Používáme cookies k optimalizaci našich webových stránek a našich služeb.
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
Dobrý den vážený otče,
ráda bych vstoupila do Pravoslavné církve. Dosud jsem byla atheista, ale nějak v této době cítím, že je to potřeba… Měním se a ani tomu popravdě nerozumím. Chtěla jsem se jen zeptat na rozdíl mezi oficiálním a starostylním pravoslavím. Děkuji za odpověď a vše dobré.
Vážená Evo,
v prvé řadě bychom Vás rádi podpořili ve Vašem zvažování přijetí pravoslavné víry. Ta je skutečně onou drahocennou perlou, pro jejíž získání není žádná oběť příliš velká.
Představit v několika větách rozdíl mezi oficiálním a starostylním Pravoslavím není snadné. Na našich stránkách však můžete nalézt články, které Vám mohou pomoci se v této otázce lépe orientovat.
Pro laika srozumitelným způsobem bychom mohli tento rozdíl popsat jako rozdíl mezi tradicionalistickým a modernistickým Pravoslavím. Starostylní hnutí vzniklo jako reakce na snahu přiblížit a reformovat Pravoslaví podle standardů moderního sekularizovaného západního křesťanství.
Na začátku minulého století byl proponenty tohoto směřování představen reformní program s konečným cílem sjednocení Pravoslaví se západními církvemi.
Změna kalendáře (či stylu) byla pouze prvním významným a viditelným krokem na této cestě. Ti pravoslavní křesťané, kteří s tímto směřováním hluboce nesouhlasili, protože byli přesvědčeni, že Pravoslaví je tou vírou, kterou Kristus předal svým apoštolům a že západní křesťanství je historickou deformací Kristova evangelia, došli k názoru, že jedinou cestou jak zachovat Pravoslaví v jeho plnosti je nepřijmout změnu kalendáře a oddělit se od těch, kteří ji přijali.
Je však důležité mít na mysli, že kalendářní otázka byla od počátku součástí širšího rámce, který nazýváme ekumenismus (spojení křesťanských církví). Nešlo tedy o nějaké svéhlavé a iracionální setrvávání na rozdílu 13 dnů, jak je nám to často podsouváno. Starostylní církev chápe sebe sama tak, že je vedena jedinou snahou: zachovat Pravoslaví v jeho duchovní plnosti, tváří v tvář procesu nestále se prohlubujícího odcizovaní oficiálních pravoslavných církví od Pravoslaví.
Jistě by šlo dodat ještě mnoho dalšího, ale snad Vám to jako krátké uvedení do problematiky v něčem pomůže.
Kéž Vám světlo pravé víry svítí a vede na Vaší cestě k Bohu.
Za redakci o. Jiří Ján
Dobrý den. Chci se zeptat. Je my 54let. Cítím potřebu sloužit Bohu. Nepřijal jem zatím svátost křtu. Je tedy možnost vstoupit do řádu? Jakou cestou bych se měl ubrat. Děkuji.
Dobrý den,
pokud je Vaše uvažování v rámci Pravoslavné Církve, pak jistě platí, že mnišství je stav uvnitř Církve. Vstoupit křtem tedy člověk musí nejprve do Církve a poté může přijmout sv Tajinu mnišství.
Je ale samozřejmě možné již od začátku směřovat své aktivity do mnišského prostředí a třeba i samotný akt křtu vykonat tam.
Každopádně je potřeba vstoupit do kontaktu s někým z Církve, aby se věci mohly začít uskutečńovat.
Přejeme Vám zdar! o. Jeremiáš
Sláva Isusu Christu!
Chtěl bych se Vás zeptat, zda podle pravoslavné víry existuje osobní soud bezprostředně po smrti člověka? Např. vladyka Gorazd Pavlík o něm pojednává ve svém katechismu, mnozí by ale mohli říci, že je to v důsledku jeho římskokatolické formace. Pokud však neexistuje soud bezprostředně po smrti, tedy ještě před samotným posledním soudem na konci světa, jak je možné modlit se ke svatým, být s nimi prostřednictvím svých modliteb v kontaktu a žádat je o přímluvu ve svých záležitostech, když ještě nejsou s Bohem, protože poslední soud ještě nenastal? Někteří říkají, že poslední soud je mimo čas, i tak by to ale znamenalo, že jsou-li již teď svatí, dosáhli svatosti na tom samém posledním soudu, u kterého budeme přítomni i my, jak je můžeme žádat o přímluvu ve svých záležitostech, když na tom samém posledním soudu s nimi budeme až po své smrti? Jak by mohli vyslyšet naše modlitby o přímluvu v době, kdy žádný soud nenastal, kdy ještě nejsou v nebi? Není logičtějším vysvětlením to, že existuje osobní soud, po kterém jsou svatí již s Bohem sjednocení, i když ještě nemají tělo? Pokud by to tak vyložit šlo, jakou úlohu má potom poslední soud?
Vážený Josefe, pravoslavná tradice skutečně přijímá existenci dvou odlišných soudů. První se odehrává po smrti. Podle tradice k němu dochází 40. den po smrti a proto se v tento den slouží speciální modlitební obřad za zesnulé.
Smyslem tohoto „soudu“ je určit místo, kde bude duše přebývat v očekávání posledního či všeobecného soudu a vzkříšení těl. S odkazem např. na Lk 16, 22-28 pravoslavná tradice pojednává o dvou různých „oblastech“, kde se duše zesnulých nacházejí. První oblast je ta, kde přebývají duše spravedlivých. Je označována jako Ráj, Nebe, Lůno Abrahámovo aj. V druhé oblasti se nacházejí duše těch, kteří se nesmířili s Bohem. Většinou je toto místo nazýváno Hádem.
Stejně jako duše jsou tyto „oblasti“ nemateriální, nepodléhající prostorovým omezením a nemohou být tedy chápány jako geografická určení. Mluvíme o „noetických a netělesných určeních“.
Pro oba tyto stavy je společné to, že jsou dočasné a neúplné. Dočasné jsou proto, že jejich existence skončí druhým příchodem Krista a posledním soudem. Neúplné proto, že jak rajská blaženost tak i utrpení Hádu nejsou ani plnou blažeností ani plným utrpením. Jedná se o před-zakoušení dvou odlišných eschatologických „realit“, do kterých budou lidé uvedeni následkem vzkříšení těl a posledního soudu.
Rozdíl mezi pravoslavnou a římsko-katolickou vírou v tomto kontextu spočívá v tom, že katolíci pro období mezi osobním a posledním soudem zavádějí třetí oblast, kterou nazývají očistec. To je místo, kde se nachází duše, které spáchaly lehké, tedy nikoliv smrtelné hříchy a nepřinesly plody pokání. V očistci jsou takové duše po určitou doby očisťovány materiálním ohněm a pak jsou uváděny do Ráje. Nic takového pravoslavná tradice nezná.
Co se týče vaši druhé otázky: není to tak, že by svatí byli s Bohem sjednoceni až po posledním soudu. Již za svého života zde na zemi svatí dosáhli sjednocení s Bohem a to je právě to, co je učinilo svatými – sjednocení se svatým Bohem. Proto už za jejich života se na ně jejich současníci obraceli v prosbách o modlitby a požehnání a po jejich zesnutí a odchodu z tohoto světa v tom pokračovali i pozdější generace křesťanů.
V pravoslaví sjednocení s Bohem není žádný statický stav, ale právě naopak. Pokáním a křtem se křesťan vydává na cestu neustále se prohlubující a zintenzivňující se účasti v Bohu. Na této cestě křesťana čekají mimo jiné dva zlomové okamžiky, které mu otevřou dveře pokaždé do vyšší a hlubší jednoty s Bohem. Prvním je tělesná smrt, svlečení pozemského, pomíjitelného a porušitelného těla a vstup do ráje, do lůna Abrahamova. Druhým je pak vzkříšení těl, obdržení nebeského, neporušitelného těla a vstupu do eschatologické reality, kde Bůh bude vše ve všem (1Kr, 15).
Dobrý den, rád bych se zeptal, zda mohu konvertovat k pravoslaví. Cítím, že je to ta pravá víra pro mě.
Rád bych autenticky navazoval vztah s Kristem.
Děkuji za odpověď a přeji krásný den.
Dominik Micka
Vážený Dominiku, i my jsme konvertovali k pravoslaví, i my jsme cítili, že je to pravá víra pro nás, i my jsme chtěli autenticky navazovat vztah s Kristem.
Co Vám tedy můžeme jiného, než vás podpořit ve vašem směřování.
Jinak pokud čtete naše stránky orthodoxiachristiana, jistě jste zaregistroval, že dnešní pravoslavný svět je bolestně rozdělen.
My se snažíme, přestože je nás nepatrně a naše lidské síly jsou slabé a velice omezené, držet pravoslaví pravoslavným.
Lidsky vám toho nemůžeme nabídnout mnoho, kromě pravověrnosti naší církve.
Pokud s námi Vaše srdce souzní, můžete se na nás jakkoli obrátit již konkrétněji, abychom společně zvážili věc blíže.
Pokud se chcete stát součástí oficiálního pravoslaví, pak by bylo logické se obrátit na někoho, kdo je v církevní struktuře Pravoslavné církve v Čechách blízko Vašemu bydlišti.
Přejeme vám, aby vás Boží milost bezpečně provázela na vaší cestě ke spáse. o. Jeremiáš
Dobrý den, dnes jsem viděla poprvé pravoslavný hřbitov, proč se pohřbívá tváří k východu? Děkuji za odpověď.
V pravoslaví se rozlišuje mezi psanou a nepsanou tradicí. Sv. Basil Veliký učí, že obě mají stejnou důležitost pro naši víru. Jako příklad nepsané, mystické tradice, která Apoštolové předali svým nástupcům uvádí znamení kříže, modlitbu směrem k východu, modlitbu epikléze, žehnání vody a oleje před křtem, trojí ponoření a další.
Co se týče významu orientace směrem na východ (modlíme se směrem k východu, oltář je stavěn směrem na východ), sv. Jan Damašský k tomu říká následující.
Protože sestáváme z dvojí přirozenosti tělesné a duševní, přinášíme Bohu dvojí klanění a modlitbu, a to jak tělem tak i duší. Stejně jako ve křtu jsme pokřtění jak vodou, tak i Duchem Svatým. Z Genese 2,8 víme, že rajskou zahradu Bůh vysadil na východě. Odtud byl Adam s Evou po svém přestoupení vyhnáni. Od té doby lidé hledají a touží po své ztracené, pravé vlasti. Kristus svým slavným Vzkříšením nám opět otevřel přístup do Ráje.
Poslední slova Písma znějí takto: „Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“
Amen, přijď, Pane Ježíši!“
Podle tradice při svém druhém příchodu ve slávě Pán Ježíš Kristus přijde z východu. A proto se živí modlí směrem k východu a těla zesnulých jsou uložena také směrem k východu. Tímto způsobem živí i mrtví pravoslavní křesťané vyznávají svoji víru v konečné vítězství Života nad smrtí.
Dobrý den
Děkuji moc za odpovědi na předchozí otázky a dovolil bych si položit další dotaz.
Jedna z hlavních věcí, která je předmětem kritiky pravoslaví a pravoslavného světa ze strany západní církve a západu vůbec, je závislost a poddanost pravoslavných církví vůči státní moci. Učení o oddělení/nezávislosti státní (světské) a duchovní moci je něco, čím se západ pyšní a v čem se cítí nad východem dokonalejší. Něco málo vím o učení o “symfonii” církve a státní moci v pravoslaví, ale fungovala tato symfonie v historii vůbec někdy v praxi? Nevyústila nakonec vždy v poddanost církve státní moci? Hlavně by mne ale zajímalo, z jakých teologických základů či východisek vychází pravoslavné učení, dle nějž se státní moci z pravoslavného hlediska nemá nějak zásadně odporovat. Zatím jsem nikdy z úst či pera nějakého pravoslavného kněze či historika nezaregistroval výslovné popření této poddanosti jakožto nějakého historického bludu. Je ale přece i proti zdravému mravnímu citu být přesvědčen, že státní moci nesmíme odporovat, i kdyby po nás vyžadovala sebevětší zlo.
Děkuji předem za odpověď.
Dobrý den, pokusím s v krátkosti odpovědět na váš poslední dotaz.
Píšete, že nauka o oddělení světské a duchovní moci je něco, čím se Západ cítí dokonalejším oproti Východu, který podle tohoto pojetí přišel s theologickou naukou a podřízení církevní moci moci státní.
Myslím, že málokterý názor tak věrně ilustruje západní dezinterpretaci a zkreslení historických reálií (nejen) pravoslavného světa, jako právě mýtus o východním caesaropapismu.
Historicky se objevily tři formy vztahu církve a státu. Prvním je model symfonie, který stojí na jasně oddělených pravomocech církevní a státní moci při společné správě křesťanské společnosti. Toto je model, který existoval v době nerozdělené církve v průběhu prvního tisíciletí. Stál na dvou principech. Za prvé: Církev neusiluje o politickou moc, neboť Boží království není z tohoto světa. Za druhé: Světská vláda, panovník nemá žádné pravomoci ve vnitřním životě církve.
Historickým vzorem, na který se církevní otcové odvolávali, když formulovali pravoslavné pojetí vztahu státu a církve, bylo starozákonní rozdělení mezi kněžskou a královskou mocí. Mnoho římských císařů se snažilo toto jasné vytýčení pravomocí zrušit ve svůj prospěch. Centrem jejich útoku se stala autonomie a svoboda církve a jejich cílem bylo uzurpovat pro sebe pravomoc rozhodovat jak v otázkách věroučných, tak v oblasti vnitřní administrace církve.
Ovšem historie církve od sv. Konstantina Velikého až do pádu Konstantinopole v 15. stol. ukazuje, jak neochvějně a důsledně církev bojovala za svoji autonomii a duchovní svobodu. V průběhu těchto dvanácti století došlo ze strany císařů k nespočetným pokusům podmanit si církev a uvalit na ni své osobní názory v otázkách víry, tedy stát se zákonodárci nejen v otázkách světských, ale i duchovních.
Máme císaře, kteří se snažili místo orthodoxie do církve zavést arianismus, monofyzitismus, ikonoborectví, unii s Římem. Žádný z těchto pokusů se nikdy nezdařil. Pokud došlo k tomu, že někteří hierarchové podlehli nátlaku ze strany státní moci, ti kteří zůstali věrní orthodoxii se od nich oddělili. A protože k těmto pokusům podmanit církev státem docházelo často, máme mnoho pojednání od církevních otců, kde znovu a znovu představitelům státní moci vysvětlují, kde leží hranice jejich pravomocí.
Zbylé dva modely uspořádání vztahu státu a církve, které oba předpokládají odmítnutí byzantského modelu rozdělení mezí mocí duchovní a světskou, se objevily na západě v druhém tisíciletí poté, co latinské křesťanství opustilo jednotu s východními patriarcháty. Je to doba, kdy na Západě vidíme příchod nového křesťanství, které se v mnohém liší od křesťanství prvního milénia. Tak je tomu i v oblasti vztahu státu a církve.
Nejdříve vidíme snahu papežství podřídit si světskou moc (pseudo-isidorovské dekretálie, pseudo-konsantinovská donace). Jedná se o caesaropapismus naruby. Papež je chápán jako ten, který obdržel od Boha nejen plnost sacerdotium (moc duchovní), ale také plnost imperium (moc světská, státní). Má proto právo světskou moc panovníkům udělovat a také ji odnímat.
Objevuje se nová politická filosofie, kde již není místo pro spolupráci církevní a světské moci a místo toho se formuluje theologický program, který stojí na vizi absolutní, světové papežské monarchie, kde věřící a vládci jsou chápáni jako poddaní papeže.
Tlak a snaha katolické církve podřídit si světskou moc logicky vyvolala odpor a objevil se tak třetí model vztahu církve a státu, kde naopak církev je podřízena státní moci. V 1534 anglický parlament prohlásil krále za nejvyšší hlavu anglikánské církve. V protestanském prostředí se rozvinul koncept „čí země, toho víra“. Panovník určuje víru svých poddaných. V protestantských zemích se tak církevní správa ocitá v rukou panovníků a církev se stává součástí státního aparátu a duchovní se stávají státními zaměstnanci.
Podobný vývoj je možné sledovat také v katolických zemích, kde vladaři vystupují jako ochránci katolické víry a požadují stále větší a větší pravomoci v církevních záležitostech. Je to období absolutismu, kdy panovník soustřeďuje do svých rukou absolutní moc a kontrolu nad všemi složkami veřejného života, včetně plné kontroly nad státní církví.
Po pádu Byzantské říše je to Rusko, kde pravoslavná církev byla ušetřena islámské nadvlády. Až do vlády Petra Velikého Rusko pokračuje v tisícileté tradici byzantské politické filosofie s jejím jasným vymezením moci světské a moci církevní a s ideálem harmonické spolupráce.
Smrtelnou ránu tomuto pravoslavnému konceptu vztahu státu a církve zasadil Petr Veliký, když začal realizovat revoluční projekt hluboké transformace Ruského impéria podle vzoru západní Evropy. Petr Veliký se na základě svého cestování po Evropě rozhodl přenést do Ruska protestantský model státní církve. To však znamenalo zbavit církev svobody a nezávislosti, kterou do té doby církev vedená svoji hlavou, tedy patriarchou, požívala. Za tímto účelem Petr Veliký zrušil institut patriarchy a vedení církve svěřil do zodpovědnosti tzv. duchovního kolegia plně kontrolovaného státní mocí. Ti z biskupů, kteří se postavili na odpor, byli posláni do vyhnanství. Petr se prohlásil „nejvyšším soudcem“ a duchovní kolegium, později nazvané svatým synodem, považoval pouze za exekutora jeho vlastní pravomoci v církvi.
Podobným směrem se vyvíjela také situace v řecké církvi po revoluci 1821 a založení Řeckého království pod vedením německé, bavorské dynastie. Došlo k násilnému odtržení řecké církve od konstantinopolského patriarchátu a k pokusu o vytvoření svobody a autonomie zbavené státní církve podle německého modelu.
Píšete: „Hlavně by mne ale zajímalo, z jakých teologických základů či východisek vychází pravoslavné učení, dle nějž se státní moci z pravoslavného hlediska nemá nějak zásadně odporovat.“
Z výše představeného krátkého historického exkurzu je zřejmé, že se v žádném případě nejedná o pravoslavné učení, ale naopak o výsledek snahy zavedení západního konceptu vztahu církve a státu do pravoslavného prostředí.
Skutečnost, že se mezitím západní církve vlivem sekularizace vymanily z nebezpečného objetí se státní mocí a ocitly se tak mimo centrum dění společnosti, zatímco v pravoslavných zemích toto neblahé dědictví „modernizace“ (pozápadnění) stále přetrvává, je jiná otázka.
Opožděně děkuji za odpověď, ale asi mi to stále není úplně jasné. Budu citovat ze zde na vašem webu přítomného článku archimandrity Placide Deseille, kde tento píše: “Pravoslavné církve, kterým je augustinovská tradice cizí, dbají o zachovávání úcty a poslušnosti vůči světské moci, ať je jakákoli, a které přijímají mučednictví, pokud se tato moc stane pronásledovatelkou. Takový postoj bude pro západní křesťanství vždy obtížně pochopitelný a bude snadno kritizován jako pasivní, ba dokonce jako podlézání světské moci.” Ano, archimandrita má pravdu, pro mne to je obtížně pochopitelné a vyznívá to pro mne jako pasivní. Mohl byste tento postoj zkusit nějak obhájit a vyložit důvody, proč je takový? Je to proto, že odporováním světské moci ze strany pravoslavné církve by si tato z pravoslavného pohledu uzurpovala kousek světské moci, který jí ale dle principu symfonie nepřísluší?
Vážený Jakube, nedivím se tomu, že se vám zdá nesnadné pochopit pravoslavný koncept vztahu Církve a státu. Podobné obtíže zakouší člověk z Východu, když se snaží porozumět západnímu pojetí. Vezměte si například problematiku vztahu Boží milosti a lidské vůle a svobody, která zcela zásadním způsobem určila vývoj a formaci západního křesťanství. A přitom na Východě tato otázka nikdy nezpůsobila žádné kontroverze, protože byla nahlížena ve zcela odlišném kontextu.
Podle toho píšete, se zdá, že vám pravoslavného pojetí otázky vztahu Církve a státu připadá jako postavené na principu neodporování světské moci. Bohužel forma naší rubriky mi nedovoluje podrobněji ukázat, že takové chápání skutečně neodpovídá skutečnosti. Tak se omezím pouze na pár poznámek.
Pokud mluvíme o vztahu duchovní a světské moci, je vždy třeba doplnit ve vztahu k jakým záležitostem. Pokud se jedná o otázky duchovní, o otázky víry, Církev se vždy stavěla na odpor státu a odmítala jeho intervence v této oblasti.
Pokud se jedná o otázky světské, Církev měla jasno v tom (na základě principu oddělení sacerdotium et imperium), že jakožto Kristovo Tělo, jehož Království není z tohoto světa, posláním Církve není být konkurentem státu v zápase o světskou moc.
Co se týče tolik dezinterpretovaného konceptu symfonie, tak to není politická teorie, která by definovala pravoslavné pojetí vztahu církve a státu obecně. Je to model, který byl formulován pro situaci, kdy společnost jako celek včetně představitelů vládní moci byli zároveň také údy Církve. Ve velké části pravoslavného Východu, takové období platilo pouze pro omezenou dobu. V době prvních třech století Církve, v době islámské nadvlády a komunistické totality samozřejmě žádná symfonie neexistovala. Proto také např. v době Řecké revoluce se církve postavila do čela v boji za svobodu proti osmanské tyranii.
Dobrý den
Od začátku letošního roku se docela zajímám o pravoslaví. Dotazů bych měl spoustu, ale protože to tady samozřejmě nechci zahltit, zeptal bych se nyní jen na dvě věci:
– jaký je vztah pravoslaví k misiím? Pravoslavný kněz Pavel Milko v tomto (https://www.katyd.cz/clanky/pravoslavi-neni-iracionalni-mysticke-blouzneni.html) rozhovoru říká, že pravoslaví bylo dříve považováno za nemisijní. Čím to bylo? Je vysvětlení, že k tomu nebyly vhodné historické podmínky, adekvátní? Proč se mi historicky jeví misijní úsilí u katolíků mnohem silnější, než u pravoslavných, a proč katolíci historicky mnohem více usilovali o konverzi pravoslavných ke katolíkům než pravoslavní o konverzi katolíků k pravoslavným? Může to mít souvislost s tím, jak katolická církev posílala na základě své nauky všechny nekatolíky automaticky do pekla, zatímco pravoslavná církev nechávala soud nad nepravoslavnými Bohu, aniž by se k jejich posmrtnému osudu nějak zásadně vyjadřovala?
– jak pravoslavní vykládají ty evangelní verše, na kterých především katolíci staví svou obhajobu papežství, tj. “Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou Církev” (a zbytek dané sekce, především mne zajímá pravoslavný výklad tzv. moci klíčů, viz “tobě dám klíče od nebeského království”), “pas mé ovce/beránky”, nebo Janovo “nevejití” do prázdného hrobu dříve, než tam vešel Petr (dle katolické církve první papež)?
Předem moc děkuji za odpověď!
Dobrý den a děkujeme za vaše otázky.
