Orthodoxia Christiana

Rubrika: Ekumenismus

Z historie pravoslavného ekumenismu

Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví

Jako „pád pravoslavné víry“, jako „pošlapání pravoslavných dogmat“, jako „eklesiologicky a kanonicky zcela nepřípustné“ charakterizoval nejčtenější celostátní pravoslavný týdeník v Řecku Orthodoxos Typos události, které se staly při oslavách svátku sv. Ondřeje ve dnech 29.-30.11. 2014 v chrámu sv. Jiřího ve Fanaru v Konstantinopoli. To, čeho jsme byli svědky, bylo podle zmíněného týdeníku již „v podstatě společné sloužení“ patriarchy a papeže, v průběhu kterého „byly pošlapány všechny posvátné kánony, které zakazují společnou modlitbu s heretiky“.

Velký a svatý sněm 2016 / Z historie pravoslavného ekumenismu

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

Je zřejmé, že eklesiologie uznávající existenci církví mimo hranice jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice. Na II. ekumenickém sněmu roku 381 byl k nicejskému vyznání přidán eklesiologický článek: „[Věřím] v jednu, svatou, katholickou a apoštolskou Církev.“ Až do začátku 20. století pravoslavní křesťané byli vždy pevně přesvědčeni, že tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví je Pravoslavná církev, jejíž kanonické a charismatické hranice jsou totožné s hranicemi Církve – Těla Kristova.

Velký a svatý sněm 2016 / Z historie pravoslavného ekumenismu

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil patriarcha Basil III. Ten se ukázal být “důstojným” pokračovatelem katastrofického díla svého předchůdce patriarchy Melétia, který v rámci ekumenické snahy o sjednocení křesťanů dosáhl přesného opaku – rozdělení Pravoslavné církve na novostylní a starostylní. Neberouce ohled na tyto trpké plody byl Basil III. pevně rozhodnut pokračovat v reformách započatých svým předchůdcem. Ostatně k tomu měl stejné předpoklady.

Velký a svatý sněm 2016 / Z historie pravoslavného ekumenismu

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.

Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví, na kterém bylo mimo jiné schváleno svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde k jeho svolání. Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.

Pravoslavné ohrazení

Pravá pravoslavná církev tváří v tvář herezi ekumenismu: dogmatická a kanonická témata

Dne 5/18. 3. 2014 bylo s pomocí Boží a pod záštitou Bohorodičky dosaženo dlouho očekávaného sjednocení mezi Řeckou pravoslavnou starostylní církví pod vedením arcibiskupa Kallinika a Posvátným synodem v ohrazení. Toto Bohem darované sjednocení bylo završením úspěšného čtrnáctiměsíčního oficiálního dialogu. Náročný, intenzivní, ale theologicky plodný dialog nechal vzniknout také eklesiologickému pojednání „Pravá pravoslavná církev tváří v tvář ekumenismu: dogmatická a kanonická témata“, které se stalo theologickým základem vyhlášeného sjednocení. Text, který nyní českému čtenáři přinášíme, byl poté na mezinárodním pravoslavném setkání schválen a podepsán také Rumunskou starostylní církví a Ruskou zahraniční církví. Také Bulharská starostylní církev s tímto textem vyjádřila svůj plný souhlas, ovšem z praktických důvodů se její představitelé nemohli zúčastnit společného podepsání v Athénách dne 8/21. 3. 2014. Jedná se o velice závažný dokument, který českému čtenáři pomůže lépe pochopit, proč ekumenismus způsobil rozdělení Pravoslavné církve a jaké důvody vedly velkou část pravoslavných křesťanů k přerušení společenství s oficiálními místními pravoslavnými církvemi.

Pravoslavné ohrazení

Metropolita Kyprián oropský a filijský: „Legální“ charakter zápasu proti ekumenismu

Vzpomeňme na sv. Otce IV. století; na sv. Athanáše Velkého, sv. Hilaria z Poitires, sv. Cyrila Jeruzalémského, kappadocké Otce… Co bylo důvodem k tomu, že se pustili do projasnění a vyložení odpovídajících částí pravoslavné nauky, které pak nakonec schválil II. ekumenický sněm? Byla to potřeba vyvrátit heretické nauky ariánů, pneumatomachů a apolinaristů. Byl to zápas proti herezím, díky kterému vzniklo ono duchovní dědictví nesmírné hodnoty – theologické spisy církevních velikánů IV. století.

Pravoslavné ohrazení

Posvátná tradice ospravedlňuje ohrazení

Tato událost se řadí do nespočetné řady podobných případů, které dokazují, že zbožní věřící byli vždy citliví a pozorní v otázkách víry. Sv. Řehoř Theolog je nazývá „nejhorlivější částí Církve“. Tito křesťané nikdy neotáleli vzdálit se od svých pastýřů, kteří byli velice ctnostní, ale nezvěstovali slova Pravdy. V naší době čelíme, a to již na úrovni celosvětové, nové bouři: herezi ekumenismu. Jsou zde pastýři a také patriarchové, kteří společně a s plným vědomím, jako své přesvědčení hlásají a rozšiřují heretickou nauku.

Pravoslaví a ekumenismus

Mezi-pravoslavná theologická konference Soluň 2004: Ekumenismus: Počátky – Očekávání – Vyvrácení

Je třeba všem pravoslavným představeným hlasitě vzkázat, že pokud budou pokračovat v účasti a posilňování panherze ekumenismu jak mezikřesťanského tak i mezináboženského, v takovém případě věřícím zbude pouze jediná, nevyhnutelná, spásonosná, kanonická a svatootcovská cesta: přerušení společenství. To znamená přerušit vzpomínání biskupů, kteří jsou spoluodpovědní a spoluúčastní hereze a duchovního klamu. Nejedná se o schizma, ale o Bohulibé vyznavačství. Stejně tak postupovali sv. Otcové v minulosti nebo byvší metropolita florinský Augustinos a svatohorci v současnosti.

Pravoslaví a ekumenismus / Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985)

Třetí bolestný dopis (1975) svatého Filareta Nového Vyznavače

Všichni jsme poučeni samotným apoštolem Pavlem, abychom ve všem chránili a udržovali pravoslavnou víru, která nám byla svěřena. V listu Galatským svatý Pavel píše: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž anathema!“ (Gal 1,8)… To je norma, kterou každý biskup Pravoslavné církve musí dodržovat a které je povinen se držet podle přísahy, jež skládá v den svého svěcení. Apoštol píše, že biskup by měl být tím, kdo je „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ (Tit 1,9).

Pravoslaví a ekumenismus / Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985)

Druhý bolestný dopis (1972) svatého Filareta Nového Vyznavače

Je to právě víra v obnovení celého lidstva v rámci nové univerzální církve, která dává ekumenismu povahu chiliastické hereze. Je to čím dál tím více patrné jak v ekumenických pokusech sjednotit všechny lidi, bez ohledu na Pravdu a omyly, tak i v tendenci vytvořit nejen novou církev, ale také nový svět. Propagátoři této hereze nechtějí věřit, že země a všechno co na ní jest, shoří, že nebesa pominou a vesmír se roztaví žárem. Zapomínají na to, že až po dni Posledního soudu přijde nové Nebe a nová Země, kde bude přebývat Pravda. Zapomínají na to, že se tak stane skrze tvůrčí slovo Boží a nikoli skrze úsilí lidských organizací.