Biskup Kliment gardikijský*: Theologický základ uctívání svatých ikon – svaté ikony a zázraky

Syn Boží se stal Synem člověka. Přijal tělo, které je zobrazitelné a to ze skutečně zobrazitelné Matky a vždy Panny Marie a z Ducha Svatého. Tímto způsobem bezpočátečný Bůh přijal počátek. Logos se vtělil a nestvořený Stvořitel všehomíra se sjednotil se stvořením, aby ho zbožštil. Jak je známo, Boží Vtělení je základem pro ospravedlnění ikonografie, která je ve skutečnosti zobrazením zázraku. Ikonografie představuje našeho vtěleného Boha a Spasitele Ježíše Krista a celý podivuhodný plán spásy.

Přednáška vyslovená 16/29. 12. 2012 na výstavě ikon v Athénách.

Svaté ikony jsou „živé“

Sv. novomučedník Anastasius z Epiru (kraj v severozápadním Řecku) skončil svůj mučednický zápas 18. listopadu v roce 1750. V té době byl v Epiru představitelem osmanské vlády Achmed paša, který byl také zodpovědný za umučení sv. Anastasia. Achmedův syn Mousas byl velice ohromen pevností víry, osobní statečností a neochvějností vyznání, které sv. Anastasius v průběhu mučení prokazoval. Jednoho dne, když byl ještě sv. Anastasius ve vězení, se tedy rozhodl poznat ho blíže a navštívit ho. Setkal se s ním a nakonec vyjádřil touhu stát se křesťanem. Byl pak od sv. Anastasia zasvěcen do tajemství křesťanské víry. Sv. Anastasius mu také předpověděl, že ve správný čas Bůh vyplní jeho touhu.

A skutečně po nedlouhé době ho otec poslal na svatbu syna jeho sestry. Mousas poslechl přestože se mu nechtělo odjet a při cestě se stalo něco podivuhodného. V noci ho probudil tajemný „posel“, vyvedl ho z tureckého obydlí a zavedlo ho k jednomu mnichu – asketovi s tím, ať ho následuje, kam ho povede, že se naplní jeho touha. Mousas následoval tajemného mnicha, který, jak se zdálo, byl obeznámen s jeho přáním, aniž by o tom mluvili. Jejich cesta vedla po odlehlých a nepřístupných místech, aby se vyhnuli Turkům.

Po nějaké době byl Mousas tak znaven, jeho oblečení bylo tak potrhané a nohy tak zraněné, že začal být silně pronásledován špatnými myšlenkami nedůvěry a beznaděje. Říkal si, že to bylo špatné rozhodnutí opustit rodiče a následovat neznámého mnicha kamsi do neznáma. Nacházeje se v tomto špatném rozpoložení, stalo se, že nedaleko jedné vesnice procházeli kolem malého osamoceného kostelíčku zasvěceného sv. Charalambovi. Zdálo se, že neznámý starec, který po celou cestu mlčel, věděl o špatných myšlenkách a pokušeních, kterými Mousas procházel. V jedné chvíli ho vyzval, aby vešel do kostelíčku poklonit se svatým ikonám a pomodlit se. Mousas skutečně vešel dovnitř, poklonil se svatým ikonám a začal prosit Boha a přesvatou Bohorodičku o pomoc v jeho pokušení a trápení.

V tom okamžiku ke svému velikému údivu uslyšel velice krásný hlas z ikony Bohorodičky, jak mu říká: „Netrap se mé dítě z toho, že jsi opustil pomíjivé bohatství nevěřících, ani z toho trápení, kterým procházíš. Vždyť můj Syn a Bůh mnohé vytrpěl kvůli lidem. Naopak musíš se radovat a být šťastný, že jsi na přímluvu mučedníka Anastasia opustil tmu a přicházíš do světla. Pokud vydržíš až do konce, získáš mnohé dary v Království nebeském.“

Jakmile se potom celý pohnutý poklonil ikoně Krista, slyšel i z ní podobná slova a výzvu k následování neznámého starce. Když Mousas uslyšel ty nebeské hlasy vycházející ze svatých ikon, byl celý zaplaven takovou radostí, že zapomněl na všechna pokušení a požádal Pána Ježíše Krista a Bohorodičku za odpuštění jeho dočasné malověrnosti. Když plný údivu a úžasu vycházel z kostelíčku, otázal se starce čekajícího venku: „Řekni mi, starče, tyto ikony mluví vždycky, nebo promluvily jenom teď ke mně?“ Starec odpověděl: „Nikoliv, nemluví vždycky. Jenom ve chvílích veliké potřeby, jako tomu bylo teď v tvém případě, kdy bylo třeba překonat veliký smutek, který tě ovládal.“¹