Pokusím se na obě dvě odpovědět tak, že předestřu několik tezí, které vám, jak doufám, pomohou rozšířit váš horizont a podívat se na vaše otázky trochu jinak, než jak se na ně běžně díváme na Západě – tedy pohledem z Východu. Protože se mi pravděpodobně nepodaří být úplně stručný, dotknu se dnes pouze otázky vztahu pravoslaví k misiím a problematiku papežského primátu nechám na samostatnou odpověď.
– Na přelomu 8. a 9. stol. dochází v Evropě za Karla Velikého k restauraci západní části Římské říše. Církev je ještě nerozdělená, ale už se zřetelně ukazuje, že francké, latinské křesťanství je v mnohém zásadně odlišné od toho východního.
– Jednou z oblastí, kde se vznikající propast objevila velice zřetelně, bylo pojetí misijní činnosti a z toho vyplývající odlišný průběh francké misie mezi pohany za Rýnem a byzantské misie v Panonii, Velké Moravě, Bulharsku a později v Kyjevské Rusi.
– Zmíním pouze dva základní rozdíly:
– Prvním z nich je systematické užívání násilí jako misijního nástroje (latinská tradice měla i své theologické odůvodnění užívání donucovacích prostředků); francké misie byly zcela podřízeny politické vizi Karla Velikého (rozšiřování říše na východ). Když se církevní misie nezdařila, nebo nepostupovala dostatečně efektivně, nastoupila Karlova vojska, jenž měla za cíl přinutit porobené pohanské kmeny přijmout nejen franckou nadvládu, ale také křest (nebo smrt); jenom proti pohanským Sasům bylo takto podniknuto 18 vojenských tažení.
– Jednotlivé případy užití násilí při východních misií nebyly součástí konceptu a metodologie misie a byly většinou organizovány místními vládci a nikoliv z Konstantinopole.
– Samozřejmě také Byzanc spojovala misijní aktivity Konstantinopolského patriarchátu se svojí zřetelně formulovanou politickou ideologií. Základní rozdíl byl však v tom, že tato ideologie neohrožovala svébytnost a národní nezávislost nově pokřtěných národů či kmenů (viz rozdílné cíle řeckých a franckých misonářů na Moravě).
– S tím úzce souvisí druhý zcela fundamentální rozdíl: francká nauka, která zakazovala užívání místních jazyků v církevním životě nově pokřtěných národů s odkazem, že je možné Boha slavit pouze hebrejsky, řecky a latinsky. Jaké skutečné evangelijní plody může přinést misie postavená na užívání zcela nesrozumitelného jazyka?
– To potvrzuje fakt, že způsob jakým byla francké misie realizovaná, byl primárně veden politickými cíli (maximální omezení národní, politické, kulturní a náboženské svébytnosti pokřtěných národů) a až sekundárně církevními.
– Naopak prvním počinem byzantských misionářů bylo vytvoření písma pro pohanské Slovany. S tímto nástrojem pak přeložili evangelium a liturgii, jako základ pro svoji misijní práci. Tím ovšem zároveň položili základy pro slovanskou kulturní, politickou a náboženskou svrchovanost.
– Přejděme teď do druhého milénia a podívejme se na to, jak probíhaly katolické misie tentokrát nikoliv mezi pohany, ale mezi východními křesťany. Zjistíme, že metodologie zůstala v zásadě stejná.
– Křižácké výpravy měly kromě osvobození svatých míst od nevěřících ještě další a z církevního hlediska daleko významnější cíl – vojenské tažení proti východním heretikům, kteří tvrdohlavě odmítali přijmout primát papeže.
– Křižácká tažení se postupně stala silným misijním nástrojem v rukou latinské církve a jejího působení na Východě.
– Zakládání latinských knížectví (viz vyplenění Konstantinopole v 1204) znamenalo pro porobené pravoslavné obyvatelstvo automaticky začátek pronásledování a násilného uvalování katolické víry.
– Postupně však katolická hierarchie zjišťuje, že násilná latinizace nepřináší takové plody, jaké očekávala, a že naopak mezi východními křesťany vzbuzuje veliký odpor.
– To je počátek nového katolického misijního konceptu, jenž vstoupil do dějin jako unie a svoji konečnou formu obdržel na koncilu ve Ferraře v r. 1439.
– Unie byla uplatněna především na územích, kde se pravoslavné obyvatelstvo ocitlo pod katolickou nadvládou (východní Evropa) a jako takové bylo různým způsobem perzekvováno; v takovém případě jim byla unie s Římem nabízena jako způsob, jak získat stejná občanská práva jako měla katolická populace.
– V masovém měřítku byla unie užívána k lstivému přesvědčování prostých a nevzdělaných pravoslavných věřících v tom smyslu, že dvě nepatrné změny v liturgii (vzpomínání papeže a Filioque) nic podstatného neznamenají, když jinak všechny ostatní, vnější atributy Pravoslaví zůstávají nedotčeny.
– Ptáte se: „proč katolíci historicky mnohem více usilovali o konverzi pravoslavných ke katolíkům než pravoslavní o konverzi katolíků k pravoslavným? K tomu uvedu dvě poznámky.
– Pravoslavná církev vidí rozdíl mezi misií u pohanů, kteří ještě neměli možnost slyšet dobrou zvěst o Kristu a misií mezi těmi, kteří ji již přijali, ale pak ji pokřivili a zdeformovali, jako se tomu stalo v případě Říma. Vůči nim vidí pravoslaví svoji primární misijní zodpovědnost v tomto: udržet poklad pravé víry v neporušené formě, aby se k ní mohli odpadlí bratři ze Západu kdykoliv vrátit. Z této perspektivy přistupovali pravoslavní k jednotlivým pokusům o sjednocení mezi východní a západní církví, ke kterým docházelo v průběhu druhého tisíciletí. Myšlenka přivézt západní křesťany proti jejich vůli zpět do jednoty s Církví násilím či úskoky byla pravoslaví jako takovému cizí.
– Nekřesťanský způsob, jakým katolická církev v průběhu druhého tisíciletí realizovala toto své misijní usilování, zanechal v pravoslavných národech hluboká a bolestivá traumata a upevňoval je stále znovu a znovu v jejich přesvědčení, že Řím po schizmatu již není součástí Církve.
– A teď několik faktů k tomu, jak se pravoslavní stavěli k misím v nedávné minulosti:
– Po pádu Byzance se samozřejmě misijní možnosti pravoslavné církve zásadně omezily; ač historicky přesnější je říct, že se změnily.
– Hlavním misijním úkolem církve teď bylo pomoci pravoslavným věřícím v Osmanské říši udržet svoji víru tváří v tvář dvěma nebezpečím, a to muslimskému a latinskému.
– V Osmanské říši byli ortodoxní věřící lidmi druhé kategorie, kteří měli jasně omezená práva a jasně vymezené povinnosti. Jedinou možností jak si zlepšit životní perspektivu byla konverze k islámu.
– Vedle toho museli pravoslavní čelit velice agresivnímu misionářskému působení protestantů a katolíků, kteří si z Osmanské říše udělali kolbiště. Na ně přenesli svůj zápas, vedeni logikou, že kdo získá na svoji stranu pravoslavné, má tu pravou víru.
– Jiná byla situace v pravoslavném Rusku, které si udrželo státní nezávislost (s duchovní už to nebylo tak slavné); v misiích, které ruská církev organizovala mezi pohanskými kmeny za Volhou a Uralem, vidíme do velké míry obnovení byzantského konceptu misie.
– V 19. stol. vydávala Kazaňská duchovní akademie, která hrála významnou roli v tomto misijním úsilí, pravoslavnou literaturu ve 22 východních jazycích.
– Pak je třeba ještě v tomto kontextu zmínit úspěšnou misii na Aljašce (sv. Herman a sv. Innocent) na začátku 19. stol. a také misii v Japonsku (sv. Nikolaj) na přelomu 19. a 20. stol.
Děkuji za odpověď a jsem moc zvědav na zbylou část, týkající se biblických veršů ohledně papežství
Dobrý den. Konečně se dostávám k druhé části vaší otázky. Doufám, že vám nebude vadit, když na vaši otázku odpovím nepřímo. Dělám to pro to, abych vám umožnil se na otázku spojenou s papežstvím podívat způsobem odlišným, než optikou katolického křesťana po I. Vatikánském koncilu. Pokud člověk čte katolické apologetické texty o roli římského papeže v Církvi, může získat mylný dojem, že nauka o Církvi v prvních staletích vznikala tak, že se církevní otcové přeli o správnou interpretaci těch biblických pasáží, které se dnes užívají pro ospravedlnění papežského primátu. To však nemá nic společného s historickou realitou.
Pokusím se uvézt několik tezí, na kterých stojí pravoslavná eklesiologie a ze kterých snad bude lépe patrné, jak pravoslavní přistupují k otázce papežského primátu.
Církev je Tělo Kristovo, které je uvedené do veškeré pravdy v den Letnic sestoupením Ducha Svatého. Církev měla od počátku jasné vědomí o své vlastní identitě a na základě tohoto vědomí se také zorganizovala. Vnější organizace a uspořádání církve, tedy její institucionální aspekt je přímo závislý a je vyjádřením její vnitřní podstaty.
Nejzákladnější princip eklesiologie nerozdělené Církve praví, že každá místní církev je vtělením jedné svaté, apoštolské Církve v konkrétním čase a prostoru. Místní církví míníme shromáždění věřících, diákonů a presbyterů kolem biskupa. Zde je třeba upřesnit, že v prvotní církvi pouze biskup měl právo vysluhovat sv. eucharistii. Je to právě sloužení sv. eucharistie, která určuje, že místní církev pod vedením svého biskupa zjevuje a vtěluje plnost Církve. Eklesiologie rané Církve předpokládá a stojí na totožnosti historického Těla Krista, eucharistického Těla Krista a Církve jakožto Těla Krista. Pramenem existence místní Církve je právě biskupova pravomoc sloužit eucharistii, která reálně a skutečně zpřítomňuje celého Krista (nikoliv pouze jeho část) a tím celou Církev (nikoliv pouze její část).
Je to právě v tomto kontextu, kdy se poprvé objevuje adjektivum katolický. Je třeba si uvědomit, že od počátku (sv. Ignátius Antiochejský) je pojem katolický užíván pro označení místní církve a nikoliv pro označení církve univerzální ve smyslu geografickém (to přichází až později se sv. Augustinem). Původní význam pojmu katolický, který je dodnes užíván v pravoslavné eklesiologii, není geografický či kvantitativní, ale naopak kvalitativní. Katolický zde znamená úplný, celkový. Je to vyjádření eklesiální plnosti darů Ducha Svatého nezbytných pro spásu člověka.
Katolicita místní církve má svůj původ a zdroj v eucharistii sloužené místní církví, ve které je přítomný celý Kristus, tedy celá církev. Mluví se o katolických církvích v plurálu.
Co je třeba zvláště zdůraznit, je skutečnost, že podle eklesiologie prvního tisíciletí místní církev není, jak jsme dnes na Západě zvyklí uvažovat částí univerzální církve, která by potom byla tvořena souhrnem všech místních církví. Nikoliv každá místní církev je sama tou jednou katolickou církví v celé její plnosti tedy katolicitě. A to protože má v eucharistii přítomného celého Krista (a nikoliv pouze jeho část), který je pramenem plnosti charismatického života místní církve.
Další důležitý důsledek plynoucí z ortodoxního chápání církve je rovnost všech biskupů, plynoucí z toho, že všichni vysluhují tu stejnou eucharistii a jsou tak pramenem života místních církví. A protože každá místní církev je tou stejnou katolickou církví, jsou si všichni biskupové, kteří stojí včele těchto katolických církví, zcela rovni. Pozdější vývoj církevní administrativy (metropolité, arcibiskupové, patriarchové) na tom nic nemění. Jedná se o správní, organizační rozdělení za účelem efektivnějšího a hladšího soužití místních církví. I za těchto podmínek biskup, který stojí v čele diecéze má ve svých rukou plnost církevního života.
Toto je v krátkosti souhrn eklesiologie nerozdělené Církve (na ní stojí a z ní vycházejí ekumenické koncily prvního tisíciletí). Postupně se však latinská církev začala vzdalovat od společných kořenů a opustila tuto víru a nahradila ji zcela odlišným pojetím církve. Ve své snaze uvalit svoji novou vizi církve jako celosvětové organizace (centrálně a absolutisticky spravované papežem), začala hledat v Písmu a tradici citáty, které by toto nové pojetí legitimizovaly.
Dobry den,
jako rimsky katolik objevuji pravoslavi a mam prosbu ohledne moznosti pristupovani ke svatym tajinam. V pripade, ze bych plne prijal ortodoxni viru a stal se ortodoxnim krestanem, nebude na prekazku, ze ziji v manzelstvi uzavrenem pred Bohem, ale v Katolicke cirkvi? Jak se stavi pravoslavna cirkev k takovemu manzelstvim? Pro me je manzelstvi svate, manzelka konvertovat nechce.
Dekuji,
JM
Dobrý den,
nevidíme žádný problém se závazkem vůči Vaší manželce (a to ani kdyby Váš sňatek byl uzavřen státním úřadem) při Vašem vstupu do Pravoslavné církve, vždyť i sám sv. Apoštol Pavel nás ubezpečuje, že v takovém případě jsou žena i děti posvěcováni skrze posvěcení manžela v Církvi.
Kdybyste prvně vstoupil do Pravoslavné církve a potom si našel ženu a chtěl s ní vstoupit do manželství mimo Pravoslaví, pak by se samozřejmě jednalo o jiný typ případu.
o. Jeremiáš
Vážení, mám na Vás prosbu ohledně nošení šátku v chrámu. Jsem vdaná a mám děti. Je to asi měsíc, co jsem se sjednotila s pravoslavnou církví. Do té doby jsem byla aktivní katolička. Dnes v chrámu mě upozornila žena, zřejmě z Ukrajiny, že bych si měla nasadit šátek. Když doprovázím děti k příjímání (cca půl roku) a i když jsem byla já sama, neměla jsem s duchovními žádný problém, že bych měla šátek mít. Můžete mi prosím vysvětlit, jak to tedy s pokrývkou hlavy je a zda bych ji měla nosit? Děkuji
Dobrý den,
otázce nošení šátku v chrámu jsme se věnovali v této odpovědi: https://orthodoxiachristiana.cz/zeptejte-se-duchovniho/#comment-327
a tématu se také věnuje článek z poslední strany tohoto vydání Duchovního poučení a útěchy https://orthodoxiachristiana.cz/wp-content/uploads/2017/07/131_Oik-Par-T3-CZ1.pdf – samozřejmě, pokud byste měla (nejen k tomuto tématu) další dotazy, na které by tyto příspěvky nepřinášely odpovědi, můžete se na nás obrátit opět přes tuto stránku a nebo přímo na mě na emailu: jezdovice@orthodoxiachristiana.cz
Chtěl bych se zeptat, zda je pro pravoslavného křesťana vhodný Český studijní překlad Bible?
Děkujeme Vám za tento dotaz.
S Českým studijním překladem Písma svatého (ČSP) jsem se začal více seznamovat až po zodpovězení dotazu na české překlady obecně (odkaz zde: https://orthodoxiachristiana.cz/zeptejte-se-duchovniho/#comment-12 ). Je dobře, že můžeme tuto odpověď doplnit, protože ČSP je skutečně velmi významným překladem do současné češtiny. Obecně platí to, co jsme již uvedli – českým pravoslavným věřícím chybí překlad celého Písma, který by odpovídal naší tradici. Jsme odkázáni na překlady z nepravoslavného prostředí a je třeba toto mít na paměti, zvláště pokud se jedná o překlad, který do textu vnáší i teologická předporozumění.
ČSP vznikl v protestantském evangelikálním prostředí. Jak jeho název napovídá, patří k tzv. studijním překladům, jejichž cílem je zprostředkovat čtenáři co nejvíce z originálního textu. Obecně existují dva typy takovýchto překladů: Buď se jedná o doslovný převod, který co nejvíce respektuje syntax originálu a maximálně se snaží o tzv. konkordantnost, tedy překládat jeden originální termín právě jedním ekvivalentem, a to na úkor čtivosti. Druhým typem je naopak velmi volný překlad, který je opatřen podrobnými překladatelskými poznámkami, v nichž jsou uvedeny jiné možnosti překladu – ať už z důvodu gramatických, nebo kvůli různočtení dochovaných rukopisů. V angličtině k tomuto druhému typu patří především New English Translation (NET).
ČSP je v tomto smyslu pozoruhodný, protože ačkoliv se jeho autoři také snažili o překlad doslovný, přesto je dobře čtivý. Je dostupný buď jako samostatný text celého Písma, nebo jde o vydání s kvalitními studijními poznámkami. Ty nejsou míněné jako teologicky výkladové, ale především jako překladatelské, případně stručně vysvětlují některé historické reálie. Díky nim si o původním textu může udělat představu i ten, kdo neovládá hebrejštinu ani řečtinu.
ČSP lze tedy dobře doporučit jako věrný překlad celého Písma svatého. Určitě je pro pravoslavného křesťana vhodnější než třeba Český ekumenický překlad nebo Bible 21. Stále je však třeba mít na paměti, že se nejedná o překlad pravoslavný. SZ je překládán podle hebrejského masoretského textu, nikoliv z řecké Septuaginty, což je tradiční překlad Církve, který používali i apoštolové, již podle něj citovali ze Starého Zákona. Obsahuje tedy také pouze 39 knih, zatímco pravoslavný kánon je širší. Co se Nového Zákona týče, tak ačkoliv překladatelé vycházejí z tzv. kritického textu Nového Zákona, jsou významná místa z tradičního textu uvedena alespoň v závorce (resp. kurzivou) – čtenáři tak není zcela zatajeno např. poučení Pána, že jistý druh démonů se nedá přemoci jinak než „než v modlitbě a půstu“ (Mt 17:21). Podobně je to třeba se slovy „Syn člověka přišel zachránit, co zahynulo“ (Mt 18:11). V pravoslavném překladu by tato místa pochopitelně nebyla v závorce, protože jsou tradicí potvrzená jako autentická.
Autoři se nesnažili příliš dodržovat tradiční biblickou terminologii, spíše naopak. Nový Zákon je tak „Nová Smlouva“, Kristus není Spasitel, nýbrž „Zachránce“, církve jsou „sbory“ (např. 1.– 3. kap. Zj., u Mt 16:18 je stejné řecké slovo přeloženo jako „církev“), peklo je ponecháno jako „Gehenna“ (např. Mt 5:22), patrně proto, že jde o jméno, které je i v řeckém originále. Hebrejské šeol a řecké hádes je pak přeloženo jako „podsvětí“. To je ovšem chvályhodné, protože české překlady obojí tradičně nesprávně překládají jako „peklo“. To, že nejde o striktně doslovný překlad, dokládá např. to, že počítání denních dob je převedeno na naše počítání – šestá hodina je pak „poledne“ (např. J 4:6), což je naopak škoda.
Celkově, jak už bylo řečeno, můžeme ČSP – text i jeho poznámkový aparát – doporučit. Pravoslavnému křesťanu však není třeba připomínat, že Písmo svaté není učebnice určená ke studiu, nýbrž pramen živé vody, z něhož je třeba pít, přičemž je třeba se držet tradice výkladu. Svatí Církve jsou totiž nádoby, jež nám Církev podává, abychom z nich neustále tuto vodu přijímali.
o. Chariton
Dobrý den Otče,
měla bych pár dotazů ohledně křtění. Už delší dobu věřím v Boha a uvažuji,že bych se nechala pokřtít. Přemýšlela jsem o tom,že se nechám pokřtít v katolickém kostele,ale nakonec jsem došla k závěru, že pravoslaví je pro mě asi lepší volba. Avšak vůbec nemám ponětí, kde bych se mohla nechat jako pravoslavná křesťanka pokřtít (bydlím blízko Brna). Nedal byste mi nějakou radu kam zajít a na koho se s tímto dotazem obrátit. (Problémem totiž je,že jsem v naší rodině jediná, kdo je věřící, takže se nemám moc na koho obrátit. A další je,že mi je 17 a 18 mi bude až za 5 měsíců)
Dále by mě zajímalo, jak to celé probíhá. (Jaký první krok udělat, jak to celé začíná, probíhá a končí….jaké jsou podmínky,a co pro to všechno musím udělat,popřípadě pořídit. )
Dobrý den a děkujeme za dotaz.
Rozhodnutí se pokřtít a stát se křesťanem je tím nejdůležitějším rozhodnutím v životě. Bohužel křesťanství je rozdělené a tak je třeba učinit další krok, rozhodnout se, ve které církvi se stát křesťanem. Píšeš, že jsi došla k závěru, že pravoslaví je asi lepší volba. Skutečně pravoslavná víra se ve zcela zásadních bodech odlišuje od katolické víry. K tomu, aby si mohla takový krok učinit se vší vážností a zodpovědností, je však třeba přijít do osobního kontaktu s pravoslavným duchovním, který ti pomůže lépe se seznámit s pravoslavím. V blízkosti Brna, bych ti doporučil kontakt na o. Karla Podrackého (mobil 605925982).
Kéž tě světlo Kristova evangelia vede na cestě do Jeho Církve. o.Jiří Ján
Dobry den,
muj jeden znamy S.P. se stal Pravoslavnim vericim. A zacal tvrdit, ze voda ocistuje hrichy. Treba tvrdi, ze o tom takto pise Tertulian a dalsi sv. otcove.
Chtel jsem vas zeptat, zda je to opravdu orthodoxni uceni? Opravdu je tomu tak, ze kdyz knez se pomodili za vodu, tak voda dostane duchovni rozmer (nebo dokonce dostane dodatecnou duchovni slozku)?
Je to pravoslavni uceni, ze pokud krest bude uskutecnen v obycejne vode, a ne ve svate vode, tak neni to krest platny?
Pokud na vsechny otazky bude odpoved – NE, pak prosim o posledni otazku. Odkud takoveto uceni se berou a proc Pravoslavni kneze ne bojuji proti timto ucenim a naopak jakoby je podporuji?
Predem dekuji za vasi odpoved.
Dobrý den ,
jako odpověď na vaši otázku uvedu několik poznámek, které, jak doufám, vám pomohou udělat si přesnější obrázek o pravoslavném chápání této problematiky.
Bůh je Stvořitelem jak materiální tak i nemateriální skutečnosti a proto i hmota se může stát nositelem působení Ducha Svatého. Jedním z důvodů proč byl Pán Ježíš Kristus pokřtěn v Jordánu- ačkoliv sám neměl potřebu křtu a očištění – bylo, aby posvětil vody, aby se mohly stát při našem křtu nositelem našeho vlastního očištění a posvěcení.
Zde je několik citací z obřadu svěcení vody, které sloužíme každý rok na svátek Theofanie.
„…aby se tato voda stala pramenem neporušitelnosti, darem posvěcení, uzdravení duše a těla…
… aby se tato voda ukázala být odpuzením a očištěním od všelikého napadení a působení nepřátel viditelných a neviditelných…
…abychom byli naplněni posvěcením skrze požívání této vody neviditelným sestoupením Ducha Svatého…“
Podobný obřad svěcení vody je v Pravoslavné církvi součástí obřadu křtu. Nemodlíme se za vodu. Modlíme se k Bohu, aby seslal na předloženou vodu svoji milost, tedy aby se posvěcená voda stala nositelem působení Ducha Svatého.
