Orthodoxia Christiana Články
Syn Boží se stal Synem člověka. Přijal tělo, které je zobrazitelné a to ze skutečně zobrazitelné Matky a vždy Panny Marie a z Ducha Svatého. Tímto způsobem bezpočátečný Bůh přijal počátek. Logos se vtělil a nestvořený Stvořitel všehomíra se sjednotil se stvořením, aby ho zbožštil. Jak je známo, Boží Vtělení je základem pro ospravedlnění ikonografie, která je ve skutečnosti zobrazením zázraku. Ikonografie představuje našeho vtěleného Boha a Spasitele Ježíše Krista a celý podivuhodný plán spásy.
Vzpomněl jsem si, že v minulosti jsem se modlil k Bohorodičce, aby mne ochránila, až už nebudu mít sílu se modlit. A tato moje dávná prosba mi v ten okamžik vytanula na mysli; se slzami jsem se otočil k Prostřednici všech těch, kteří trpí: „Moje Paní, nyní je čas, abys mne ochránila od démonských sil. Žádal jsem to u Tebe!“ A v ten okamžik se démoni strašlivě vyděsili a všichni dohromady začali křičet: „Mizíme odsud!“
V jiném textu sv. Řehoř Palama definuje zbožnost jako nezpochybňování nauky bohonosných Otců. Píše: „Taková je pravá zbožnost nezpochybňovat bohonosné Otce“, protože jejich theologie určuje, kde jsou „hranice a vymezení pravé zbožnosti“. To je potřeba také vztáhnout k tak zvanému Synodiku Pravoslaví, kde se uvádí, že musíme být v harmonii a ve shodě „s Bohem inspirovanou theologií svatých Otců a se způsobem myšlení Církve“.
Několik fotografií z oslav svátku Theofanie. Církevní obec Nanebevstoupení Páně ve městě Patra (Posvátný synod v ohrazení, Řecká starostylní církev) sloužila Velké svěcení vod na pomezí Patraského a Korintského zálivu.
V apoštolské době se v Církvi ustanovil význam pojmu dogma jako Boží, nevyvratitelné, absolutní a pro všechny závazné pravdy víry. Velký horlivec apoštolské tradice sv. Cyril Jeruzalémský nazývá základní pravdy víry obsažené v Jeruzalémském vyznání nutnými dogmaty (τῶν ἀναγκαίων δογμάτων), dogmaty zbožnosti (δογμάτων εὐσεβών), a zápas víry, kterým si dogmata přivlastňujeme ke spáse, nazývá dogmatickou formou víry (εἶδος τῆς πίστεως τὸ δογματικόν).
Jednou jeden protestantský pastor řekl zbožnému pravoslavnému ruskému knězi: My se zabýváme humanitární pomocí, stavíme domovy důchodců a dětské domovy, organizujme rockové a popové koncerty a jsme schopni zaplnit koncertní sály mladými lidmi. Organizujeme výlety, horské túry… zapojujeme se dokonce do místního i celonárodního politického života. Jsme plni energie a velice aktivní!.. Vy, copak vy děláte? Ruský kněz odpověděl: Co děláme my? My sloužíme svatou liturgii! A svaté liturgie zadarmo plní ráj a vyprazdňují peklo.
Živý kontakt s pravoslavnou spiritualitou vyžaduje osobní nasazení, boj za „odložení dřívějšího způsobu života a starého člověka“ (Efezským 4:22), duchovní zápas, mysl modlitebně vztaženou k „poznání Božího tajemství Krista“ (Koloským 2:2), nikoli k „lidským tradicím“, k „principům tohoto světa“, ale ke Kristu (viz. Kol. 2:8)… Bytostným jádrem pravoslavné spirituality jako živé tradice je právě Svatý Duch, třetí Osoba Trojjediného Boha a milost, kterou na nás vylévá – nestvořená Boží energie…
Sváteční bohoslužby v chrámu sv. Jana Sanfranciského v Jezdovicích v roce 2012.
Zpráva benediktinského mnicha o. Patrice Mahieu o událostech z roku 1970. Tehdy na návrh papeže Pavla VI byla zřízena tajná smíšená komise, která měla za úkol prostudovat papežův návrh na společné sloužení sv. liturgie za účasti obou stran a tímto de facto na sjednocení pravoslavné a římskokatolické církve.
Ze slavnostní archijerejské bohoslužby k chrámovému svátku sv. Jana Sanfranciského, Jezdovice, červenec 2012.
