Metropolita Hierotheos (Vlachos): Definice pravoslavné duchovnosti

Termín pravoslaví (řecky orthodoxia – òϱθοδοξία) se skládá ze slov orthé (òϱθή) – pravdivý a doxa (δόξα). Pojem doxa je na jedné straně označením pro smýšlení, nauku, víru, a na straně druhé znamená také oslavu, přičemž oba tyto významy spolu velmi úzce souvisejí. Pravá nauka o Bohu zakládá pravou oslavu Boha. Je-li Bůh abstraktní, je abstraktní i modlitba k němu, je-li Bůh osobní, dostává osobní charakter i modlitba. Bůh zjevil pravdivou víru, pravdivou nauku, a tak říkáme, že nauka o Bohu a o všech tématech spojených se spásou člověka je zjevení Boží, nikoliv lidské.

Nejdříve musíme definovat pojmy „pravoslavný“ a „duchovnost“, protože nemůžeme hovořit o pravoslavné duchovnosti, pokud přesně nevymezíme, co těmito slovy míníme. Tuto práci již vykonali svatí Otcové. Svatý Jan Damašský v první knize svého výjimečného díla Pramen poznání, která nese název Filosofické kapitoly, rozebírá a definuje pojmy, jako je podstata, přirozenost, hypostase, osoba atd. Jejich definici ospravedlňuje fakt, že tyto pojmy lze použít v různých kontextech.

Adjektivum „pravoslavný“ vychází z podstatného jména „pravoslaví“ a upozorňuje na rozdíl mezi pravoslavnou církví a ostatními křesťanskými vyznáními. Pojem pravoslaví označuje pravdivé poznání o Bohu a stvoření. Tuto definici předkládá svatý Anastasios Sinajský:

„Pravoslaví je neklamný názor o Bohu
a stvoření, pravdivé pojetí všehomíra,
mínění o věcech tak, jak jsou.“
Svatý Anastasios Sinajský

Termín pravoslaví (řecky orthodoxia – òϱθοδοξία) se skládá ze slov orthé (òϱθή) – pravdivý a doxa (δόξα). Pojem doxa je na jedné straně označením pro smýšlení, nauku, víru, a na straně druhé znamená také oslavu, přičemž oba tyto významy spolu velmi úzce souvisejí. Pravá nauka o Bohu zakládá pravou oslavu Boha. Je-li Bůh abstraktní, je abstraktní i modlitba k němu, je-li Bůh osobní, dostává osobní charakter i modlitba. Bůh zjevil pravdivou víru, pravdivou nauku, a tak říkáme, že nauka o Bohu a o všech tématech spojených se spásou člověka je zjevení Boží, nikoliv lidské.

Bůh však zjevil tuto pravdu lidem, kteří na ni byli připraveni. Výstižně je to vyjádřeno v epištole Judově, kde se říká: „Milovaní, velmi jsem se přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou svatým“. (Ju 1, 3) Na tomto místě, podobně jako jinde, se jasně ukazuje, že Bůh se zjevuje svatým, tedy těm, kteří dosáhli takového stupně duchovního života, že byli schopni zjevení přijmout. Svatí apoštolové byli nejdříve uzdraveni, a poté přijali zjevení, které dále předali svým duchovním dětem, a to nejen skrze nauku, ale především skrze jejich duchovní znovuzrození. Pro zachování víry použili Otcové a apoštolové vymezení víry¹ a dogmata. Jestliže přijímáme tato dogmata a vymezení, pak přijímáme zjevenou víru a zůstáváme v církvi, abychom mohli být uzdraveni. Víra je totiž na jedné stran zjevením pro ty, kdo byli očištěni a uzdraveni, a na druhé straně je pravou cestou vedoucí k uzdravení pro ty, kdo ji správně sledují.

Podstatné jméno „duchovnost“ (πνευματικότητα)² je odvozeno od adjektiva „duchovní“. Duchovnost tedy označuje stav, ve kterém žije duchovní člověk. Ten se určitým způsobem chová, má určitý způsob myšlení, je veden jinými pohnutkami, než jsou ty, jimiž jsou vedeni neduchovní lidé.

„Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha
Božího, neboť jsou mu bláznovstvím
a nemůže je poznat, protože mají být
posuzovány duchovně. Duchovní člověk
však posuzuje všechno a sám není od nikoho
posuzován.“ (1K 2,14-15)

Duchovnost v Pravoslavné církvi ovšem není žádným abstraktním náboženským životem nebo záležitostí lidských duševních schopností, protože církev je tělo Kristovo, a nikoliv pouze náboženství, které teoreticky věří v jednoho Boha. Kvůli nám druhá Osoba Svaté Trojice, Logos Boží, přijal lidskou přirozenost, ve své hypostasi ji sjednotil s Boží přirozeností a stal se hlavou církve. Proto je církev tělem Bohočlověka Krista. Duchovnost zde není projevem duševních schopností člověka, jako jsou rozum, smysly atd. To je třeba říci, protože dnes mnozí považují za duchovního člověka toho, kdo kultivuje své intelektuální schopnosti, tedy vědce, umělce, básníka, herce, což je výklad, který není vlastní Pravoslavné církvi. Samozřejmě, že nemáme nic proti vědcům nebo básníkům, ale nemůžeme je nazývat duchovními lidmi v pravoslavném slova smyslu.

Z nauky apoštola Pavla je zřejmé, že duchovní člověk se liší od člověka duševního. Duchovní člověk je ten, v jehož nitru působí Duch Svatý. Naproti tomu duševní člověk je ten, kdo má duši a těla, ale nemá Svatého Ducha, jenž je životem duše.

Ve stejné epištole apoštol Pavel rozlišuje mezi duchovním a tělesným člověkem. Tělesný člověk je ten, kdo nemá ve svém srdci Ducha Svatého, i když si podržuje všechny ostatní psychosomatické funkce lidské existence. Dále se jasně ukazuje, že označení „tělesný“ neoznačuje tělo, ale duševního člověka zbaveného působení Ducha Svatého, který se při svém konání zaobírá pouze tzv. biologickou stránkou své existence.

„Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako
k duchovním, nýbrž jako k tělesným, jako
k nedospělým v Kristu, … neboť jste ještě
tělesní. Odkud je mezi vámi závist a svár,
ne-li z toho, že jste tělesní a že žijete jako
ostatní lidé?“ (1K 3, 1-3)

Spojíme-li toto místo apoštola Pavla s jinými místy, kde mluví o synovství, které skrze milost³ náleží křesťanům, zjistíme, že duchovní člověk je ten, který se stal skrze milost synem Božím.

„A tak, bratří, dlužníci jsme ne tělu,
abychom podle těla žili. Vždyť žijete-li podle
těla, spějete k smrti; jestliže však Duchem
usmrcujete skutky těla, budete žít. Ti, kdo se
dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste
opět propadli strachu, nýbrž přijali jste
Ducha synovství, v němž voláme: Abba,
Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu
duchu, že jsme Boží děti.“ (Ř 8, 12-16)

Z tohoto místa je zřejmé, že duchovní člověk je ten, kdo má svědectví Svatého Ducha ve svém srdci a bezpečně poznává, že je příbytkem Svaté Trojice. Díky tomu chápe jasně, že je skrze milost synem Božím, a ve svém srdci volá v Duchu Svatém „Abba, Otče“. Podle svědectví svatých je takovéto volání uvnitř srdce v podstatě modlitbou mysli – srdce.

Když Basil Veliký rozebírá význam slov, že člověk se stává chrámem Přesvatého Ducha, učí Bohem inspirován, že chrámem Ducha Svatého je ten člověk, jehož mysl není zneklidňována pokušeními a neustálými starostmi, nýbrž je obrácena k Bohu a je s ním ve společenství. Z toho plyne, že duchovní člověk je ten, kdo má ve svém nitru Ducha Svatého, jak to dosvědčuje neustálé pamatování na Boha.

Podle svatého Řehoře Palamy je člověk, který je obdařen rozumem, nazýván rozumovým člověkem, a ten, který je obdarován Duchem Svatým, je nazýván duchovním člověkem. Duchovní člověk je tedy podle něj „novým člověkem“ znovuzrozeným milostí Ducha Svatého.

Z této perspektivy vycházejíc všichni svatí Otcové. Uveďme na tomto místě například svatého Symeona Nového Theologa, podle něhož „v Duchu žije“ takový člověk, který je rozumný, trpělivý, pokorný a modlí se.

