Toto privilegium nám bylo darováno ve Vtělení, tím jak se Bůh Slovo stal člověkem. Tehdy byl odhalen dokonalý vzor člověka, ale zároveň také možnost přisvojení si tohoto vzoru… Ovšem vždy a pouze ve společenství s ostatními bratry a skrze ně… neboť pouze tehdy se stáváme libou Kristovou vůní.
Náš Pán si přeje a nabádá nás všechny, abychom odvrhli zlobu a lest a stali podobnými dětem.„Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3).Pakliže se u nás nebudou projevovat dětské ctnosti a jestliže se nebudeme uvnitř cítit dětmi, tedy slabými, ale lidskými a upřímnými, dobrosrdečnými a nositeli naděje – radujíce se s radujícími a plačíce s plačícími (Ř 12,15) a obzvláště nebudeme-li vkládat pevnou naději v našeho Všemohoucího a Přeblahého Otce, jenž jest na Nebesích, tehdy skutečně nemůžeme naplnit toto Božské nabádání a Království Boží se od nás vzdálí.
„Ikona má theologický význam. Nejedná se o malířské dílo, které je namalováno proto, aby potěšilo naše oči … nebo aby nám připomenulo naše příbuzné či přátele. Ikona je nakreslena takovým způsobem, aby nás pozdvihla z tohoto porušitelného světa a dovolila nám zakusit něco z nové reality Království Božího. Proto se ikona vůbec nepodobá obrazům, které materiálním způsobem zobrazují osoby svatých, tak jak je tomu v případě západního náboženského umění. Ikona zobrazuje světce ve stavu neporušitelnosti… Krása, kterou zobrazují ikony, je krása duchovní, nikoliv tělesná, je to krása svatosti.“
Zatímco jako pravoslavní křesťané máme kanonické právo, ne-li povinnost, oddělit se od hierarchů, kteří učí otevřeně herezi (s „odkrytou hlavou“, jak praví posvátné kánony – viz například XV. kánon konstantinopolského sněmu 861) a odmítají se zříci své špatné víry, nemáme žádné osobní právo paušálními odsouzeními zavrhnout ty, o nichž jsme pevně přesvědčeni, že jsou na omylu.
Tvé znalosti jsou dobré, ale dobro je lepší než znalosti. Tví rodiče mají to, co je lepší. U cizinců ses učil vědění, u rodičů se nyní uč dobru. Uveď dobro a znalosti do souladu, avšak tak, aby dobro nad znalostmi vládlo a řídilo je. Nad libovolnými technickými poznatky stojí jako to nejdůležitější učení Kristovo, ve kterém je nejvyšší dobrota nazývána láskou a nejvyšší poznání nazývané moudrostí.
No ak by, povedzme, hoci aj celučký svet išiel cestou nerozumnosti a k priepasti, či by si ty, matka troch synov, nemala chrabrosť, aby si povedala: ja nejdem tou cestou? Určite by to bolo junáctvo, ktoré by pritiahlo pohľady neba i zeme. Takéto junáctva sú zapísané do zlatej knihy Svätého Písma. Toto junáctvo mali dve dcéry Lótove v Sodome. V prekliatom meste Sodome nebolo ani jednej jedinej neskazenej a nerozvrátenej duše okrem Ĺótovho domu. Keby dcéry Lótove, dievčatá, hovorili, čo hovorí jedna matka troch detí v naše dni: poďme, ako všetci, tak aj my – svet by nevedel o dcérach Lótových, ani o Lótovi; ich mená by neboli spomenuté v zlatej a večnej Knihe.
I kdyby celičký svět šel cestou pošetilosti do propasti, ty, matka tří synů, bys neměla odvahu, abys řekla: já tou cestou nejdu? Určitě by to byla chrabrost, která by přivábila pohledy nebe i země. Takové statečné činy jsou zapsány do zlaté knihy Svatého Písma. Tuto odvahu měly dvě Lotovy dcery v Sodomě. V prokletém městě Sodomě nebylo ani jedné jediné nezkažené a nerozvrácené duše, kromě Lotova domu. Kdyby Lotovy dcery, pouhá děvčata, říkaly to, co říká matka tří dětí v našich dnech: pojďme, jako všichni, tak i my – svět by o dcerách Lotových, ani o Lotovi nevěděl; jejich jména by nebyla zmíněna ve zlaté a věčné Knize.
Dobré sú tvoje znalosti, ale dobrota je lepšia ako znalosti. Tvoji rodičia majú to, čo je lepšie. U cudzincov si sa učil poznatkom, u rodičov sa teraz uč dobrote. Uveď do súladu dobrotu a znalosti, no tak, aby dobrota vládla nad znalosťami a riadila ich. Nad ľubovoľnými technickými poznatkami ako to najdôležitejšie stojí učenie Kristovo, v ktorom je najvyššia dobrota nazývaná láskou a najvyššie poznanie nazývané múdrosťou.
Ikona je poetické dílo a inspirací Ducha Svatého se ikona stává duchovním vyjádřením. Ikona zjevuje Boží milost výtvarnými prostředky. Vše, co vidíme v chrámu, je poetickým vyjádřením. A právě takové je i ikonopisectví. Když se hlouběji ponoříme do theologických otázek, spatříme, že také to, jak se Bůh vztahuje k člověku, je poetické. Jestli tedy chceme porozumět duchu, v jakém se pohybuje ikonopisectví, musíme pochopit rozdíl mezi prózou a básní.
