O generačním zlomu na Svaté hoře Athos

Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali následující dotaz od pana Jozefa š: „Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.“ Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou krátkého článku.

Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali následující dotaz od pana Jozefa š: „Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.“

Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou krátkého článku.

Vážený pane Jozefe, děkujeme vám za váš dotaz. Co se týče zmíněných podrobností o vztahu starce Paisije s igumenem Tichonem vám toho moc nepovíme, přesto se však domníváme, že krátké zamyšlení nad rozdílným přístupem starce Paisije a o. Tichona, igumena monastýru Stavronikita k otázce ekumenismu nám může pomoci lépe pochopit kritický zlom, ke kterému došlo na Athosu koncem 70. a začátkem 80. let minulého století.

Autor biografie starce Paisije jeromonach Izaák popisuje jeho postoj k ekumenismu následovně:

„V otázkách víry byl přísný a neústupný. Měl vypěstovanou velikou pravoslavnou citlivost, a proto nesouhlasil se společnými modlitbami s nepravoslavnými. Zdůrazňoval:„Abychom se mohli společně pomodlit, musíme se nejdříve shodnout ve víře.“ Přerušoval kontakty a vyhýbal se těm pravoslavným duchovním, kteří se účastnili společných modliteb s jinoslavnými. Svátosti u jinoslavných nepovažoval za platné a radil aby ti, kteří přichází do pravoslaví, prošli nejdříve dobrou katechezí a pak byli pokřtěni. Bojoval proti ekumenismu a mluvil o jedinečnosti pravoslaví…“

Ke konci působení patriarchy Athenagorase na konstantinopolském stolci starec Paisij publikoval několik dopisů, ve kterých jednoznačně odsoudil jeho ekumenické aktivity a označil je „za rouhání proti Pravoslavné církvi“. V té době žil v monastýru Stavronikita. V roce 1970 spolu s igumenem tohoto monastýru Basilem zásadní měrou přispěli k tomu, že také monastýr Stavronikita se připojil k hromadnému přerušení církevního obecenství s patriarchou Athenagorasem. Tehdy vzpomínání patriarchy kvůli jeho ekumenickým postojům přerušila velká část athoských monastýrů, skitů a kélií.

Když v červenci 1972 Athenagoras zesnul, měli svatohorci šanci, aby mohli obnovit obecenství s konstantinopolským patriarchátem. Jejich očekávání však nebyla naplněna, neboť nový patriarcha Dimitrij krátce po svém zvolení oficiálně prohlásil, že se bude držet směru vytčeném „jeho velkým předchůdcem Athenagorasem“.

Ještě v roce 1974 archimandrita Ondřej, igumen monastýru Sv. Pavla, v dopisu adresovaném nejvyššímu správnímu orgánu Svaté Hory, Iera Koinotis, napsal: „Důvody církevního svědomí mi nedovolují obnovit vzpomínání patriarchy při bohoslužbách, neboť patriarcha Dimitrios je modernista kráčející ve šlépějích ekumenisty Athenagorase a jeho názory a heretické smýšlení neodsoudil.“

Sedmdesátá léta však přinášejí zlom a počátek nové etapy v historii athoského mnišství. Zde je třeba uvést, že katastrofické důsledky, které pro řeckou společnost přinesla II. světová válka a po ní následující občanská válka (1946-1949) nenechaly stranou ani Svatou Horu. V této kdysi kvetoucí mnišské republice se v té době neustále snižoval počet mnichů a naopak se zvyšoval jejich průměrný věk. Když v roce 1963 Svatá Hora oslavovala 1000 let své historie, krize dosáhla takového rozsahu, že oslavy byly pojmenovány jako „pohřební slavnost athoského mnišství“ (např. monastýr Stavronikita byl v roce 1968 zcela opuštěn a uzavřen).

Na začátku 70 let se tak svatohorci ocitli tváří v tvář postupnému, ale jistému vymírání a zavírání monastýrů. Této hrozbě se rozhodli kromě jiného čelit také tím, že začali zvát z různých částí Řecka již zorganizovaná a funkční mnišská bratrstva, aby se usadila v opuštěných monastýrech. Od té doby nastává stabilní nárůst počtu mnichů a snižování jejich průměrného věku.