Pro lepší ilustraci můžeme uvést analogii s modlitbou epikléze (vzývání ) při sv. liturgii. To je ta část starokřesťanské liturgie, která byla na Západě v průběhu druhého milénia vypuštěna. Jejím obsahem je modlitba k Bohu Otci, aby seslal Ducha Svatého na předložené dary chleba a vína, které se tak jeho působením stanou Tělem a Krví Krista.
Podobně jako při liturgii po sestoupení Ducha Svatého již před námi nemáme obyčejný chléb a víno, ale Kristovo Tělo a Krev, tak i po obřadu svěcení vody se již nejedná o obyčejnou vodu, ale vodu posvěcenou a naplněnou působením Ducha Svatého.
S pozdravem o. Jiří Ján
Dekuji za odpoved.
Neni me ale stale janse, zda je spravne tvrzeni, ze takova “svata” voda ma moc ocistit hrichy?
A pokud pred krtem nebyla modlitba o sestoupeni Ducha na vodu, pak neni nebo je takovy krest platny?
Pokud by vase odpovedi by slo doplnit textem z Pisam, pak by bylo vynikajici.
Predem dekuji za upresneni.
Dobrý den,
myslím, že při trošce dobré vůle je zřejmé, jak je tento výrok v pravoslavném prostředí chápán, nehledě na to jestli s tím někdo souhlasí či nikoliv. To, co činí posvěcenou vodu odlišnou od vody neposvěcené je právě to „svaté“ či „posvěcující“, které je v posvěcené vodě přítomno. Pravoslavná theologie to nazývá nestvořeným působením (energií) Ducha Svatého a to je to, co při křtu člověka očisťuje od prarodičovského hříchu.
Pokud nebereme v potaz mezní situace (křest v bezprostředním ohrožení života, nemožnost přístupu k vodě…) pak křest, jehož součástí není obřad posvěcení vody není platný.
Z Písma můžeme uvézt příklad uzdravení ženy s krvotokem Mk 5, 25-30:
„Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“
Myslím, že čtenáři evangelia je jasné, že to, co nemocnou ženu uzdravilo, nebyl šat Pána Ježíše, ale to, čeho byl jeho šat nositelem, co bylo v jeho šatu přítomno. Sv. Marek to jednoduchým evangelijním jazykem nazývá prostě silou, kterou nemocná žena přijala skrze fyzický dotyk či kontakt s Kristovým šatem. Úplně stejné je to s posvěcenou vodou.
Dobrý den,
rád bych se Vás zeptal. Přítelkyně je katolička a zajímalo by jí proč pravoslavná církev neuznává katolický křest a proč je třeba vyžadováno, aby byli lidé, kteří později přestoupí na pravoslavnou víru, pokřtěni znovu podle pravoslavného způsobu. Děkuji za odpověď
Dobrý den,
je to skutečně tak, Pravoslavná církev neuznává katolický křest. Důvodů k tomuto postoji je více. Tím nejdůležitějším je ten, že pravoslaví nahlíží na katolickou církev jako na společenství, které následkem tzv. velkého schizmatu v roce 1054 odpadlo od Církve. K této tragické události došlo kvůli tomu, že západní církev v některých zcela zásadních bodech změnila svoji víru – papežský primát, Filioque, přijímání pod jedním způsobem, křest pokropením a nikoliv ponořením, aj. V této souvislosti je třeba mít na mysli fakt, že podle pravoslavné víry není možné od sebe oddělovat Církev a svátosti. Odpadnutí od Církve sebou automaticky nese také ztrátu možnosti vysluhovat svátosti. Pro lepší vysvětlení můžeme uvézt také následující důvod, proč v případě katolické církve nemůžeme mluvit o platném křtu. Sloveso křtít pochází z řeckého „baptizein“, což znamená ponořovat. Křest tedy znamená ponoření a nikoliv pokropení. Pán Ježíš Kristu byl v Jordánu ponořen a nikoliv pokropen. Od počátku historie Církve byli křesťané přijímáni do Církve skrze trojí ponoření a nikoliv trojí pokropení. Počínaje sv. Pavlem Církev rozuměla křtu v jeho formě trojího ponoření celého těla do vody, jako obrazu třídenního setrvání Kristova těla v Hrobu. Starý člověk je ve křtu spolupoložen s Kristem do hrobu-křtitelnice, odkud je potom s Kristem spoluvzkříšen a vychází jako nově zrozený člověk.
Dobrý den, rád bych si pořídil dřevěný pravoslavný kříž k zavěšení na zeď. Dokázali byste mě poradit, pomoci, kde bych ho mohl získat? Děkuji.
Dobrý den,
řada monastýrů z Řecka, Ruska a Ukrajiny nabízí dřevěné kříže jak ve svých prodejnách, tak na svých webech a nebo přes portál ebay.com – z českého a slovenského prostředí můžeme dále zmínit například slovenský obchod liturg.com a nebo prodejnu v Monastýru sv. Václava a sv. Ludmily v Loděnici u Berouna.
Dobrý den otče. Chtěl bych se zeptat na přijetí do pravoslavné církve co musím a po případě kde se provádí křest a přijetí do pravoslavné církve. Děkuji za odpoved Kořínek.
Dobrý den,
pane Kořínku, přijetí do lůna Pravoslavné Církve se může uskutečnit jenom právě v lůně Pravoslavné Církve. V praxi tedy nejspíše v některé z církevních obcí u jejího kněze. Tam byste také měl být seznámen se všemi potřebnými náležitostmi.
o. Jeremiáš
Měl bych dotaz, zda duchovní římskokatolické církve může v případě že se rozhodne odejít do církve pravoslavné má naději, že tam bude moci dál sloužit jako duchovní. Děkuji za odpověď S.
Vážený pane S.,
z vaší otázky bohužel není dostatečně jasné, co míníte tím, zda bude moci dále sloužit jako duchovní. Pravoslavná církev neuznává platnost svátostí, vysluhovaných mimo její hranice – tedy v nepravoslavných společenstvích. Pokud jste to tedy myslel tak, že by při vaší konverzi k Pravoslavné církvi bylo uznáno vaše svěcení, a že byste na základě toho byl přijat jako duchovní, možné to není.
Rozhodnutí o kněžských svěceních leží na zodpovědnosti každého jednotlivého biskupa. Jedním z mnoha požadavků na kandidáta duchovenské služby v Pravoslavné církvi je, aby se takový člověk vyznačoval jak pravoslavnou vírou a smýšlením (orthodoxia), tak také pravoslavným způsobem života (orthopraxia). Z tohoto úhlu pohledu pak samozřejmě záleží na tom, jaké důvody vás vedou k rozhodnutí opustit katolickou církev a stát se pravoslavným křesťanem.
Pokud to jsou důvody týkající se víry, na základě kterých jste došel k závěru, že katolická církev se v průběhu dějin oddělila od jedné, svaté, obecné a apoštolské církve a nemůže vám tak poskytnout to, co Církev Kristova obdržela v den Letnic, pak se jedná o legitimní krok.
Pokud by však za vaším rozhodnutím stály jiné důvody, jako například pojetí Pravoslaví coby pouze jakési tradičnější verze katolicismu, která se vyhnula různým západním excesům a navíc zachovala možnost ženatého duchovenstva, ale jinak se od západního katolicismu v ničem podstatném neliší, pak by nebylo moudré uvažovat o duchovenské službě v Pravoslavné církvi. Od pravoslavného duchovního se očekává, že bude vést věřící a pomáhat jim v jejich růstu v pravoslavné víře. Pokud se jedná o duchovního působícího v nepravoslavném prostředí, očekává se od něj navíc, že bude schopen na základě své vlastní duchovní zkušenosti a znalostí pravoslavné tradice pomáhat věřícím prohlubovat jejich poznání toho, v čem se liší Orthodoxie od všech ostatních křesťanských denominací.
o. Jiří Ján
Důstojný otče,
chtěl bych poděkovat za Vaši odpověď ohledně platnosti svátostí. Pokud by to bylo možné, měl bych na Vás další otázky.
Zajímalo by mne, jak pravoslavná církev chápe různé citáty východních autorů, které v římskokatolické církvi bývají často používány jako argumenty proti neuznání dogmatu o papežském primátu, např.:
Sv. Cyprián: „Na něm (Petrovi) jediném buduje svou církev.“
Sv. Cyprián: „Je jeden Bůh a jeden Kristus a jedna církev a jeden stolec, zbudovaný na Petrovi jménem Páně.“
Sv. Cyril Alexandrijský: „Pánu se zalíbilo pojmenovat Šimona slovem petra, petros, neboť na něm chtěl zbudovat svou církev.“
Sv. Jan Zlatoústý: „Proto Kristus prolil svou krev, aby získal ty ovce, které svěřil péči jak Petrově, tak i jeho nástupců.“
„Být si vědom jednoty s Apoštolským Stolcem znamená být si vědom správné víry a pravé církve.“
Sv. Theodor Studita papeži Lvu III.: „[Obrazoborci] se neštítili se na vlastní vrub svolati a v plném počtu obeslati kacířský sněm, ačkoli bez Vašeho vědomí by neměli práva ani pravověrný svolati, jak se od prvopočátku uplatnilo zvykem.“
(http://www.tedeum.cz/5_2009/papezstvi_a_koncily_052009.htm)
Také bych se Vás chtěl zeptat, zda se podle Pravoslavné církve Přesvatá Bohorodička někdy dopustila nějakého hříchu? Vím, že pravoslavná církev neuznává dogma o Neposkvrněném početí, na druhou stranu jsem se setkal u některých pravoslavných kněží s různými pohledy na bezhřísnost Panny Marie.
Předem děkuji, důstojný otče, za Vaše případné odpovědi.
M.
Milý M., konečně se mi podařilo vyšetřit trochu volného času k zodpovězení vašich otázek.
Pro západního křesťana není vůbec snadné nalézt odpověď na otázku, jaké bylo místo římského biskupa v Církvi prvního milénia. Důvod mimo jiné spočívá v tom, že počínaje 8. stol. se na Západě (v důsledku stěhování národů a rozpadu západní části Římské říše) začíná konsolidovat specifické církevní prostředí v mnoha aspektech zásadně odlišné od toho, které tam existovalo v prvních staletích. Nejpozději ve 12. stol. je tento proces završen. Snaha Západu vnutit toto nové křesťanství Východu byla samotnou příčinou velkého schismatu, tedy toho, že čtyři východní patriarcháty byly nuceny přerušit církevní obecenství s římským patriarchátem.
Církevní dějiny psané z katolického úhlu pohledu mají za svůj cíl mimo jiné ukázat, že to byl Východ, který počínaje 11. stol. přestal akceptovat to, co prý předtím v průběhu prvních deseti století přijímal jako daný fakt – primát římského biskupa v univerzální Církvi.
Za tímto účelem pak katoličtí církevní historici a apologeti používají různé citáty a události vytržené z jejich vlastního kontextu. Pouze studium církevní historie založené na primárních pramenech může ukázat správnou interpretaci těchto izolovaných výroků církevních otců.
Jako příklad můžeme vzít sv. Kypriána z Kartága, kterého uvádíte jako prvního a který bývá často katolickými apologety brán jako pramen pro jejich nauku o papežském primátu. Používat však sv. Kypriána tímto způsobem je smutnou ukázkou toho, že historická pravda je první obětí ve snaze o ospravedlnění ideologie papežského primátu.
Sv. Kyprián je totiž jedním z mnoha církevních otců, který výslovně odmítl snahy římského biskupa uplatňovat svoji pravomoc za hranice římské jurisdikce. Z tohoto důvodu se také dostal do otevřeného konfliktu s římským papežem Štěpánem.
Základem jejich sporu byla otázka platnosti křtu heretiků a schismatiků. Bylo třeba rozhodnout, zdali ti, kteří byli pokřtěni mimo Církev, mají být při své konverzi do Církve pokřtěni či nikoliv. V africké církvi byli přijímání křtem, zatímco v římské církvi myropomazáním. Spor vypukl proto, že papež Štěpán požadoval zavedení a akceptování římské praxe také v severoafrické církvi, a to přesto, že kartagenská církev opakovaně na svých sněmech rozhodla o neplatnosti křtu heretiků a schismatiků.
V této otázce se na stranu sv. Kypriána postavil také sv. Firmilián cesarejský. Na rozdíl od papeže Štěpána se plně ztotožnil se závěry severoafrických sněmů svolaných pod vedením sv. Kypriána.
Ve svém listu adresovaném sv. Kypriánovi sv. Firmilián zdůrazňuje, že takový postoj ke křtu byl v maloasijských církvích zachováván od samého počátku jakožto součást nauky, která jim byla předána od Krista a od Apoštolů a byla potvrzená na místním sněmu v Iconiu.
Jak místní církve v Malé Asii, tak i ty v severní Africe neviděly žádný důvod k tomu, aby se podřídily zcela neopodstatněnému požadavku římského biskupa. Na to papež Štěpán reagoval tak, že s nimi přerušil církevní obecenství. V podstatě pouze mučednická smrt (257) zabránila papeži Štěpánovi, aby sklidil trpké plody svého povýšeneckého a autoritářského chování a ocitl se v úplné izolaci od ostatních místních církví. Sv. Firmilián v listě sv. Kypriánovi píše, že tímto svým skutkem papež Štěpán dosáhl pouze toho, že „sám sebe učinil schismatikem a odpadlíkem od církevního obecenství“.
Případ papeže Štěpána je možné brát jako ilustraci toho, co se stalo později v 1054, kdy Řím ve své snaze uzurpovat si univerzální jurisdikci nedosáhl ničeho jiného, než že sám sebe oddělil od jednoty s univerzální Církví.
Nebyly to však pouze východní patriarcháty, které odmítly akceptovat ideologii papežského primátu. Je potřeba si uvědomit, že to byla také významná část katolíků na Západě, kteří po celých dlouhých osm století (od 1054 do 1870) vytrvale odmítali snahy římského biskupa o oficiální sněmovní schválení nauky o papežském primátu.
I západní historici uznávají, že zcela rozhodující úlohu v dlouhé snaze uvalit papežský primát na latinskou církev (mimo jiné také jako zbraň v boji proti césaropapismu německých císařů) sehrály zfalšované dokumenty – pseudoisidorovské dekretálie a pseudo-konstantinovská donace. Proč bylo třeba pracně vytvářet podvržené materiály? Protože bez nich nebylo možno dokázat existenci něčeho, co v prvním tisicíletí evidentně v životě nerozdělené Církve neexistovalo – univerzální jurisdikce římského papeže.
Snaha uvalit primát na západní církev mimo hranice Itálie se však ukázala být pro papeže úkolem velice obtížným a neustále se setkávala s velkým odporem na Západě. Zcela správně bylo diagnostikováno, že z Říma prosazovaný primát a vše co s tím souvisí je příčinou mnoha negativních fenoménů v životě západní církve (babylonské zajetí, papežské schisma aj.). To vyvolalo nutnost uskutečnění reformačních sněmů, majících autoritu nadřazenou nad papežem – via synodica. V první polovině 15. stol. se uskutečnily tři takové sněmy. Tyto sněmy měly za cíl definovat místo papeže v západní církvi na základě kanonické tradice prvního tisíciletí.
První z nich byl svolán 1409 do města Pisa. Bylo to poprvé, kdy byl sněm na Západě svolán nikoliv papežem, ale kardinály. Účastnící sněmu se odvolávali na autoritu sněmu jako nejvyšší autoritu v Církvi, které podléhá také papež. V podobném duchu byl svolán také sněm do Kostnice 1414-1418. Byl to největší sněm v západní církve do Tridentu. Nejdůležitějším dokumentem schváleným v Kostnici byl text Decretum Sancrosancta, ve kterém byla jasně deklarovaná ve shodě s kanonickou tradicí prvního milénia nadřazenost obecného sněmu nad autoritou papeže. Basilejský sněm v 1431-1439 znovu potvrdil platnost tohoto dokumentu.
Papežský dvůr však ani po tomto vývoji neopustil svoji snahu dosáhnout uznání primátu na sněmu západní církve a efektivně bojkotoval implementování rozhodnutí reformačních sněmů, jako byl např. závazek svolávat obecný sněm každých deset let.
Je tragickým historickým faktem, že v průběhu celého druhého milénia až do I. Vat. koncilu jediným, kdo podlehl tlaku papežského dvora a přijal nauku o papežském primátu byla zoufalá a ve zcela bezvýchodné situaci se nacházející byzantská delegace (s výjimkou sv. Marka Efezského) na sněmu ve Florencii a Ferraře (1431-1439), která jsa vystavená vydírání, ponižování a vyhladovění nakonec podlehla a zradila svoji víru za slib vojenské pomoci papeže proti tureckým vojskům okupujícím Konstantinopol.
Na Tridentském sněmu 1545-1563 (v jeho závěrečné třetí fázi) se papežští legáti a italští biskupové o prosazení sněmovního schválení papežského primátu znovu pokusili a přišli s návrhem, aby shromáždění účastníci potvrdili závěry Florentského sněmu. Francouzští a španělští biskupové tento návrh jednoznačně odmítli s tím, že pro ně florentsko-ferrarský sněm není obecným sněmem, protože na něm nebyli zástupci ze Západní Evropy.
Trident, jakožto jeden z nejdůležitějších historických milníků katolické církve, je ilustrativním příkladem vztahu katolického křesťanstva k otázce papežského primátu v 16. stol. Absolutní většina účastníků tridentského sněmu jasně odmítla přijmout nauku o papežském primátu jako součást katolické nauky a víry.
Teprve hluboké a revoluční změny v Evropě způsobené nástupem modernismu, sekularizace atd. vytvořily takové změny uvnitř katolické církve, které nakonec umožnily papežskému dvoru dosáhnout toho, o co se bezúspěšně snažil dlouhých osm století- prosadit sněmovní schválení nauky o papežském primátu v západní církvi. Katoličtí křesťané, vychovaní v atmosféře I. a II. vatikánského koncilu, mají dnes tendenci projektovat současný stav do minulosti a přehlížet evidentní fakt, že to byl nejenom Východ, ale také Západ, který tak sveřepě a dlouho odmítal podrobit se papežskému primátu.
Co se týče druhé otázky: Pravoslavná církev zůstává věrná biblické nauce o tom, že jediným bezhříšným člověkem byl Bohočlověk Pán Ježíš Kristus. Přesvatá Bohorodička nebyla výjimkou, jak předpokládá katolická nauka, ale nositelem stejné lidské přirozenosti jako všichni synové a dcery Adama a Evy po jejich pádu.
S přáním všeho dobrého
o. Jiří Ján
Dobrý den,
měla bych několik dotazů. S přítelem čekáme miminko, které bychom chtěli nechat pokřtít v pravoslavném kostele, jelikož přítel je také křtěný a je pravoslavný křesťan.
Je možné nechat chlapce pokřtít i za situace, že nejsme manželé? Pokud není podmínkou být v manželství, je tu ještě jedna věc – já pokřtěná nejsem.
Mohu se prosím tedy zeptat, pokud by museli být pokřtění oba dva rodiče, co je pro to nutné všechno udělat?
Děkuji mnohokrát za Vaší odpověď.
Pěkný den.
Dobrý den.
Pokud Církev uděluje křest někomu, kdo se svou vůlí ještě nemohl rozhodnout toto požehnání přijmout a rozvíjet ho – což je případ malého dítěte – uděluje ho jen tehdy, když se někdo kompetentní zaručí, že se bude snažit vytvořit takové podmínky v životě pokřtěného dítěte, ve kterých bude možné, aby vyrůstal jako pravoslavný křesťan. V opačném případě křest ztrácí veškerý smysl.
Proto musí kněz při žádosti o pokřtění dítěte být ostražitým a moudrým hájitelem zájmu a dobra právě dítěte a měl by umět posoudit, jestli je reálná naděje na to, že žadatelé o křest (nejčastěji jistě rodiče), budou schopni a ochotni dítěti zajistit takový způsob života, který bude v souladu s přijetím sv. Tajiny křtu a dalších svátostí.
Protože v praxi samotné mohou nastat různé okolnosti, které je při křtu malých dětí třeba brát v úvahu, nejde dopředu stanovit žádná jistá pravidla a řešit svůj případ je nejlépe přímo u nějakého pravoslavného kněze.
I křest dospělého – když se na něj ptáte – má svá specifika a řešení opět může vzejít až z konkrétního jednání s Církví.
Předjímat výsledek jednání se samozřejmě neosmělujeme, ale vyprošujeme Boží osvícení všem dotyčným!
o. Jeremiáš
Důstojný otče,
měl bych na vás ještě několik dotazů.
Na vašich stránkách jsem se dočetl, že svátosti udělované mimo pravoslavnou církev nepovažujete za platné. Zároveň, že dříve pravoslavná církev umožňovala římským katolíkům vstup do pravoslavné církve i bez opakování křtu, ale jen ve snaze usnadnit jim přechod. Pokud však byl jejich křest (tedy i můj) neplatný, proč by jim pravoslavná církev nebo takového umožňovala? Co když někdo z takto přijatých katolíků byl zároveň duchovním (u nás např. biskup Gorazd, který svěcení ke kněžství získal v katolické církvi), znamená to, že všechny svátosti jím udělené jsou neplatné? Křty, eucharistie, zpovědi… kněžská svěcení. Něco takového by v podstatě zbortilo celou církev.
Tedy: je smyslem “opakování” křtu ve Vaší Církvi skutečnost spíše nutného vyjádření svátostné jednoty s Pravoslavím anebo opravdu fakticky dle vašeho mínění není křest mimo pravoslavnou církev platný, dotyčný je tedy pohanem a nemá vlitou nesmazatelnou křestní milost?
Tedy dle vašeho názoru nejsem křesťanem, nemám platné biřmování, zpovědi, ani jsem nikdy nepřijal skutečnou eucharistii? Duchovní pravoslavné církve, kteří přijali křest v katolické církvi a neopakovali jej, mají svěcení neplatná a svátosti udílejí neplatně?
Mimochodem, pokud rozumím Vaší předchozí odpovědi, znamená to, že pravoslavný kněz musí být nutně ženatý, tedy celibátní duchovenstvo je pouze záležitostí klášterů?
Děkuji předem za Vaše odpovědi.
Milý M., ptáte se na pravoslavný pohled na platnost katolických svátostí. Ten je však možné pochopit až poté, kdy vezmete v úvahu pravoslavný pohled na Církev. Z hlediska pravoslavné eklesiologie, která je odlišná od katolického chápání Církve, platí následující princip: Svátosti jsou neoddělitelné od Církve. To znamená, že chceme-li najít odpověď na otázku, kde jsou svátosti, musíme nejdřív najít odpověď na otázku, kde je Církev. Otázka platnosti svátostí nemůže být podle pravoslavné theologie řešena odděleně od otázky hranic a jednoty Církve.
Pravoslavná eklesiologie odmítá západní pojetí neviditelné jednoty církve, kdy různé denominace přesto, že nesdílejí jednotu ve víře a svátostech, jsou přesvědčeny, že jejich rozdělení nesahá do nebe a že jsou neviditelně spojeny v jedné Církvi. V tomto případě jsou hranice Církve a její jednota určena nějakým nezbytným minimem (např. věřit v Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele). Různé církve, které toto kritérium splňují, nehledě na faktické rozdělení, se tak nacházejí uvnitř Církve a jejich svátosti, alespoň ty základní jsou navzájem uznávány.
