„V osobě Marka Efezského se výjimečně spojily úplná oddanost Orthodoxii s vysokou svatostí života… Marek dokázal, že není možné vést dlouhodobý zápas za Pravoslaví bez dosvědčené svatosti života.“Sv. Marek byl po zásluze církevní hymnografií oslavován jako Atlás Pravoslaví, protože svoji svatostí spolu se svým vyznavačstvím a svědectvím „podržel“ naši svatou víru.
Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.
…Žil skromně a pokorně jako prostý mnich. Spal a jedl zcela minimálně. Zbytek času trávil modlitbou v chrámu a v kélii. Doslova se nořil na celé hodiny do Ježíšovy modlitby, kterou si zamiloval již od svých mladých let a modlil se za celý svět. Zvláště v průběhu těchto posledních let, kdy se mohl plně a bez rozptylování věnovat intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu životu, se podivuhodným způsobem zmnohonásobilo jeho charisma dojetí a duchovních slz. Na svátek Nanebevstoupení roku 1996 všichni v oltáři spatřili, jak při přijetí sv. Tajin vyšlo z jeho vnitra světlo, které ho celého zalilo. To se pak ještě několikrát opakovalo. Zesnul v pátek před Letnicemi 18/31. 5. 1996. Rakev s jeho ostatky zůstala v chrámu po tři dny. V neděli Letnic se pak z jeho ostatků začala šířit jemná vůně.
Jako „pád pravoslavné víry“, jako „pošlapání pravoslavných dogmat“, jako „eklesiologicky a kanonicky zcela nepřípustné“ charakterizoval nejčtenější celostátní pravoslavný týdeník v Řecku Orthodoxos Typos události, které se staly při oslavách svátku sv. Ondřeje ve dnech 29.-30.11. 2014 v chrámu sv. Jiřího ve Fanaru v Konstantinopoli. To, čeho jsme byli svědky, bylo podle zmíněného týdeníku již „v podstatě společné sloužení“ patriarchy a papeže, v průběhu kterého „byly pošlapány všechny posvátné kánony, které zakazují společnou modlitbu s heretiky“.
Je zřejmé, že eklesiologie uznávající existenci církví mimo hranice jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice. Na II. ekumenickém sněmu roku 381 byl k nicejskému vyznání přidán eklesiologický článek: „[Věřím] v jednu, svatou, katholickou a apoštolskou Církev.“ Až do začátku 20. století pravoslavní křesťané byli vždy pevně přesvědčeni, že tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví je Pravoslavná církev, jejíž kanonické a charismatické hranice jsou totožné s hranicemi Církve – Těla Kristova.
Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil patriarcha Basil III. Ten se ukázal být „důstojným“ pokračovatelem katastrofického díla svého předchůdce patriarchy Melétia, který v rámci ekumenické snahy o sjednocení křesťanů dosáhl přesného opaku – rozdělení Pravoslavné církve na novostylní a starostylní. Neberouce ohled na tyto trpké plody byl Basil III. pevně rozhodnut pokračovat v reformách započatých svým předchůdcem. Ostatně k tomu měl stejné předpoklady.
Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví, na kterém bylo mimo jiné schváleno svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde k jeho svolání. Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.
Dne 5/18. 3. 2014 bylo s pomocí Boží a pod záštitou Bohorodičky dosaženo dlouho očekávaného sjednocení mezi Řeckou pravoslavnou starostylní církví pod vedením arcibiskupa Kallinika a Posvátným synodem v ohrazení. Toto Bohem darované sjednocení bylo završením úspěšného čtrnáctiměsíčního oficiálního dialogu. Náročný, intenzivní, ale theologicky plodný dialog nechal vzniknout také eklesiologickému pojednání „Pravá pravoslavná církev tváří v tvář ekumenismu: dogmatická a kanonická témata“, které se stalo theologickým základem vyhlášeného sjednocení. Text, který nyní českému čtenáři přinášíme, byl poté na mezinárodním pravoslavném setkání schválen a podepsán také Rumunskou starostylní církví a Ruskou zahraniční církví. Také Bulharská starostylní církev s tímto textem vyjádřila svůj plný souhlas, ovšem z praktických důvodů se její představitelé nemohli zúčastnit společného podepsání v Athénách dne 8/21. 3. 2014. Jedná se o velice závažný dokument, který českému čtenáři pomůže lépe pochopit, proč ekumenismus způsobil rozdělení Pravoslavné církve a jaké důvody vedly velkou část pravoslavných křesťanů k přerušení společenství s oficiálními místními pravoslavnými církvemi.
Vzpomeňme na sv. Otce IV. století; na sv. Athanáše Velkého, sv. Hilaria z Poitires, sv. Cyrila Jeruzalémského, kappadocké Otce… Co bylo důvodem k tomu, že se pustili do projasnění a vyložení odpovídajících částí pravoslavné nauky, které pak nakonec schválil II. ekumenický sněm? Byla to potřeba vyvrátit heretické nauky ariánů, pneumatomachů a apolinaristů. Byl to zápas proti herezím, díky kterému vzniklo ono duchovní dědictví nesmírné hodnoty – theologické spisy církevních velikánů IV. století.
Tato událost se řadí do nespočetné řady podobných případů, které dokazují, že zbožní věřící byli vždy citliví a pozorní v otázkách víry. Sv. Řehoř Theolog je nazývá „nejhorlivější částí Církve“. Tito křesťané nikdy neotáleli vzdálit se od svých pastýřů, kteří byli velice ctnostní, ale nezvěstovali slova Pravdy. V naší době čelíme, a to již na úrovni celosvětové, nové bouři: herezi ekumenismu. Jsou zde pastýři a také patriarchové, kteří společně a s plným vědomím, jako své přesvědčení hlásají a rozšiřují heretickou nauku.
