěny.
S velkým zpožděním způsobeným tehdejšími složitými podmínkami, přišlo nakonec vyjádření Posvátného synodu ruské zahraniční církve, kterým byl biskup Jan Maximovič povýšen na arcibiskupa přímo podřízeného Posvátnému synodu. Čínská národní vláda a představitelé Šanghaje pak arcibiskupa Jana uznali jediným hlavním představitelem Ruské pravoslavné církve v Číně.
_____________________________
Přeloženo z angličtiny: The Life and Conduct of Our Father Among the Saints Saint John the Wonderworker Archbishop of Shanghai and San Francisco, Center for Traditionalist Orthodox Studies, Etna, California, 1996.