Pravoslavný pohled na jednotu a hranice Církve je zásadně odlišný. Církev není něco jako filosofická škola, kde podmínkou členství je souhlas a přijetí nějakých věroučných principů. Církev je Tělo Krista, historická realita-společenství lidí účastnících se v novém, vzkříšeném Kristově lidství které, započalo svoji pouť dějinami v den Letnic a tak se začalo rozšiřovat po celém světě. Podmínkou účasti v tomto Boholidském organismu je být s ním sjednocen skrze křest a eucharistii.
Již v průběhu prvních staletí musela Církev řešit zcela zásadní existenciální otázku. Co se děje v případě, když z nějakého důvodu věřící, nebo církevní obec, nebo celá místní církev přeruší jednotu se zbylým Tělem Církve. Tato otázka byla opakovaně předmětem sněmovního rozhodnutí a odpověď na ní zní takto: Ti, kdo se oddělili od Církve, ti, kteří s ní přerušili věroučnou, svátostní a správní jednotu, přestali být údy Kristova Těla.
Pravoslavné pojetí jednoty Církve je „organické“. Církev je v plném slova smyslu chápána jako Kristovo Tělo. Církev tedy musí být jedna a nerozdělitelná, stejně jako každý jiný živý organismus. V úvahu přichází pouze možnost oddělení, odseknutí nějakého údu, či části těla což jako v případě amputace znamená smrt odděleného údu.
S tímto eklesiologickým pojetím je pak třeba přistoupit k výkladu velkého schizmatu z roku 1054. V té době Kristova Církev, lépe řečeno její část na zemi bylo tvořena společenstvím místních církví organizovaných do pentarchie (pět patriarchátů). To, co se tehdy událo, je z perspektivy Pravoslaví chápáno následujícím způsobem: římský patriarchát přerušil jednotu s ostatními čtyřmi patriarcháty. Jinými slovy římský papež sám sebe oddělil od jednoty s Boholidským organismem Církve. To je stav, který trvá dodnes. V průběhu druhého tisíciletí Pravoslavná církev opakovaně vyjádřila své přesvědčení, že se římská církev následkem schizmatu, ocitla za hranicemi jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve. To je ten základní důvod, proč Pravoslaví neuznává katolické svátosti – protože jsou vysluhovány mimo Církev.
Ve třetím století místní sněmy v severní Africe (sv. Kyprián Karthágský) a v Malé Ásii (sv. Firmilián Cesarejský) vyjádřily nauky o neplatnosti křtu těch, kdo se z různých důvodů oddělili od Církve (heretici a schismatici). To pak bylo později potvrzeno také na ekumenických a sněmech a stalo se to tak součástí pravidla víry.
Přijetí zpět do Církve se děje v zásadě dvěma způsoby. První je přijetí křtem. Druhý způsob, tedy přijetí bez křtu může být použit tam, kde velí pastýřská potřeba, tedy tam, kde je naděje na to, že by to mohlo usnadnit návrat oddělivších se do Církve. V tomto případě člověk není pokřtěn, ale nikoliv proto, že by Církev uznávala jeho křest. Církev na jeho křest nahlíží jako na vnější, prázdnou formu, která je při vstupu do Církve naplněna svátostným a životodárným obsahem. Takto Církev postupovala například s ikonoborci na VII. ekumenickém sněmu, kdy přijala jejich kající se kněze a biskupy, bez toho, aniž by je vysvětila. Jejich začleněním do Církve byla jejich mimocírkevní, neplatné svěcení naplněna milostí Ducha Svatého, přebývající v Těle Kristově.
Výše vyložené však v žádném případě neznamená, že by Pravoslavná církev nahlížela, jak píšete, na katolické věřící jako na pohany. Považuje je za věřící křesťany, kteří se ne vlastní vinou ocitli za hranicemi jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve. Takové hodnocení však dává smysl pouze, pokud bereme za kritéria toho, co je Církev, víru nerozděleného křesťanství prvního tisíciletí a nikoliv nová kritéria, které vypracoval římský katolicismus v druhém tisíciletí, poté co se oddělil od Církve.
Co se týče svátosti kněžství, tak kandidát na kněžství se musí nejdříve stát buď mnichem – pak je duchovním v monastýru, nebo se oženit a pak je duchovním na farnosti. I zde existují výjimky, ale problémy, které jsou s tím spojené (mnichové-kněží žijící ve světě) pouze potvrzují platnost uvedeného pravidla.
Vážený M. při přemýšlení o těchto otázkách mějte, prosím, na paměti – přestože to tak nemusí vypadat (obě tradice užívají podobnou terminologii) – že kontext pravoslavné theologie je opravdu zásadně odlišný od kontextu, ve kterém je zvyklý přemýšlet západní křesťan – ať protestant či katolík. Chce to trochu více času, který musí člověk západní tradice věnovat tomu, aby byl schopen nahlédnout tato témata tak, jak jsou chápána ve východní tradici.
Pokud byste potřeboval něco dovysvětlit, jsem vám k dispozici.
S přáním všeho dobrého.
o.Jiří Ján
Dobrý den,
zaujalo mě, že i při Bohoslužbě zůstávají někteří lide před chrámem a pozorují Bohoslužbu otevřenými dveřmi.
Je to náhoda, nebo je zatím nějaké pokání?
děkuji
Dobrý den,
dnes už nebývá zvykem projevovat své pokání stáním při bohoslužbě venku před chrámem, proto bych zde spíš očekával důvody praktického charakteru.
Svou roli samozřejmě může hrát i naše lidská slabost či nevyzrálost.
Asi bychom spíše doporučili snahu o to být v chrámu uvnitř, a to i přes případné určité nepohodí při jeho zaplněnosti. Vždyť akt bohoslužby (nehledě na její kosmický dopad) probíhá ne náhodou právě v rámci prostoru daného chrámu. o. Jeremiáš
Dobrý den,
rád bych se dozvěděl alespoň základní pravidla pro Sv. přijímání v Pravoslavné církvi. Byl jsem totiž již na několika Pravoslavných Bohoslužbách a pokud jsem správně pozoroval, tak ke Sv přijímání chodily hlavně děti. Dospělé jsem moc neviděl.
děkuji
MIloš
Vážený Miloši,
k Vašemu dotazu o podmínkách k účasti na svatém přijímání v Pravoslavné církvi bychom mohli napsat, že jsou tyto 3 základní podmínky:
– být pravoslavným křesťanem
– nebýt ve smrtelném hříchu neobmytém pokáním
– nebýt v nepřátelství či sváru se svým bližním
K účasti při svatých Tajinách je ale také třeba mít požehnání svého duchovního otce, který zná a zvažuje všechny možné okolnosti našeho života.
Před svatým přijímáním je u pravoslavných obvyklá vážně braná příprava spočívající v pokání a půstu.
o. Jeremiáš
Dobrý den
chtěl bych se zeptat zda se mohu účastnit bohoslužeb i když nejsem pokřtěný a sem již dospělí.
Děkuji za odpověď
Dobrý den,
vážený Jane, zdá se nám, že když jste dospělý a nepokřtěný, na bohoslužby byste právě proto měl chodit začít.
Každé společenství má však svá pravidla, proto Vám jistě na tom místě kam hodláte přijít rádi sami řeknou, jak vše zařídit, aby Vám to bylo k užitku.
Dobrý den. Chci se zeptat jak mam postupovat v případě, že chci konvertovat k pravoslavné církvi a jak to bude probíhat? Děkuji za odpověď.
Dobrý den.
Zcela obecně vzato se vstupuje do Pravoslavné církve skrze sv. Tajinu křtu následovanou myropomazáním – pečetí daru Ducha Svatého.
V případě konverzí však mohou nastat různé okolnosti a situace, kvůli kterým pak biskup, zodpovědný za dané místo, může učinit výjimku z pravidel a přidržet se tzv. ikonomie.
V zásadě je tedy vše na posouzení a duchovní zodpovědnosti biskupa.
o. Jeremiáš
Dobrý den,
na konci pravoslavné bohoslužby jsem viděl jak věřící ke knězi a políbí kříž, smím prosím i já nepokřtěný ten kříž políbit?
děkuji
Dobrý den,
sv. liturgie Pravoslavné církve je koncipována tak, že v její druhé polovině (liturgie věrných) na ní už zůstávají jenom ti, kterých se ta část týká, tedy pokřtění pravoslavní.
Zúčastnit se mystéria slavení Eucharistie je právem toliko jejich. Po výzvě kněze, aby katechumeni (ti, kteří se ke křtu teprve připravují) vyšli ven z chrámu, by tedy krom pravoslavných pokřtěných měli všichni ostatní začít opouštět chrám.
Historickým vývojem (vznik oddělujícího ikonostasu a informovaností o Tajemství Eucharistie ve všem dostupných knihách) a zároveň snahou o usnadnění poznávání Pravoslaví nepravoslavným, se však takřka v celém pravoslavném světě vžila určitá výjimka z původních pravidel a tak ti, kteří již na liturgickou bohoslužbu Církve zavítali, nemusejí z ní odcházet i přes dodnes v textu služby dochovanou výzvu kněze.
Shovívavost pak sv. Církev přirozeně používá i v případě, že na konci liturgie přijde políbit kříž někdo nepravoslavný. Každopádně ale vše záleží na knězi samotném popř. jeho biskupovi), jakou formu přístupu zvolí a jakou přesně praxi v těchto věcech ve své církevní obci používá.
o. Jeremiáš
Dobrý den,
máte prosím nějaké doporučení, jak se vhodně obléci do chrámu na Bohoslužbu? Je např. v parném létě přípustné navštívit chrám v šortkách, tričku, sandálech, žabkách?
Proč nosí ženy šátky na hlavě?
děkuji
Dobrý den,
ideálem určitě je, když člověk dosáhne takového stupně duchovní citlivosti, že si v různých situacích ví přirozeně rady sám od sebe. U toho, kdo toho dosáhne, se pak nemůže stát, že by např. přišel v nevhodném oblečení do chrámu Božího, že by mohl být jakkoli neuctivý k Bohu a Božím záležitostem a že by se stával pohoršením a pokušením druhým lidem.
Protože ale většina křesťanů náležitého rozpoložení nedosahuje, používáme, abychom nepostupovali v něčem nesprávně a nevhodně, Tradice, či tradičního přístupu Církve.
Jistě po právu je za nejspolehlivějšího nositele církevní Tradice považováno pravoslavné mnišstvo. Určitě si tedy, hovoříme-li o vhodném oblečení do chrámu, můžeme právě z mnichů a mnišek vzít jakýsi vzor pro naše vlastní odívání. Ideálem tedy je zakrytí celého našeho těla kromě obličeje – k tomuto je vhodné se blížit.
Máme tu tedy jakýsi ideál, ale na druhou stranu bychom měli znát i určité minimum, které bychom měli naplnit nebo pod které bychom neměli již jít.
V praxi je za již bezesporu nevhodné považováno obnažení stehen a ramen a i výstřih nemá upozorňovat na to, co je za ním.
Co se týká nošení pokrývky hlavy, tak bychom měli vědět, že obecně znamená poddanost. Z výkladu sv. ap. Pavla vyplývá, že jde i o určité tajemství, ale pokud vyjdeme z tohoto praktického principu, tak žena je poddána svému muži, tudíž nosí šátek, muž, protože je v Bohu svobodný, smeká případnou pokrývku hlavy při vstupu do místnosti obecně (nepokrytá hlava symbolizuje svobodu), což v chrámu platí především. Kněží a mniši, protože se zvláštním způsobem zasvětili Bohu, tedy vstoupili do určitého poddání se Bohu, což je pro ně dominantní, nosí (kromě situací, pro které platí jiná pravidla) pokrývku hlavy i v chrámu.
Tolik alespoň pro základní orientaci.
o.Jeremiáš
Dobrý den, chtěl bych se zeptat zda a jestli je možno přijmout pravoslavnou víru i ve starším věku (53let). Byl jsem sice celý život ateista ale cítím že mi cosi chybí. Na svých cestách jsem navštívil hodně církevních památek ale pravoslavná církev mě něčím velmi oslovila ( nedokážu specifikovat) . Kam je možno se obrátit ? Děkuji za odpověď
Dobrý den,
i já jsem byl v dětství ateista (z přesvědčení), víra v Krista i poznání Pravoslavné církve ke mně přišly kolem dvacátého roku života.
Na věku nezáleží vůbec. To, co je důležité, je stihnout vše ještě za pozemského života.
Pokud se člověk rozhodne vstoupit do Pravoslavné církve, obvykle z praktických důvodů osloví nějakého zástupce PC poblíž svého bydliště, popř. toho, na koho má kontakt.
Pouze bych chtěl ještě upozornit na jednu komplikaci, týkající se sv. Pravoslaví v posledních letech.
Existuje totiž jednak většinová, tzv. oficiální PC, která zhruba před 100 lety odstoupila od plnosti pravoslavné víry, a nedávno to také stvrdila sněmovně – a dále existuje tzv. Pravá PC (které se též říká starostylní), která se snaží zachovávat Pravoslaví beze změn. V současnosti mezi nimi není církevního obecenství.
Přeji Vám z celého srdce, aby sám Kristus, hlava Církve, Vás skrze Ducha vanoucího uvnitř Církve, osvěcoval a vedl na cestě do Božího Království!
o.Jeremiáš
Dobrý den,
je nějaký rozdíl v uctívání Ducha svatého u pravoslavné a římskokatolické Církve? Chci tím říci, jakou roli má Duch svatý například ve spiritualitě a liturgii pravoslavné Církve?
Dalo by se říci, že pravoslavní na tuto osobu Trojice kladou větší důraz než katolíci? A pokud ano, co pokládáte za hlavní důvody toho, že tomu tak je? Děkuji
Vážená paní Ludmilo,
pokusím se, i když to nebude jednoduché, být při formulování odpovědi na vaši otázku stručný.
Z hlediska Pravoslavné církve je, jak říkáte výstižně “rozdíl v uctívání Ducha Svatého“, společně s požadavkem na univerzální jurisdikci a neomylnost Římského biskupa, tím nejvážnějším, co odděluje pravoslavnou od římskokatolické církve. Chceme-li o této problematice získat ucelenější obraz, nemůžeme se vyhnout krátkému historickému exkurzu.
Na II. ekumenickém sněmu v roce 381 bylo ukončeno sněmovní vyjádření trojičního dogmatu. Následující II. ekumenický sněm v Efezu vyloučil možnost jakékoliv změny a zásahů do textu Vyznání víry.
Krátce poté přichází v důsledku stěhování germánských kmenů ze severu na jih pád západní části Římské říše. Jedním z těchto kmenů byli Vizigóti, kteří se poté, co roku 410 vyplenili Řím, usadili ve Španělsku. Při své konverzi ke křesťanství přijali ariánské vyznání. Teprve až ke konci 6. století se po dlouhém snažení podařilo katolické církvi přivést Vizigóty ke katolickému vyznání. V té době se na sněmech v Toledu poprvé objevuje přídavek Filioque (vycházení Ducha z Otce a Syna) v textu Vyznání víry (jedním z možných důvodů pro jeho zavedení byla antiariánská polemika).
Další krok přichází na konci 8. století, kdy francká církev za Karla Velikého přijala Filioque a začala ho prosazovat na Západě. Karel Veliký přišel s velkým programem obnovení západní Římské říše. Zcela zásadní otázkou jeho projektu bylo, jakou duchovní, kulturní a politickou identitu udělí tomuto novému historickému uspořádání západní středověké Evropy.
Byl to římský patriarchát, na kterém v oné klíčové historické době záleželo, zdali se podaří udržet jednotu mezi východní a franckou církví a mezi východní a z popele povstávající západní části Římské říše.
Jak z historie víme, Římu se nepodařilo pomoci franckému křesťanství osvojit si v plnosti společnou tradici řecké a latinské Církve prvních sedmi ekumenických sněmů. Naopak v průběhu devatého a desátého století se izolace francké theologie od toho, „co bylo vždy, všude a všemi věřeno“ neustále prohlubovala.
Tato rozšiřující se propast je patrná také z toho, že frančtí theologové odmítli závěry VII. ekumenického sněmu a začali pěstovat novou kulturní tradici intenzivního „antibyzantinismu“ s jeho spisy obviňujícími Řeky z různých herezí.
V té době papež ještě odolává pokusům uvalit tuto novou theologickou identitu také do Říma. Frankové se snažili přinutit římského biskupa zavést Filioque opakovaně, ale bezvýsledně. V průběhu desátého století však z různých důvodů dochází ke stále intenzivnějšímu orientování se Říma směrem za Alpy a bylo tak otázkou času, kdy francká theologie Řím dobude. V roce 1014 bylo Filioque zavedeno do liturgického užívání také v Římě.
Pouze z tohoto krátkého exkurzu je patrné, že zavedení Filioque do západní církve bylo výsledkem odcizení se a vědomého vymezení se francké theologie vůči řecko-latinské theologické tradici ekumenických sněmů.
O tom, nakolik křesťanství nových obyvatel západní Římské říše znamená hluboký zlom a přerušení kontinuity s tradicí latinského křesťanství z doby před příchodem barbarských germánských kmenů, svědčí případ kardinála Humberta (ten, který v 1054 položil exkomunikační listinu na prestol do chrámu Svaté Sofie v Konstantinopoli). Při disputacích v Konstantinopoli obhajoval veřejně názor, že původní nezfalšovaný text Creda obsahoval Filioque!
Od 11. století tak vedle sebe existují dvě odlišná a obtížně spolu komunikující církevní prostředí, která každé stojí na odlišné duchovní zkušenosti a z ní vyplývajícího pojetí Boha.
Francká a později scholastická theologie ve svém sporu s východní triadologií našla svůj hlavní inspirační zdroj v theologii sv. Augustina. V mnoha tématech, včetně trojiční theologie, sv. Augustin formuloval nauku, která znamenala rozchod a přetržení kontinuity se zkušeností a theologickým myšlením jak východních, tak i západních církevních Otců. Jeho trojiční nauka je pokusem o filosofickou racionalizaci neuchopitelného tajemství bytí Trojjediného Boha. Jedná se o druh filosoficko-náboženské spekulace, kde Boží Osoby jsou chápány jako vztahy v rámci neosobní, ale intelektuálně postižitelné Boží substance.
Pokud si někdo dá tu práci a začte se na jedné straně do pojednání o Sv. Trojici u sv. Augustina, Boethia a Tomáše Aquinského a na straně druhé do trojiční theologie kappadočanů, sv. Hilaria z Poitiers, nebo sv. Ambrože milánského, uvidí zřetelně, že se jedná o reflexi zcela odlišné duchovní zkušenosti.
Největší tragédií Filioque je, že zničila rovnováhu mezi třemi Osobami Svaté Trojice, podřídila Ducha Svatého Otci a Synu a degradovala ho na vztah – učinila z něj pouto a lásku, kterou Otec miluje Syna a Syn Otce. Theologie Filioque se svým důrazem na Boží přirozenost a tím jak umenšuje osobní charakter Ducha Svatého, vede přirozeně do deistického konceptu Boha. Pod vlivem Filioque Západ opouští osobního, v dějinách jednajícího Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova a přichází k Bohu filosofů. To pak vede latinskou spiritualitu k výlučnému důrazu na lidství Ježíše, se všemi z toho plynoucími důsledky. Katoličtí křesťané tak ztrácí ze svého duchovního horizontu Bohočlověka Krista a vidí spíše muže z Nazareta, ke kterému se v jeho životě přiznal Bůh.
V pravoslavné theologii je naopak Osoba Ducha Svatého absolutně rovná Osobám Otce a Syna. Ba co víc, je mu dáváno určité privilegium, a to z následujícího důvodu. Východní i západní církevní otcové rozlišovali mezi dvěma vycházeními Ducha Svatého. Jedno je vycházení hypostatické (vycházení Hypostaze, tedy Osoby Ducha Svatého z Hypostaze Otce) a druhé energetické (vycházení záře přirozenosti Trojjediného Božství). Zde je třeba hledat hlavní nedostatek theologů karolinské epochy. Podobně jako nebyli schopni sledovat diskusi ikonoborců a obránců ikon na VII. ekumenickém sněmu, nebyli schopni uchopit tento zcela základní princip dvou vycházení Ducha Svatého, na kterém stojí theologie ekumenických sněmů.
Toto druhé vycházení Ducha Svatého pojednává o tom, jak se Svatá Trojice zjevuje, jak působí mimo Sebe, tedy jak jedná v historii a ve stvoření. A je to právě Osoba Ducha Svatého, která je Osobou zjevení par excellence. Syn v sobě zjevuje Otce, ale je to Duch Svatý, který v sobě zjevuje Syna. Závěrečným aktem plánu spásy není Vzkříšení, ale Padesátnice – Letnice, zjevení a seslání Ducha Svatého.
Podle pravoslavné trojiční theologie je to Duch Svatý, který ve své Osobě člověku zjevuje tajemství Trojice. Řád tohoto druhého vycházení je následující: od Otce, skrze Syna v Duchu Svatém. Takový je řád sestupu Svaté Trojice k člověku. A přesně obrácený je také řád výstupu člověka k Trojjedinému Bohu – v Duchu Svatém, skrze Syna k Otci. Křesťanova cesta k Bohu v Trojici tedy začíná v Duchu Svatém. Proto všechny bohoslužby v pravoslaví začínají modlitbou k Duchu Svatému: „Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy…“
Theologie Filioque nemůže nikdy poskytnout takovéto místo Osobě Ducha Svatého. Ba naopak. Proto dějiny spirituality na Západě a Východě měly tak radikálně odlišný průběh. Proto na Východě nebylo potřeba charismatického hnutí atd…
Měl jsem v plánu ještě napsat něco málo o velice důležité otázce epikleze (vzývání Ducha Svatého při proměňování svatých darů), která je taktéž kauzálně spojena s Filioque, ale již teď jsme za hranicí naší rubriky.
o. Jiří Ján
Dobrý den otče.
Jde udělat výjímku před sv. přijímáním kvůli kouření, když člověk není schopen si ráno nezakouřit?
Děkujeme za Váš dotaz, Martine.
Tragédie kouření spočívá v tom, že by obdobně jako jiné drogy bere člověku svobodu, zotročuje jej. Bůh však chce, abychom byli svobodní. Někteří duchovní závislost na nikotinu chápou jako překážku k přistupování ke sv. přijímání vůbec, nebo k němu připouštějí jen občas. Na druhé straně je faktem, že závislost je nemoc a hřích spočívá nikoliv ve vykouření každé jednotlivé cigarety, nýbrž v především v tom, že člověk závislost dopustil, že se sám nechal zotročit a že s tím nezápasí. Pokud se však křesťan upřímně a účinně snaží proti této vášni bojovat, eucharistie mu může být posilou. To vše je ovšem individuální a je třeba to probrat při duchovním rozhovoru. Ptáte-li se ovšem na kouření před sv. přijímáním, tak tam platí, že člověk který, jak bylo řečeno výše, upřímně a účinně s vášní bojuje a prokazuje tuto svou odhodlanost tím, když se po nějaký čas (opět to závisí na dohodě s duchovním otcem) zdrží, může k přijímání přistoupit. Stejně tak je ovšem třeba, aby se jej zdržoval i nějaký čas po přijímání, aby se zlo nemíchalo s Dobrem. Jak jinak by sv. přijímání mohlo být onou posilou? Výjimky z eucharistického půstu je obecně možné učinit pouze ze zdravotních důvodů.
