Category: Duchovní život v pravoslaví

Bratři vězte, že je blažený ten, který se má náležitě na pozoru tak, jak se sluší v průběhu těchto svatých dní. Neboť i kdyby se stalo, že jako člověk zhřešil, ať ze slabosti, či z nedbalosti, hle, Bůh mu dal tyto svaté dny, aby se očistil od hříchů celého roku v případě, že se horlivě s duchovní bdělostí a pokorným smýšlením obrátí ke svému nitru a přinese pokání. Tím se jeho duše zbaví tíhy a s čistým svědomím kráčí vstříc svatému dni Vzkříšení a bez odsouzení přistupuje ke svatým Tajinám.

Různá patristická literatura o duchovním životě je vhodná pro různé podmínky života. Ta, která je vhodná pro poustevníky, není vhodná pro mnichy žijící v komunitě; ta, která je obecně určená pro mnichy, nebude přímo užitečná laikům; a obecně o všech stavech platí, že duchovní strava vhodná pro ty, kteří již dosáhli nějakých zkušeností, může být zcela nestravitelná pro začátečníky. Nejdříve je třeba, aby pravoslavný křesťan dosáhl určité vyváženosti v duchovním životě. Toho dosáhne tím, že v rámci církevní disciplíny bude aktivně dodržovat Boží přikázání, že bude studovat základní spisy svatých Otců a že bude mít duchovní vedení od živých otců.

Vzít svůj kříž neznamená pouze nést kříže, které na nás nakládají druzí nebo nám je posílá Prozřetelnost, ale znamená to také nést své vlastní kříže a nebo dokonce kříže sám na sebe nakládat a nést je. Znamená to, že křesťan může a má dávat a plnit různé sliby a závazky, které jsou našemu srdci bolestivé a tíživé, ale samozřejmě sliby, které jsou v souladu se slovem Božímu a Jeho vůlí a ne s naším mudrováním a výklady. Je například možné či spíše nutné zavázat se k věcem, které jsou užitečné pro naše bližní a pak je plnit: služba nemocným, aktivní pomoc potřebným, vyhledávání možností, jak s trpělivostí a pokorou napomáhat spáse a blahu lidí skutkem, slovem, radami, modlitbami a podobně.

Milující duchovník, který v rámci pastýřského vztahu komunikuje s věřícím, je naplněný milostí Boží a prost sebe samého. Osvojuje si způsob vidění a prožívání věřícího, aniž by byl vázán jeho osobními schématy nahlížení světa a jeho individuálními systémy přesvědčení. V rámci požehnané, nepodmíněné, rozlišující lásky může být věřící plně a svobodně sám sebou, aniž by pociťoval, že jej duchovník soudí, omezuje a nerozumí mu.

Jedinec trpící depresí se projevuje chováním, které může být snadno chápáno jako egoistické, ať už jde o reptání, různé požadavky po druhých, stranění se společnosti, dlouhé spaní či nedostatečnou ochotu pracovat či komunikovat s druhými. Prožívání deprese zbavuje člověka sil a energie a nedovoluje mu, aby se věnoval něčemu jinému než jsou jeho problémy. Nemocný se utápí ve vlastním smutku a neustále se zabývá svými myšlenkami a pocity. Toto bolestné nutkavé zaobírání se sebou samým je mylně mnohými duchovníky vykládáno jako egocentrismus.

Pokání jako trvalé duchovní rozpoložení je vlastní těm, kteří skutečně touží po sjednocení s Bohem a upřímně zápasí ve snaze o překračování svého egoismu a odmítají se podřizovat svým vášnivým a hříšným přáním. Pokání je síla, která přináší proměnu naší přirozenosti a která nás ochraňuje od upadnutí do duchovního klamu, ve kterém nahlížíme sami sebe jako spravedlivé a cítíme se spokojeni s naším rádoby dobrým a Bohulibým duchovním stavem. Právě v tom spočívá mystérium a tajemství pokání: nachází se tam, kde se nesetkáváme se pocitem zabezpečení, sebe-dostatečnosti a sebedůvěry.

Živý kontakt s pravoslavnou spiritualitou vyžaduje osobní nasazení, boj za „odložení dřívějšího způsobu života a starého člověka“ (Efezským 4:22), duchovní zápas, mysl modlitebně vztaženou k „poznání Božího tajemství Krista“ (Koloským 2:2), nikoli k „lidským tradicím“, k „principům tohoto světa“, ale ke Kristu (viz. Kol. 2:8)… Bytostným jádrem pravoslavné spirituality jako živé tradice je právě Svatý Duch, třetí Osoba Trojjediného Boha a milost, kterou na nás vylévá – nestvořená Boží energie…

Termín pravoslaví (řecky orthodoxia – òϱθοδοξία) se skládá ze slov orthé (òϱθή) – pravdivý a doxa (δόξα). Pojem doxa je na jedné straně označením pro smýšlení, nauku, víru, a na straně druhé znamená také oslavu, přičemž oba tyto významy spolu velmi úzce souvisejí. Pravá nauka o Bohu zakládá pravou oslavu Boha. Je-li Bůh abstraktní, je abstraktní i modlitba k němu, je-li Bůh osobní, dostává osobní charakter i modlitba. Bůh zjevil pravdivou víru, pravdivou nauku, a tak říkáme, že nauka o Bohu a o všech tématech spojených se spásou člověka je zjevení Boží, nikoliv lidské.

Podle jasného učení Slova Božího je tím nejhlavnějším v křesťanství oheň Boží horlivosti, horlivosti pro Boha a jeho slávu. Je to ta svatá horlivost, která je jako jediná schopná člověka nadchnout pro námahu a boj v našem zápase o zalíbení se Bohu. Je to ona svatá horlivost, bez které není možný skutečný duchovní život a skutečné křesťanství. Křesťané bez této svaté horlivosti jsou „křesťany“ pouze podle jména. Jak o tom bylo řečeno sv. Janovi ve Zjevení „mají jméno, jako by žili“, ale ve skutečnosti „jsou mrtvi“ (Zj 3,1). Pravá duchovní horlivost se projevuje především v horlivosti pro slávu Boží. Tomu nás učí první slova modlitby Páně: „Posvěť se jméno Tvé! Přijď království Tvé! Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi!“