Mousas vzdal díky Bohu a ochotně následoval starce. Po nějaké době byl pokřtěn křesťanem v pravoslavném chrámu v Benátkách. Poté se v jednom monastýru na Korfu stal mnichem a přijal jméno Daniel. Nějakou dobu pobýval také v Konstantinopoli, protože toužil po mučednictví. Pak se opět vrátil na Korfu, kde na základě zjevení Bohorodičky objevil starodávnou divotvornou ikonu v myrtovém keři. Ikonu proto pojmenoval Bohorodička Myrtidiotissa a na místě jejího nalezení postavil monastýr. Později byl vysvěcen a stal se jeromonachem. Na Korfu také nakonec zesnul.

Osobní svědectví

V bohaté tradici Pravoslavné církve jsou zaznamenaná nespočetná svědectví o divotvorných ikonách. Ovšem vedle těchto svědectví, které s vírou přijímáme, věřím, že každý z nás, každý živý úd oslaveného Těla Kristova, může dosvědčit na základě své vlastní osobní zkušenosti tuto pravdu. Tedy že svaté ikony jsou divotvorné. Jako své osobní svědectví mohu uvést například tyto případy:

– nejméně dvě starodávné ikony Bohorodičky v našich poutních chrámech vydávají citelnou a nádhernou vůni, jako důkaz, že šlo kdysi o myrotočivé ikony. Čas od času zaznamenáváme zázraky, způsobené skrze tyto starodávné ikony.

– jeden náš kněz, který slouží v chrámu zasvěcenému jedné velké pravoslavné světici, viděl opakovaně, jak se její ikona před jeho zrakem měnila. Buďto měnila svůj výraz pro vyjádření své spokojenosti, nebo naopak, aby vyjádřila svůj přísný nesouhlas s jeho chybami.

– igumena v jednom našem ženském monastýru se nám svěřila, že ikona svaté, které je monastýr zasvěcen, a kterou má ve své kélii, „hrozila“ a „jakoby bouchala“, když v igumeně chtěla vzbudit kajícné rozpoložení v případě, že se nenacházela v dobrém duchovním stavu.

– byli jsme očitými svědky následující události. Před několika málo lety jsme se účastnili chrámového svátku jednoho svatého v zahraničí. Po ukončení svaté liturgie začala ikona onoho svatého (ikona byla namalována v ikonografické dílně našeho kláštera sv. Kypriána a Justiny) vydávat myro, které vycházelo ze světcovy žehnající pravé ruky.>

– osobně jsme zakusili nevyslovitelnou duchovní radost a pocítili intenzivní vůni při poutích k divotvorným ikonám, z nichž můžeme uvést svaté ikony Bohorodičky v Prousos, v Mega Spileon, či na ostrově Tinos, nebo ikonu sv. Irini Chrysovalantou v jejím monastýru v Athénách či na ostrově Evia.

– máme zaznamenáno mnoho divů a zázraků, které se udály skrze svaté ikony v našem klášteře sv. Kypriána a Justiny ve Fyli, nedaleko od Athén.

– v této souvislosti mohu uvést také následující osobní svědectví. Jednou mi v klášterní kélii zapadla za noční stolek malá papírová ikona sv. Dimitrije bez toho, aniž bych to zpozoroval. Ikona začala nenápadně “klepat”, abych si toho “všiml a vysvobodil ji”. Když jsem udivený začal pátrat po příčině toho neobvyklého klepání a odtáhl jsme noční stolek, objevil jsem zapadlou ikonu. S úctou jsem ji vytáhl, políbil a klepání naráz přestalo!

Obávám se, že pokud bychom se pokusili vyčíslit všechna svědectví o podivuhodných znameních různých divotvorných ikon, o kterých jsme se od různých lidí dozvěděli, potřebovali bychom spoustu času a nakonec bychom stejně nevyčerpali naše téma.

Jak však můžeme vysvětlit skutečnost, že svaté ikony jsou divotvorné? Jsou všechny ikony takové, nebo jenom některé?

Theologický výklad divotvorného působení svatých ikon

Zázrak jako takový je spojen se samotnou existencí světa. Celý svět má svůj počátek v zázraku: „Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“² Stvoření člověka bylo velikým zázrakem lásky Trojjediného Boha. Znovustvoření padlého člověka skrze vtělení Boha Logu byl potom zázrakem všech zázraků.