Dobrý den Otče,
rád bych se zeptal na zázračné ikony, nemáte prosím nějaké informace, že by k nám letos doputovala některá ze zázračných ikon?
děkuji Miloš
Dobrý den.
Co se týče matérie našich obětin Bohu, je plně na místě požadavek přirozenosti a čistoty. Jestliže se někdo kvůli praktické stránce věci rozhodne přinášet Bohu oběti z umělých materiálů, pak je to tedy na jeho svědomí, každopádně žádnou přesnou evidencí týkající se této oblasti nedisponujeme.
Zrovna tak naneštěstí nejsme informováni o případných plánech na dovezení nějaké divotvorné ikony, pokud máme odpovědět i na Váš druhý dotaz.
Dobrý den, ráda bych věděla, jak se má křesťan připravovat ke sv. zpovědi, existuje-li nějaký manuál v českém jazyce apod. Děkuji
Dobrý den. Ke zpovědi se připravujeme v první řadě pokáním. K snadnějšímu rozpoznání a pochopení svých hříchů a k opravdovějšímu pokání nám pak mohou sloužit jako pomůcky zpovědní zrcadla jako je například Deník kajícníka sestavený S.M. Maslennikovem. Velmi dobrý návod ke zpovědi je také v knize Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Obecně ale pojednávají o pokání v nějaké míře či alespoň nepřímo snad všichni pravoslavní autoři, protože duch Církve je duchem kajícnosti a pokání.
Dobrý den,
rád bych se zeptal z jakého materiálu, surovin se v současné době vyrábějí svíčky pro české a moravské pravoslavné chrámy? Dříve se prý svíčky do chrámů vyráběly jen z čistých surovin (olivového oleje atd.) ted už se prý někde dělají i z parafínu 🙁 což vůbec není zdravé, zvlášt, když v chrámu hoří desítky, možná stovky svíček.
děkuji .
Slava Isusu Christu,
otce,chcem Vas poprosit,ci mate modlitbu k sv.Dyonisiu (zil na hore Olymp),nemozem nikde najst.
Velmi by ma potesilo ak mate v cestine,resp.v slovencine,alebo kde by som nasla.
Dakujem Vam pekne,
Pavlina
Milá Pavlíno,
bohužel nevíme o tom, že by byla v češtině či slovenštině k dispozici Vámi zmíněná modlitba.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat zdali jde změnit kmotra u mého syna. Byl pokřtěný před dvěma lety. S jeho kmotrou jsme se rozhádali. Chtěla bych jinou. Děkuji za odpověď Vondráčková
Dobrý den,
jelikož nemůžeme znovu vykonat obřad svatého křtu, abychom k němu přizvali jiného kmotra, nemůžeme kmotra stávajícího vyloučit z toho, co již proběhlo.
Kromě toho – je v našem zájmu vztahy s kmotrem pěstovat a kultivovat, protože jsme s ním vstoupili do duchovního příbuzenského vztahu a je pro nás prospěšné, abychom ho nepřipravili svým přístupem o motivaci k otcovské péči o nás.
Když už se nám přihodila ta velice nepříjemná věc, že jsme se pohádali, zkusme raději využít k nápravě osvědčených léčivých prostředků, které nám zanechal ve svém učení náš Pán Ježíš Kristus.
Dobrý den Otče,
navazuji na předchozí dotaz ohledně modlitby růžence: pokud by např. člověk, který je křtěný v Pravoslavné církvi pociťoval tuto modlitbu růžence jako velmi účinnou, velmi důležitou a chtěl se jí pravidelně modlit, stačilo by ,kdyby vyměnil v úvodu katolické vyznání víry za to pravoslavné?
Dobrý den, pokusím se na vaši otázku odpovědět tak, že ji převedu na obecnější rovinu. Který ze dvou následujících postojů je podle vás bližší pravoslavnému éthosu? Nechat se proměňovat pravoslavnou tradicí, tak jako ji byli proměněni ti, kteří se tak stali svatými, nebo si ji přizpůsobit podle svého vlastního, osobního náboženského vkusu?
Podle patristického chápání platí, že pravoslavný duchovní život není nic jiného než léčba padlé lidské přirozenosti. Dogmata a spiritualita jsou léky, které v Církvi (nemocnici) lékaři (duchovní) podávají pacientům (věřícím). Pokud si pacient sám svévolně pozmění složení léků, nebo si naordinuje úplně jiné léky (dogmata a spirituální život) nevyhnutelně tím způsobí zmaření léčby (uzdravení člověka– tedy jeho sjednocení s Bohem).
Dobrý den,
modlíte se prosím též v Pravoslaví – růženec? Hledal jsem na netu pravoslavnou verzi růžence, ale nic jsem nenašel. Jen Modlitbu Ježíšovu (kterou znám)
děkuji.
Při odpovědi na vaši otázku je třeba pamatovat na to, že spiritualita, duchovní život jednotlivých křesťanských konfesí není nic jiného než jejich žitou dogmatikou. Stejně je tomu také v případě růžence. Víra katolické církve se od pravoslavné víry odlišuje také v oblasti „mariologie“ (více k tomu zde: https://orthodoxiachristiana.cz/sv-jan-maximovic-pravoslavny-pohled-na-dogma-o-neposkvrnenem-poceti/ ) a proto se v orthodoxní tradici nesetkáváme s modlitbou růžence tak, jak je praktikována v katolickém prostředí.
Dobrý den Otče,
Chtěl bych se zeptat na sv.horu Athos, je těžké se tam pro laika dostat ? A jestli je známo, by tam trvale žili čeští či slovenští bratři?
Vážený Miloši,
pro občana České republiky není z praktického hlediska dostat se na Svatou Horu nikterak obtížné. Kromě cestovních dokladů nutných pro návštěvu Řecké republiky je však třeba získat speciální povolení pro vstup na Athos – tzv. diamonitirion. Více k tomu najdete na následující stránce: http://mountathosinfos.gr/pilgrims-informations/
Jaká je současná situace, co se týče pobytu mnichů česko-slovenského původu na Athosu, Vám bohužel nejsem schopen odpovědět.
Prosím Vás, jaký je rozdíl mezi Řeckou pravoslavnou starostylní církví a mezi Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku případně mezi Ruskou pravoslavnou církví.
Děkuji Vám
Vážený Emile, ve vší stručnosti je možné opovědět následujícím způsobem. V průběhu minulého století došlo v Pravoslavné církvi k rozdělení na dvě části. Příčinu tomu zavdal – podobně jako v jiných případech v církevní historii – pokus zavést do Církve novou, cizí nauku. V tomto případě se oním prubířským kamenem stala nauka pravoslavného ekumenismu, která má svůj pramen v konstantinopolském patriarchátu počátku minulého století.
Postupně jak se toto „nové pojetí pravoslaví“ začalo rozšiřovat do ostatních pravoslavných církví, začaly se formovat skupiny věřících, duchovních a mnichů, kterým jejich svědomí a vyznání nedovolovalo účastnit se procesu utváření nového pravoslavného sebechápání.
Výsledkem toho bolestivého a tragického vývoje je současné rozdělení pravoslaví na dvě části. První část bývá v tomto kontextu nazývána „oficiálním pravoslavím“ a je to ta část, která se ztotožnila s vizí pravoslavného ekumenismu (i zde však existuje menšina, které proti tomuto směřování protestuje) a přijala ji za součást svého vyznání.
Druhá část je tvořena těmi, kteří se právě z důvodu ekumenismu od první skupiny oddělili. Z důvodu potřeby rozlišovat mezi těmito dvěma skupinami bývá tato část nazývána „pravým pravoslavím“.
Česká pravoslavná církev stejně jako Ruská církev náležejí do první skupiny, zatímco Řecká starostylní náleží do skupiny druhé.
Dobrý den, mám dotaz zda je možné změnit ći ukončit veškeré pravomoci kmotra-kmotry vůči kmotřenci z morálních důvodů? Děkuji za odpověď.
Vážená paní Natálie, pokusím se na váš dotaz odpovědět, přestože si nejsem jistý, jak ho správně pochopit. Váš dotaz je možné číst dvěma způsoby.
Za prvé je to kmotr, který se dostal do takové situace, že není schopen dostát své kmotrovské zodpovědnosti – pomáhat rodičům kmotřence s jeho duchovním růstem, ba naopak může být pro duchovní život kmotřence překážkou či nebezpečím. V takovém případě samozřejmě rodiče mají nejen právo, ale i povinnost adekvátně zareagovat.
Za druhé to může být kmotřenec, který „upadl“. V takovém případě je však třeba na vztah kmotra a kmotřence nahlížet nikoliv z pespektivy pravomocí, ale z perspektivy zodpovědnosti. Zodpovědnost kmotra je skutečnost nezávislá na postoji kmotřence. Naopak pravomoci kmotra jsou něco, co záleží také na svobodné spolupráci kmotřence. V případě, kdy kmotřenec se rozhodne nepokračovat na cestě započaté křtem, zodpovědnost kmotra nejen, že tím není zrušena, ale naopak nabývá ještě většího významu. Tady se ke slovu hlásí jedna z mnoha patristických definic toho, jak je možné vymezit či určit identitu křesťana: Je to ten, kdo neustále přináší pokání za ty, kteří se nikdy nekají.
Dobrý den, slyšela jsem že se v kostele zapaluji svíčky pod obrazy. Mohu se zeptat za koho (Za ženu, za muže, za děti) pod jaký obraz? Moc děkuji ta odpověď Kopecká
Paní Kopecká,
protože pravoslavné ikony mají skutečnou schopnost zastupovat nebo, ještě mnohem výstižněji řečeno, zpřítomňovat Krista, Bohorodičku či jakéhokoli svatého, tak oběť přinesenou jejich ikonám vnímáme jako oběť přinesenou jim samotným.
Tradiční pro svaté Pravoslaví a zároveň velmi oblíbenou formou oběti je pálení olivového oleje v lampádách před ikonami nebo zapalování svící z pravého vosku na k tomu připravených podstavcích (stolcích) v blízkosti ikon.
Z duchovního hlediska je pro nás samozřejmě nejdůležitější sám Pán Ježíš Kristus a také i Jeho Přečistá Matka Bohorodička, proto v chrámech obvykle uvidíme svícníky právě u jejich ikon, kde v centru hoří větší svíce symbolizující Krista či Bohorodičku a věřící okolo nich kladou své menší svíce, a to za muže, ženy i děti.
Místo, kam se kladou svíce za zemřelé, bývá obvykle v chrámu na jiném místě, nejčastěji spojeném s Křížem.
Nutno říct, že zvyklosti v různým zemích a dokonce i v různých chrámech jsou odlišné. Tím, co je ale společné a na tom všem nejdůležitější, je modlitba a oběť.
o. Jeremiáš
Dobrý den,
smí prosím nepokřtěný člověk (v Pravoslavné církvi) jíst požehnaný chléb a víno , které se po sv. přijímání rozdává?děkuji
Tento chléb a toto víno jsou určeny pro potřeby těch, kteří právě přijímali, proto se nepodávají nikomu jinému. Pokud ale máte na mysli chléb rozdávaný po skončení liturgie, tak ten je útěchou pro pokřtěné pravoslavné křestany, kteří z nějakých důvodů momentálně nemohli přijímat. Mají ho namísto Daru, proto se nazývá antidorem.
Dobrý den, zajímalo by mne, jak je to s modlitbami za živé/mrtvé, někde jsem slyšela, když se člověk za někoho modlí, že na sebe přebírá jeho hříchy. Děkuji
Milá Jano,
tato země je skutečné zápasiště, na kterém se rozhoduje o osudech lidí. Do našich rukou však není vložena jenom naše vlastní budoucnost, můžeme se zde totiž zasadit i o blaho našich bližních a to jak živých, tak dokonce zesnulých. Můžeme se snažit nést břemena jedni druhých a určitě můžeme přispívat všelikým způsobem, a to v první řadě modlitbou, pro jejich dobro.
Že by však naše modlitba za bližního měla znamenat převzetí jeho hříchů, je samozřejmě zcela mimo pravoslavné uvažování o této věci.
Nakonec, převzetí našich hříchů na sebe je výsostnou záležitostí bezhříšného Spasitele Ježíše Krista.
Dobrý den,
zajímám se o pravoslaví teprve krátce, ale vím, že důležitým prvkem je půst. Bohužel jsem však kvůli chronické nemoci těžce podvýživená. Vztahuje se přísný půst i na mě?
Děkuje a srdečně zdraví Lenka Marianna
Milá Lenko Marianno,
používat na cestě obvyklé, Bohem inspirované a církevní tisíciletou praxí prověřené prostředky napomáhající naší spáse, je stěží myslitelné bez odpovídajícího průvodce. Dokud tedy takového nemáte, bylo by asi lepší s dodržováním pravidel posečkat. Úsilí bychom Vám proto doporučili věnovat jeho hledání a vyprošování na Bohu.
Co se týče konkrétně postu v nemoci, tam zcela samozřejmě platí výjimka. Může se stát, že pro Vás je jedinou požehnanou možností, půst nedodržovat.
To, jaká výživa je potřebná konkrétně při Vašich potížích, Vám musí říct v první řadě lékař. Pokud nám sama nemoc způsobuje větší újmu, než by nám způsobil vlastní striktní půst, máme samozřejmě při nepostění zcela čisté svědomí před Pánem. Naopak, může být naší povinností před Ním, starat se o bohatost naší potravy více, než o mnohé další věci.
Dej Vám Bůh moudrost.
o. Jeremiáš
Dobrý den,
obávám se, že můj dotaz zde bude brán téměř svatokrádežně, ale popravdě nevím, kam bych se nejlépe obrátil. Vím, že pravoslavní křesťané neuznávají římskokatolický křest a opačně.
Byla mi však dána čest abych se stal křestním otcem dceři svého nejbližšího přítele. Naše rodiny žijí podobně ne-li stejně. Vyznáváme stejné hodnoty, ale má rodina je rímskokatolická zatím co rodina křtěného dítěte je pravoslavného vyznání.
Dle doktríny obou círví se tedy nemohu stát křestním otcem dítěte. Považuji se za ortodoxního křesťana a to bez ohledu na “organizaci”. Prošel jsem si studiem mnoha vyznání a přečetl mnoho knih než jsem pevně zakotvil v křesťanství. Úmyslně uvádím křesťanství jako takové, neboť k tomu směřuje můj dotaz. Jedna věc je, že jsem křtěný v římskokatolické církvi, ano proto abych se mohl stát křestním otcem bez problémů, se stačí nechat “znovu pokřtít”, ale to nemohu, nejde o to jestli jsem byl křtěný v římskokatolické, protestantské nebo pravoslavné církvi, jde o to, že je to svátost křtu, která mi byla dána. Vstoupil jsem do světla, do lásky boží, byl jsem očištěn od prvotního hříchu a lásku stejně jako víru se snažím předávat dál.
Znám odlišnosti jak obou doktrín tak obou “civilizací”. Ale proč není možné být křestním otcem, se všemi povinostmi, které tento závazek v sobě skrývá, když jsem křtěný, věřím v našeho pána a snažím se žít dle jeho hodnot, což mi znemožňuje být křtěn znova a to bez ohledu na organizace ve zájemném rozkolu. Základy naší víry jsou přeci stejné ano jsou zde odlišnosti, ale nemyslím si, že by byly propastné nebo že bychom snad věřili v jiného boha. Nemyslím si, že by praktikující římskokatolický křesťan byl méně oddán bohu než křesťan pravoslavný.
Myslím si, že není pro hluboce věřícího člověka možné podruhé přijmout svátost křtu jen kvůli “změně klubu”, protže nic více takový akt nepředstavuje. Obě církve v sobě nesou mnohé hříchy z minulosti, ale obě církve jsou křesťanské a tak i svátosk křtu, bez ohledu na tábory je jedinečná.
Co s tím?
Vážený pane Zdeňku,
Váš dotaz jistě není svatokrádežný a děkujeme Vám za něj. Stručně by se na něj dalo odpovědět tak, že křest je nepochybně duchovní záležitostí, ale má rovněž svůj církevně-právní rozměr. Jedna věc je duchovní připravenost všech zúčastněných (křtěnce, kmotra, případně rodičů), kterou v posledku může posoudit pouze Bůh. Druhou věcí jsou určité podmínky, které je potřeba splnit. Duchovní život jistě nelze vtěsnat do kanonických pravidel. Ta jsou důležitá z toho důvodu, aby poslední slovo neměly subjektivní faktory, jako jsou osobní názory nebo pocity. Můžeme si to přirovnat např. k volbám do parlamentu. Kandidát musí splňovat Ústavou ČR dané podmínky, k nimž patří i české občanství. Jistě může existovat nějaký cizinec, který se cítí být Čechem, mluví dokonale česky, zná naše dějiny, jí naše jídla, má úctu k našim národním světcům a celkově sdílí naše hodnoty. Dovedeme si představit, že by mohl být vhodným zastupitelem nebo premiérem, lepším než mnohý jiný občan s českým pasem. Přesto má ústavní požadavek svůj smysl a jeho nerespektování by způsobilo chaos.
O to více to platí pro křest, protože věříme, že stát se křesťanem, je mnohem více, než být poslancem nebo třeba i prezidentem. Proto i zde musí platit nějaká pravidla. Mnozí lidé mimo pravoslavnou Církev mohou být Bohu mnohem blíže než někdo jiný, kdo je viditelně její součástí, ale duchovně je jí vzdálen. Přesto Církev může své požadavky mít jen po těch, kdo jsou její součástí – nikoliv po lidech, kteří se k jejich dodržování nezavázali. Nemá nad nimi žádnou pravomoc.
Neberte, prosím, tuto odpověď jako vyčerpávající, jistě by k tomu šlo říci i mnoho dalšího.
Dobrý den, zajímalo by mne, co znamená/jak se dívá pravoslaví na dědičný hřích, děkuji
Vážená Jano,
odpovědět alespoň trochu uspokojivě na otázku, jak pravoslaví chápe dědičný hřích, by samozřejmě vyžadovalo mnohem více prostoru, než nám poskytuje tato rubrika. Tak alespoň krátce. Jako první fakt je třeba uvést to, že pravoslavné chápání se, co se týče nauky o prarodičovském, či prvotním (nikoliv dědičném) hříchu, velice silně odlišuje od toho pojetí, které, počínaje sv. Augustinem a dále přes scholastiku, se ujalo v západním křesťanství. Důvod spočívá v tom, že západní křesťanství v průběhu své historie formulovalo podstatně odlišným způsobem základní theologické principy, na jejichž základě pak definovalo své vlastní pojetí vztahu Boha ke světu a k člověku. Jako výsledek tak před námi leží dvě tradice, které, přestože používají podobnou terminologii a odkazují na některé společné autority, pracují se zcela odlišným pojetím toho, jak se Bůh vztahuje ke světu, co je to hřích, co je to spása, proč se Bůh stal člověkem atd…
Dále je třeba uvést, že na Východě nebyla nauka o prvotním hříchu nikdy dogmaticky definována tak, jak tomu bylo na Západě na Tridentském koncilu. Oproti tradičnímu západnímu právnímu pojetí hříchu, pravoslavná theologie přistupuje k otázce prvotního hříchu z ontologického hlediska. Tridentský koncil vyslovuje anathema nad každým, kdo nevyznává, že prvotní hřích je porušení přikázání, kterým Adam na sebe přivodil hněv a rozhořčení Boha, jenž byl tímto skutkem uražen.
V pravoslavné theologii je hřích chápán jako deformace a nemoc lidské přirozenosti, která byla způsobená tím, že Adam přetrhl svoje obecenství s životodárným Bohem. Smrt není trest rozhněvaného Boha, ale přirozený důsledek toho, že se člověk oddělil od pramene svého bytí, tedy od účasti na Božím životě. Nepohybujeme se zde v právní rovině – přestupek (vina) a trest, ale v ontologické rovině – život a smrt.
V osobě Adama tak lidská přirozenost prošla hlubokým proměněním a ze stavu přímého účastenství na životě Svaté Trojice přešla do stavu podřízení smrti, hříchu a Ďáblu. Zatímco na Západě je předávání dědičného hříchu chápáno jako předávání Adamovy viny, tak na Východě je to předávání nemocné a smrtelné lidské přirozenosti. Také je třeba pamatovat na to, že podle orthodoxního pojetí není smrtelnost pouze plodem hříchu, ale také jeho kořenem a příčinou. Pokud mluvíme o potomcích Adama jako o hříšnících, není to tak, že by měli účast a spoluvinu v osobním hříchu Adama. Myslíme to tak, že tím, jak zdědili přirozenost nakaženou smrtí (která je plodem a kořenem hříchu) jsou tak nevyhnutelně vedeni k hříchu.
Proto bylo třeba, aby Kristus svojí smrtí porazil smrt, osvobodil tím lidskou přirozenost z nadvlády smrti a daroval člověku možnost obdržet ztracenou svobodu od vlády smrti a hříchu, aby tak člověk mohl – pokud má zájem – dosáhnout svého původního určení.
o. Jiří Ján
Dobrý den Otče,
zajímalo by mě téma pohřbů, pohřbívání v Pravoslavné tradici. Existuje nějaké pravidlo či doporučení do kolika dní , nebo naopak po kolika dnech je pro duši zemřelého nejpříznivější tělo pohřbít? Je lépe tělo pohřbít do země či spálit? Existují nějaká doporučení pro pozůstalé?
děkuji.
Pohřbení zesnulého těla je bez debaty závažný moment, který v první řadě vychází z přirozenosti. Za jak dlouho je tedy třeba tělo pohřbít určuje rychlost jeho rozkladu. Proto existují určité rozdíly zvyklostí v jednotlivých zemích. A zákony zemí určující pravidla (např. právě rychlost) pohřbívání vycházejí jistě z dlouhodobých zkušeností daného místa. V současnosti rychlost pohřbívání ovlivnila možnost zchlazení zesnulého těla. Není mi ale známo, že by větší vzdálenost mezi zesnutím a pohřbením (než max. obvyklých několik málo dnů) byla v Církvi vnímána jako duchovní překážka.
Co se týče způsobu, tak tam je to jasné. Zesnulé tělo neničíme, pouze ho ukládáme na místo, kde se může přirozeně rozložit. V našem případě do země.
Známý výrok Svatého Písma – prach jsi a v prach se obrátíš – vždy Církev chápala jako navrácení se lidského těla v matérii, ze které bylo před tím stvořeno.
Spálení na popel je jaksi jiný fenomén, Církví nepřijatý a nežehnaný. Nakonec i pohřbení samotného Pána Ježíše Krista je Církvi závazným návodem, jak si v praxi počínat.
Co se týče pozůstalých, tak je naprosto zřejmé, že právě jim je vyhrazena ta velmi čestná povinnost postarat se o důstojné pohřbení svého zesnulého a pečování o místo odpočinku jeho těla.
Za jeho duši je pak naší svatou povinností se modlit a nezapomínat ani na prosbu modliteb Církve podle jejích zvyklostí.
o.Jeremiáš
Dobrý den,
Rád bych se dozvěděl něco více o “All -Night vigil”, celonočním bdění, při jakých příležitostech se tyto Bohoslužby konají, jaký druh Bohoslužby se slouží? A koná se Bohoslužba přes celou noc i u nás, nebo jen ve velkých chrámech? Platí pro věřící nějaké zvláštní doporučení, pravidla?
