Již jsme naše čtenáře informovali o tom, jak naše církev – tak jako každý rok – oslavila svátek Neděle Pravoslaví s náležitým vědomím velikého významu tohoto svátku vzhledem k současným výzvám a situaci v...
Před krátkou dobou jsme do naší nové rubriky „Zeptejte se duchovního“ dostali následující dotaz od pana Jozefa š: „Veľká postava hory Athos sv. starec Paisij (+1994), mal žiaka Tichona, o ktorom prehlásil, že je príkladom vernosti Christovi a Jeho pravde. Tento Paisijov žiak je v súčastnosti igumenom monastiera Stavronikita na Athose a on sám povedal, že latinská cirkev, hoc je heretická, tak aj v nej sú Christovi učeníci, ktorí prinášajú osoh spáse duší a že na vzdory tomu, že sú heretici, tak ich môžeme nazvať údmi Tajomného Christovho Tela – Cirkvi. Ak sa mýli, prečo si takéhoto človeka vybral sv. Paisij ako svojho žiaka? Tichon totiž tieto názory presadzoval ešte za života sv. Paisija, keď bol jeho žiakom. A sv. Paisij o tom vedel.“ Protože na tento dotaz není možné odpovědět v rozsahu několika řádků, rozhodli jsme se v naší redakci odpovědět na něj formou krátkého článku.
Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.
Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.
Je třeba všem pravoslavným představeným hlasitě vzkázat, že pokud budou pokračovat v účasti a posilňování panherze ekumenismu jak mezikřesťanského tak i mezináboženského, v takovém případě věřícím zbude pouze jediná, nevyhnutelná, spásonosná, kanonická a svatootcovská cesta: přerušení společenství. To znamená přerušit vzpomínání biskupů, kteří jsou spoluodpovědní a spoluúčastní hereze a duchovního klamu. Nejedná se o schizma, ale o Bohulibé vyznavačství. Stejně tak postupovali sv. Otcové v minulosti nebo byvší metropolita florinský Augustinos a svatohorci v současnosti.
Pravoslaví a ekumenismus / Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985)
Všichni jsme poučeni samotným apoštolem Pavlem, abychom ve všem chránili a udržovali pravoslavnou víru, která nám byla svěřena. V listu Galatským svatý Pavel píše: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž anathema!“ (Gal 1,8)… To je norma, kterou každý biskup Pravoslavné církve musí dodržovat a které je povinen se držet podle přísahy, jež skládá v den svého svěcení. Apoštol píše, že biskup by měl být tím, kdo je „pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.“ (Tit 1,9).
Pravoslaví a ekumenismus / Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985)
Je to právě víra v obnovení celého lidstva v rámci nové univerzální církve, která dává ekumenismu povahu chiliastické hereze. Je to čím dál tím více patrné jak v ekumenických pokusech sjednotit všechny lidi, bez ohledu na Pravdu a omyly, tak i v tendenci vytvořit nejen novou církev, ale také nový svět. Propagátoři této hereze nechtějí věřit, že země a všechno co na ní jest, shoří, že nebesa pominou a vesmír se roztaví žárem. Zapomínají na to, že až po dni Posledního soudu přijde nové Nebe a nová Země, kde bude přebývat Pravda. Zapomínají na to, že se tak stane skrze tvůrčí slovo Boží a nikoli skrze úsilí lidských organizací.
Pravoslaví a ekumenismus / Svatý Filaret Nový Vyznavač, první hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (1903-1985)
Pokud se pokušení objeví pouze v jedné místní pravoslavné církvi, může být napravení dosaženo ve stejném prostoru. Pokud se však nějaké zlo rozšíří do téměř všech místních církví, pak se to stává záležitostí, týkající se každého biskupa. Což je možné, aby nějaký biskup zůstal nečinný, když vidí, jak ve stejné době množství jeho spolubratří biskupů kráčí po cestě, která je spolu s jejich pastvou vede v propast záhuby, tím jak nepozorovaně ztrácí Pravoslaví? Je možné v takovém případě říct, že nám pokora přikazuje mlčet?
účast místních pravoslavných církví ve Světové radě církví, však bývá často představována jako pouhý formální akt, bez reálného významu pro řadové kněze a laiky. Jedná se však o tento případ? Pravdou je, že celkem nevelká skupina oficiálních představitelů místních pravoslavných církví přijímá rozhodnutí v otázkách zcela zásadního významu a to za zády milionů pravoslavných duchovních a laiků…Někteří však mohou namítnout: „Jaký má pro mne význam, že můj biskup či kněz je ekumenista a přijímá rozhodnutí protivící se pravoslavné víře? Já chodím do chrámu jako pravoslavný křesťan a ekumenismus mne nikterak nezajímá.“
Naše doba je v mnohém podobná době svatého Marka z Efezu v 15. století, kdy se zdálo, že Církev se rozpustí v bezbožné unii s latiníky. Ne. Nikoliv. Naše doba je ještě horší a nebezpečnější než tehdy, neboť v 15. století byla unie vnucena silou zvenčí, zatímco nyní je situace odlišná. Pravoslavní jsou dlouhodobě připravováni na blížící se “ekumenické” sloučení všech církví a náboženství skrze desetiletí lhostejnosti, světskosti, shovívavosti a ruinující falešnosti, že “opravdu nás nic neodděluje” od všech ostatních, kteří se považují za křesťany.