Když Prvorozený vešel do světa³, byl zjeven „ten největší div, neboť to co přesahuje veškerou přirozenost se zjevilo uprostřed přirozeného“.⁴ Proto v jednom troparu zpíváme: „Ó jaký to nový zázrak vzhledem ke všem předcházejícím zázrakům! Kdo kdy slyšel, aby Matka porodila bez muže a aby ve své náruči nosila Toho, kdo drží ve své dlani celé stvoření.“⁵

Syn Boží se stal Synem člověka. Přijal tělo, které je zobrazitelné a to ze skutečné zobrazitelné Matky a vždy Panny Marie a z Ducha Svatého. Tímto způsobem bezpočátečný Bůh přijal počátek. Logos se vtělil a nestvořený Stvořitel všehomíra se sjednotil se stvořením, aby ho zbožštil. Jak je známo, Boží Vtělení je základem pro ospravedlnění ikonografie, která je ve skutečnosti zobrazením zázraku. Ikonografie představuje našeho vtěleného Boha a Spasitele Ježíše Krista a celý podivuhodný plán spásy spolu s přesvatou Bohorodičku, svatými anděly a celým zástupem světců Božích.

Náš Pán Ježíš Kristus, který je na základě svého božství přirozeným obrazem Boha Otce a na základě svého lidství přirozeným obrazem své přečisté Matky⁶, může být vyobrazen také skrze „zhotovený obraz“, tedy skrze svatou ikonu. Zhotovená ikona Krista je samozřejmě odlišná, jak přirozeností tak i podstatou, od svého originálu, tedy od vtěleného Boha Logu. Ovšem identifikuje se svým originálem, co se týče podobnosti. Podle sv. Theodora Studijského originál a zhotovená ikona mají mezi sebou „hypostatickou podobnost“.⁷ Zhotovená ikona je zrcadlo odrážející charakter Kristovy Osoby a tak jak byla vyjádřena skrze charakteristiky jeho lidské přirozenosti.

Tímto způsobem je založeno vnitřní pouto, společenství mezi ikonou Krista a samotným Kristem. Nejedná se pouze o představení, portrét, nebo o umělecké ztvárnění Krista. To však vůbec neznamená, že by se u ikon přehlížela jejich umělecká hodnota.

Jméno Krista odkazuje jak k originálu, tak i k zhotovené ikoně a je základním prvkem jejich společenství. Tak to bylo přijato na VII. ekumenickém sněmu.⁸ Jméno tedy určuje hypostatickou identitu Krista a jeho ikony, přestože ontologicky se od sebe odlišují.⁹ Výsledkem je pak skutečnost, že v ikoně Krista je sám Kristus hypostaticky přítomen. Z toho důvodu sv. Theodor Studijský píše, že „nikoliv přirozenost, ale hypostaze je zobrazována na ikoně“.¹⁰

Jak však chápat tuto skutečnou, hypostatickou přítomnost archetypu či originálu v ikoně? Máme ji chápat jako přítomnost Božství v ikoně a to bez toho, aniž by se Božství zobrazovalo, nebo bylo chápáno tak, že je přirozeností sjednocené s ikonou.¹¹ Božství je totiž v ikoně přítomno na základě milosti a je tam přítomné jako posvěcující požehnání. Na ikonu tedy sestupuje Boží energie a Boží milost. Svatá ikona je potom předává jako posvěcení a požehnání všem, kteří k ní přistupují s čistotou a vírou. ¹² Jak je patrné, svaté ikony jsou jakoby nádoby plné Boží milosti a energie a jsou schopny tuto milost předávat. Proto mohou činit zázraky a divy. Obsahují podobu a tvar archetypu-originálu a ztotožňují se s ním jak na základě úcty, tak na základě jména.¹³

Ve svaté ikoně je vtisknuta a charismaticky zpřítomněna zobrazovaná osoba a to skrze energii shůry. Tímto způsobem má ikona podíl na svatosti svého originálu.¹⁴ Tato charismatická přítomnost, jak již bylo řečeno, není na základě přirozenosti, ale na základě energie přirozenosti, jak vysvětluje sv. Jan Damašský.¹⁵ Ve svém díle nás ujišťuje, že svaté ikony jsou „naplněné Duchem Svatým“¹⁶ a jsou nádoby „Boží energie“¹⁷. To platí pro VŠECHNY svaté ikony, neboť všechny jsou nositelkami milosti a divotvorného působení zobrazovaných originálů.¹⁸