Děkuji
Miloš
Vážený Miloši,
děkujeme za Váš dotaz. Stručně lze říci, že se liší ruská a řecká (byzantská) tradice. V té první se jako “všenoční bdění” označuje večerní bohoslužba, při níž se spojuje večerní s jitřní službou (+ hodinky). V klášterech i na farnostech se koná před velkými svátky nebo i pravidelně před nedělní liturgií. Na farnostech se často jedná o “zkrácenou verzi” v délce cca 2 hodiny. Můžete se jí účastnit na ruských či ukrajinských farnostech (v Praze např. v Dejvicích nebo na Olšanech). V byzantské tradici je agrypnie skutečně noční bohoslužbou, skládající se z výše uvedeného a která pak vrcholí svatou liturgií v časných ranních hodinách jako na paschální bohoslužbě (tedy ne celou noc) a koná se u příležitosti velkých či chrámových svátků, opět především v klášterech, ale ne jenom. Na farnostech může být opět kratší (např. kvůli vynechání hodinek). Příprava pak je stejná jako na každou jinou liturgii. V praxi se pak může lišit požadovaná délka eucharistického postu.
Dobrý den,
Podle různých autorů, přistupů jí pravoslavný křestan v postním období jen rostlinou stravu. Postí se tedy kromě medu ode všech živočišných potravin. Podle přisnější verze se postí i od oleje a vína a jí jen jednou za den, někde se uvádí, že smí i dvakrát za den. Zajímalo by mě, jestli se tyto postní doporučení liší podle zemí či jednotlivých církví? Z praktického hlediska bych se rád zeptal, pokud je první jídlo dne až odpoledne, je možné si dát ráno čaj, obilnou kávu či džus, nebo je ideálem jen čistá voda?
Děkuji Miloš
Vážený Miloši,
půst je velice významným prvkem duchovního boje pravoslavného křesťana, proto je jistě důležité znát i jeho parametry.
K Vámi vzpomenutému bychom ještě doplnili, že povoleným postním pokrmem jsou mořští živočichové (paryby).
Nakolik víme, tak v zásadě jsou postní pravidla stejná po celém pravoslavném světě. Samozřejmě se budou zvyklosti odlišovat v určitých nuancích v různých zemích.
Pravděpodobně obecně je také v současnosti přijato za běžně používanou praxi, která odpovídá veliké slabosti dnešního člověka, že se postní strava jí dvakrát, i vícekrát denně v jednom dni.
Za ideál bychom tedy mohli považovat předně to, když se s naším břichem zdrží i naše srdce od zlých myšlenek.
Přejeme odhodlané, střízlivé a k pokání vedoucí postní úsilí.
o. Jeremiáš
Moji milí zdravím vás,
není to dotaz, ale spíše nabídka. Pokud by se vám tahle knížka líbila, můžete ji použít. Zdravím vás.
o. Václav (Ventura)
http://www.pavelmervart.cz/kniha/dej-krev-a-ziskas-ducha-zivotni-pribeh-a-duchovni-odkaz-athoskeho-starce-josefa-hesychasty-566/
Dobrý den otče. Mám dotaz jak se mohu seznámit s pravoslavným mnišstvím, jsem pokřtěný pravoslavný. Ovládám češtinu, méně angličtinu ale k domluvení stačí. Jaké jsou možnosti, pokud bych se chtěl seznámit s životem v monastýru, kolik je potřeba mít k tomu volného času?
S češtinou vystačit při seznamování se s pravoslavným mnišstvím asi nebude jednoduché, milý Martine, není mi známo, že by na našem území byl v plnosti pravoslavné tradice fungující monastýr. S angličtinou je dnes zajisté možné vydat se za poznáním prakticky jakýmkoli směrem, základní domluva je velmi pravděpodobná.
Monastýry má každá místní PC a existují i v ohrazeném pravoslaví. Kam se vydat je těžké někomu radit. Snad je dobré začít s modlitbou za tu věc a jistě sám Bůh otevře člověku ty správné cesty, je li k tomu ten správný čas. Popř.ukáže člověku důvody, pro které není se s mnišstvím blíže seznamovat vhodné.
Jak dlouho může trvat seznamování s mnišstvím? Jistě chápete,že je to velmi individuální a že hodně záleží na tom, o jaké hloubce poznání je řeč.
Jeden velice seriozní mnich např. říká,že prvních deset let života mnicha v monastýru je pouhé napodobování mnišství.
S mnišstvím se dá ale dnes dokonce seznamovat v odpovídající míře i skrze literaturu, které je docela dost.
Přeji Vám zdar ve Vaší věci. o.Jeremiáš
Dobrý den.
za koho se mám modlit jako za mého rodiče? biologický otec s námi nežil a od 2 let mě přisvojil otčím.
2) Je možné aby byl rozchod veden za dobrým úmyslem, pokud si neuvědomuji příčinu proč jsem se s bývalou přítelkyní rozešel, ikdyž sem neměl novou přítelkyni za kterou bych šel?
Dobrý den,
1) Pokud ve Vašem případě došlo k rozdělení obvyklé otcovské role – tedy sploditelské a vychovatelské – na dva muže, navrhuji Vám, abyste se za ně oba modlil obdobně.
2) Písmo Svaté nás ústy samotného Pána učí, že muž má opustit svou zákonnou manželku pouze v případě smilstva.
Lidská slabost produkuje nejrůznější případy manželských rozchodů a jejich posouzení a zhodnocení je jistě individuální. Nicméně, dokážeme-li mít základním kriteriem našeho uvažování a jednání Písmo Svaté, bude nám to velikým požehnáním a to nejenom v oblasti manželství.
Dobrý den,
rád bych se zeptal na psané prosby, které se při Bohoslužbě pokládají na oltář. Mohl bych se prosím o tomto zvyku, tradici dozvědět něco více? Prosby smí prý napsat jen člověk pokřtěný v Pravoslaví. Je možné, že by pokřtěný člověk napsal prosbu (např. za uzdravení, posílení ve víře atd.) za člověka nepokřtěného? Děkuji Miloš
Vážený Miloši,
psané prosby, na které se ptáte, je jedna z forem přímluvných modliteb, které kněz pronáší v průběhu sv. liturgie. Podobně jako jména, která kněz čte při proskomidii a nebo po posvěcení sv. Darů, tak i tyto psané prosby mohu být pouze od těch a za ty, kteří jsou údy Pravoslavné církve. Není samozřejmě třeba je pokládat na oltář, ke kterému má tak či onak přístup pouze duchovní. Lístek se jmény, či s konkrétní prosbou dáváme knězi, který je přečte v průběhu sv. liturgie. Co se týče modliteb za nepravoslavné, za ty se pravoslavní modlí ve své osobní modlitbě. S přáním požehnaného svátku Zesnutí Bohorodičky o. Jiří Ján
Dobrý den,
jsem věřící katolík, ale již delší dobu uvažuji o tom, že bych konvertoval k pravoslavné víře. Přijde mi, že pravoslavná církev má mnohem blíže ke spiritualitě a duchovnu, než katolická, která je dost materialisticky zaměřené. Proto jsem se chtěl zeptat, zda je možné konvertovat a jak. Stačí zajít za nějakým pravoslavným knězem a nechat se znovu pokřtít nebo je to složitější? Děkuji za odpověď.
Vážený Danieli,
rozdíly mezi církvemi římskokatolickou a pravoslavnou skutečně existují a to na úrovni dogmatické, spirituální i církevní praxe.
Stát se pravoslavným není složité a teoreticky by mohlo stačit zajít za nějakým pravoslavným knězem, vyznat pravoslavnou víru a být od něho trojím ponořením pokřtěn.
Naneštěstí v současnosti v otázce Církve (jejího sebechápání i přijímání do Církve) vznikl chaos a nejednomyslnost, a může se Vám stát, že při kontaktu s vícero pravoslavnými kněžími se Vám dostane v této záležitosti různých odpovědí a náhledů. Proto je vhodné se vyzbrojit opatrností a je-li Vám to dostupné, alespoň v základní míře se seznámit s církevním učením svatých otců, kteří nám v eklesiologických otázkách zanechali spolehlivé vedení.
o. Jeremiáš
Dobrý deň. Nedávno som si prečítal referát jedného kňaza Pravoslávnej Cirkvi v českých krajinách a Slovensku . Napísal m. i. aj toto: Prečítal som si knihu s názvom Protiotcovský postoj zelótskeho starokalendárnictva. Napísal ju jerodiakon Vasilios Grigoriatis, ktorý kedysi patril k tzv. Pravej gréckej pravosl. cirkvi, ktorá kvôli otázke cirk. kalendára vyvolala v Grécku rozkol. Tento jerodiakon po čase opustil rozkolnikov a napísal knihu o tom, prečo nebolo správne rozkol v Grécku vyvolať . V knihe upozornil aj na skutočnosť, že staroštýlnici sa oddelili úplne zbytočne, pretože mnohé farnosti a monastiere v Gréckej pravosl. cirkvi, vrátane monastierov na Athose zostali pri starom kalendári bez toho, aby Cirkvi ublížili rozkolom. Dokonca má informácie o tom, že mnohí laici a hierarchovia Gréckej pravosl. cirkvi si dnes uvedomujú nedostatky, ktoré do cirk. života veriacich priniesol gregor. kalendár a plánujú návrat k úplnému starému štýlu. Môžte prosím reagovat na tieto vety? Prečítal som si na Vašej stránke 1. časť historie Vašej cirkvi. Bude uverejnené pokračovanie? Aké sú vlastne vzťahy medzi Vašou cirkvou a Gréckou pravosl. cirkvou v Grécku v súčastnosti a aký je vzťah medzi Vami, ktorí pôsobíte v Čechách a Slovensku a Pravosl. Cirkvou v českých krajinách a Slovensku ? Na margo toho uvediem, že kňaz tejto cirkvi Vás nazval vo svojom referáte rozkolníkmi… Dakujem. Stano
Vážený Stano, děkuji za vaše dotazy. Pokusím se na ně odpovědět natolik, nakolik to omezené možnosti této rubriky dovolují. Zmíněnou knihu, či lépe řečeno krátké pojednání (31 stránek) o. Vasilia Grigoriatise jsem četl. O historii a theologii Pravé pravoslavné či starokalendářní církve bylo od novostylních autorů publikováno značné množství pojednání, a to různé kvality. Bohužel je třeba konstatovat, že spisek o. Vasilia patří k těm, jejichž úroveň a informační hodnota jsou velice nízké.
Zasvěcený čtenář, znalý mnohostranné problematiky starokalendářního hnutí, nemůže nebýt než zklamán ze způsobu, jakým autor nakládá s historickými fakty, a zejména z toho, jak zavádějící a neobjektivní je jeho představování skutečných a reprezentativních postojů starostylního hnutí.
O. Vasilios píše, že odešel od svatohorských zelótů poté, co došel k závěru, že „tvoří a udržují při životě nekanonické schizma a dezinterpretují nauku svatých Otců a církevní historii.“
Abychom byli schopni relevantně odpovědět na otázku, kdo roku 1924 vyvolal v řecké pravoslavné církvi rozkol – zdali ti, kdo nekanonicky a v rozporu se sněmovními rozhodnutími zavedli nový kalendář, nebo ti, kdo ho odmítli přijmout, je třeba zmínit alespoň následující fakta.
Po zavedení gregoriánského kalendáře papežem Řehořem VII. v r. 1582 a po nátlaku, který katolická církev vyvíjela na východní patriarcháty, aby ji v kalendářní reformě následovaly, byla Pravoslavná církev donucena zabývat se otázkou nového kalendáře na všepravoslavné, sněmovní úrovni.
Stalo se tak na Velkých sněmech v Konstantinopoli v letech 1583, 1587 a 1593. Všechny tři sněmy zavedení nového kalendáře odsoudily. Největší váhu měl Velký všepravoslavný sněm roku 1593. Sv. Dositheos jeruzalémský o tomto sněmu napsal, že se na něm rozhodlo: “… aby se Pascha slavila tak, jak určil první Ekumenický sněm a nový kalendář vypracovaný latiníky byl předán anathematu.“
V roce 1919 řecká vláda sestavila komisi, jejímž úkolem bylo odpovědět na otázku, nakolik je pro Řeckou pravoslavnou církev přijatelné zavedení gregoriánského kalendáře, který se řecká vláda chystala zavést do veřejného života. Rozhodnutí komise, jejímž členem byl také pozdější athénský arcibiskup Chrysostomos Papadopoulos (který později zavedl nový kalendář), bylo jednoznačné: „…žádná místní církev se nemůže oddělit a jednostranně přijmout nový kalendář bez toho, aniž by se stala schismatickou vůči ostatním místním církvím… změna kalendáře, který nenaráží na dogmatické a kanonické překážky, by mohla být realizovaná při souhlasu všech místních církví…“
V tomto kontextu je tedy třeba si položit otázku, zdali se jedná o novostylní či starostylní schisma. Pokud při našem rozhodování použijeme kritéria vycházející z dogmatické, kanonické a sněmovní tradice Pravoslavné církve, odpověď je jednoznačná – jedná se o novostylní schisma. Věřící a duchovní Řecké starostylní církve, nehledě na své vlastní nedostatky, měli vždy jasné vědomí toho, že jsou to oni, kteří tvoří historické pokračování novotami nezasažené plnosti místní Řecké pravoslavné církve.
Dále je třeba uvést, že o. Vasilios se ve svém pojednání dopouští zcela zásadní manipulace a dezinterpretace, když pomíjí a zamlčuje historický kontext, který stojí za zavedením nového kalendáře v řecké církvi. Roku 1920 vydal konstantinopolský patriarchát encykliku „Všem Kristovým církvím po celé zemi“, která se stala zakládající chartou ekumenického hnutí. V ní je představen program procesu sjednocení „všech křesťanských církví“. První z jedenácti kroků, navržených za účelem dosažení tohoto cíle, navrhoval: „Přijetí jednotného kalendáře k současnému slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi zároveň.“
O. Vasilios, na rozdíl např. od jednoho z největších pravoslavných theologů minulého století sv. Justina Popoviče, hodnotí ekumenismus nikoliv jako eklesiologickou herezi, ale pouze jako „určitou modernistickou tendenci, jejíž prvky bylo možné pozorovat i dříve“. V takovém případě bylo jeho rozhodnutí opustit starokalendářní církev zcela logické a přirozené. Ta totiž považuje ekumenismus za herezi a nový kalendář za nekanonickou inovaci.
Jak ve svém pojednání o. Vasilios pracuje s historickými fakty, je možné vidět i na tom, jak referuje o fenoménu pravoslavného ekumenismu:
„Ovšem občasné, neoficiální, bez sněmovního schválení nepravoslavné výroky, dohody či teorie osamocených ekumenistů nezakládají v žádném případě skutek oficiálního zvěstování hereze.“
Takové zhodnocení je samozřejmě zcela v rozporu s realitou, neboť zamlčuje a popírá vše to, čeho bylo dosaženo v průběhu již téměř sto let trvajícího procesu pěstování, rozšiřování a upevňování ekumenismu v místních pravoslavných církvích, a to se všemi tragickými důsledku pro jejich vztah k dogmatické, kanonické a sněmovní Tradici Pravoslavné církve.
Pro toho, kdo by snad pochyboval o výše řečeném, stačí, když si zalistuje v nějaké z mnoha učebnice historie a theologie pravoslavného ekumenismu, užívaných dnes běžně na pravoslavných fakultách. Na Mezinárodní hellénské univerzitě se sídlem v Soluni je od akademického roku 2018-2019 možno studovat magisterský obor „Pravoslavná ekumenická theologie“. Což není absolutně zcestné se domnívat, že se na theologických fakultách studuje obor, jehož náplní jsou “občasné výroky a teorie osamocených ekumenistů”?
V této souvislosti je třeba mít na paměti fakt, že častým „nedorozuměním“, kterého se dopouští někteří z nevědomosti a jiní (a těch je většina) záměrně a zcela účelově, je oddělovat otázku kalendáře od kontextu pravoslavného ekumenismu, jehož cílem je kultivovat a upevňovat zcela novou identitu a sebe-chápání Pravoslavné církve.
Takový přístup ke starokalendářní otázce je podobně mylný a zavádějící jako snaha vykládat ikonoborectví (což byl široký reformační program, který popíral samotné základy křesťanství, jak byly položeny ekumenickými sněmy) jako pouhý spor z oblasti náboženského umění a pak se ptát, zdali těch zhruba 130 let zápasu za ikony mělo smysl a nebylo to náhodou zbytečné.
Co se týče otázky návratu ke starému stylu, tak to samozřejmě není v Řecku v žádném případě na pořadu dne. Pravý opak je pravdou, jak o tom svědčí závěry Krétského sněmu. Co se týče toho, jak k nám přistupují řečtí novostylníci a jak se na nás dívají v Čechách a na Slovensku, je snad nejlépe odpovědět, že je to velice individuální a závisí to případ od případu. Druhý díl Historie starokalendářní církve chystáme.
Je zřejmé, že by bylo na vaše otázky možné podat podrobnější odpovědi, než nám umožňuje tato rubrika. V každém případě jsme vám k dispozici. S pozdravem o. Jiří Ján
Dobrý den. Byl jsem v chrámu Svatých Cyrila a Metoděje a zaujalo mne, že kněz v rámci přípravy chrámu přesíval jakýsi písek, či kamínky, které byly v nádobach po obvodu (ty mi trochu připomínaly kropenky, které jsou při vstupu do římskokatolických chrámů). Zdálo se mi, že jsem v písku také viděl vyrytý kříž. Jaký ma tato nádoba, samotný písek, vyrytý kříž a samotne přesývání v církvi význam a symboliku.
Děkuji.
Děkujeme za dotaz. Patrně se jednalo o přípravu nádoby, do níž se při bohoslužbách umisťuji votivní svíčky, které věřící zapalují za své žijící i zesnulé blízké. Písek zde nemá žádnou zvláštní rituální funkci, není posvěcený apod. O zapalování těchto svíček pojednává krátký článek v časopise Duchovní poučení a útěcha, 6-7/2014, s. 8 (https://orthodoxiachristiana.cz/wp-content/uploads/2017/07/442_pouceni_utecha1-04-AA-1.pdf).
Chtěl bych se požádat o informace jakou literaturu by mněl číst pravoslavný křesťan, případně kde ji sehnat.
Mnohokrát děkuji.
Vážený Karle,
čtení pravoslavné duchovní literatury je jedním z nejdůležitějších pilířů našeho duchovního života. Je tedy asi i logické, že je třeba se tomu jak pravidelně věnovat, tak i uvážlivě volit vhodné tematické okruhy, či konkrétní tituly.
Obecně bychom Vám určitě doporučili čtení životopisů svatých a jejich Duchem prodchnuté výroky a učení, které pravoslavné křesťany všech vývojových stádií bezpečným způsobem uvádějí do hlubin a tajemství Evangelia spásy.
Méně bezpečné je věnovat se literatuře theologické, popř. přímo se soustavně vzdělávat podle skript theologické fakulty. Takovéto počínání je možné, ale rozhodně vhodnější pod duchovním dozorem zkušeného otce.
Používáte-li kromě mateřštiny zdatně i jiný jazyk, nejlépe řecký, ruský nebo anglický,obzory pravoslavné duchovní literatury jsou velmi široké, ale i v českém jazyce dnes je možné dostat do ruky relativně dost materiálů.
Zde uvádíme, kam je kupř. možné se obrátit:
http://www.duchovne-knihy.sk/
https://www.kosmas.cz/hledej/pravoslav%C3%AD
http://www.pavelmervart.cz/
https://shop.unipo.sk/knizne-publikacie/
Dobrý den, nedávno jsem byl pokřtěn, některé věci se učím za pochodu, kněz řekl že pokud skutečně věřím tak mne pokřtí a další věci se doučím časem . V křestním listě je den anděla, je to psáno v azbuce, kněz mi k této kolonce nadiktoval datum 24. května. Při křtu jsem přijal jméno Rostislav, v pravoslavném kalendáři jsem našel, že to je den připomínky sv. Rostislava. Jen mne zajímá proč se to nazývá “den anděla” a jak je to pro mne významný den a jak je pro mne významný den křtu, jestli to mám nějak prožívat či ne.
Milý bratře, ve svatém křtu jste se narodil pro nový život, darovaný ke sdílení samotnou Nejsvětější Trojicí-Otcem, Synem i Svatým Duchem. Měl byste se tedy úměrně tomu radovat a to především spolu se svým andělem, tzn. Vaším patronem a nebeským ochráncem, jehož jméno nosíte.
Je určitě pravda, že v průběhu života se stále učíme a poznáváme, nicméně zkušenost říká,že před svatým křtem by měl katechumen v dostatečné míře být obeznámen se svou vírou, ale i s životem z ní vyplývajícím.
Potřebná poučení zcela jistě překračují možnosti jednoho mailu, ale rozhodně bychom Vám doporučili spojit se k tomuto s příhodným knězem (nemusí to být Váš křtící), popř.s kmotrem či nějakým zkušeným vzdělaným bratrem a co nejdříve se se vším obeznámit. Mnohé se také můžete dozvědět z odpovídající literatury (určitě postupně pročítat pravoslavný katechismus…).
Přejeme Vám požehnaný a radostný život pravoslavného křestana!
Dobry den,prosím som slovenka z Vychodného Slovenska žijem v Kladně a každý rok pretože som pravoslavne krstená,cestujem s mužom na Slovensko na Velkonočné sviatky.Ovšem je sice pravda,že je hanbou mojou,že neviem,kedy máme sviatky toho roku.Preto Vás chcem poprosit o dátum vzkresenia Ježiša Krista rada by som zašla domov,rodičov nemám no máme v dedine novu cerkvu a chodíme tak stále.Pripravím košík s Paschou a ideme ráno v nedelu do cerkvi na posvetenie,čo nadovšetko milujem.Tie zvyky má rád i moj český manžel,je to zážitok pre nás.Vopred dakujem a prajem pokojné dni před Vzkriesením nášho Pána.
Vážená sestro Lubo!
Sv. Pascha letos připadá na 8. dubna (občanského kalendáře). Přejeme Vám, ať je pro Vás její oslava požehnaná.
Dobrý den.
Jak může pan dostat do Afonu? Koho kontaktovat? Na koho obrátit se?
Děkuji.