„Člověk, který neustále ve svém nitru
prodlévá, se stává rozumným, trpělivým,
ušlechtilým a pokorným. A navíc dosahuje
duchovního nazírání, stává se theologem
a modlí se. O takovém člověku apoštol říká,
že chodí v Duchu.“
Svatý Symeon Nový Theolog

Podle svatého Symeona Nového Theologa je člověk, který vědomě neoblékl svůj rozum a mysl v obraz Kristův, nazýván tělesným člověkem, protože nedosáhl vnímání duchovní slávy. Takový člověk se podobá slepému, který není schopen vidět sluneční světlo. Tělesný člověk je ve skutečnosti slepý a mrtvý. Naproti tomu duchovní člověk, tedy ten, který má účast na působení Svatého Ducha, je oživován Bohem.

„Člověk, který vědomě neoblékl svůj rozum
A mysl v obraz Pána našeho Ježíše Krista,
Nebeského člověka a Boha, zůstává pouze
Tělem a krví. Takový člověk není schopen
Vnímat skrze slovo duchovní slávu, podobně
Jako ten, který je slepý od narození, nemůže
Poznat skutečné světlo pouze skrze slovo.“
Svatý Symeon Nový Theolog

Jak jsme již zdůraznili, právě účastí Ducha Svatého se z tělesného člověka stává člověk duchovní, a proto je podle pravoslavné nauky vlastním projevem duchovního člověka osoba světce. Musíme to chápat v tom smyslu, že svatý je ten, kdo má v různé míře účast na nestvořené milosti Boží, zvláště na zbožšťující Boží milosti a energii.

Svatí jsou nositelé pravoslavné duchovnosti a jsou jejím vlastním vyjádřením. Žijí v Bohu a neustále o něm svědčí. Proto říkáme, že pravoslavná duchovnost není abstraktní, nýbrž je zosobněna v postavách svatých. Z toho vyplývá, že svatí nejsou pouze dobří, mravní lidé v úzkém slova smyslu, ani jednoduše ti, kdo mají dobrý charakter, nýbrž ti, v nichž působí Přesvatý Duch.

O existenci světců existují řady svědectví. Rád bych se zastavil u následujících dvou. Prvním z nich je pravoslavné učení. Svatí přijímali a přijímají Boží zjevení, které žijí a vyjadřují. Svatí jsou neomylným kritériem ekumenických koncilů. Druhým dokladem jsou svaté ostatky. Existence svatých ostatků je důkazem toho, že milost Boží proměňuje skrze mysl také tělo, a z toho plyne, že i tělo má účast na působení Ducha Svatého.

Hlavním úkolem církve je vést ke zbožštění, ke společenství a ke sjednocení s Bohem. S jistotou proto můžeme říci, že úkolem církve je „vytváření ostatků“.

Pravoslavná duchovnost je zkušeností života v Kristu, atmosférou nového člověka znovuzrozeného Boží milostí. Nejedná se o abstraktní, emocionální, psychologický stav, nýbrž o sjednocení člověka s Bohem.

Z této perspektivy jsou zřetelné některé charakteristické rysy pravoslavné duchovnosti. Za prvé, v jejím centru stojí Kristus, neboť ten se díky hypostatickému sjednocení Boží a lidské přirozenosti v Jeho Osobě stal jediným lékem člověka. Za druhé, je triadologická, protože Kristus je vždy sjednocený s Otcem a Svatým Duchem. Všechny tajiny⁴ se dějí ve jménu Trojjediného Boha. A za třetí, se zmíníme o její církevnosti, protože Kristus je hlavou církve a nelze ho myslet mimo ni, neboť je místem, kde lze dosáhnout společenství s ním. A nakonec, jak ještě ukážeme, pravoslavná duchovnost se vyznačuje svým svátostným a asketickým životem.

:::::::_
Z knihy: Metropolita Hierotheos (Vlachos), Pravoslavná spiritualita (stručné uvedení). Séria: Patristická knižnica 9. Prešov, 2006, s.13-20.

:::::::_
*O autorovi: Metropolita Hierotheos se narodil roku 1945. Vystudoval theologickou fakultu v Soluni. Roku 1995 byl vysvěcen na biskupa Nafpaktu. Jak v Řecku, tak i ve světě je znám svojí bohatou spisovatelskou aktivitou. Je autorem více než 70 knih z oblasti pravoslavné theologie, psychoterapie, spirituality a dalším témat. Z nich více než 50 bylo přeloženo do 21 jazyků. To jej činí jedním z hlavních mluvčích pravoslavné tradice v současném světě. Záměrem jeho knih je mimo jiné seznámit moderního člověka se znovuobjeveným duchovním bohatstvím a hloubkou patristické tradice Pravoslavné církve.