Na Velkou sobotu 2. / 15. 4. 2017 pokřtil s požehnáním správce moravské eparchie Řecké pravoslavné starostylní církve biskupa Klimenta gardikijského o. Jeremiáš Cvak osm nových členů Svaté Kristovy pravoslavné církve. Křtěnci prošli dlouhým...
Vzkříšení našeho Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista je tou největší a nejvýznamnější příčinou naší radosti. Vždyť život již více nekončí smrtí, smrt byla poražena a otevřel se před námi horizont věčnosti.
Hřích nás učinil služebníky ďábla a smrti. Ovšem náš vše-dobrý Hospodin na se přijal krev a tělo, aby skrze smrt na kříži zničil ďábla majícího moc smrti a tak osvobodil nás, kteří jsme byli skrze strach ze smrti po celý život v otroctví. (viz. Žd 2,14-15.)
Vzkříšením našeho Spasitele Krista byla poražena smrt a to, co s ní bylo spojeno – hřích a ďábel. Provinilcům, otrokům a těm, kteří úpěli v zajetí Hádu a v trpkém otroctví hříchu, byla darována svoboda a odpuštění.
Co znamená vítat ho s palmovými ratolestmi a olivovými větvemi? Když někdo odchází do boje proti nepříteli a potom se vrací jako vítěz, každý z jeho vlastních ho vítá s palmovými ratolestmi. Palmová ratolest je totiž symbol vítězství. A zase když je někomu činěno příkoří a chce jít za soudcem, aby rozhodl o jeho sporu, drží v ruce olivovou větev a volá po slitování a pomoci. Oliva je totiž symbol slitování.
Ve svém výkladu k tomuto kánonu nám sv. Nikodém Svatohorec s odkazem na kanonistu Blastarise připomíná, že věřící se podobojí zápasníkům, kteří, když večer končí se zápasením, usedají k jídlu, aby se posilnili na následující den. Stejně tak i věřící v období spirituálního zápasu Velkého půstu přijímají sv. Tajiny Těla a Krve Páně, aby obdrželi pomoc a posilnění, a tak mohli pokračovat s ještě větší odhodlaností ve svém boji proti noetickým nepřátelům – démonům a svým vášním.
Bratři vězte, že je blažený ten, který se má náležitě na pozoru tak, jak se sluší v průběhu těchto svatých dní. Neboť i kdyby se stalo, že jako člověk zhřešil, ať ze slabosti, či z nedbalosti, hle, Bůh mu dal tyto svaté dny, aby se očistil od hříchů celého roku v případě, že se horlivě s duchovní bdělostí a pokorným smýšlením obrátí ke svému nitru a přinese pokání. Tím se jeho duše zbaví tíhy a s čistým svědomím kráčí vstříc svatému dni Vzkříšení a bez odsouzení přistupuje ke svatým Tajinám.
Jedním z velkých vítězství ariánské církevní politiky bylo svolání konstantinopolského sněmu v roce 360. Sv. Jeroným o tomto sněmu, na kterém se císaři Constantiovi podařilo přinutit ke sjednocení východní a západní biskupy na základě ariánského vyznání, píše: „Celý svět zasténal a užasl, když zjistil, že stal ariánským.“ Můžeme předpokládat, že podobná byla asi reakce v místních pravoslavných církvích, které se zúčastnily krétského tzv. „Svatého a velkého sněmu“ (19. 6.-26. 6. 2016). Což mohli věřící a duchovní – alespoň ti tradičně orientovaní – reagovat jinak než s údivem, zděšením a velikým zármutkem, když zjistili, že podpisem dokumentu „Vztahy Pravoslavné církve ke zbylému křesťanskému světu“, se teď jejich církve staly ekumenickými?
Mladý muž si stěžoval svému duchovnímu otci, že jeho srdce je tak tvrdé, že se mu nedostává slz dojetí – a to ani při modlitbě. „Hřeším dnem i nocí, a přesto nepláču nad svými hříchy. Každým dnem je to stále horší a horší. Chci se dát na cestu pokání a plakat nad svými hříchy, ale nemohu. Téměř nikdy nejsem v kajícném rozpoložení. Proč jsem uvnitř tak tvrdý? Co je se mnou špatně? Čeho se mi nedostává?“
Každému z nás je však milost dána „podle míry obdarování Kristova“ (Ef 4, 7). Kristus uděluje svoji milost, „podle naši vlastní práce“ (I Kr 3, 8), v míře našich ctností a účastenství na svatých Tajinách. Skrze svatý křest jsme začleněni do Pravoslavné církve, a skrze přijímání Těla a Krve Kristovy jsme sjednoceni jak s Ním, tak i mezi sebou navzájem. Naše vlastní přispění je ale nutné pro uskutečňování tohoto charismatického daru, stejně tak i pro jeho zachování a růst. Člověk musí svobodně toužit a zápasit o své zbožštění. Obdrželi jsme milost Božského synovství a byli jsme zapsáni do Církve jako děti Boží, ale je na nás, do jaké míry dokážeme zpřítomnit tuto milost v našich životech.
Příběh z knihy vzpomínek Má Odysea, již napsal ředitel řecké pobočky Červeného kříže v Řecku v době II. světové války, kdy bylo Řecko okupováno nacisty, švéd Sture Linner. Vypráví o otřesné události, která se shodou okolností stala na den přesně dva roky (10. 6. 1944) po lidické tragédii.
Jestliže si duchovní otcové a organizátoři krétského shromáždění vytkli za svůj cíl pokračovat v kanonické tradici, jestliže se přihlásili k odkazu a dědictví synodálního éthosu Pravoslavné církve, jak je potom možné, že jejich dílo je kritiky tak často hodnoceno jako sněmovní inovace, či dokonce jako sněmovní převrat? Jsou to odpůrci krétského shromáždění, kteří neumí vážit svá slova, nebo naopak jsou to tvůrci krétského shromáždění, kteří se v programovém prohlášení z pochopitelných důvodu utíkají k bezobsažným proklamacím?