Negativní stránkou toho jinak pozitivního jevu renesance athoského mnišství však byla skutečnost, že příchozí mnišská bratrstva si sebou na Athos přinesla v některých základních ohledech odlišné pojetí mnišství (výsledek negativního vlivu náboženských bratrstev jako Zoi aj.). To s projevilo mimo jiné také v tom, že ve své většině byla tato nová bratrstva smířena s ekumenickým směřováním jak konstantinopolského patriarchátu, tak i řecké novostylní církve. Postupně se tak na Athosu formuje nová generace mnichů, která má již osvojený odlišný postoj k dogmatickým otázkám a otázkám ekumenismu, než měli svatohorci za Athenagorase. Tato nová generace ze svého zřetele ztratila živé povědomí o tom, že v průběhu historie to byl právě mnišský stav, který byl obdařen specifickou charizmatickou citlivostí v otázkách čistoty víry.

Svatohorec jeromonach Chariton z kélie Nanebevstoupení Páně k tomu poznamenává: „Dnešní mnichové soustřeďují veškerou svoji pozornost na „čistě duchovní“ témata jako je noetická modlitba, denní řád bohoslužeb, všenoční bdění atd. Naši starcové se nás snaží pouze zasvětit do výšek hesychastického života, jakoby theologie a otázky pravoslavného vyznání, otázky hereze ekumenismu a zesvětštění církve nebyly vhodnými duchovními tématy pro mnichy.“

Postupně, jak se dokonala generační výměna na postech igumenů athoských monastýrů, stal se tento postoj obecně přijatou normou (výjimkou byl například o. Georgios Kapsanis, igumen monastýru Grigoriou), a to přes to, že jak patriarcha Dimitrij, tak i jeho nástupce Bartoloměj pokračovali beze změny ve směru vytýčeném Athenagorasem.

Od té doby je možné u svatohorců pozorovat dva odlišné postoje k ekumenickým aktivitám konstantinopolského trůnu. Na jednu stranu zde máme oficiální postoj reprezentovaný v prohlášeních nejvyššího správního orgánu Svaté Hory – Iera Koinotis, ve kterém zasedají igumenové 20 athoských monastýrů.

Jedním slovem je jich postoj možné vyjádřit jako konejšení či uklidňování. Také oni se sice čas od času vyjadřují kriticky ke zvlášť provokujícím krokům patriarchy Bartoloměje, ale nikdy mu stejným dechem neopomenou zdůraznit svoji podporu a důvěru. Jako příklad můžeme uvést závěr dopisu, který igumenové zaslali patriarchu Bartolomějovi v roce 2006. V dopise sice na jednu stranu vyjadřují své znepokojení nad tím, co se událo ve Fanaru v průběhu návštěvy papeže Benedikta XVI (znepokojení jsou zejména kvůli tomu, že to pohoršuje méně vzdělané mnichy), ale druhým dechem dodávají: „My svatohorci si vážíme konstantinopolského patriarchátu, pod jehož jurisdikci spadáme. Ctíme také našeho patriarchu Bartoloměje a radujeme se z toho, co bohulibého vykonal pro Církev.“

Zcela jinak se k této otázce staví, a to napříč svatohorskými bratrstvy ti, kteří se sami označují za prosté a nevzdělané mnichy. Většinou formou otevřených dopisů (pod které sbírají podpisy) vyjadřují své zásadní odmítnutí ekumenického směřování konstantinopolského patriarchátu. Ve svých prohlášeních se vyjadřují také kriticky k postoji svých igumenů a požadují po nich, aby se vrátili k tradici předcházející generaci igumenů, kteří odmítli vzpomínání patriarchy Athenagorase.

