Category: Ekumenismus

o. Jiří Ján: Cesta k „Velkému a svatému sněmu“ Pravoslavné církve

Předkládáme českému čtenáři historicko-theologickou studii o. Jiřího Jána věnovanou problematice, jež zaujímá ústřední místo v životě Pravoslavné církve již od začátku minulého století: otázce svolání Velkého sněmu (v prvních desetiletí 20. století nazývaného Ekumenický sněm). Studie ve své původní formě byla publikovaná na našich stránkách jako série tří článků v červenci roku 2014. Následujícího roku v rozšířené a mírně přepracované podobě byla tato práce publikována v řečtině jako samostatná brožura. Krátce poté vzhledem k závažnosti a aktuálnosti zpracovaného tématu a vzhledem k bolestivému nedostatku podobných pojednání vyšel také anglický překlad. V těchto dnech se dokončuje příprava ruské verze. Doufáme, že publikování rozšířené verze také v českém překladu pomůže zaplnit mezeru v informovanosti české a slovenské pravoslavné veřejnosti o této zcela klíčové události novodobé historie Pravoslavné církve. Na začátku článku naleznete tento text ke stažení v pdf a v nejběžnějších formátech pro čtečky e-knih. Připravujeme také tištěnou verzi – brožuru, která bude od konce února zdarma k objednání na naší adrese.

Sv. Justin Popovič: Humanistický ekumenismus

Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.

Arcibiskup Chrysostomos z Etny*: O používání slova „hereze“

Zatímco jako pravoslavní křesťané máme kanonické právo, ne-li povinnost, oddělit se od hierarchů, kteří učí otevřeně herezi (s „odkrytou hlavou“, jak praví posvátné kánony – viz například XV. kánon konstantinopolského sněmu 861) a odmítají se zříci své špatné víry, nemáme žádné osobní právo paušálními odsouzeními zavrhnout ty, o nichž jsme pevně přesvědčeni, že jsou na omylu.

Metropolita oropský a filijský Kyprián: Svatý Marek Efezský včera a dnes; Orthodoxie, orthopraxie a církevní obecenství

„V osobě Marka Efezského se výjimečně spojily úplná oddanost Orthodoxii s vysokou svatostí života… Marek dokázal, že není možné vést dlouhodobý zápas za Pravoslaví bez dosvědčené svatosti života.“Sv. Marek byl po zásluze církevní hymnografií oslavován jako Atlás Pravoslaví, protože svoji svatostí spolu se svým vyznavačstvím a svědectvím „podržel“ naši svatou víru.

O nové eklesiologii konstantinopolského patriarchy Bartoloměje

Toto eklesiologické prohlášení by se mohlo stát milníkem na cestě pravoslavného antiekumenismu. Ospravedlnění takového soudu spočívá v tom, že tímto prohlášením dochází ke zcela zjevnému posunu v postoji odpůrců ekumenismu z oficiálního pravoslaví. Zároveň se jedná o posun, který je přibližuje k postoji odpůrců ekumenismu z tzv. ohrazeného či pravého pravoslaví. Za zmínku stojí také fakt, že se tento posun odráží také ve stále častějších osobních kontaktech mezi představiteli obou stran. Jedná se o skutečnost, která pouze odráží zcela očividný fakt, že jak starostylním tak i novostylním antiekumenistům (přestože existují výjimky na obou stranách) jde o jednu a tutéž věc – uchovat neporušenou pravoslavnou víru.

Odhalení neporušených ostatků vladyky Konstantina (Essenskij): Odpověď z nebes v pravou chvíli

…Žil skromně a pokorně jako prostý mnich. Spal a jedl zcela minimálně. Zbytek času trávil modlitbou v chrámu a v kélii. Doslova se nořil na celé hodiny do Ježíšovy modlitby, kterou si zamiloval již od svých mladých let a modlil se za celý svět. Zvláště v průběhu těchto posledních let, kdy se mohl plně a bez rozptylování věnovat intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu životu, se podivuhodným způsobem zmnohonásobilo jeho charisma dojetí a duchovních slz. Na svátek Nanebevstoupení roku 1996 všichni v oltáři spatřili, jak při přijetí sv. Tajin vyšlo z jeho vnitra světlo, které ho celého zalilo. To se pak ještě několikrát opakovalo. Zesnul v pátek před Letnicemi 18/31. 5. 1996. Rakev s jeho ostatky zůstala v chrámu po tři dny. V neděli Letnic se pak z jeho ostatků začala šířit jemná vůně.

Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví

Jako „pád pravoslavné víry“, jako „pošlapání pravoslavných dogmat“, jako „eklesiologicky a kanonicky zcela nepřípustné“ charakterizoval nejčtenější celostátní pravoslavný týdeník v Řecku Orthodoxos Typos události, které se staly při oslavách svátku sv. Ondřeje ve dnech 29.-30.11. 2014 v chrámu sv. Jiřího ve Fanaru v Konstantinopoli. To, čeho jsme byli svědky, bylo podle zmíněného týdeníku již „v podstatě společné sloužení“ patriarchy a papeže, v průběhu kterého „byly pošlapány všechny posvátné kánony, které zakazují společnou modlitbu s heretiky“.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

Je zřejmé, že eklesiologie uznávající existenci církví mimo hranice jedné, svaté, obecné, apoštolské Církve v žádném případě není pokračováním patristické eklesiologické tradice. Na II. ekumenickém sněmu roku 381 byl k nicejskému vyznání přidán eklesiologický článek: „[Věřím] v jednu, svatou, katholickou a apoštolskou Církev.“ Až do začátku 20. století pravoslavní křesťané byli vždy pevně přesvědčeni, že tou jednou, svatou, katholickou a apoštolskou Církví je Pravoslavná církev, jejíž kanonické a charismatické hranice jsou totožné s hranicemi Církve – Těla Kristova.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.

Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil patriarcha Basil III. Ten se ukázal být „důstojným“ pokračovatelem katastrofického díla svého předchůdce patriarchy Melétia, který v rámci ekumenické snahy o sjednocení křesťanů dosáhl přesného opaku – rozdělení Pravoslavné církve na novostylní a starostylní. Neberouce ohled na tyto trpké plody byl Basil III. pevně rozhodnut pokračovat v reformách započatých svým předchůdcem. Ostatně k tomu měl stejné předpoklady.

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.

Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví, na kterém bylo mimo jiné schváleno svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde k jeho svolání. Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.