Rubrika: Duchovní život v pravoslaví

Jedinec trpící depresí se projevuje chováním, které může být snadno chápáno jako egoistické, ať už jde o reptání, různé požadavky po druhých, stranění se společnosti, dlouhé spaní či nedostatečnou ochotu pracovat či komunikovat s druhými. Prožívání deprese zbavuje člověka sil a energie a nedovoluje mu, aby se věnoval něčemu jinému než jsou jeho problémy. Nemocný se utápí ve vlastním smutku a neustále se zabývá svými myšlenkami a pocity. Toto bolestné nutkavé zaobírání se sebou samým je mylně mnohými duchovníky vykládáno jako egocentrismus.

Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.

Živý kontakt s pravoslavnou spiritualitou vyžaduje osobní nasazení, boj za „odložení dřívějšího způsobu života a starého člověka“ (Efezským 4:22), duchovní zápas, mysl modlitebně vztaženou k „poznání Božího tajemství Krista“ (Koloským 2:2), nikoli k „lidským tradicím“, k „principům tohoto světa“, ale ke Kristu (viz. Kol. 2:8)… Bytostným jádrem pravoslavné spirituality jako živé tradice je právě Svatý Duch, třetí Osoba Trojjediného Boha a milost, kterou na nás vylévá – nestvořená Boží energie…

Termín pravoslaví (řecky orthodoxia – òϱθοδοξία) se skládá ze slov orthé (òϱθή) – pravdivý a doxa (δόξα). Pojem doxa je na jedné straně označením pro smýšlení, nauku, víru, a na straně druhé znamená také oslavu, přičemž oba tyto významy spolu velmi úzce souvisejí. Pravá nauka o Bohu zakládá pravou oslavu Boha. Je-li Bůh abstraktní, je abstraktní i modlitba k němu, je-li Bůh osobní, dostává osobní charakter i modlitba. Bůh zjevil pravdivou víru, pravdivou nauku, a tak říkáme, že nauka o Bohu a o všech tématech spojených se spásou člověka je zjevení Boží, nikoliv lidské.

Podle jasného učení Slova Božího je tím nejhlavnějším v křesťanství oheň Boží horlivosti, horlivosti pro Boha a jeho slávu. Je to ta svatá horlivost, která je jako jediná schopná člověka nadchnout pro námahu a boj v našem zápase o zalíbení se Bohu. Je to ona svatá horlivost, bez které není možný skutečný duchovní život a skutečné křesťanství. Křesťané bez této svaté horlivosti jsou „křesťany“ pouze podle jména. Jak o tom bylo řečeno sv. Janovi ve Zjevení „mají jméno, jako by žili“, ale ve skutečnosti „jsou mrtvi“ (Zj 3,1). Pravá duchovní horlivost se projevuje především v horlivosti pro slávu Boží. Tomu nás učí první slova modlitby Páně: „Posvěť se jméno Tvé! Přijď království Tvé! Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi!“