Proto můžeme zodpovědně prohlásit, že „každá kanonická ikona je na základě svého sjednocení s originálem nositelem milosti Ducha Svatého a je tedy divotvorná i v případě, když se takto bezprostředně a viditelně neprojevuje.“¹⁹

Pokud svatým ikonám vzdáváme úctu, která podle klasického vyjádření sv. Basila Velikého „přechází na originál“²⁰, předávají nám ikony milost a posvěcení. Proto je třeba k nim přistupovat s náležitým uvědoměním, vírou a čistým svědomím.²¹ úcta ke svatým ikonám je totiž „závdavkem spásy“.²² Zde musím zdůraznit, že svaté ikony neodlučujeme od jejich originálů, neuctíváme je jako bohy, ani na ně neskládáme naději spásy, jak to objasňuje VII. ekumenický sněm.²³

Přesto však svaté ikony mají v pravoslavném prostředí velký duchovní význam a hodnotu. Působí jako jakási okna do nebeské skutečnosti. Jsou vodiči milosti, nositeli Božího života. Dávají nám příležitost pro osvobozující modlitební rozhovor, pro oživující duchovní vztah a poskytují nám Boží dary. Za takových okolností je pochopitelné, že svatým ikonám v našem životě náleží úctyhodné místo. Plyne z toho však také vysoká zodpovědnost ikonopisců – mužů i žen, neboť vykonávají charismatické církevní poslání a službu. Při malování – psaní svatých ikon se modlí a obracejí své prosby k Bohu a ikony jsou zahalovány mocí shůry, Boží milostí a divotvornou nestvořenou energií!

Ale také kolik pozornosti, pochopení a citlivosti se vyžaduje při manipulaci se svatými ikonami, při přenášení, zavěšování a prohlížení svatých ikon od nás všech, kteří chceme od nich získat Boží požehnání a nikoliv dosáhnout jejich odvrácení a odmítnutí.

Divotvorné ikony v minulosti a přítomnosti

Uvedli jsme, že všechny svaté ikony jsou divotvorné, neboť nesou a pravoslavným způsobem činí smyslově přístupnou milost a působení svých originálů. Ovšem všechny svaté ikony neprojevují svoji divotvornost. Naproti tomu některé z nich jsou označovány speciálně jako „divotvorné“. Nepřetržitě způsobují mnohé zázraky: léčí nemocné, uzdravují posedlé atd. Nebo se na nich objevují podivuhodná znamení jako například vytékání myra, slzy, nebo krvácení. Některé ikony vydávájí krásnou a intenzivní vůni. Jiné se projevují zvukem, nebo pohybují či samovolně přemisťují z místa na místo. Jiné ikony se zase označují jako „rukou neutvořené“, protože byly učiněny bez zásahu člověka. Jiné mají moc vysvobozovat z různých nebezpečí jako v případě napadení nepřátel, epidemie atd.

Uskutečnění zázraku je většinou odpovědí Boha na modlitby lidí, vykonané s vírou k určité ikoně. Je to vždycky Bůh, který přímo, či nepřímo činí zázrak skrze určitého svatého.²⁴ Divotvorné působení svatých ikon je akt, kdy Bůh lidumilně přichází vstříc lidské slabosti s cílem upevnit víru člověka a také zjevit svojí Boží moc.²⁵ Ve velké míře se také vztahuje k „zalíbení“, které Bůh či zobrazovaná osoba (Bohorodička, svatý) prokazuje víře či zbožnosti toho, kdo stojí na počátku vzniku (na jehož přání se ikona zhotovuje) svaté ikony.²⁶

Živá zkušenost s divotvorným působením svatých ikon je přítomná v historii Pravoslaví od pradávna a jako taková byla přijata a schválena na VII. ekumenickém sněmu v Niceji roku 787 a také všemi věrnými údy Církve.

Samozřejmě, že existují ojedinělé případy podvodných pokusů o divotvorné působení svatých ikon ze zištných důvodů. Tyto pokusy byly vždy jasně odmítnuty a odsouzeny a nemohou zpochybnit skutečně pravé a doložené zázraky vykonané svatými ikonami.