Larisa.
http://www.mountathosinfos.gr/pages/agionoros/pilgrims_info.ru.html
Sláva ICH!Zajímalo by mne, jak se vykládá verš z modlitby Otčenáš ….a neuveď nás v pokušení …Đěkuji
Děkujeme za tuto aktuální otázku Dovolíme si na ni odpovědět citací z výkladu k Matoušovu Evangeliu od o. Štefana Pružinského. Ten k tomuto místu modlitby Otče náš říká:
„Řecké slovo perasmos znamená ‚zkoušku‘, ‚vyzkoušení‘, ale rovněž ‚pokušení‘, ‚pokoušení‘. […] Cílem zkoušky je vyzkoušet člověka [… ] v konání dobra, věrnosti apod. Když člověka prověřuje Bůh, má tato zkouška charakter dosvědčení věrnosti Bohu (srov. Sir 2:1-15, Mdr 3:6, Ž 66:10). Jinak je tomu v případě pokušení, jehož cílem je pohoršení člověka, svedení ke zlu. Pokušení může přicházet pouze od Zlého, a nebo od zlých lidí (Gen 3:15, Jb 1-2, Mt 4:1-14, 16:1, 19:3, 22:18, 1Pt 5:8, Zj 12:1-9), a nebo nás pokouší naše vlastní žádostivost (Jk 1:14). […] Apoštol Jakub píše: ‚Nikdo, kdo je pokoušen, ať neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh přece nemůže být pokoušen zlem a sám také nikoho nepokouší.’ (Jk 1:3). V tomto verši je řeč o pokušení, svádění ke zlu a smysl této prosby je v tom, aby nás Bůh chránil před pádem, před zavlečením do pokušení. Věřící člověk je v tomto světě vystavený pokušení na každém kroku, proto nám Spasitel radí: ‚Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.’ (Mt 26:41)“ (Š. Pružinský, Evanjelium podľa Matúša 1/1, Prešov 2000, s. 186; citace Písma podle Nové Bible kralické.)
Dodejme jen, že řecký originál jednoznačně (na tomto místě nejsou žádná různočtení) říká „neuveď nás“ (me eisengkes emas), a proto současné snahy o nový „překlad“ některých nepravoslavných křesťanů jsou vlastně opravováním slov samotného Pána, který (a jeho apoštolé) jistě věděl, proč použil právě tato, byť jim nemusíme zcela rozumět. Opět je třeba zdůraznit, že ke smyslu Písma se nedostaneme analýzou (a opravou) samotných slov, ale naslouchání těm, kterým se dostalo hlubokému porozumění poté, co očistili svůj duchovní zrak, tedy světcům, které máme napodobovat.
o. Chariton
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda byste mě pokřtili, když už jsem v minulosti pokřtěný byl. Na křest vzpomínám s velkými rozpaky, byl v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Mrzí mě, že se to tak stalo a rád bych prožil křest mnohem osobněji, s osobním vyznáním. Dále bych se chtěl zeptat, jaký máte vztah s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku. Uznáváte se navzájem?
Vážený bratře v Kristu!
Děkujeme za Váš dotaz. Nemůžeme na něj odpovědět konkrétně, jelikož neznáme detaily, ale obecně platí, že křest není záležitost osobních pocitů, které by rozhodovaly o jeho platnosti. Nový křest se provádí jen v případě opravdu vážných pochybností o jeho provedení. Obřad křtu (i dalších obřadů s ním spojených) je plný krásných a hlubokých modliteb a je užitečné, když těmto textům všichni zúčastnění rozumí (sami sloužíme, pokud je to možné, bohoslužby v českém jazyce), nicméně není to jen jazyk, který nám brání k porozumění všeho, co se zde (a při každé další svátosti = “tajemství”) odehrává. A to je především věc náležité přípravy. Nicméně i bez ní je křest (správně provedený) platný a život křesťana po něm je vlastně rozvíjení oněch tajemství, která při něm obdržel. Nyní tedy jen takto obecně, ale chcete-li, obraťte se na nás a můžeme Vaši situaci probrat soukromě.
o. Chariton
Co se týče našich vztahů s PCČZS, je třeba uvést, že jednota ve svátostech (církevní obecenství) předpokládá a vychází z jednoty ve víře. A je to právě sdílení společné víry, které bylo mezi námi narušeno z důvodu účasti PCČZS v ekumenickém hnutí, které vyvrcholilo přijetím nové nepravoslavné eklesiologie ze strany PCČZS na loňském krétském sněmu.
o. Jiří
Dobrý den, již dlouhou dobu cítím potřebu návratu ke kořenům a tudíž se Vás chci touto cestou zeptat na možnost křtu dospělého člověka. Co musím absolvovat a zda ve svých 33 letech mám ještě možnost…přede Vám děkuji za odpověď.
Vážený Tomáši,
prospěšnost návratu ke kořenům závisí na tom,k jakým konkrétně kořenům se člověk navrací.
Pokud jste zvolil ty pravoslavné, je to ta nejlepší volba na světě!
Křtít je samozřejmě možné v jakémkoli věku,záleží v kolika letech člověk uvěřil, či ke křtu dozrál.
I při pokřtění v dětském věku k vědomému osvojení křtu a z něho vyplývajícího způsobu života stejně dojde až jednou v dospělosti.
A chcete-li, pak i sám náš Pán Ježíš Kristus byl pokřtěn ve věku třiceti let.
Co máte udělat (absolvovat) konkrétně? Je třeba se spojit se zástupcem Pravoslavné církve a s ním se na tu největší událost vašeho života náležitě připravit.
Přeji zdar vašemu počinu!
Dobrý den, Chtěla bych přestoupit na pravoslavnou víru nyní jsem římsko katolická, jsem pokřtěná a nám taky svátost biřmování
Vážená paní Lenko,
je pro mě upřímnou radostí, že jste se rozhodla pro vyznávání pravé víry a k tomuto Vám blahopřeji!
Chcete-li vstoupit do Pravoslavné Církve, je třeba se na Pravoslavnou Církev obrátit na konkrétním místě a to nejlépe na takovém, které je nejblíže Vašemu bydlišti.Tedy v praxi nahlédnout do schematismu PC a zavolat na číslo nejbližšího duch.správce. S ním potom můžete probrat svoji záležitost a on by Vám měl pomoct dopracovat se ke všemu potřebnému.
Můžete se ale samozřejmě obrátit na jakéhokoli pravoslavného kněze nebo třeba i na laika, měli by být schopni Vás navést, kam je žádoucí.
Toto vše bych vřele doporučoval dělat s vroucí modlitbou k Bohu,aby On Sám osvěcoval jak Vás, tak i služebníky Boží, na které se budete obracet.
S přáním zdaru Vaší požehnané věci,
o. Jeremiáš
Dobrý den.Jak může člověk, žijící v materiálním světě, získat věčný život?Příkazů a zákazů je tolik …Děkuji za odpověď
Dobrý den paní Jano, asi nelze nic přidat k tomu, co čteme v Evangeliu: A hle, jeden učený v Zákoně vstal a zkoušel ho slovy: “Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?” On mu řekl: “Co je napsáno v Zákoně? Jak tam čteš?”A on odpověděl: “Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu tedy řekl: “Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš žít. Jelikož “na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.” (Mt 22:40), a tedy i všechny příkazy a zákazy.
Dobrý deň. V článku O generačnom zlomu na Sv. hoře Athos v 6 odstavci píšete toto. “V té době žil ( myslený je starec sv. Paisij ) v monastýru Stavronikita. V r. 1970 spolu s igumenem tohoto monastýru Basilem zásadní měrou přispeli k tomu, že také monastýr Stavronikita se připojil k hromadnému přerušení cirk. obecenství s patr. Athenagorasem. O dva odstavce nižšie píšete ako v sedemdesiatych rokoch prišiel zlom a počiatok novej éry v histórii athoskeho mníšstva. Na jeho konci ( v zátvorke) konštatujete, že monastier Stavronikita bol v roku 1970 celkom opustený a uzatvorený. V r. 1970 v tom monastieri žil starec sv. Paisij, ale v r. 1968 bol celkom opustený a uzatvorený. Môžte to prosím vysvetliť? Ďakujem. Na Vašej stránke si možno toho veľa zaujímavého prečítať, ale článok o vzniku a histórii Vašej cirkvi som nenašiel. Myslím históriu napísanú v českom jazyku, odkedy sa Grécka pravoslávna cirkev rozdelila na Staroštílnu resp. pravú resp. v ohradení a oficiálnu Grécku pravoslávnu cirkev. Tiež počet eparchií, počet biskupov a veriacich a kde všade ( mimo Čiech, Slovenska a Poľska ) pôsobí. Ďakujem.
Vážený Miroslave, děkujeme za váš dotaz a za vaše pěkná slova. Monastýr Stavronikita byl k roku 1968 opuštěn. Z tohoto důvodu se tehdy Iera Koinotis rozhodla povolat několik svatohorců s perspektivou založení nového bratrstva a zajištění pokračování historie tohoto známého monastýru. Od počátku se této snahy účastnil také starec Paisij, který (jak jsme psali) společně si igumenem nově založeného bratrstva o. Basilem přispěli k tomu, že také v Stavronikitě bylo v 1970 přerušeno vzpomínání Athenagorase.
Máte pravdu, že na našich stránkách chybí (nejen to) krátké pojednání o historii Církve pravých pravoslavných křesťanů v Řecku – takový je oficiální název. Již delší dobu na tom pracujeme. Tak doufáme, že se nám to brzy podaří. Přeji vám požehnané pokračování Velkého půstu.
Dobrý den, v článku Abba Dorotheus z Gazy, Poučení XV: O svatých postech jsem četl: “Neboť otcové říkají, že pokud člověk jí vše bez rozdílu, způsobuje mu to mnohé zlé věci.” V Bibli se píše (cituji pouze z hlavy), že Ježíš řekl, že nezáleží na tom co do úst vchází, ale co z úst vychází. Jak si vyložit tento rozpor? Děkuji. Zdeněk.
Vážený Zdeňku, děkujeme za váš velmi zajímavý dotaz. Neřekl bych, že jde o rozpor, a to z toho důvodu, že Pán ve vámi citované pasáži (Mt 15:11) hovoří o něčem jiném, než abba Dorotheus. Ten má na mysli smysl půstu, v němž jde o sebeovládání. Jí-li člověk vše, na co má chuť a co má k dispozici, škodí si tím, že neovládá svou vůli, a tedy ani vášně, o nichž duchovní spisovatel hovoří. Pán Ježíš však svá slova pronesl v souvislosti s kritikou prázdného ritualismu poté, co se zákoníci a farizeové pohoršovali nad tím, že Jeho učedníci jedí s (rituálně) nečistýma rukama.
Jsem rád, že jste tento dotaz položil, jelikož je dobré si tato slova připomínat právě nyní, v postní době. Jistě by nám půst nebyl k užitku, možná i ke škodě, kdybychom pouze hleděli na jeho vnější stránku, horlivě studovali složení potravy, zda tam náhodou není něco zakázaného, a přitom by z našich úst vycházela zraňující a nečistá slova, pomluvy, urážky, pohoršování se (třeba nad těmi kteří se nepostí) apod.
Jinak pokud by se citovaná slova našeho Učitele týkala skutečně půstu, bylo by třeba je dát do souvislosti s jinými, kde Kristus hovoří o jeho nezbytnosti pro duchovní život (Mt 17:21). O tom, že pro křesťany byl půst samozřejmostí, svědčí nejstarší křesťanská literatura (Didaché). To, čeho se člověk zdržuje, není samo o sobě nečisté. Jen „všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3:1). Proto je čas, kdy smíme jist vše (srov. Sk 10:13), a doba, kdy si to pro připomínku našeho vyhnání z ráje, kde naši Prarodiče také jedli jen rostlinou stravu, máme odříkat.
Dobrý den, chtěl by jsem se zeptat na svátost křtu pro dospělé, co musím splnit. Jsem věřící ale s ohledem na můj zdravotní stav mi jaksi už moc času nezbývá. Chtěl bych se vydat na onen svět pokřtěn. Mnohokrát děkuji za odpověď Martin Poupě.
Vážený pane Martine, sláva Bohu, “který chce, aby všichni byli spaseni a došli poznání pravdy”. V případě, že se dospělý člověk rozhodl přijmout svatý křest v Pravoslavné církvi, je v prvé řadě třeba kontaktovat pravoslavného kněze.
Křtu předchází doba přípravy, tzv. katechumenát, jehož délka a intenzita záleží případ od případu. Smyslem této přípravy je zejména seznámit se základy pravoslavné víry, jejíž přijetí je přirozeně předpokladem pro udělení Tajiny křtu.
Z celého srdce vám přeji, aby Pán Ježíš Kristus splnil vaši touhu a na přímluvy Přesvaté Bohorodičky vám udělil ten největší dar, který člověk na tomto světě může obdržet: narodit se znovu v křtitelnici, z Ducha a vody. Neboť jak pravil vtělený Bůh: “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.”(J 3,5).
Proc je soucasti pustu zakaz piti mleka?Co ma delat pastevec s mlekem v dobe pustu?
Vážený pane Radku, mléko v postní době nepijeme, protože je živočišného původu. Pastevec může mléko prodávat či dávat těm, na které se nevztahuje půst v celém rozsahu. Půst je totiž v Pravoslaví chápán jako kříž-lék, ordinovaný za účelem uzdravení lidské přirozenosti od vášní. Podstata tohoto léku spočívá, laicky řečeno, v dobrovolném “trápení” těla. Půst však pochopitelně není jediný takový kříž-lék. A proto v případě lidí nemocných, starých, či např. těhotných žen (a samozřejmě malých dětí) není třeba přidávat další kříž. V takovýchto případech se praxe postu upravuje podle konkrétních možností. Smyslem půstu, jak říkají otcové, není zabít tělo (to bylo stvořeno Bohem a je dobré, jak se praví v Genezi), ale vykořenit vášně.
Ráda bych věděla, jaké žalmy (modlitby) číst u lůžka umírajícího. Děkuji
Vážená Jano, v pravoslavné tradici je zvykem u lúžka umírajícího, pokud je to možné, číst celý žaltář a také evangelia. Kromě toho je také možné se modlit Ježíšovu modlitbu za duši zemřelého.
Sláva Isusu Christu! Chcela by som sa opytat, ako by ste poradili tým, ktorý pochádzajú z inej denominácie napr. gréckokatolíci dosť blízky obradovo pravoslávnym a zaľúbia sí pravoslavie. V plnosti ho študujú a je im milé učenie otcov. Jedným dychom túžia patriť do pravoslávnej cirkvi aj napriek zanechania mnohých tzv. Výhod ale na druhej strane sa stretávajú s tým že u pravoslávnych začínajú rozmýšľať ekumenický a že predstavení cirkvi sú niekedy falošnejsi. Čo by ste im poradili podľa učenia otcov? Má význam prestup ? Je potrebný aj krst pri prestupe? Prosím o objasnenie ako v dnešnej dobe to mame vnímať? Človek túži po pravde a aj ti čo ju majú si ju niekedy nevážia a ti čo po nej túžia sú zmätení. Dakujem
Vážená paní Anno, nejdříve mi dovolte, abych se vám omluvil za zpoždění, se kterým reaguji na vaši otázku. Kvůli cestovním povinnostem jsem se k odpovědi dostal až nyní.
Váš dotaz obsahuje ne jednu, ale více a velice vážných a důležitých otázek, na které by bylo třeba odpovědět jednu po druhé. To nám však naše rubrika neumožňuje. Pokusím se tedy uvést alespoň několik myšlenek vztahujících se k vašemu příspěvku. Ptáte se, zda má význam přestup. Na to existuje pouze jedna odpověď. Má. Pravoslaví není možné v žádném případě žít mimo Pravoslavnou církev. Podle pravoslavného chápání není spiritualita nic jiného než žitá dogmatika. Není tedy možné žít pravoslavnou spiritualitu tam, kde se nevyznává pravoslavné dogma (což je také případ řeckokatolíků).
Dále se ptáte, zda je při vstupu do Pravoslavné církve třeba křest. Podle pravidla víry formulovaného sv. Otci není možné od sebe rozdělovat křest a Církev. Křest se nachází pouze tam, kde je Církev. A protože Pravoslavná církev považuje západní křesťanství (katolické a protestantské církve) za odloučené od jedné, obecné a apoštolské Církve, neuznává platnost jejich svátostí. V některých obdobích Pravoslavná církev používala oikonomii a přijímala západní křesťany bez křtu. To však činila nikoliv proto, že změnila svůj názor a začala uznávat jejich svátosti, ale proto, aby jim ulehčila vstup do Pravoslaví.
Tolik tedy co se týče teoretické části. A nyní k praktické části vaši otázky.
Jak již pravděpodobně z vlastní zkušenosti víte, jiná věc je, když nepravoslavný křesťan objeví krásu a neskutečnou nádheru pravoslavné víry a spirituality, když se před jeho duševním zrakem poodhalí závoj skrývající poklad patristické theologie… Druhá věc však je, když se rozhodne najít ve svém okolí prostor, kde by se mohl setkat s živými nositeli a svědky pravoslavné víry. Není žádným tajemstvím, že Pravoslavná církev (a nejen ta) prochází dnes hlubokou duchovní krizí. Sama zmiňujete problematiku ekumenismu. Velice často se stává, že sami pravoslavní duchovní a laikové, kteří prošli duchovní formací ekumenismu, odrazují katolíky či protestanty od zamýšleného přijetí Pravoslaví s tím, že Pravoslavná církev jim stejně nemůže nabídnout něco více, něco co by ve svých církvích již neměli…
Co v takovém případě dělat, na to je těžké odpovědět. Závisí to také na našich osobních možnostech, rodinných podmínkách, věku, zaměstnání, zdraví aj…V každém případě je důležité mít na paměti, že Pravoslaví není abstraktní ideologie. Pravoslaví není možné načíst pouze z knížek. Pravoslaví se musí zkušenostně ochutnat, aby byl poté člověk schopen v životě rozeznat a rozlišovat, co je Pravoslaví a co je pouze jinoslaví, prezentované v pravoslavném balení, což zvláště v nepravoslavných zemích není vůbec vzácným jevem. Taková je realita, což však v žádném případě nesmí být příčinou upadání na mysli. S odvahou a pevnou důvěrou složte své hledání do rukou toho, který „chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy“ (1 Tim.2, 4).
Přečetla jsem si dnes, že mám nejvíce ze všeho milovat svého nepřítele.Za největšího nepřítele ( představím si muslimského extremistu ).Jak tomu mám rozumět ? ……. citát: Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho – svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se, ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním. Ctihodný Paisij Svatohorec
Vážená sestro Jano,
děkujeme Vám za Váš dotaz, který se dotýká velmi důležité součásti křesťanské duchovnosti. Ano, výzva našeho Pána k lásce nepřátelům (Mt 5:44), je skutečně něco velmi těžko pochopitelného, pokud nám chybí patřičná duchovní zkušenost, která se získává náročným připodobňováním se Bohu, který je „celý Láskou“. Avšak právě o to v křesťanství jde. Slova věhlasného starce Paisije nemáme chápat tak, že naše nepřátele máme milovat více než ty, kteří jsou nám blízcí a milí, ale tak, že o lásku k nepřátelům se máme více snažit, protože je mnohem obtížnější. Ti, kteří této ctnosti dosáhli, dokáží právě i v nepřátelích, v těch, kteří nám ubližují, vidět zastřený Boží obraz, tedy tragédii člověka (třeba i muslimského teroristy, kterého dáváte za příklad), který byl stvořený k tomu, aby byl nástrojem a zrcadlem Boží dobroty, a přitom se z něj stal pravý opak. Člověk, který si myslí, že uctívá Boha tím, že šíří zlo, je politováníhodný, duchovně nemocný, a to, co jej může uzdravit, je právě setkání se skutečnou Boží dobrotou – jíž máme být nástrojem. Jak již bylo uvedeno, prokázat lásku k těm, kteří nám ubližují, je plodem pravé křesťanské duchovnosti, ovocem, podle nějž se pozná dobrý strom (Mt 12:33). O tom, že je to reálné, svědčí mnohá svědectví ze života těch, kteří se nechali formovat touto pravou spiritualitou. Jako jeden příklad z mnohých uvádíme jeden krátký příběh, který vydá za mnoho slov na toto téma.
Slava Isusu Christu! Chtěl bych se zeptat jak Pravoslavná Církev interpretuje slova z Mt 16, 19. Pan Ježíš tam mluví o klíčich, které jsou svěřeny svatému Petrovi. Zajímavostí je, že moc svazovat a rozvazovat je daná všem apoštolům (Mt 18,18), ale “klíče” jsou zmíněny pouze u sv. Petra. Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma. Jak jsou tyto “klíče” interpretovány z ortodoxního hlediska. Děkuji za odpověď.
Vážený pane Andreji, děkujeme za váš dotaz. Podle pravoslavného výkladu není možné hledat rozdíl mezi darem klíčů a darem moci svazování a rozvazování. Jde o totéž. Pojem klíčů je zde použit jako zopakování, zdůraznění, obrazné vyjádření abstraktního pojmu moc.
Již Origénés ve svém výkladu Matoušova evangelia (Mat 11, 12) jasně vyvrací myšlenku, že by klíče byly dány pouze Petrovi. Stejně tak předpokládá, že by si nikdo neodvážil tvrdit, že by Církev byla postavena pouze na Petrovi a že by pouze o něm platilo, že ho brány pekelné nepřemohou. Naopak dar klíčů, píše Origénés, stejně jako založení Církve a moc svazovat a rozvazovat byla “společná také ostatním apoštolům”.
Nejedná se o zcela přesné tvrzení, když píšete: ” Latinská tradice v tom vidí jeden z podkladů pro učení o zvláštním postavení biskupa Říma.“ Je třeba upřesnit, že to byla pozdější latinská tradice.
Sv. Kyprián karthágský ve IV. kapitole svého pojednání „O jednotě Církve“ řeší mimo jiné také otázku vztahu apoštola Petra k ostatním apoštolům. Vysvětluje , že Kristus se s darem moci svazovat a rozvazovat obrátil nejprve k Petrovi proto, aby zdůraznil jednotu Církve, jako vycházející „od jednoho“. Je však zřejmé, pokračuje sv. Kyprián, že ostatní apoštolové byli „to stejné, co Petr. Byli obdařeni stejným účastenstvím na cti a moci“.
Také sv. Augustin v kázání na svátek sv. Petra a Pavla (Sermo CCXCV; PL 38, 1348) podobným způsobem ukazuje, že mezi Petrem na jedné straně a ostatními apoštoly na straně druhé nebyl rozdíl, co se týče moci jim svěřené. Píše, že mezi apoštoly to „byl Petr, který byl uznán za hodna,aby zosobňoval Církev (gestare personam). A bylo to právě kvůli tomu, že on sám zosobňoval celou Církev, že byl hoden uslyšet slova – Tobě dám klíče nebeského království. Neboť tyto klíče nedostal jeden člověk, ale jednota Církve.“
To, co odlišovalo Petra od ostatních apoštolů (excellentia Petri) nebyla podle sv. Augustina moc klíčů, ale to, že „představoval univerzálnost a jednotu Církve. Neboť jemu bylo řečeno, že dostane to, co nakonec bylo dáno všem apoštolům.“
Fakt, že potom také ostatní apoštolové dostali moc svazovat a rozvazovat je podle sv. Augustina jasným důkazem, že klíče byly dány celé Církvi a nikoliv pouze Petrovi.
Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.
Vážený pane Jozefe, děkujeme vám za dotaz, na který ovšem není možné odpovědět v krátkosti. Proto na něj reagujeme článkem, který naleznete zde.
Zajímalo by mne, jestli mám jako křesťanka povinnost podat almužnu každému, kdo mne o to požádá. Děkuji
Vážená paní Jano, děkujeme za váš podnětný dotaz. Jsem si jist, že podobnou otázku si nejednou ve svém životě položil každý člověk, který se snaží být hoden oné veliké cti: nést ve světě Kristovo jméno, tedy nazývat se křesťanem.
