Category: Ekumenismus

Metropolita lariský a platamonský Kliment: Otázka „společné“ paschálie

Minulý rok uplynulo již sto let od tragického okamžiku, kdy byla do života Pravoslavné církve uvedena kalendářní reforma, která zničila jednotu a rozdělila pravoslavné křesťany na starokalendářní a novokalendářní. Správce moravské eparchie Řecké starostylní pravoslavné církve, metropolita lariský a platamonský Kliment, k tomuto výročí publikoval pojednání nazvané 100 let kalendářní reformy (1924-2024): Kalendářní otázka – ekumenismus – společná paschálie – „primát“ Konstantinopole. Z tohoto pojednání přinášíme našim čtenářům podkapitolu věnovanou problematice společného slavení Paschy.

Pravý význam kanonicity (2. část)

Kanonicita nabývá na síle ne tehdy, když se vztahuje na nároky ohledně hodností, jurisdikcí, stolců, výsad a připomínek – v nichž se mohou objevit nízké motivace, jako je egoismus a touha po prvenství –, ale především tehdy, když se vztahuje na záležitosti víry, protože ty se týkají nesobecké, nezištné lásky k Bohu a Jeho svaté Církvi, jejíž pravda musí zůstat pravá a beze změny na věky věků.

Pravý význam kanonicity

Kanonicita znamená „stav nebo kvalitu býti kanonickým“, což v pravoslavném diskurzu znamená „to, co je v souladu s posvátnými kánony Církve“. Tato definice je natolik zřejmá, že se zdá být tautologií. Přesto si znepokojivě velký počet pravoslavných křesťanů, jejichž myšlení je často nedostatečně formováno svatootcovskou theologií a duchovní zkušeností, kanonicitu nikdy nespojí s posvátnými kánony.Místo toho se v obecném povědomí prosadila rovnice kanonický = oficiální, přičemž „oficiální“ zde znamená „odvozený od nějakého úřadu nebo úředníka či na základě pravomoci, která mu byla svěřena“. Toto ztotožnění kanonicity s oficiálností o. Alexandr Schmemann označuje za „kanonický subordinacionismus“, který definuje následovně:„…jednoduché pravidlo, které (…) těm, kdo ho prosazují, připadá samozřejmé: aby byl člověk ,kanonický’, musí být podřízen nějakému patriarchovi nebo obecně nějaké ustanovené autokefální církvi ve starém světě. Kanonicita se tak redukuje na subordinaci, která je prohlášena za základní princip církevní organizace. Zde je implicitně obsažena myšlenka, že ,vyšší církevní moc’ (patriarcha, synod atd.) je sama o sobě a z podstaty věci zdrojem kanonicity: cokoliv rozhodne, je ipso facto kanonické a kritériem kanonicity.“

O přerušení církevního obecenství v Konstantinopoli za patriarchy Nestoria

Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“ Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými?

O generačním zlomu na Svaté hoře Athos

Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali následující dotaz od pana Jozefa š: „Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.“ Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou krátkého článku.

Dopis o. Serafíma Rose na obranu archimandrity (později metropolity) Kypriána

V Americe známe archimandritu Kypriána jako vysoce respektovaného duchovního ze starokalendářní jurisdikce, kterou Posvátný synod Ruské zahraniční pravoslavné církve a mnoho dalších biskupů mimo Řecko uznává. Společně s mnoha pravoslavnými křesťany v Americe chceme věřit, že řecká vláda bude respektovat upřímné náboženské přesvědčení řeckých křesťanů, kteří se z kanonických důvodů a z důvodů svědomí oddělili od oficiální církve, dovolí o. Kypriánovi svobodně praktikovat svoji pravoslavnou víru a umožní mu působit jako knězi bez zasahování státu.