V naší historii máme zaznamenanou celou řadu zázraků a zásahů svatých ikon. Vzpomeňme například obléhaní Konstantinopole Avary 626.²⁷ Tehdy bylo město zachráněno skrze procesí vykonané po městských hradbách s ikonou Bohorodičky. Jako výraz díků a vděčnosti byl tehdy ustanovena všemi pravoslavnými oblíbená tradice čtení Akathistu k Přesvaté Bohorodičce, jež se používá až dodnes. Posvátná tradice uznává sv. Lukáše evangelistu jako tvůrce ikon Krista a Bohorodičky a nemáme žádný důvod zpochybňovat tuto tradici.²⁸

Ikonografie jako posvátné umění Církve a jako theologie v barvách byla pak od té doby ustanovena a svůj zvláštní rozkvět zažila zvláště po triumfu svatých ikon nad hroznou herezí ikonoborectví. Svého vrcholu dosáhla v dílech obdivuhodných mistrů, většinou neznámých nebo velice málo známých, v následujících století druhého tisíciletí. Po období, kdy pravoslavná ikonografie byla pod silným působením cizích vlivů jak v oblasti teoretické tak i praktické, se dnes setkáváme s novým rozkvětem pravoslavné ikonografie. Tento radostný fakt bychom měli chápat jako výjimečné Boží požehnání a měli bychom být za tento dar Boží milosti náležitě vděčni.

Svaté ikony Bohorodičky jako vrchol divotvornosti

Svaté ikony Bohorodičky jsou skutečně pro všechny pravoslavné křesťany, ale také pro celý svět pramenem mateřského požehnání, uzdravení a dobrodiní. Zvláště když se po jejím Zesnutí a Přenesení do nebes na naší utrápené zemi již nenacházejí její ostatky, kromě jejího ctihodného Pásu. A tak síla a moc milosti Bohorodičky září do světa skrze její svaté ikony, které tak bohatě nechávají vytrysknout Božímu milosrdenství.

Podivuhodné případy působení těchto divotvorných ikon jsou nespočetné, a to na všech různých místech světa. Poutní místa, která byla kvůli ikonám Bohorodičky založena, jsou také nespočetná. Udivující zásahy a působení Bohorodičky skrze její ikony vyrážejí člověku dech! Uveďme zde pouze namátkou ikony Bohorodičky ze Svaté Hory Athos jako je Portaitisa, Axion estin, nebo Gorgoepikoos. Z Řecka můžeme uvést ikony Bohorodičky z Prousos, z Mega Spileon, z ostrova Tinos, či z Malevi. Stejně tak bychom mohli uvést příklady z Kypru, Blízkého Východu, Balkánu, Ruska nebo Západu. Na toto téma byly napsány celé stohy knih a a nepřestanou se psát nové a nové knihy, protože milost Bohorodičky je nevyčerpatelná a její láska ke světu je nevyslovitelná, nepředstavitelná a nezměřitelná.

Svoji přednášku bych rád ukončil jedním současným příkladem nikoliv však tělesného uzdravení, ale poskytnutí útěchy, trpělivosti a naděje. Před několika lety v jedné řecké rodině onemocněly obě dcery velice vzácnou nemocí, která způsobovala ochrnutí a poškození životně důležitých orgánů. Jednou se rodiče spolu s oběma dcerami na invalidních vozících vydali v neděli na svatou liturgii do historického monastýru Bohorodičky Faneromeni nedaleko Korintu, kde je dodnes uchovávána divotvorná ikona Bohorodičky Faneromeni. Po skončení liturgie otec vzal obě dcery do auta, ale matka ještě chvíli zůstala v chrámu. Poklekla před divotvornou ikonou, aby se pomodlila k Bohorodičce. Čas utíkal a tak otec požádal sestry z monastýru, aby řekli jeho manželce, že již musí odjet. Jedna sestra k ní přistoupila a oslovila ji. A tehdy ji matka řekla, že měla Boží navštívení. Při modlitbě si stěžovala Bohorodičce a neustále opakovala onu neúprosnou otázkou „a proč obě dvě moje děti?“. A v tom viděla, jak Bohorodička vystupuje ze svaté ikony a pokyvujíce hlavou jí praví: „a proč mé dítě?“

Od té doby se ta žena již více neotázala „proč“. Naopak zdvihla a jistě i dál nese bez stěžování kříž, který jí svěřil Hospodin.²⁹

Kéž v našem vnímání a chápání svatých ikon neustále dospíváme. Kéž naše láska k Bohu, k Bohorodičce a svatým projevovaná skrze svaté ikony roste a s ní i náš duchovní užitek a zkušenost zázraku spásy v Církvi. Amen!

