Category: Orthodoxní křesťanství

Patristická tradice: kritérium Orthodoxie

o. Georges Florovsky: O patristické tradici

V tomto smyslu musíme říct, že „věk Otců“ stále pokračuje v živé Církvi. Neměl by též pokračovat i v našem theologickém snažení, výzkumu a závěrech? Neměli bychom znovu objevit „myšlení Otců“ také v našem theologickém způsobu myšlení a výuky? Obnovit je však nikoliv ve smyslu archaizujících postojů a zvyků, ani jako uctívanou relikvii, ale přímo jako existenciální postoj, jako duchovní orientaci…

Nestačí praktikovat jisté rysy byzantské zbožnosti. Musíme jít hlouběji, musíme sestoupit až ke kořenům a odkrýt patristické myšlení a z něho vyvěrající zbožnost. Jinak se nám může snadno stát – jako se to často stává v pravoslavném prostředí, že budeme vnitřně rozpolceni mezi „tradicionalistickými“ formy zbožnosti a velmi „netradicionalistickým“ způsobem theologického myšlení.

O svatých ikonách

Seminář pravoslavného ikonopisectví: První lekce

Ikonopisecká dílna při monastýru Sv. Kypriána a Justiny ve spolupráci s humanitární organizací Svatý Filaret pořádala na konci loňského roku v Athénách velkou ikonopiseckou výstavu, jejíž výtěžek organizace Svatý Filaret věnuje na pomoc lidem, postižených řeckou krizí. Součástí výstavy byly ikonopisecké semináře a kurzy pro veřejnost, ze kterých postupně přineseme fotografie a krátké reportáže v pětidílném seriálu. Pro zájemce je vždy na konci článku přiložen řecký originál. Na příští rok připravujeme návštěvu řeckého ikonopisce mnicha otce Gabriela v České republice s podobnými semináři a kurzy.

Eschatologie

Metropolita Hierotheos Vlachos: Otázka života po smrti v podobenství „O boháči a Lazarovi“

Každý člověk musí zakusit strašné tajemství smrti, protože každý z nás je dědicem porušitelnosti a smrtelnosti. Jinými slovy, rodíme se, abychom zemřeli. Smrt je tou nejjistější věcí v našich životech. Dokonce i současní existencialisté ve svých filosofických úvahách říkají, že největší pravdou je „bytí směřující k smrti“. Ačkoli smrt je tou největší jistotou, její den a hodina nám zůstává utajena. Žádný člověk nezná okamžik svého úmrtí. Jde o to žít správně, aby smrt mohla být následována věčným životem.

Patristická tradice: kritérium Orthodoxie

Sv. Ignatij Brjančaninov: O čtení děl svatých Otců

Nebe přijalo do své blažené náruče svaté Otce. A tím podalo svědectví, že v jejich myšlení, vnímání a skutcích našlo zalíbení. Svatí Otcové vyjádřili své myšlenky, obsah svého srdce, způsob svého jednání ve svých spisech. Z toho plyne: spisy svatých Otců jsou pro nás věrným průvodcem na cestě do nebe, průvodcem, jehož spolehlivost je dosvědčena samotným nebem.

Dogmatická theologie

Metropolita Antonij Chrapovickij*: Jaký je rozdíl mezi pravoslavnou vírou a západními konfesemi?

Biskup Theofan učí, jak vést život podle požadavků křesťanské dokonalosti a západní biskup (sit venia verbo) bere z křesťanství pouze to, co je v souladu s podmínkami současného kulturního života. Tedy první autor hledí na křesťanství jako na věčný základ pravého života a požaduje po každém, aby proměňoval sám sebe a svůj život, dokud nebude odpovídat těmto požadavkům. Druhý autor považuje základy současného kulturního života za nepřekonatelnou danost a pouze v těch otázkách, které poskytují různé možnosti, se snaží vybrat ty, které jsou nejvíce akceptovatelné z křesťanského hlediska.

První požaduje mravní heroismus a zápas, druhý se snaží najít v křesťanství to, co by se nám hodilo v současných životních podmínkách. První nahlíží na člověka jako na pozvaného k posmrtné věčnosti, kde teprve začne skutečný život. Přitom historické danosti současného života jsou pouhou iluzí. Pro druhého je nauka o věčném životě povznášející myšlenkou, která nám pomáhá lépe zorganizovat skutečný život, který se žije tady na tomto světě.

Patristická tradice: kritérium Orthodoxie

Biskup Kyprián orejský: Božské tajemství primátu Pravdy

Jeden biskup přijímá charizma, aby nezávisle na jurisdikční a administrativní struktuře a dokonce v protikladu k ní, vyjádřil pravdivěji, věrněji, hlouběji a důsledněji než ostatní biskupové pravdu Pravoslaví.

Musíme však poznamenat, že toto charizma není Duchem Svatým darováno bez konkrétních předpokladů. Naopak tento dar zcela nutně předpokládá dosažení bohaté zkušenosti v Duchu Svatém, tedy hesychastickou a eucharistickou „zkušenost“, zkušenost očistění, osvícení a zbožštění v Kristu.

Takový charizmatický biskup je pak nositelem primátu Pravdy, který v něm rodí pocit odpovědnosti a vede ho k tomu, aby mluvil s autoritou a plnou vahou.

Dogmatická theologie

Sv. Justin Popovič: Evropský humanismus a dogma o neomylnosti papeže

Dogmatem o neomylnosti papeže si člověk pro sebe přivlastnil moc a práva náležící výlučně Bohočlověku Kristu. Ve své podstatě se tímto způsobem papež v římském katolictví prohlásil za Církev…

V historii lidského rodu se setkáváme se třemi hlavními pády: Adamovým, Jidášovým a pádem papeže. Podstata všech tří pádů je jedna a táž: Je to snaha svými vlastními silami dosáhnout dokonalosti, svými vlastními silami se stát bohem, přestože si člověk neuvědomuje, že v tom stejném okamžiku se připodobňuje…

Co je Pravoslaví?

O. J. Romanidis*: Pravoslaví není náboženství

Z pohledu pravoslavné theologie všechny lidi na světě čeká stejný konec. Nehraje přitom žádnou roli, jedná-li se o pravoslavné křesťany, buddhisty, hinduisty, atheisty, nebo kohokoliv jiného. Všichni lidé jsou předurčeni k tomu, aby jednou spatřili Slávu Boží. Uvidí ji na konci lidské historie při druhém příchodu Krista. Všichni lidé uvidí Slávu Boží a z tohoto hlediska je tedy všechny čeká stejný konec. Všichni uvidí Slávu Boží, ale s jedním rozdílem. Spasení uvidí Slávu Boží jako Světlo, zatímco ostatní jako oheň spalující.

Co je Pravoslaví?

Sv. Theofan Zatvornik: O podstatě křesťanství

Apoštol Pavel formuluje hlavní zákon křesťanského života takto: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonávejte.“ (Ga 5,16) Chodí duchem ten, kdo také duchem žije. Zda-li někdo žije duchem, je možné vidět na základě toho, jestli vykonává žádosti těla. Tato žádostivost, jinými slovy hřích žijící v nás, neboli vášně, se v člověku před Adamovým hříchem nenacházela. Člověk byl duchovní. Střed člověka se nacházel v jeho duchu, který žil v Bohu a z Boha přijímal život a byl tak schopen vše vnitřní i vnější v člověku směřovat k Bohu.