Praxe podávání almužny, tedy poskytování hmotné pomoci potřebným, je neoddělitelnou součástí identity křesťana. To nikdo nezpochybňuje. Rozdílné názory však panují na praktickou realizaci této ctnosti.
Kristus v evangeliích i apoštolové ve svých listech volají křesťany k dosažení dokonalosti (Mt 5, 48, Jk 1, 4) a svatosti (1P 1, 15-16). Založením Církve o dnu Letnic – kdy Církev skrze sestoupení Ducha Svatého obdržela veškerou plnost Božích sil a energií – bylo ze strany Boží vykonáno vše, co je třeba k tomu, aby člověk tohoto cíle dosáhl. Od té doby záleží pouze na dobré vůli a horlivosti každého křesťana, jak intenzivně bude z pramene Církve čerpat Boží síly a energie (milost) k tomu, aby postupoval na cestě k dosažení svatosti.
Velice důležité je mít na paměti, že cíle, který se před lidstvem otevřel Kristovým vzkříšením a sestoupením Ducha Svatého, se dosahuje postupným procesem. Jedná se o dynamický růst, o cestu. Sv. Otcové viděli život křesťana jako nekonečný výstup.
To stejné platí také o praktikování ctnosti almužny a milosrdenství. Není možné, aby si křesťan jednou řekl: tak teď jsem splnil svoji povinnost a není zde již prostor pro další růst.
Také je velice důležité pamatovat na to, že praxe almužny má jak jasně stanovené minimum, pod které není možné jít, tak i maximum, ke kterému máme směřovat.
Minimum v křesťanském praktikování ctnosti almužny je starozákonní desátek: deset procent z našich příjmů nepatří nám. My jsme pouze zodpovědní za jeho spravování. Naproti tomu maximum, tedy plné realizování této Boží ctnosti, je vyjádřeno v následujícím Kristově pozvání: “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.” (Mt 19, 21)
Křesťanský život – jako vše živé – není nic statického. Naopak nachází se v neustálém pohybu. Buď stoupáme nahoru, nebo padáme dolů. Myslím, že snahou živého křesťana by mělo být třebas nepatrně, ale přece jen postupovat v praktikování ctnosti almužny směrem od onoho minima k maximu.
Vieme z mnohých proroctiev pravoslávnych svätých, že keď bude Antikrist čipovať povinne celé ľudstvo, tak iba 3 pravoslávni biskupi neprijímu čip. Je tu však aj druhá skutočnosť a to je proroctvo sv. Gregora Dialoga (+ 604). Ten píše v jednom svojom spise, že keď sa modlil za Cirkev v posledných časoch, tak mu Boh na modlitbe povedal nasledovné: „Väčšina biskupov prijíme znak šelmy na pravú ruku, alebo na čelo, no desiatky biskupov od toho Ja Sám uchránim.“ Toto hovorí Hospodin. Desiatky biskupov. Keď to dám do súladu s proroctvami pravoslávnych svätých, ktorí tvrdia, že len traja pravoslávni biskupi neprijmu znak šelmy, tak tí ostatní o ktorých hovorí Boh sv. Gregorovi Dialogovi, musia byť mimo pravoslávia. Teda aj mimo pravoslávia – u latiníkov a uniatov, musí byť pravá apoštolská postupnosť.
Vážený pane Josefe,
otázka, již kladete, je závažné eklesiologické téma, k němuž byly v dějinách Církve zastávány různé postoje. Při hledání odpovědi na tuto otázku však není vhodné opírat se o různá zjevení a nebiblická proroctví, jako by měly stejnou autoritu, jakou mají Písmo svaté a církevní dogmata. Varování před odpadnutím na konci časů nepochybně patří do pravoslavné tradice a je třeba na ně pamatovat, ovšem s velikou opatrností, jelikož přílišné zaobírání se předpověďmi o konci světa a Antikristu může být někdy i duchovně nebezpečné. Doporučuji prostudovat oficiální synodní dokument z roku 2010 „Současné bujení «antichristologie» a její nebezpečné vedlejší účinky“ (anglicky zde).
Dobrý den, prosím o vysvětlení 17-té kapitoly Svatého Jana a jejího praktického dopadu na život. Děkuji
Vážená paní Pavlíno,
Sedmnácká kapitola Evangelia sv. Jana patří jistě k nejkrásnějším a nejsilnějším místům Písma svatého. Není však v našich možnostech na několikrát řádcích, které tato rubrika poskytuje, odpovědět na takto široce položenou otázku. Budete-li mít zájem, pokuste se prosím váš dotaz více konkretizovat. Nyní vám můžeme doporučit i v Česku dostupný slovenský překlad výkladu celého Evangelia od sv. Justina (Popoviče): Evanjelium podľa svätého Jána (text a výklad), Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Košice 1994.
Ráda bych věděla, co si máme představit pod pojmem svatební hostina a svatební šat v podobenství o svatební hostině, děkuji.
Vážená paní Jano,
podobenství o svatební hostině máme zaznamenané u sv. Matouše (22:1-14), jinou verzi s některými odlišnostmi (není např. přímo řečeno, že jde právě o svatbu) nalezneme i v Evangeliu sv. Lukáše (14:16-24). Základní význam tohoto krásného připodobnění Božího království k hodovní síni (podobný obraz nalezneme už i ve SZ, viz Iz 26:6) je obrazem dějin spásy a je součástí rozmluvy s velekněžími a farizeji a bezprostředně navazuje na podobenství o zlých vinařích a následná Pánova slova: „Vám bude Boží království vzato a bude dáno lidu přinášejícímu jeho ovoce.“ Králem pak je jistě míněný Bůh, jeho syn je sám Spasitel, původně pozvaní jsou příslušníci vyvoleného lidu, služebníci jsou proroci, které k němu v průběhu dějin posílal. Nově pozvaní jsou lidé ze všech ostatních národů. Hostina je obrazem eschatologického společenství s Bohem, tedy spásy.
Podobenství končí vyhoštěním toho, kdo se odvážil usednout ke stolu bez slavnostního šatu. Někteří komentátoři (např. sv. Augustin) tuto pasáž vysvětlují tak, že hostitel pozvaným předal také roucho, které si měli na hostinu vzít. V každém případě je potřeba chápat hněv krále jako oprávněný – opovážlivec nemá, co by na svou obhajobu řekl.
Přijetí pozvání pak může být vykládáno jako křest a svatební roucho jako milost, kterou křesťan obdržel, aby je uchoval čisté a neporušené tím, že bude konat skutky zbožnosti. Sv. papež Řehoř Veliký toto roucho vykládá jako symbol ctnosti lásky. Bez ní není možné předstoupit před krále-Boha. Řehoř tento obraz rozvíjí tím, že roucho bylo tkané mezi dvěma rameny tkalcovského stavu – to horní představuje lásku k Bohu, to dolní obětavou lásku k bližnímu, a to i k nepřátelům. Jedna láska bez druhé není možná. „Kdokoliv se usadí ke svatební hostině bez něho [svatebního roucha], nechť se obává příchodu Krále, neboť až ten přijde, bude vyvržen ven.“ Jinými slovy: Všichni jsou pozváni, jen někteří však pozvání přijmou, ale z nich opět jen někteří jsou skutečně připraveni na setkání s Pánem v jeho hodovní síni. Tomu musíme rozumět i tak, že Bůh nikoho nenutí k Němu přijít, záleží Mu na tom, aby pozvání každý přijal dobrovolně.
Hostinu lze vykládat i jako obraz Eucharistie. Ostatně tomu podle některých výkladů napovídá i zmínka o „poraženém vykrmeném (dobytku)“, protože slovo „vykrmený (dobytek)“ (ta sitista) je adjektivum odvozené od slova obilí či pšenice (sita), a „poražený“ lze přeložit i jako „obětovaný“ (pšenicí se krmil dobytek připravený k rituální oběti; viz také Lk 15:23), takže by mohlo jít vlastně i o narážku na „oběti připravené z pšenice“, tedy Eucharistii jako novozákonní oběti (zatímco „býci“ by mohli reprezentovat oběť starozákonní). Ale i bez této jazykové analýzy je zřejmé, že Eucharistie je hostinou, kterou Bůh Otec připravil pro Syna (kdy přímo svého Syna nabízí jako Ženicha), a k níž jsme pozváni. Avšak bez náležité přípravy může být svaté Přijímání k duchovní škodě (srov. 1Kor 11:27-29). V modlitbách, jež čteme před sv. Přijímáním, abychom se uvedli do náležitého duchovního rozpoložení, voláme k Bohu: „Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají tví svatí? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očisti, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi lidumil.“
Dobry den,zajimalo by mne, jaký je úkol křesťana v dnešní době. Děkuji Jana S.
Vážená paní Jano, děkujeme za váš dotaz, na který není vůbec jednoduché odpovědět v několika řádcích. Myslím však, že v každém případě je důležité zdůraznit, že úkol, poslání křesťana v dnešní době je stejné jako bylo od počátku, od doby prvokřesťanské. Z této doby se nám zachoval List Diognetovi, jehož autor odpovídá na vaši otázku následujícím způsobem: „Prostě řečeno, čím je duše pro tělo, tím jsou křesťané pro svět… Duše je držena v těle, ale sama udržuje tělo naživu, tak i křesťané jsou sice drženi ve světě jako zajatci, ale sami udržují svět.“
Křesťané jsou tedy duší světa. Jak je patrné, od počátku (viz evangelijní slovo o křesťanech jako soli země a světle světa) byl úkol křesťana ve světě považován za zcela rozhodující a určující pro další směřování světa (podobně jako ve starozákonní době věrnost Izraele vůči Hospodinu rozhodovala o jeho historii).
Pravoslavná církev nahlíží na křesťana jako na místo Theofanie – křesťan by měl být místem zjevení Boha ve světě. Podobně jako ikona je oknem do nebe, tak i křesťan (restaurovaný obraz Boží) by měl být oknem, skrze které do světa vstupuje Život a Světlo. Významná postava Orthodoxie 20. století sv. Nikolaj Velimirovič mluví o křesťanech jako o očích, rukou, nohou a uších Krista v tomto světě. Cokoliv chce Kristus na tomto světě učinit, činí vždy skrze někoho. Problém a veliká tragédie ve světě však nastává tehdy, když jednotlivé údy Těla Kristova neposlouchají svoji Hlavu. Co zmůže hlava, když je zanechána bez spolupráce rukou a nohou?
Jaký překlad Bible do češtiny je nejlepší?
Vážený pane Houško,
předně je potřeba říci, že žádný překlad Písma svatého není dokonalý, což pro pravoslavného křesťana není žádná tragédie, jelikož pravdu nenacházíme ve slovech, nýbrž ve zkušenosti, která je za nimi (viz Stylianos Papadopoulos: Rozdíl v chápání Evangelia v Pravoslaví a v protestantismu). Přesto je potřeba být při používání různých překladů obezřetný, jelikož mnohé předkládají předporozumění, která nejsou slučitelná se svatootcovským výkladem Písma. Český pravoslavný křesťan zatím nemá a v dohledné době nebude mít k dispozici vlastní překlad celé Bible ve svém jazyce. Existuje pouze překlad Nového zákona vydaný v Petrohradě v letech 1892 a 1897 pro potřeby Čechů usídlených na Volyni, kteří přijali pravoslaví. Jedná se vlastně o kralický překlad (BK) upravený podle řeckého originálu a církevně-slovanského překladu. Starodávný jazyk petrohradského překladu je však dnes pro každodenní četbu pro mnohé překážkou stejně jako BK.
Ze současných překladů NZ je možné doporučit zvl. Novou Bibli kralickou (NBK) z let 1998 nebo 2002. Poslední vydání z roku 2008 však již je blízké Překladu 21. století (B21), který vzešel ze stejné dílny, ale je značně odlišný. Zvláště jazyk B21, který se snaží být za každou cenu „dnešní“ či jaksi cool, se zdá být pro člověka, který je zvyklý na tradiční biblický jazyk, poněkud rušivě. Příkladem může být Mt 1:25, kde se píše, že sv. Josef s Bohorodičkou „nespal“, zatímco NBK doslovně překládá „nepoznal ji“. Zde jde i věcnou nesprávnost, jelikož biblický (hebrejský i řecký) jazyk jasně rozlišuje mezi legitimním manželským soužitím (muž ženu „poznává“) a smilstvem („leží s ní“, čemuž se „spal s ní“ až příliš podobá!). Jinde překladatelé jazykovou odvahu jaksi ztratili: Zatímco NBK 1Kor 6:9 hovoří o „zženštilých“ a „homosexuálech“ (BK na tomto místě má „zženštilí, ani samcoložníci“, což je doslovný převod z řečtiny), B21 má pouze nicneříkající „rozkošníci, zvrhlíci“.
Bible 21 je nicméně stále věcně přesnější než Nový zákon Českého ekumenického překladu (ČEP). Např. tam Ř 8:6 B21 doslovně překládá “tělesné smýšlení vede ke smrti“ (NBK má „smýšlení těla je smrt“), ČEP má „dát se vést sobectvím znamená smrt“. (Podobně v Gal 3:3 je kontrapozice Duch – tělo vysvětlena – nikoliv přeložena – slovy „Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“). Nebo kde B21 správně překládá „všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky“ (Sk 2:4), ČEP zcela nesprávně hovoří o mluvení „ve vytržení“.
Stále je potřeba pamatovat, že jde o překlady z nepravoslavného prostředí. Asi by nebylo vhodné při svátcích Bohorodičky číst Lk 11:28 „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je” (B21 i NKB). Petrohradský překlad zde má: „Jistě pak blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží a ostříhají jeho. (Z jazykového hlediska je řecké menounge přeložit obojím způsobem, tradici ovšem odpovídá pouze překlad s „jistě“. Pro zajímavost ČEP problematické příslovce raději vynechává úplně.)
Starý zákon Českého ekumenického překladu je však mnohem věrnější originálu, než je tomu u překladu NZ a lze jej více doporučit než třeba Jeruzalémskou Bibli (kde velmi rušivě působí používání Božího jména „Jahve“ místo „Hospodin“). Je ovšem třeba pamatovat na to, že výchozím textem SZ pravoslavného Východu je Septuaginta (LXX), tedy překlad hebrejské Bible do řečtiny, který používali Apoštolové.
Českému pravoslavnému křesťanu jsou přístupné i slovenské překlady jednotlivých NZ knih s rozsáhlým komentářem o. Štěpána Pružinského (Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovskej univerzity).
Dobrý den, prosím, věříte v možnost posedlosti člověka mocností zla v dnešní době? Tedy v situaci, kdy ďábel převezme dočasnou kontrolu nad člověkem – jeho tělem? Mám na mysli člověka, který se vědomě odevzdal satanovi – chtěl peníze a krásu. Jak takovému člověku lze pomoci, co může dělat v ČR, na koho se obrátit? Děkuji Vám.
Vážený pane Josefe,
nevěřit v možnost posedlosti zlým duchem znamená odmítnutí křesťanství jako takového. Pravoslaví ve své nezesvětštělé, tradiční podobě uchovalo ještě i v dnešní době nejenom poznání, ale i živou duchovní zkušenost s působením démonů. V ideálním případě je nejlepší obrátit se na zkušeného pravoslavného duchovního.
Domnívám se, že váš dotaz je směřován k nějakému konkrétnímu případu, či vaší konkrétní zkušenosti z vašeho okolí. V takovém případě by bylo lepší řešit takovou záležitost soukromě a nikoliv na tomto veřejném fóru. Pokud byste potřeboval konkrétnější informace, můžete se obrátit s dotazem na naši e-mailovou adresu spravce@orthodoxiachristiana.cz.
o. Jiří Ján
Sláva Isusu Christu! Môže podľa starostylného pravoslávneho učenia rímokatolík, uniat, či protestant, ktorý hoc je v heréze, ale úprimne miluje Christa, vyznáva Jeho Božstvo, Trojicu, robí pokánie, dovoláva sa s dôverou pred Nebeským Otcom na Christovu krv za neho vyliatu na Golgote, keď prosí o odpustenie svojich hriechov, dosiahnuť spásu rovnako, ako pravoslávny, ktorý tak činí? Ja si myslím, že áno. Aký je Váš názor?
Vážený pane Jozefe,
děkujeme za Váš dotaz, nad kterým jistě přemýšlí většina pravoslavných věřících, a to zvláště těch, kteří žijí v nepravoslavných zemích a mají tak možnost přímé, osobní zkušenosti se zbožností a upřímným duchovním životem křesťanů nepravoslavných vyznání.
Při pokusu odpovědět na vaši otázku je třeba na začátku uvést, že neexistuje žádné oficiální sněmovní prohlášení Pravoslavné církve o možnosti či nemožnosti spásy těch, kteří nepatří k Církvi. Pravoslaví totiž zůstalo věrné napomenutí sv. Pavla (1 Kor 5, 12) a nevynáší soud nad těmi, kdo stojí mimo Církev.
Pravoslaví také pevně věří ve Spasitele, „který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tim 2, 4). Proto v den Letnic ustanovil svoji Církev a obdařil ji vším, co je nutné proto, aby člověk dosáhl spásy. Církev pak od Krista obdržela přikázání jít a nabídnout tuto Bohem zjevenou cestu ke spáse všem národům.
Pravoslavná církev dále pevně věří, že Ona je tou Církví, že Ona je tou pokladnicí uchovávající plnost zjevené pravdy a že může každému – kdo bude mít ve svém životě možnost setkat se s touto cestou – ukázat, jak je možné zvítězit nad světem, smrtí a ďáblem.
To, jak Spasitel realizuje svoji vůli (aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu) v případě, těch, kteří neměli a nemají možnost setkání s Pravoslavím, zůstává tajemstvím Církvi nezjeveným, podobně jako jiná mnohá tajemství (bylo nám zjeveno pouze to, co je nutné pro naši spásu).
Velký světec naší církve sv. Filaret Nový Vyznavač (+1985) v odpovědi na podobnou otázku vysvětluje, že je zcela evidentní, že není možné považovat upřímné věřící nepravoslavných konfesí za heretiky, tedy za ty, kdo pokřivili pravdu víry. Hereze vychází z řeckého slovesa vybírám. Oni si svoji víru nevybrali. Narodili se jako katolíci, protestanti aj. Byli tak vychováni. Nikdy u nich nedošlo k vědomému odmítnutí či převrácení plnosti pravdy, tedy k odmítnutí Pravoslaví. „Hospodin,“ praví sv. Filaret „vede bezpochyby také je směrem ke spáse Svým vlastním způsobem“.
Možná, že spíše než obava o spásu nepravoslavných by nás měla trápit myšlenka o spáse těch pravoslavných, kteří obdrživše při svém vstupu do Církve plnost Světla, toto Světlo opustili, a to buď úplně (konverze do jiné konfese či náboženství), anebo se vydali na cestu míchání světla s temnotou, pravdy s klamem, kdy si vybírají (to je ta hereze) z Pravoslaví některé prvky a jiné zase nechávají stranou jakožto nemoderní či nekorektní, a tak ho upravují podle vkusu sekularizovaného postkřesťanství 21. století.
Čím je pro vás církevní kalendář tak důležitý, že jste kvůli němu přerušili obecenství s oficiální řeckou církví? Nešlo by se s řeckou hierarchií prostě domluvit na tom, že některé farnosti nebo eparchie si ponechají starý kalendář, ale zůstanou v jednotě s oficiálními církvemi – podobně jako je tomu na Svaté hoře Athos?
Vážený pane Pavle, nejdříve je třeba zdůraznit, že otázka kalendářní reformy, tedy zavedení nového kalendáře, se neobjevila poprvé v roce 1924, kdy byl gregoriánský kalendář zaveden v Řecku, Konstantinopoli a Rumunsku. Papež Řehoř XIII. provedl kalendářní reformu v roce 1582, a hned poté se snažil přesvědčit Pravoslavnou církev a ostatní východní církve, aby ji také přijaly. Tlak papeže přinutil pravoslavné zaujmout k této otázce stanovisko. Uskutečnily se tři Všepravoslavné sněmy (1583, 1587,1593), které změnu kalendáře odsoudily a jednoznačně zavrhly.
Již v této první fázi sporu o církevní kalendář byly formulovány důvody stoupenců i odpůrců reformy. Katolíci argumentovali astronomickou nepřesností juliánského kalendáře. Oproti tomu pravoslavní – jak ukazuje studium textů spojených se snahou zavést na Východě gregoriánský kalendář – tuto snahu odmítali zejména ze tří důvodů: 1) ruší rozhodnutí I. ekumenického sněmu o určování data pro slavení Paschy, 2) jedná se o antikanonickou inovaci a rozchod s tradicí a 3) v neposlední řadě zavedení gregoriánského kalendáře viděli – a to zcela oprávněně – jako snahu římského stolce podmanit si Pravoslaví.
Také je důležité mít na paměti, že pravoslavní viděli přijetí gregoriánského kalendáře za strany Říma jako další potvrzení skutečnosti, že Řím odpadl od církevního společenství s východními patriarcháty, které se po apostazi Západu považovaly za přímé historické pokračování jedné, obecné a apoštolské Církve.
Příchodem 20. stol. se však situace mění a na konstantinopolský stolec usedají hierarchové, kteří přinášejí nové sebechápaní, novou identitu Pravoslaví. První sněmovní vyjádření tohoto nového Pravoslaví nacházíme v konstantinopolské encyklice z roku 1920, která je historiky považovaná za zakládající listinu ekumenického hnutí. Nepravoslavné denominace jsou zde poprvé nazvány jako „příbuzné a blízké křesťanské církve“. Tato encyklika je v podstatě programovým prohlášením předkládajícím celou řadu kroků (11) nezbytných pro dosažení „požehnaného sjednocení různých křesťanských církví“. Prvním krokem mělo být „přijetí jednotného kalendáře za účelem společného slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi“.
Odmítnutí kalendáře nebylo tedy fanatickým setrváváním nevzdělanců na astronomicky nepřesném kalendáři. Prostě a výstižně podstatu zavedení nového kalendáře zhodnotil řecký lid známým prohlášením: „Učinili z nás Franky (tedy katolíky).“ V tomto kontextu je třeba nahlížet na to, co v očích řeckých věřících představoval církevní kalendář. Důležité je si uvědomit, že spor se rozhořel s takovou ostrostí proto, že obě strany věděly, že skrze kalendářní otázku se dostaly ke sporu o samou podstatu a identitu Pravoslaví.
Dnes, po více než 90 letech, je to ještě více patrné. Proces, který začal zavedením nového kalendáře, dosáhl svého završení letos v červnu na tzv. „Velkém a svatém sněmu“. Zde došlo k oficiálnímu sněmovnímu schválení a ustanovení toho, co tehdy na počátku 20. stol. malá skupinka radikálních reformátorů začala krok za krokem implementovat do Těla Církve – nové eklesiologické sebechápání. Dnes můžeme jenom s údivem hledět na jasnozřivost a duchovní vhled do historického vývoje první generace těch, co odmítli zavedení nového kalendáře, tedy pravých pravoslavných křesťanů, jak se začali v té době nazývat.
Na základě výše uvedeného je také pochopitelné, proč starokalendářníci odmítali myšlenku kalendářní unie, která jim byla několikrát nabízena a o které mluvíte. Nešlo jim pouze o kalendář. Odmítali následovat konstantinopolský patriarchát tam, kam ho postupně všechny místní pravoslavné církve následovaly: na cestu pěstování nového, uniatského, ekumenického pravoslaví.