_______

Přeloženo z řečtiny:

http://www.synodinresistance.org/pdfs/2013/01/01/20130101aEISHGHSIS%205%20+Gardikiou.pdf [cit. 2013-01-30]

_________

*O autorovi: Biskup Kliment gardikijský se narodil 1966 ve městě Drama v severním Řecku. Vystudoval theologickou fakultu na univerzitě v Soluni. Po ukončení studia vstoupil do monastýru sv. Kypriána a Justiny u Athén, kde byl postřižen na mnicha. Zabýval se především vydavatelskou a kazatelskou činností. Je autorem řady odborných publikací a článků. Biskupské svěcení přijal r. 2007. Je tajemníkem Posvátného synodu v ohrazení.

________

¹Velký synaxář Pravoslavné Církve [řecky], díl XI, Athény 1998, s. 537-538.

²Ž 33,9

³Viz. Žd 1, 6.

⁴Sv. Nikolaj Velimirovič, Sto pět kapitol o zázracích [řecky], Soluň 2007, s. 186.

5.Doxastikon apostich, hlas 2, Velká večerní Soboty.

⁶Konstantinos Kornarakis, Theologie sv. ikon podle sv. Theodora Studijského [řecky], Katerini 1998, s. 203-204. (Zde jsou také uvedeny odkazy na dílo sv. Theodora.)

⁷Ibid., s. 207.

⁸Ibid., s. 214; Mansi, Sacrorum Conciliorum Nova Amplissima Collectio, XIII, 257D.

⁹Vladimír Lossky uvádí, že podle sv. Theodora Studijského „ikona je vždy nepodobná svému originálu co se týče podstaty, ale je mu podobná co se týcče hypostaze a jména. Na ikonách Krista je představována nikoliv jeho Boží či lidská přirozenost, ale hypostaze vtěleného Logu.“ in: Vidění Boha [řecky], Soluň 1973, s. 181.Viz také Kornarakis, s. 227.

¹⁰Sv. Theodor Studijský, Ἀντιρρητικὸς Γ΄, PG 99, 405B.

¹¹Konstantinos Kornarakis, Theologie sv. ikon podle sv. Theodora Studijského [řecky], Katerini 1998, s. 234.

¹²Ibid., s. 235.

¹³Ibid. s., 236-237.

¹⁴Dimitrios Tselenggidis, Theologie ikony a její antropologický význam [řecky], Soluň 1984, s. 158.

¹⁵Sv. Jan Damašský, Λόγος Πρῶτος Ἀπολογητικὸς Πρὸς τοὺς Διαβάλλοντας τὰς Ἁγίας Εἰκόνας, PG 94, 1249D.

¹⁶Ibid.

¹⁷Sv. Jan Damašský, Λόγος Τρίτος Πρὸς τοὺς Διαβάλλοντας τὰς Ἁγίας Εἰκόνας, PG 94, 1353.

¹⁸Sv. Jan Damašský, Λόγος Πρῶτος Ἀπολογητικὸς Πρὸς τοὺς Διαβάλλοντας τὰς Ἁγίας Εἰκόνας, PG 94, 1252.

¹⁹Leonid Ouspenskij, „Rozmýšlení o budoucnosti ikonografie“ [řecky] in. Synoro 36 (1965), s. 87.

²⁰Sv. Basil Veliký, Περὶ Ἁγίου Πνεύματος, PG 32, 149CD.

²¹Sv. Jan Damašský, Λόγος Τρίτος Πρὸς τοὺς Διαβάλλοντας τὰς Ἁγίας Εἰκόνας, PG 94, 1356.

²²VII. ekumenický sněm, Mansi XII,1090C.

²³VII. ekumenický sněm, Mansi XIII,225 A.

²⁴Sv. Jan Damašský, Λόγος Τρίτος Πρὸς τοὺς Διαβάλλοντας τὰς Ἁγίας Εἰκόνας, PG 94, 1352D.

²⁵VII. ekumenický sněm, Mansi XIII, 125 BC.

²⁶Dimitrios Tselenggidis, Theologie ikony a její antropologický význam [řecky], Soluň 1984, s.167. (Zde jsou uvedeny také odkazy na sv. Otce a sněmy.)

²⁷Markos Siotis, Historie a theologie sv. ikon [řecky], Athény 1990, s. 204.

²⁸Ibid., s. 81-86.

²⁹Nakladatelství Monastýr Panagia Faneromeni [řecky], Xiliomodi 2010, s. 25-26.