Známý profesor theologické fakulty athénské univerzity I. Kornarakis v roce 2006 publikoval článek s názvem „O krizi svatohorských duchovních vůdců“. V krátkém textu se zamýšlí nad tím, jakým způsobem vedoucí představitelé Athosu, onoho společenství, které v historii sloužilo jako maják Pravoslaví, reagují na zhoubné a katastrofické působení patriarchy Bartoloměje. „Avšak duchovní zatemnění, které vychází z Konstantinopole jako černý mrak, přikrylo také duchovní vedení Svaté Hory – 20 igumenů svatohorských monastýrů.“

Tato krize duchovního vedení Athosu podle něj není nic neočekávaného. „Mnoho různých faktorů a příčin přispělo v poslední době k tomu, že část svatohorců a zvláště igumenů si osvojilo světské smýšlení.“ To podle něj vedlo k tomu, že se vytvořil specifický athoský mnišský duch, který je zcela odloučen od „existenciálních problému církevního života“.

Profesor Kornarakis rozeznává v postoji duchovních vůdců Athosu strach a mlčení tváří tvář konání patriarchy zcela neslučitelného s pravoslavnou vírou. Domnívá se dokonce, že – co se týče negativního dopadu na budoucnost Církve – větší vliv bude mít mlčení svatohorských igumenů než samotné zabřednutí konstantinopolského patriarchátu do hereze ekumenismu.

Tato dvojhlasnost je patrná také na reakci svatohorců na závěry tzv. Velkého a svatého sněmu Pravoslavné církve. Na jedné straně zde máme Otevřený dopis svatohorců ze dne 20. 6./3. 7. 2016 adresovaný igumenům 20 monastýrů a podepsaný několika desítkami mnichů a jeromonachů.

Podepsaní svatohorci jednoznačně odmítají krétského shromáždění jako nekanonické a jeho závěry za heretické. Od Iera Koinotis požadují, aby sněm odmítla a přerušila obecenství s Konstantinopolí. Na závěr svého listu píší:

„Ctěná Iera Koinotis a vážení igumeni, sto let krajní ikonomie a tolerance biskupů a patriarchů, kteří propagují ekumenismus a touží po sjednocení se západní církví, mělo hluboce rozkladný účinek na pravoslavnou víru a přineslo mnoho negativních jevů. škody a deformace, která tato rádoby „ikonomie“ způsobila v pravoslavném smýšlení duchovních a laiků jsou skutečně nepředstavitelné. Znovu vám prosíme, povstaňte a zachraňte drahocenný poklad pravoslavné církve a víry.“

Zcela jinak však zní hlas z prostředí athoských igumenů. Iera Koinotis za svého reprezentanta pro krétské shromáždění vybrala o. Tichona, igumena monastýru Stavronikita, na kterého se nás ptáte ve vaší otázce. Po skončení sněmu o. Tichon sepsal zprávu o průběhu sněmu a jeho závěrech a poslal ji athoským igumenům. Zpráva po svém publikování způsobila veliké rozčarování mezi tradičně smýšlejícími věřícími v Řecku.

Kdo si ji přečte, zjistí, že slova profesora Kornarakise o temnotě vycházející z Konstantinopole a přikrývající svatohorské igumeny nejsou žádným přeháněním. Pokud vedle zprávy o. Tichona položíme dopisy, které psal jeho předchůdce na postu stavronikitského igumena o. Basil v letech 1968-1972 (reakce na Athenagorase) zjistíme, že se jedná o stejný rozdíl jako mezi dnem a nocí. To co o. Basil spolu se starcem Paisijem považovali před více než 40 lety za rouhání proti Duchu Svatému, o. Tichon již dnes považuje za projev „oživující milosti Ducha Svatého“.

V takovém případě se samozřejmě není čemu divit, že podle o.Tichona celá polemika a kritika krétského shromáždění je „skutečně nepřijatelná a zcela neopodstatněná“. Krétské shromáždění, které poskytlo sněmovní schválení nové nepravoslavné eklesiologie, kterou posledních sto let Konstantinopolský patriarchát pěstuje a rozšiřuje v oficiálním pravoslaví, pak považuje za „úspěšný , dynamický a z duchovního hlediska nezbytný krok patriarchy Bartoloměje“. Plné vnitřní ztotožnění svatohorských igumenů s ekumenickým směřováním Konstantinopole se ukazuje na závěrečném zhodnocení krétských sněmovních textů, které o. Tichon pokládá za „vyjadřující nadčasovou zkušenost Pravoslaví v aktualizované podobě.“

o. Jiří Ján