Category: Pravoslaví a ekumenismus

Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali následující dotaz od pana Jozefa š: „Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.“ Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou krátkého článku.

Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.

Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.

Je třeba všem pravoslavným představeným hlasitě vzkázat, že pokud budou pokračovat v účasti a posilňování panherze ekumenismu jak mezikřesťanského tak i mezináboženského, v takovém případě věřícím zbude pouze jediná, nevyhnutelná, spásonosná, kanonická a svatootcovská cesta: přerušení společenství. To znamená přerušit vzpomínání biskupů, kteří jsou spoluodpovědní a spoluúčastní hereze a duchovního klamu. Nejedná se o schizma, ale o Bohulibé vyznavačství. Stejně tak postupovali sv. Otcové v minulosti nebo byvší metropolita florinský Augustinos a svatohorci v současnosti.

účast místních pravoslavných církví ve Světové radě církví, však bývá často představována jako pouhý formální akt, bez reálného významu pro řadové kněze a laiky. Jedná se však o tento případ? Pravdou je, že celkem nevelká skupina oficiálních představitelů místních pravoslavných církví přijímá rozhodnutí v otázkách zcela zásadního významu a to za zády milionů pravoslavných duchovních a laiků…Někteří však mohou namítnout: „Jaký má pro mne význam, že můj biskup či kněz je ekumenista a přijímá rozhodnutí protivící se pravoslavné víře? Já chodím do chrámu jako pravoslavný křesťan a ekumenismus mne nikterak nezajímá.“