Kanonicita znamená „stav nebo kvalitu býti kanonickým“, což v pravoslavném diskurzu znamená „to, co je v souladu s posvátnými kánony Církve“. Tato definice je natolik zřejmá, že se zdá být tautologií. Přesto si znepokojivě velký počet pravoslavných křesťanů, jejichž myšlení je často nedostatečně formováno svatootcovskou theologií a duchovní zkušeností, kanonicitu nikdy nespojí s posvátnými kánony.Místo toho se v obecném povědomí prosadila rovnice kanonický = oficiální, přičemž „oficiální“ zde znamená „odvozený od nějakého úřadu nebo úředníka či na základě pravomoci, která mu byla svěřena“. Toto ztotožnění kanonicity s oficiálností o. Alexandr Schmemann označuje za „kanonický subordinacionismus“, který definuje následovně:„…jednoduché pravidlo, které (…) těm, kdo ho prosazují, připadá samozřejmé: aby byl člověk ,kanonický’, musí být podřízen nějakému patriarchovi nebo obecně nějaké ustanovené autokefální církvi ve starém světě. Kanonicita se tak redukuje na subordinaci, která je prohlášena za základní princip církevní organizace. Zde je implicitně obsažena myšlenka, že ,vyšší církevní moc’ (patriarcha, synod atd.) je sama o sobě a z podstaty věci zdrojem kanonicity: cokoliv rozhodne, je ipso facto kanonické a kritériem kanonicity.“