A tak se slitujme nad svými těly a učiňme je chrámy, posvěcenými Duchem Svatým skrze praktikování svatých ctností a přijímání svatých Tajin. Jen tak se budeme moci očistit od poskvrn hříchu a svá těla učinit hodnými přijmout Božské Světlo. Zachovávejme své duchovní bohatství nedotčené a bez újmy a nenechejme se znepokojovat hrozbami a neklidem tohoto světa, ale spíše podávejme – podle možností – pomocnou ruku oslabeným na duši i těle.
Připomínáme si také smysl našeho kříže. Být křesťanem znamená být ve světě, ale nepatřit mu. Povznést se nad něj, avšak cestou kříže, potupy a bolesti, a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Umět obojí přijmout jako dar a požehnání, prostředek k vlastní spáse. Uctívání sv. Kříže je pak projevem této odhodlanosti. Cesta, na kterou jsme se vydali, je cestou křížovou. Tato neděle je tedy jakási anticipace Velkého pátku, avšak stále jde o nedělní slavnost, a tak na Kříž nahlížíme prismatem vzkříšení. Je to symbol konečného vítězství. Svatí Otcové tuto připomínku právě uprostřed sv. Čtyřicátnice vysvětlovali jako povzbuzení na cestě.
První neděle Velkého půstu se v Pravoslavné církvi nazývá Nedělí Pravoslaví. Je to den, kdy pravoslavní věřící slaví vítězství Orthodoxie nad ikonoboreckou herezí. Poprvé se tato oslava uskutečnila v Konstantinopoli roku 843 za patriarchy sv. Metoděje a císařovny sv. Theodory u příležitosti konce druhé, závěrečné fáze ikonoborectví. Podle typikonu se v tento den v pravoslavných chrámech či kolem nich uskutečňuje průvod věřících s ikonami. Součástí průvodu jsou zastavení, při nichž biskup nebo kněz předčítá z tzv. Synodiku Pravoslaví, což je text, který najdeme v liturgické knize s názvem Postní trioda. Původně text Synodiku (sestavený na sněmu v Konstantinopoli 843) obsahoval kromě krátkého úvodu pouze odsouzení nauky ikonoborců. Později v průběhu historie byl jeho text rozšířen o odsouzení dalších herezí. Jako poslední byla do Synodiku Pravoslaví zařazena rozhodnutí tzv. hesychastických sněmů ze 14. století proti těm, kteří odmítají nauku Církve o nestvořených Božích energiích.
Různá patristická literatura o duchovním životě je vhodná pro různé podmínky života. Ta, která je vhodná pro poustevníky, není vhodná pro mnichy žijící v komunitě; ta, která je obecně určená pro mnichy, nebude přímo užitečná laikům; a obecně o všech stavech platí, že duchovní strava vhodná pro ty, kteří již dosáhli nějakých zkušeností, může být zcela nestravitelná pro začátečníky. Nejdříve je třeba, aby pravoslavný křesťan dosáhl určité vyváženosti v duchovním životě. Toho dosáhne tím, že v rámci církevní disciplíny bude aktivně dodržovat Boží přikázání, že bude studovat základní spisy svatých Otců a že bude mít duchovní vedení od živých otců.
Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.
Vysluhoval sv. Tajiny pro všechny pravoslavné křesťany bez výjimky, pro Řeky, Rusy, Araby… v té době spadali všichni orthodoxní věřící v USA pod ruskou misii. Snažil se nastolit mír a harmonii; s požehnáním biskupa Mikuláše pozval kvalifikované syrské kněze sloužit v arabsky mluvících farnostech, které založil; z laiků vybíral nadané muže pro kněžství.
Ač sám k sobě byl velmi přísný, ke svým věřícím, kteří k němu jako k pravému pastýři přicházeli s žádostí o pomoc, byl vždy dobrosrdečný, mírný, benevolentní a plný lásky.
Syn Boží, který se stal Synem člověka, aniž by měl potřebu očištění, jsa sám bezhříšný, veden láskou očišťuje lidskou přirozenost. Bylo absolutně nezbytné, aby voda při Křtu Krista očistila lidskou přirozenost od skvrny hříchu, aby poté mohla zazářit Světlem Božství. Bez předcházejícího očištění není možné osvícení a Boží ozáření.
Toto privilegium nám bylo darováno ve Vtělení, tím jak se Bůh Slovo stal člověkem. Tehdy byl odhalen dokonalý vzor člověka, ale zároveň také možnost přisvojení si tohoto vzoru… Ovšem vždy a pouze ve společenství s ostatními bratry a skrze ně… neboť pouze tehdy se stáváme libou Kristovou vůní.
Náš Pán si přeje a nabádá nás všechny, abychom odvrhli zlobu a lest a stali podobnými dětem.„Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3).Pakliže se u nás nebudou projevovat dětské ctnosti a jestliže se nebudeme uvnitř cítit dětmi, tedy slabými, ale lidskými a upřímnými, dobrosrdečnými a nositeli naděje – radujíce se s radujícími a plačíce s plačícími (Ř 12,15) a obzvláště nebudeme-li vkládat pevnou naději v našeho Všemohoucího a Přeblahého Otce, jenž jest na Nebesích, tehdy skutečně nemůžeme naplnit toto Božské nabádání a Království Boží se od nás vzdálí.
„Ikona má theologický význam. Nejedná se o malířské dílo, které je namalováno proto, aby potěšilo naše oči … nebo aby nám připomenulo naše příbuzné či přátele. Ikona je nakreslena takovým způsobem, aby nás pozdvihla z tohoto porušitelného světa a dovolila nám zakusit něco z nové reality Království Božího. Proto se ikona vůbec nepodobá obrazům, které materiálním způsobem zobrazují osoby svatých, tak jak je tomu v případě západního náboženského umění. Ikona zobrazuje světce ve stavu neporušitelnosti… Krása, kterou zobrazují ikony, je krása duchovní, nikoliv tělesná, je to krása svatosti.“
Připravujeme IKONOPISECKÝ SEMINÁŘ
